Nakonec všechno dobře dopadne..

10. července 2018 v 19:56 | kongamato |  Téma týdne
Včera jsem se setkala s jedním moudrým člověkem.
A ten mi řekl něco, co si nemůžu nechat pro sebe.
Myslím si totiž, že je to úžasná myšlenka.
Řekl mi:
"My lidi tady na Zemi máme strašně velké rozmezí mantinelů. Velký prostor mezi Úplným Dobrem a Úplným Zlem, mezi Absolutní Vírou a Absolutním Bezvěrectvím.. Ten prostor je tak velký, že nedokážeme jít rovně, kolísáme mezi těmi mantinely a ztrácíme se, jediné, co by nás udrželo na lajně by bylo potvrzené vědomí Božího vedení. Ale to potvrzené není, je to otázka víry. A to je právě účel našeho života tady, aby naše cesta byla cik cak, abychom poznávali sami, kudy má vést…"
Dojalo mě to. A naplnilo. Protože to je to, čemu věřím. Že naše životy jsou takové, jaká jsou naše rozhodnutí. Ale naše rozhodnutí nejsou náhodná. A nikdy nejsou špatná, i když se taková někdy zdají. Vždy mají nějaký účel, který zatím nevidíme. Jsou tu proto, abychom na něco přišli, něco pochopili. Jsou součástí plánu. A jediné, co bychom měli přijmout je to, že ten plán je pro nás dobrý…
Aneb Všechno nakonec dobře dopadne … A jestli ne... Pak to ještě není konec…
 

V pasti

22. června 2018 v 22:08 | kongamato |  Téma týdne
Příhodné téma pro tento týden.. Aneb o tom, jak jsem se chytla do vlastní pasti.
V rámci plnění si svých snů, projevila jsem v lednu nebývalou drzost a připojila jsem se do skupiny sborového zpěvu. Neumím číst z not, poznám jen, jestli jde melodie nahoru a nebo dolů a díky tomu, že jsem kdysi na základce dostala z notového diktátu pětku, poznám i jejich délku a případné mezery. To je ale vše. Nicméně pro zpěv v našem sborečku to až tak nepotřebuju. Každý pátek poctivě jezdím na zkoušky a čekají mě vždy víc než 2 hodiny čisté radosti ze zpívání.
Jenže se náš sbormistr někdy zjara domluvil s dirigentem zábřežského dechového orchestru na společné aktivitě - předvést společně melodie ze známých filmů. Nechyběly tam pecky typu Starwars, Šifra Mistra Leonarda, Mise, Skyfall, Zachraňte vojína Ryana a další. Počáteční nadšení z tohoto projektu ale zkazil termín koncertu - víkend, který jsem měla už dlouho zamluvený na výlet do Bratislavy.
No nic, řekla jsem si, tak se aspoň nemusím učit tolik nových písní. A na zkoušky jsem měsíc před koncertem jezdila jen si zazpívat, ale ne s cílem se to naučit (protože na co, že..). A tady přichází na scénu má vlastní past.
Koncert proběhl bez mé účasti a i když jsem si víkend v Bratislavě krásně užila, mrzelo mě to. Moje ego brečelo a podsunovalo mi myšlenky, jaké to tam asi muselo být.. A videa na fb to mrzení jen podporovala - atmosféra byla úžasná!!
A tak, když se sbormistr zeptal, kdo má čas o sobotě za 14 dní, kývla jsem, přesvědčena o tom, že budeme zpívat náš obvyklý repertoár. Přece si nenechám ujít další koncert!
Ale ouha. Jen tak mezi řečí padlo na příští zkoušce, že zpívat se budou právě ty filmové melodie, které se ostatní drtí už měsíc..
A tak začal perný týden. Perný v práci (konec školního roku a závěrečné zkoušky) i doma, protože jak jsem už řekla, neumím číst z not.. takže každičkou notu jsem nabouchala do počítače, který mi to naštěstí může přehrát.. a že jich sakra bylo!
Vůbec nemluvím o tom, jak těžké je naučit se ty melodie, když se vám do toho mísí další 3 hlasy a ještě orchestr a sólistka..
A naučit se 8 písní za 8 dní sice vypadá jako plán, ale ve skutečnosti je to (aspoň pro mě) zhola nemožné.
Poučení z toho plyne to, že vlastní ego a exhibicionismus mě navlekly do situace, kterou teď musím ustát. Ale neuteču z boje. Zkusím se držet hesla Co mě nezabije, to mě posílí.
Tak mi zítra držte palce, ať to těm ostatním, co to umí pěkně, úplně nezkazím :)

O štěstí

9. května 2018 v 23:20 | kongamato |  Téma týdne
Každý touží po štěstí.
Jistě, někdy lidé touží taky po penězích, ale myslím, že to jen proto, že si myslí, že když budou mít peníze, budou šťastní.
A taky si myslím, že většina lidí odkládá to svoje štěstí na AŽ. Až dodělám školu, až si najdu partnera, až se vdám, až našetřím dost peněz, až budu mít děti, až budou děti velké... AŽ umožňuje naší hlavě netrápit se tím, že nejsme šťastní a svádět ten stav na okolnosti.
Když nejsme šťastní, tak za to někdo nebo něco může.
A my si pak můžeme stěžovat a tvářit se jako svatí trpitelé, protože statečně snášíme to, že nejsme šťastní. Obětujeme se.
Je to ta jednodušší cesta.
Složitější totiž je si přiznat, že za to, že nejsme šťastní, nemůže někdo jiný, někdo cizí, ale my sami.
Vkládáme své osudy a své pocity do rukou jiných a činíme je zodpovědné za to, že necítíme štěstí. A děláme to už tak dlouho, že si neuvědomujeme, že je jen jeden člověk, díky kterému budeme šťastní - JÁ
Ano, někdy je těžké být šťastný. Třeba když nás někdo opustí nebo zklame. Když onemocníme nebo když nám někdo blízký umře. Ale když nás opustí milý nebo milá - no tak co, není jediný na světě a kdyby to byl ten pravý, tak neodejde. Nemoc nebo smrt - to už je jiný kalibr. Ale pokud jsme zdraví a naši milovaní jsou naživu, nemáme v podstatě důvod se cítit nešťastní.
Jsme naživu, můžeme ráno vstát z vlastní postele, jít do práce nebo do školy, mluvit s lidmi, cítit na tváři paprsky slunce nebo kapky deště, dýchat svěží vzduch a necítit bolest - to všechno jsou přece pádné důvody ke štěstí!
Chcete být šťastní?
Tak buďte!
...
Jediní, kdo vám v tom brání, jste vy sami.
 


Rozum a cit, klapka 3 456.

11. dubna 2018 v 12:37 | kongamato |  Téma týdne
Připadám si jako u natáčení telenovely o x-té epizodě. Hlavní hrdinové řeší otázku starou jako civilizace sama - poslechnout Rozum? Nebo Srdce?
Klapka číslo 3 456.. a bude další a další. Osud před nás neustále staví rozcestníky a nutí nás, abychom se rozhodli, zda poslechneme srdce nebo hlavu.
No, každý tu volbu musí rozhodnout po svém. Každá cesta je správná a dobrá, i kdyby jen pro to, abychom se pro příště poučili.
No, kdybych poslouchala vždy rozum, neměla bych dnes tolik dětí. Možná bych neměla žádné a ani bych se nikdy nevdala. Nepořídila bych si žádné zvíře a rozhodně bych nežila ve svém rodném městě. Přátelila bych se s lidmi, kteří mi prinesou jen nějaký zisk a nikdy bych nepomohla nikomu, aniž bych za to nepřijala protislužbu. Asi bych měla ve svém věku už nějaké vysoké postavení a užívala si bohatství a luxus.
Doufám, že je jasně vidět, ze z tohoto způsobu života se mi zvedá kufr. Miluju svoje děti a nikdy bych je za nic nevyměnila. Ani dalších svých rozhodnutí nelituju, přinesly mi životní zkušenosti a nadhled. Taky své kamarády mám ne kvůli zisku, ale protože mi dělá radost vidět, kolika různými způsoby můžou být lidé praštění.
Za mě je správnou cestou cesta srdce. Ať trnitější, ale dodává mému životu tu pravou šťávu. Nejsem bohatá ani úspěšná, ale jsem šťastná. A o to myslím v životě jde..

Ale lidi to chtějí..

31. března 2018 v 22:18 | kongamato |  Téma týdne
Nebudu se moc rozepisovat, protože tohle téma by zabralo spoustu času. Které téma? Ne ALE, ale PLASTY.
Vím to, že plasty jsou spjaty s našimi životy víc, než bychom si přáli. Nejdou ani v dohledné době nějak rozumně nahradit. A proto upozorňuju, že budu mluvit o jednorázových plastech, obalech zboží a potravin, které obsahují přidané složky (např. kov nebo různá barviva), díky kterým se nedají znovu zpracovat a končí proto na skládkách nebo ve spalovnách.
Každý, kdo třídí odpad, tak činí v dobré víře, že se vytříděný odpad znovu použije. Bohužel po návštěvě třídírny odpadů jsem s hrůzou zjistila, kolik plastu se vlastně recyklovat ani nedá. Abych byla konkrétní, díky tomu, že Čína, která donedávna plasty vykupovala, vyhlásila stop stav, celých 50 - 60% toho, co vyhodíte do žluté popelnice, se stejně už nevyužije.
Jak z toho ven? Napadlo mě jediné - nekupovat zboží v plastových obalech. Tlak spotřebitele na výrobce je jedinou pákou, která by mohla něco změnit. Ale..
Při nákupu v supermarketu procházím okolo zeleniny a ovoce a jediné, co není v igelitu, jsou změklá rajčata a svazečky ředkviček. Všechno ostatní je buď v plastovém pytlíku nebo v síťce, případně v krabičce a ještě v pytlíku. A tak si postěžuju prodavačce: "Proč vy máte všechnu zeleninu a ovoce v plastu?" Prodavačka pokrčí rameny a omluvným tónem odpoví: "To, co nebylo v obalu, lidi dávali stejně do mikrotenu. A ještě si stěžovali, že to, co je volně, není hygienicky zabaleno.. Tak to teď máme všechno v plastu."
No, tak takhle to teda je. Výrobce to měnit nebude, protože lidi to přece takhle chtějí.. Ale že nosí domů kromě zakoupeného zboží ještě skoro stejné množství odpadu v podobě nerozložitelných a nezpracovatelných jednorázových plastů, je jim jedno.
P.S. Dnes už byly v plastu i ty ředkvičky...

Vzpomínky

17. března 2018 v 20:50 | kongamato |  Téma týdne
Paní N. žije ve vzpomínkách. Důchod, na který se těšila, aby se mohla věnovat vnoučatům, jí nepřináší tolik radosti, jak čekala, a tak jediné okamžiky, kdy její obličej září štěstím, jsou ty, kdy mluvi o době, kdy její děti byly malé a ona byla mladá.
Je jisté, že jednou budeme staří všichni. A doba, kdy se něco dělo, kdy náš život byl plný zážitků a radostí, doba, kdy jsme byli mladí a plní života, bude zdrojem našich vzpomínek.
Nicméně za mě bych řekla, že lepší je něco nového plánovat a prožívat, než jen vzpominat. Pár roků navíc přece neznamená zůstat na místě a podlehnout stereotypu a zvyku.
Jednou možná budeme staří. Ale ani nemohoucnost těla by neměla ovládat náš život. Vzpomeňte na Hawkinga, který téměř celý život strávil na vozíku, odkázaný na pomoc přístrojů, ale nepodlehl a i přes svůj žalostný fyzický stav prožil neskutečně bohatý a plný život.
Jednou budeme staří určitě. A tak se starejme, aby až se to stane, abychom měli na co vzpomínat. Naše budoucí vzpomínky si tvoříme sami. Právě teď.

Život bez masky

10. března 2018 v 19:41 | kongamato |  Téma týdne
Zvíře, které nemá v přírodě mimikry, neboli maskování, dlouho nepřežije a stává se kořistí. Snad proto si neustále nasazujeme masky a schováváme se za ně.
Je jisté, že kvůli bezpečí, klidu nebo pohodlnosti je to často nejjednodušší řešení. Za maskou se pak skrývá někdo jiný - naše skutečné já. A tak za nudnou fasádou otrávené prodavačky může být dívka, toužící po tom, být femme fatale, za odtažitým pohledem strohé úřednice bosonohá víla, toužící tančit na louce při úplňku, nebo za zbrázděnou tváří kopáče dobrodruh a ženami obletovaný Indiana Jones.
Skutečné tváře se někdy nedopátráme...
Malé odbočení.
Včera jsem zašla na koncert. V plném H-clubu vystupovala moje oblíbená Trocha Klidu jako předskokan českého písničkáře, zpívajícího anglicky, Thoma Artwaye.
Trocha Klidu dostala prvních 45 minut diváky (teda hlavně divačky) pěkně do varu, klasicky se zpívalo, ječelo a tleskalo po každé písničce. Tak jako vždycky, naplnili Háčko energií a připravili půdu pro Thoma. Protože jsem přišla hlavně na Trochu Klidu, váhala jsem, jestli zůstanu, ale pak jsem se rozhodla, že ano. A dobře jsem udělala.
Není to sice styl, který vyhledávám, nicméně po několika písničkách jsem srdceryvné melancholii jeho zpěvu přišla na chuť. Působí tak bezbranně, až zranitelně, všechny jeho písničky jsou smutné, a ty které vypadají vesele (ty dvě rychlejší, které hrál), jsou taky smutné. Ale když zahrál svým stylem Dancing Queen od ABBY (nemám ráda ABBU, ale vůbec), bylo to poprvé, co se mi líbila.


Konec odbočky.
Právě na tom koncertě se mi znovu potvrdila síla živého vystoupení. Muzikanti na pódiu nechávají všechno. Odhazují obavy, svlékají svoje masky a vydávají všanc všechno, co v nich je. Odhalují až na dřeň svoje pocity a svoje touhy. A jsou přitom sami sebou, jsou tak ... ŽIVÍ...
A o tom to je. Kašlete na masky, zahoďte je a žijte to, co máte jen ve svých myšlenkách. Protože takový život je pak naplněný. A můj názor je ten, že život je moc krátký na to, abychom ho žili prázdný...

Psát vlastní příběh

1. března 2018 v 18:32 | kongamato |  Téma týdne
S tužkou v ruce je člověk přistižen většinou v okamžiku, kdy si potřebuje něco zapsat. Když pominu nákupní seznam, vzpomínám si na dobu, kdy nevlastníc notebook, sedávala jsem v kavárně, a u kávy a (tehdy) nezbytné cigarety jsem na jakýkoliv cár papíru psala svoje povídky. Múza mě líbala pouze a jen u "mého" stolku v kuřácké místnosti a minuty ubíhaly jako vteřiny, zatímco se lístky plnily drobným písmem, které jsem po dokončení luštila a přepisovala do digitální podoby.
Vzpomínám na to s nostalgií jako na své bohémské období, a až na ty cigarety, kterých jsem se úspěšně zbavila, je mi po tom smutno.
Tužka v ruce je totiž pro mě symbolem toho, že mám co říct, co sdělit. Symbolem bohaté fantazie, symbolem příběhů, běžících v hlavě a deroucích se na povrch, zhmotňujících se ve stopě tužky na bílém papíře. Symbolem mysli, která nelení a stává se prostředníkem, skrze nějž se osudy literárních hrdinů ocitají v našem světě.
Protože teď žiju život takový, jaký chci, inspirace pro příběhy se vytratila, namísto ní se objevila jiná potřeba - dělit se s těmi, co jsou ochotní to číst, o svoje myšlenky, postřehy, o svoje zkušenosti a názory.
Nechci se považovat za mravokárce, za někoho, kdo říká ostatním, jak mají žít. Ale chci se podělit o to, že když jsem svůj život mohla změnit já, může každý. Každý, kdo opravdu chce. Když někdo reaguje slovy: "Tobě se to lehce řekne.." , můžu říct: "Ano, protože už jsem tím prošla!"
A ikdyž dnes píšu ťukáním do klávesnice a ne tužkou na papír, poselství je stejné - dělat to, co člověku dělá radost, žít tak, aby byl šťastný. Život nečeká. Je teď, ne zítra, za rok, za deset let.. TEĎ!
...
Každý z nás může vzít tužku a napsat si svůj vlastní příběh. Je to v našich rukách.

Mládí...

23. února 2018 v 13:15 | kongamato |  Téma týdne
"Věk je jenom číslo."
"Každý je tak starý, jak se cítí."
Tohle jsou velmi často opakované pravdy. A já s nimi z hloubi duše souhlasím. Faktem ale je, že vrásky, šedivějící vlasy a povadající kůže nás, lidi bohatší věkem, okamžitě usvědčí z toho, že mládí už bylo.
Ale není třeba nad tím hořekovat. Jednak to nepomůže, druhak platí, že na světě je jediná spravedlnost - každému přibývají roky stejně.
Je jen na nás, jak se s tím popereme.
Tělo zestárne každému. Ponechat si ale mladou duši, vítat s nadšením každý nový den, nebát se nových zážitků, bořit mantinely, které nás omezují a žít svůj život svobodně a s chutí - to můžeme bez ohledu na to, jaký rok narození máme napsaný v rodném listu..

Energie je všude kolem nás

17. února 2018 v 22:41 | kongamato |  Téma týdne
Taky kolem sebe pořád slyšíte, jak jsou všichni unavení, jak jsou vyčerpaní a bez energie?
Možná je to tím, že už dlouho nesvítilo slunce, že dny jsou ještě pořád krátké a venku je zima..
To, že jsme bez energie je ale jen iluze.
Energie je totiž všude kolem nás. Je věčná a podle zákona zachování energie nejde ani vyrobit ani zničit. Stačí ji jen čerpat a přeměňovat.
Všimněte si, že když slyšíte dobrou hudbu, slyšíte veselou příhodu, vidíte inspirující film nebo jen potkáte člověka, který má energie na rozdávání, hned se cítíte jinak.
Jste nabití energií.
Ale co se vlastně změnilo? Změnil se váš přístup.
Energie je opravdu všude. Můžeme si ji vzít a nechat ji skrz sebe proudit. Jenže když jsme zapadlí v kolejích všednodennosti, stereotypu a starostí, něco se v nás zablokuje a my ztrácíme schopnost si ji vzít.
Každý si musí přijít na to, co ty bloky rozpouští.
Ale když na to přijdeme, už nikdy nebudeme bez energie.

Kam dál