Dvůr Králové nad Labem

5. srpna 2017 v 15:50 | kongamato |  Výletování
Plán navštívit všechny ZOO na našem území nás letos dovedl k výpravě za Safari zážitky ve Dvoře Králové. Jako nevlastníci auta jsme to sice měli trochu horší s dopravou, ale nakonec se nám podařilo najít šikovný vlakový spoj, s pouhými dvěma přesednutími, a to v Zábřeze a v Pardubicích. Počasí ale bylo trochu nevyzpytatelné, takže se nám podařilo výlet dvakrát odložit, abychom si potom nadávali, že bylo pěkně a mohli jsme klidně jet. Třetí termín jsme tedy už neodkládali a odměnou nám bylo asi 15°C a vytrvalý déšť po celé dopoledne. Nicméně nejsme z cukru a navíc jsme dorazili na místo až před půl 11 a okolo poledního pršet přestalo, takže nám to nakonec vyšlo. ZOO ve Dvoře Králové nás nadchlo. Nejen pěkným prostředím, spoustou zvířat, ochotných pózovat a častými občerstvovacími místy, ale hlavně atmosférou. Čisté prostředí, všechno opravené, všude lavičky a atrakce pro děti, restaurace a kavárničky.. I v počasí, které nebylo právě ideální, se nám tam moc líbilo. Sice jsme museli hodinu a čtvrt čekat na safari vláček (bylo plno), ale čas se dal dobře využít na safari pro pěší, kde jsme krmili žirafu. Padesát minut trvající jízda po safari byla zábavná. Projížděli jsme stády antilop, bůvolů a zeber a překvapil nás vysoký žirafí samec, který na nás číhal za stromem a stál asi půl metru od našeho vozidla. Vzhledem k tomu, že (jak poznamenal náš průvodce) žirafa je jako blbec - nebezpečná ze všech stran - nám trochu zatrnulo, ale k žádnému incidentu nedošlo. Ani u lvů, kteří po nakrmení spali jako mimina. Ti nám byli obzvlášť blízcí, pocházejí totiž z Olomouce, odkud si je pamatujeme jako malá lví koťátka. Řidič safari vláčku byl vtipný, pohotový a o každém zvířeti, které jsme zahlédli, věděl něco uzajímavého. Protože stáda mají volný pohyb a nikdo neví, která zvířata budou zrovna k vidění, nemůžou průvodní řeč nahrát dopředu, řidiči pak opravdu reagují na to, co právě vidí.
No ale abychom jen nechválili, tak výlet do Dvora Králové vyjde dost draho. Konkrétně pro dva dospělé a dva studenty 630,- Kč, což je zvýhodněné rodinné vstupné(!!!). A jízda safari vláčkem se platí dalšími 60,- Kč za osobu... O jídle nemluvím, to je drahé všude. Takže Safari Dvůr Králové doporučuju, ale chce to naditou peněženku :) P.S. Chtěla jsem sem přidat fotky, ale nejde mi to, nejdou ani entry na odstavce, takže to vypadá hrozně.. Máte někdo stejný problém???
 

Změnit svůj život?

21. července 2017 v 21:20 | kongamato |  Téma týdne
Co kdybychom se ráno probudili a zjistili, že jsme znovu malí. Všechny naše vzpomínky, zkušenosti a znalosti by nám zůstaly. Jen bychom byli prostě děti. Co byste udělali jinak? Když nad tím přemýšlím, jímá mě závrať. Představa, že bych si všechno pamatovala a mohla bych se vyhnout chybám, které jsem dělala, mohla bych ve škole dosáhnout mnohem větších vědomostí, zvolit si jinou cestu životem někam, kam si to ve své současnosti nedovedu ani představit, je tak ochromující, že si připadám, jako bych stála na okraji toho nejvyššího útesu... Vím jistě, že bych se víc učila, víc cvičila, sportovala, tančila, zpívala, naučila bych se různé jazyky, naučila bych se hrát na hudební nástroje.. Znamenalo by to ale, že to, co jsem já, by bylo jiné, byla bych to jiná já. Znamenalo by to taky zahodit svůj současný život. Opravdu bych se znovu začala scházet s muži, kteří mě zklamali? Opravdu bych pracovala ve stejných zaměstnáních, pod stejnými šéfy, kteří mě tolik štvali? Dokázala bych znovu přijmout tu odpovědnost a mít tolik dětí? A byly by stejné? Jak už jsem jednou na podobné téma psala, jsem nakonec ráda, že taková možnost není. Protože to, co jsem kdy udělala nebo neudělala, všechny dobré věci i chyby, malé i velké, mě něco naučily. Naučily mě být tou, co jsem teď. Dovedly mě na toto místo v tomto čase, na místo v mém životě, kde mám lidi, na kterých mi záleží a jim záleží na mně. *** Nechci nic měnit. Pokud něco, pak to, co teprve bude. Třeba se můžu učit další jazyky, víc cvičit, víc zpívat a tančit nebo se naučit hrát na hudební nástroj.. A můžu to dělat KAŽDÝ DEN MÉHO BUDOUCÍHO ŽIVOTA.

Všechny cesty vedou do Říma 3

12. července 2017 v 17:42 | kongamato |  Výletování
Den třetí - Znovu v Římě
V sobotu ráno jsme se sbalili, vyklidili pokoje a nastoupili do autobusu, abychom strávili druhý (a bohužel poslední) den v Římě. Do centra jsme se dostali stejně jako ve čtvrtek - metrem. Římské metro ale vypadá spíš jako vlak - podle cedulek jsem pochopila, že mají dvě metra - podzemní a nadzemní, ale nejsem si jistá, protože moje italština stojí za starou belu. No my jsme teda jeli tím nadzemním. Představte si starý vlak, zvenku i zevnitř hustě posprejovaný, bez klimatizace a se zamřížovanými okny - tak tak vypadá nadzemní římské metro. Nicméně dovezlo nás z Prima Porta opět na stanici Flaminio, a to bylo to, co jsme potřebovali.
Tentokrát jsme se trhli od skupiny hned u metra a vydali se bloumat římskými ulicemi. Mapa už ve čtvrtek dostala zabrat, ale ještě držela pohromadě, tak jsme vytyčili několik hlavních bodů, kterých musíme docílit a vyšli jsme.
Z náměstí Popolo jsme vyšli dlouhou ulicí Via del Babuino. Bylo ráno, vzduch v zastíněných ulicích ještě nebyl rozpálený a my jsme nasávali atmosféru sobotního dopoledne. Cestou jsme potkali několik kostelů jeden byl anglikánský - nikdy jsme nebyli v anglikánském kostele, tak jsme tam nakoukli. Je pravdou, že oproti katolickým kostelům byl tak nějak více světský a zajímavostí bylo to, že měl oltář na straně vstupu, ne naproti.

Katolický kostel na Piazza del Popolo a anglikánský kostel na Via del Babuino

Via del Babuino nás dovedla až k jednomu z mnoha turistických cílů v Římě - Španělskému náměstí Piazza di Spagna. Kromě toho, že je to krásné náměstí s další z úchvatných Berniniho kašen v podobě lodi a tyčícím se chrámem Sv. Trojice, ke kterému vedou proslulé Španělské schody, je to taky místo, kde najdete obchody všech známých značek od Versace, přes rolex až po Vuiton.. no prostě místo, kde se snobi počůrají slastí. Na Španělských schodech se taky konají světoznámé módní přehlídky. Osobně nechápu, že modelky v podpatcích přežijí svůj výstup - schody jsou staré, takže mramor je oleštěný kroky milionů návštěvníků, tím pádem se schody mírně svažují a navíc pěkně kloužou. Vyzkoušeli jsme si tedy modelkovské postoje a šli jsme dál.

Piazza di Spagna

Po nezbytné občerstvovací přestávce v příjemně klimatizovaném bárku jsme se vydali k další metě - Fontáně di Trevi.
Mapa se nám pomalu rozpadala v rukách, zkusili jsme se tedy zeptat zdejších carabinierů, kudy tam, ale sotva jsem spustila "Exkjůz mí"..., zarazil mě a se širokým úsměvem vrtěl hlavou, jakože anglicky neumí. Tak jsem se jen zeptala:"Fontana di Trevi?" on zvedl ruku, ukázal dva prsty a máchl doleva - a opravdu! Druhá ulice vlevo nás dovedla přímo k cíli.
Fontána, která je známá z mnoha filmů, na vás vykoukne nečekaně. Jdete zastíněnou ulicí, uděláte další krok a najednou - jste u ní. V dopoledním slunci září a je tak obrovská a úchvatná, zasáhne vás tak silně, že ve vás kypí pocity, chce se vám brečet i smát a v tu chvíli milujete Řím a nechcete z něj nikdy odjet.. Možná se vám zdá, že přeháním. Ale žádná slova ani žádné fotky nevystihují velkolepost tohoto místa. To se musí vidět na vlastní oči.

Fontána di Trevi

Dalším z našich cílů bylo Koloseum. Cestou okolo Benátského náměstí jsme se dostali do strdce starověkého Říma - všude okolo byly jako svědci dávno minulých dob pozůstatky staveb více než 2000 let staré, jako by je tam někdo zapomněl, opuštěné, ale strážené víc, než poklad.. Přes útok poledního vedra jsme cítili husí kůži při pohledu do minulosti... Z těchto pocitů nás ale rychle vyvedl jakýsi malý chlapík, převlečený za římského vojáka, který se zjevil ani nevím odkud, uchopil mě naléhavě za ruku a drmolil něco o fotce. Tak jsme se s ním tedy vyfotili, když chtěl Usmívající se. Samozřejmě, chtěl za to peníze. A když jsem mu žádné nechtěla dát, zlobil se a říkal že, pracuje v takovém vedru.. No dobře, smilovala jsem se nad ním a věnovala mu 2 €, ale od té doby mám na setníky pifku.
U Kolosea bylo lidí jako krav. Takže jsme si to tam moc neužili. Ale zato tam měli klimatizované infocentrum, kde jsme se zchladili a koupili pár drobností jako památku na Řím.


Po obědové přestávce, kterou jsme už nutně potřebovali, jsme zamířili k poslednímu cíli - k Pantheonu. Starobylý chrám, větší než cokoli, co jsme tu zatím viděli, snad s vyjimkou Vatikánu, působí tak silně, jako vlastně všechno v Římě - upomíná na velikost říše a hloubku propasti staletí, přes které se na mravenčení okolo sebe dívá.. Protože se mi nepodařilo ho vyfotit pěkně, půjčuju si ten první obrázek z netu (snad mě za to nikdo nebude žalovat).


A dál? Dál už nic. Tím jsme vyčerpali všechny své síly běhat v 35 stupňovém vedru a ukryli jsme se do parku pod stromy, abychom vyčkali hodinu do odjezdu domů..
Řím ale není o památkách, ikdyž to je to, za čím se turisté honí nejvíc. Řím je o lidech. O tom, jak se na vás usmívají, když vejdete do jejich bistra nebo obchůdku, o tom, jak jsou milí a příjemní. O paní, která s hůlčičkou seděla vedle dveří, infocentra a jen tak, aniž by to bylo nutné, nám s úsměvem otevřela dveře, o řidičích, kteří bez troubení zastaví a nechají vás přeběhnout ulici, sotva do ní vkročíte... Řím je veliké město a jeho obyvatelé nejsou malicherní, užívají si života a chtějí, aby byl každý den krásný a stál za to.. Tohle město má ducha a když do něj vkročíte, jste nadobro ztraceni, už nikdy ho nedostanete z hlavy a ze svého srdce...
Spolu s mojí dcerou Terezkou a jejím přítelem Davidem jsme si Řím nadobro zamilovali. A když jsme stáli u Fontány di Trevi a házeli do ní drobné, přála jsem si, abych ho mohla ještě navštívit. A vím, že se tam vrátím. Nevím kdy, nevím, na jak dlouho, ale jednou ano. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, ale všechny přece vedou do Říma...
 


To není můj hlas

10. července 2017 v 15:07 | kongamato |  Téma týdne
Nemám ráda škatulkování. Nemám ráda kategorické výroky typu "ženy mají rády růžovou", "ženy rády utrácejí", "ženy jsou špatné řidičky, "děti jsou ubrečené", "muži chrápou" atd., jistě každý vzpomenete na tucty takovýchto vět.
Když se koukám na televizi a vidím reklamy na cokoli, je to další takováto přehlídka zobecněných "pravd". Ženy jsou v nich geniální na cokoli v domácnosti, jsou upravené, mají uklizeno i s pěti psy v obýváku a navíc ještě zvládají být vysoce postavenou manažerkou v kostýmku a botách na podpatku... Muži mají strniště, ale jsou elegantní, vzhledem připomínají holywoodské herce nebo modely na molu a vždy voní..
Vím, je to reklama. Ale tlačí myšlení obyvatelstva určitým směrem. Směrem, ve kterém vidím, jak jsem nedokonalá, protože rozhodně nemám takhle krásně uklizeno, nemám ani tak moderně zařízený byt, nemám tak dokonalou postavu ani tak skvělou práci. Když se dovleču s nákupem domů (protože mi před garáží mé vilky - kterou taky nemám - nestojí to krásné auto), jsem ráda, že si chvíli odpočinu a nevrhám se hned na vaření a úklid, abych si mohla relaxovat večer se sklenkou vína u krbu (taky ho nevlastním a víno piju jen výjimečně). Když to vidím a rozhlížím se okolo sebe, vidím, jak moc toho nemám.
Ale tohle je o ničem. Ženy v těch reklamách a ve filmech nejsou skutečné, ani ti muži, ani psi, ani děti. Nejsou to skutečné hlasy, které nám z médií říkají, jaké máme mít domovy a jak máme vypadat. Rozhodně to není můj hlas.
A tak si v klidu sedím ve svém starém, ale útulném bytě, obklopena ne zrovna hypermoderním nábytkem, ale taky svými dětmi, které nejsou ideální, ale zato jsou skutečné a jsou moje, přítelem, který je někdy na zabití, ale jeho úsměv a milá povaha vždy všechno mezi námi vyžehlí a kočkami, které línají až běda, stejně tak jako náš pes, který se rozvaluje vedle mě na gauči. A když je vidím, tak vím, že jsem doma.
A ať říkám cokoli, chválím je, nebo laju, tak TO je můj opravdový hlas.

Všechny cesty vedou do Říma 2

7. července 2017 v 23:28 | kongamato |  Výletování
Den druhý - výlet do Pompejí a Neapole.
Ráno jsme vstali už v 5, protože o půl 6 jsme zamířili směr Vesuv, Pompeje a Neapol. Římská hromadná doprava vyhlásila na tento den stávku, takže bychom se do města dostali jen velmi těžko - kvůli teroristickým útokům starosta zakázal vjezd do historického centra větším vozidlům včetně autobusů. A tak jsme se vydali navštívit proslulou sopku a její okolí.
Cesta byla dlouhá, tak jsme ji využili hlavně k dospání, ale pak nám náš průvodce povídal o Pompejích a o neapolské mafii, zvné Camorra a o jejích praktikách. Co mi utkvělo v hlavě, bylo hlavně to, že mafie obchoduje s toxickým odpadem a za drahé peníze ho vykupuje od evropských států, aby jej pak místo likvidace prostě a jednoduše zahrabala do země v okolí Neapole, což samozřejmě nevede jen k jejich obohacení, ale hlavně k výskytu těžkých alergií a onemocnění u místních obyvatel. Odpadky, povalující se všude po ulicích a podél cest, často fotí turisté a novináři. Zveřejněné fotky pak slouží k tomu, aby EU sypala do jejich rukou další a další dotace na likvidaci odpadu, ty ale místo toho končí v mafiánských pokladnách.. Jak typické...
K Vesuvu jsme dorazili asi v 9 a někteří nadšenci zaplatili 10 € za to, aby se mohli v 35 stupňovém vedru vydrápat až k vrcholu kráteru s převýšením přes 300 m. Protože my se máme rádi (a taky nám bylo líto peněz), zůstali jsme na malém parkovišti, odkud byl krásný výhled na Neapol a Neapolský záliv a okolní kopce. Kromě toho tam už byl jen zaplivaný obchůdek s pohledy a pár pochutinami a zavřený bufet. No a ještě asi 6 stánků s různými suvenýry z pravé lávy. Nicméně při pohledu k vrcholu to byla pořád ta lepší varianta.


A tak jsme se kochali výhledem a čekali, až se ti dobrodruzi vrátí, abychom se mohli konečně podívat do Pompejí.
Když uřícení a spálení dopoledním sluncem (i na tamější poměry nebývale horkým) sešli dolů, sjeli jsme do 20 km vzdálených Pompejí.
Vstup do archeologického areálu města Pompejí stojí 13 €, ale rozhodně stojí za to. Navíc všichni obyvatelé EU, mladší 18 let, mají vstup zdarma, což je skvělé hlavně pro školní výlety a exkurze. Škoda, že je to od nás tak trochu z ruky Smějící se .
Než jsme ale prošli branou Porta Marina, hlavním vstupem do Pompejí, zašli jsme něco pojíst a osvěžit se do restaurace přímo před vstupem. Stoly pod stromy, příjemný chládek a milá obsluha nás přímo zvaly, ať se najíme zrovna tam, navíc jediný stůl pro tři, který tam byl, stál na místě, odkud byl přímý pohled na majestátní Vesuv.. jako by tam na nás čekal.
Když jsme se posilnili, vydali jsme se do ulic starých Pompejí, ulic, které byly zničeny roku 79 n.l. Výbuch byl tak silný, že vychrlil nejdříve žhavé kameny, které město zapálily, pak oblak žhavých plynů, který se obrovskou rychlostí šířil do okolí a byl příčinou úmrtí všech obyvatel města, a pak tuny popela, které Pompeje zasypaly šestimetrovou vrstvou a pohřbily je až do 18. století, kdy započaly první vykopávky. Podle všeho zemřelo během krátkého okamžiku v Pompejích 10000 obyvatel.
Jejich těla zetlela a rozpadla se, ale vytlačila v popelu dutiny, které byly vylity sádrou a tak můžeme dnes vidět odlitky těl lidí, kteří zemřeli před téměř 2000 lety...


Každý máme v sobě trochu morbidity, která v nás vzbuzuje touhu vidět je, rozhodně to ale není jediný důvod navštívit Pompeje. Široké ulice, prostorná náměstí, barevné omítky na stěnách domů, nádherně vybavené lázně, domy bohatých, plné dokonale zachovaných fresek, mozaikové podlahy a stěny, reliéfy na stropech, zrekonstruované zahrady a amfiteátr.. Všechno to budí dojem živého města, ještě dnes krásného.. Jak asi muselo být nádherné v době před výbuchem..
Vedle amfiteátru je i velké muzeum, kde jsou uloženy mnohé z nalezených artefaktů, sochy, nádoby, zbraně.. Lidé v
Pompejích možná zemřeli, město ale po vykopávkách ožilo a vydává svědectví o životě a jeho užívání si.. Povětrnostní podmínky ale tak starým stavbám nepřejí, postupně je slunce, vítr a déšť se změnami teplot ničí. A tak celá jedna třetina Pompejí zůstává nadále nevysvobozena z popelové krusty, aby byla zachována pro další generace..
Nadšeni z Pompejí jsme popojeli o kus dál do Neapole.
Spatřit Neapol a zemřít.. Tak praví staré pořekadlo. No nevím, já jsem byla z Neapole docela znechucená. Všude spousty černochů, aut, odpadků, davy spěchajících lidí, památky obestavěné lešením, zátarasy, obkličující staveniště, jeřáby, zásobníky na beton.. Navíc lidé jsou tu mnohem míň přívětiví. Obsluha v mekáči nevěděla, co je ice tea, nabídla jen pomerančový džus. Jak se řekne italsky jablko jsem nevěděla, a ikdyž se dvě místní ženy snažily jí říct, že chci jablečný džus (říkala jsem to anglicky), s ledovým klidem se mi dívala do očí a vrtěla hlavou, že neví, co chci.. Asi jsme měli smůlu, ale Neapol mi prostě do srdce nezapadla a byla jsem ráda, když jsme zamířili do přístavu k autobusu, abychom odjeli zpátky do kempu. Náš autobus byl naštěstí snadno k nalezení, neboť byl jediný červený a navíc parkoval u nejobrovitánštější lodi, kterou jsem kdy viděla. Cestou po ulicích Neapole jsme totiž nepotkali infocentrum, takže jsme ani neměli mapu, měli jsme tedy veliké štěstí, že nám ta loď mezitím neodplula, představovala totiž hlavní orientační bod během návratu Smějící se...



Večeřeli jsme už v kempu, obklopeni soumrakem a zpěvem cikád a natěšení na další den - zítra se vracíme do Říma Líbající
...
Pokračování příště Usmívající se

Ach ti důchodci..

3. července 2017 v 22:35 | kongamato |  Téma týdne
Co to hergot je?
To si říkám každou chvíli, většinou když ráno vstanu a zjišťuju škody po nočním řádění koček v kuchyni.
Ale o tom to dnes nebude. Co to hergot je, mě napadá, když potkávám některé důchodce.
Nejsem ani mladá, ani adolescent, věkem už patřím spíš do šrotu, ale když vidím většinu důchodců, je mi z toho zle.
Ne proto, jak se oblékají, ne proto, že chodí pomalu a zaberou celý chodník pro sebe, takže je musím obejít po silnici, ne proto, že si vyberou místo na klábosení přímo u vchodu do obcodu a neuhnou se, ani proto, že špatně slyší, mluví nebo se jim třesou ruce. To se nevyhne nikomu z nás a časem se to bude týkat i mě.
Ale co mi vadí, je jejich neskrývaná nenávist k mladým. Chodí, metají blesky a plivají okolo sebe nesnášenlivé poznámky o tom, že mladí mají mobily, že se baví, že se smějí, na to, jak se oblékají a vůbec!!! Za jejich mládí to nebylo! Oni byli hodní a uctiví a nikdy ale NIKDY!!! se nechovali jako ti dnešní mladí!!!
Ale tak to přece nebylo. Byli mladí a užívali si stejně jako dnešní mladí. Ano, nebyly takové možnosti a nebylo tolik lákadel. Ale v hlavách byli dnešní důchodci stejní jako ta děcka, na která tolik nadávají. A tak mi spíš přijde, že nenadávají na jejich chování, ale na to, že jim závidí. Závidí jejich mládí a volnost a energii, kterou sami už nemají.
Jo, taky mě někdy štvou nevychovaní spratci. Ale víte co? Oni z toho vyrostou a dostanou rozum. Život je naučí. A jednou budou taky staří a nemocní...
Ale teď nejsou. Tak ať si to užívají!!!

Všechny cesty vedou do Říma

2. července 2017 v 16:37 | kongamato |  Výletování
Všechno to začalo nenápadně.
Pojedeme do Říma. Je to velké, starobylé a krásné město. A k tomu s nabídkou výletu na Vesuv, do Pompejí a do Neapole. Tak proč ne?
Prostě návštěva míst, o kterých slyšíte a učíte se ve škole. Míst, kterými kráčela historie.
Ale.
Den před odjezdem mi kamarádka strčila do ruky knížku od Katy Yaksha - Roma, mi amor. Hm, cestopis nebo červená knihovna, řekla jsem si a přibalila ji na jízdu autobusem.
Až když jsem ji z nudy otevřela, zjistila jsem, že je to jinak. Že je to knížka, psaná od srdce. Od srdce, patřící Římu. Autorka s takovou láskou popisovala části Věčného města a myšlenky, které ji napadaly při první, druhé, desáté kávě v rozmanitých kavárničkách a barech, popisovala lidi, které potkala a příběhy, které zažila, že jsem se při čtení smála a plakala zároveň. Vzbuzovala ve mně takovou touhu uvidět ty ulice a kavárny na vlastní oči a vděk za to, že žiju, jsem svobodná a můžu jet kam chci - a že jedu právě tam - do Říma...


A tak jsme se po téměř dvacetihodinové jízdě autobusem ocitli na stanici metra Flaminio, stanici, ze které jsme mohli vyrazit přímo do srdce toho nejkrásnějšího města, které jsem doposud viděla.
V patách průvodci jsme přes náměstí Popolo došli k muzeu Ara Pacis, místu, kde Augustus Octavianus postavil pomník, před kterým každý, kdo přišel a chtěl se stát Římanem, dal slib, že se zříká předchozího života a stává se Římanem se všemi jeho právy a povinnostmi.
Přemýšlela jsem nad tím, proč to tenkrát fungovalo. Díky tomuto slibu byli Římané jednotní, sobě rovní a udrželi své imperium po mnoho staletí. Od těch dob nikdo podobnou situaci nedokázal zopakovat. A Evropská unie, vší svou silou se snažící spojit evropské státy v jedno spolu s dalšími příchozími, stojí před obrovskými protesty a nevolí obyvatel. Proč to tenkrát šlo a teď ne?
A napadlo mě řešení. Princip byl v tom, že každý nový Říman začínal právě u Ara Pacis svůj nový život. Vzdal se svého původu, vzdal se svého náboženství. Stal se obyvatelem Říma, přijal jeho zvyky a ctil ho jako svůj nový domov. Což právě teď se v Evropě neděje. Přicházejí cizinci a přinášejí svou kulturu, své náboženství a zvyky a očekávají, že my se naopak přizpůsobíme jim... To přece fungovat nemůže.
Od Ara Pacis jsme se přes jeden z mnoha mostů přes Tiberu dostali až k Andělskému hradu, pevnosti, spojené chodbou s Vatikánem, ve které měl papež svůj úkryt v případě ohrožení. Andělský hrad je monumentální kruhová stavba, na jejímž vrcholu je velká socha Archanděla Michaela jako ochránce a dnes už působí jako muzeum, ale dřív byl používán i jako věznice, takže působí trochu rozporuplným dojmem - horní část povznášející, dolní hrozivá.


Andělský hrad a Andělský most Vatikán nás zve do své náruče


Od Andělského hradu vede přímá ulice k Vatikánu a Svatopetrskému náměstí. Je lemovaná desítkami sloupů, záměrně postavených tak, že z určitého pohledu to vypadá, jako by chrám Sv. Petra v pozadí měl ruce, rozpřažené k vřelému pozvání ke vstupu do Vatikánu.
A tak jsme tedy vstoupili. Dlouhá řada čekajících turistů nás odradila od vstupu do Baziliky, zašli jsme tedy do infocentra, koupili mapu centra a vydali se objevovat Řím po svém. A začala nejhezčí část procházky městem. Ve stopách knihy, kterou jsem zhltla cestou, jsme se vydali po Andělském mostě a vyslali k andělům svá nejtoužebnější přání, potulovali se okolo Tibery ve stínu platanových alejí, na Ponte Sisto jsme si poslechli kytaristu a ve čtvrti Trastevere jsme zapadli do baru s pěkným názvem Settimiano, kde jsme si dali studené pití a kafe. Bylo mi líto, že jsem si nevypsala všechno, co Katy doporučovala v Římě navštívit, doporučovala právě konkrétní bar s milou obsluhou a název jsem si nepamatovala. No škoda, řekla jsem si, třeba příště.


A pak jsme odpočatí vyšplhali na vyhlídku v parku Giuliani, odkud jsme měli Řím jako na dlani, bez turistů a bez čekání ve frontě. Seděli jsme na lavičce, klábosili a užívali si neopakovatelnou atmosféru tohoto města, pozorovali kolemjdoucí a racky, kteří byli zvědaví na nás víc, než my na ně.


Když se odpoledne nachýlilo ke konci, sešli jsme zpět k Vatikánu a na náměstí Navona ke kašně Čtyř řek a pak už zpátky k metru na Flaminio a odjezd do kempu.
A když jsme okoupaní v bazénu a osprchovaní zalezli do postelí, otevřela jsem knížku, abych si připomněla, který bar mám příště navštívit, tak jsem uviděla jeho název - Settimiano... Náhody neexistují a všechno je možné..
...
Pokračování příště :)

Strachy

26. června 2017 v 22:38 | kongamato |  Téma týdne
Pokaždé když mám někam jít, nechce se mi.
Chce se mi zůstat doma, v bezpečí.
Tam venku se může stát něco. Cokoliv. A protože budoucnost nikdo nezná, nevím co to bude a trochu se bojím.
Jedna má část se chce zavrtat do své ulity a zůstat tam.
Ale druhá, druhá chce objevovat. Chce poznávat nové věci, nové lidi, nové pocity. Chce vidět to, co ještě neviděla.
Často nám podobné strachy brání prožívat naplno své životy. Bojíme se risknout a vykročit do neznáma. Bojíme se natáhnout ruku a dotknout se neznámého. Bojíme se oslovit cizí světy.
A přitom možná právě tam, kde to neznáme, na nás čeká něco krásného a kouzelného. Kde jinde by to bylo, když to nemůžeme najít v teplíčku a pohodlí svých nor?
Hrozně mě oslovil jeden citát, který říká:
Chceš li zažít něco, cos ještě nezažil, musíš dělat věci, které jsi ještě nedělal.
Šlápnout do neznáma, do prázdna, tam kde to neznám, vzbuzuje hrůzu, ale taky opojné vzrušení a omračující nadšení. Jako když skočíš z útesu a křičíš strachy, ale i radostí z letu. A to stojí za trochu strachu.
Pokud se teda nezabiješ...

Nevzdám se...

21. června 2017 v 9:13 | kongamato |  Téma týdne
Jak jsem už v dřívějších článcích avízovala, hodlám cestovat. Ne moc, ne pořád, ale aspoň občas, jak to dovolená a finance umožní, chci cítit vůni dálek, chuť slaného vzduchu na jazyku a poznat nová místa, nové lidi, nové zážitky..
Právě jsem se totiž vrátila z Itálie. Tentokrát jsme navštívili Řím a Pompeje s Neapolí. Ale o tom až jindy. Můj partner se mnou zálibu v cestování nesdílí, a tak zůstává doma a nechá se sžírat steskem a možná je i trochu ublížený, že jsem prostě odjela a ho tam nechala. Nicméně on by takové martýrium nikdy dobrovolně nepodstoupil, takže je to pokaždé stejné - já jsem smutná, že nejede se mnou, on je smutný, že já někam jedu, a ikdyž se máme velmi rádi, pár dní po mé dovolené to trochu mezi námi skřípe.
To mě vážně mrzí.
Ale.
Stejně tak, jako já po něm nechci, aby se vzdal pohodlí domova a trmácel se za mnou po ulicích a uličkách, objevoval kavárničky a památky, spal na sedačce autobusu a trpěl občas hladem a žízní a únavou (protože to za to stojííí!!!), nemůže po mně on chtít, abych se vzdala nádherného pocitu štěstí a energie, který se mi vždy vlije do žil, když objevuju nové věci, nová místa, nové lidi...
Nemůže chtít, abych se vzdala své svobody a touhy. Protože kdybych to udělala, nebyla bych to já. A on by neměl koho milovat.
On to naštěstí ví. A taky ví, že se toho nikdy nevzdám...

Tančit? Ne, zpívat!

13. června 2017 v 22:28 | kongamato |  Téma týdne
Pamatuju si z dětství na pohádku o 12 princeznách, které byly zakleté. Každou noc zmizely na místo, kde tančily až do rána a tančily tak moc, až prošlapaly střevíce a potom celý den prospaly, aby v noci znovu vstaly a odpluly na člunech do tajemného zámku protančit celou noc.
A už tenkrát jsem si říkala, jak to musí být strašné, tančit celou noc!!
Ano, samozřejmě - tančit čerstvě zamilovaná až do rána zavání silně romantickým zážitkem, ale kupodivu mě to nikdy nelákalo.
Ale kdyby mi někdo nabídl, abych s ním až do rána zpívala, to by bylo něco jiného!
Zpívávali jsme s kamarády kdysi karaoke. Ve sklepní místnosti, na zeď jsme promítali texty a zpívali jsme do mikrofonu až do rána nebo dokud jsme neztratili hlas.
Zpívat je nádherné. Ve zpěvu jsou emoce, zpěv je hlasem našeho srdce, které je šťastné nebo smutné..
Hlasy našich srdcí nikdy nezní falešně. Falešně to zní, jenom když v tom srdce není.

Kam dál