Nevzdám se...

Středa v 9:13 | kongamato |  Téma týdne
Jak jsem už v dřívějších článcích avízovala, hodlám cestovat. Ne moc, ne pořád, ale aspoň občas, jak to dovolená a finance umožní, chci cítit vůni dálek, chuť slaného vzduchu na jazyku a poznat nová místa, nové lidi, nové zážitky..
Právě jsem se totiž vrátila z Itálie. Tentokrát jsme navštívili Řím a Pompeje s Neapolí. Ale o tom až jindy. Můj partner se mnou zálibu v cestování nesdílí, a tak zůstává doma a nechá se sžírat steskem a možná je i trochu ublížený, že jsem prostě odjela a ho tam nechala. Nicméně on by takové martýrium nikdy dobrovolně nepodstoupil, takže je to pokaždé stejné - já jsem smutná, že nejede se mnou, on je smutný, že já někam jedu, a ikdyž se máme velmi rádi, pár dní po mé dovolené to trochu mezi námi skřípe.
To mě vážně mrzí.
Ale.
Stejně tak, jako já po něm nechci, aby se vzdal pohodlí domova a trmácel se za mnou po ulicích a uličkách, objevoval kavárničky a památky, spal na sedačce autobusu a trpěl občas hladem a žízní a únavou (protože to za to stojííí!!!), nemůže po mně on chtít, abych se vzdala nádherného pocitu štěstí a energie, který se mi vždy vlije do žil, když objevuju nové věci, nová místa, nové lidi...
Nemůže chtít, abych se vzdala své svobody a touhy. Protože kdybych to udělala, nebyla bych to já. A on by neměl koho milovat.
On to naštěstí ví. A taky ví, že se toho nikdy nevzdám...
 

Tančit? Ne, zpívat!

13. června 2017 v 22:28 | kongamato |  Téma týdne
Pamatuju si z dětství na pohádku o 12 princeznách, které byly zakleté. Každou noc zmizely na místo, kde tančily až do rána a tančily tak moc, až prošlapaly střevíce a potom celý den prospaly, aby v noci znovu vstaly a odpluly na člunech do tajemného zámku protančit celou noc.
A už tenkrát jsem si říkala, jak to musí být strašné, tančit celou noc!!
Ano, samozřejmě - tančit čerstvě zamilovaná až do rána zavání silně romantickým zážitkem, ale kupodivu mě to nikdy nelákalo.
Ale kdyby mi někdo nabídl, abych s ním až do rána zpívala, to by bylo něco jiného!
Zpívávali jsme s kamarády kdysi karaoke. Ve sklepní místnosti, na zeď jsme promítali texty a zpívali jsme do mikrofonu až do rána nebo dokud jsme neztratili hlas.
Zpívat je nádherné. Ve zpěvu jsou emoce, zpěv je hlasem našeho srdce, které je šťastné nebo smutné..
Hlasy našich srdcí nikdy nezní falešně. Falešně to zní, jenom když v tom srdce není.

Barefoot 2

9. června 2017 v 21:54 | kongamato |  Téma týdne
Po mém prvním pokusu o barefoot jsem delší dobu neměla možnost (a ani odvahu :) ) znovu zout boty a šlapat bosky.
Ale když jsem se k tomu dostala, udělala jsem typickou chybu začátečníka - po prvních skoro 4 km po přírodním terénu jsem se vydala na asi 8 km trasu, bohužel po asfaltce, a prostě jsem to přehnala.
Mezistanice byla přívětivá výletní restaurace, kde si moje rozmazlené nožičky odpočinuly a libovaly si, jaké příjemné masáže se jim dostalo. Cítila jsem se výborně a to mě utvrdilo v tom, že je to parádní nápad, jít bosky i zpátky.
Sluníčko ale připalovalo a asfalt byl horký. A tak jsem chtě nechtě obula sandále a dobelhala se domů. Dobelhala proto, že jsem si na patě ušlapala puchýř.
Na patě puchýř, druhou nohu jsem si namohla, no došla jsem se zatnutými zuby a první moje poskoky (protože chodit fakt nešlo) směřovaly k lavoru s chladivou koupelí a pak na gauč do polohy ležmo.
Bohužel, čekalo mě ještě vaření na druhý den a tak jsem musela gaučík opustit a dát se do práce.
Jenže mezitím se puchýř nějak zvětšil, když jsem se na něj krkolomně koukala, nevěděla jsem, jestli je to puchýř nebo jestli mi tam roste nová noha, a tak jsem po kuchyni skákala jako chromá koza.
Druhý den jsem se dozvěděla od kamarádek, že jak jsem stará, tak jsem hloupá a bosky se chodí jen po louce a ne po asfaltu.
Je to ale pravda? Lidi přece odjakživa chodili bosky. A ne, neměli silnice, ale chodili i po skalách a po písku a troufám si tvrdit, že plochýma nohama a propadlou klenbou asi netrpěli.
Od malička slýchám, jak je důležitá pevná obuv. Ale ortopedi tvrdí, že většina populace má propadlou nožní klenbu. Tak jak to je?
Je správně chodit v botech? A nebo posilovat ochablé svaly chodidel bosou chůzí?
Na to si asi každý musí odpovědět sám. Já jsem druhý den ráno propíchla puchýř a obula boty.
Ale už mám nachystanou kůži a šitíčko. Budu si totiž šít svoje vlastní barefoot boty, a uvidí se!!!
 


Body The Exhibition

20. května 2017 v 21:38 | kongamato |  Výletování
Už dlouho nebyl důvod, ale dnes je, takže opět píšu "reportáž z cest", tentokrát z výletu do Prahy na kontroverzní výstavu Body The Exhibition.
Výstava obsahuje přes 300 exponátů lidských těl, z toho 20 celotělových, na kterých můžeme pozorovat svalstvo, kosterní systém, vnitřní orgány, nervy i cévy v nejmenších podrobnostech. Exponáty pocházejí z opravdových lidí, nejsou to umělé náhražky a tak to pro někoho se slabým žaludkem asi nemusí být moc příjemné. Myšlenka, že jsou to vlastně mrtvoly lidí, kteří žili, dýchali, smáli se a někoho milovali, je v některých chvílích velmi mrazivá.
Výstavou provázejí medikové, kteří ochotně poskytnou výklad a vysvětlení k vystaveným exponátům (pobavilo mě, když nám jeden z nich vysvětloval, že kdybychom měli bouračku, tak pokud bychom si zlomili krční páteř mezi třetím a pátým obratlem, bylo by to smrtelné, protože se přeruší nervy k bránici a člověk se udusí, že raději někde níž, to jen ochrneme - jako by si v tu chvíli člověk mohl vybrat!! :D ). A musím říct, že jsme fascinovaně procházeli výstavištěm víc než dvě hodiny a kdyby nás už nebolely nohy, byli bychom tam klidně ještě o hodinu déle.
Klady výstavy jsou na první pohled jasné - vidíte všechno, co v sobě máme. Plíce kuřáka, které tam byly , bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli, plné dehtu a zčernalé na uhel. Krevní řečiště a nervová vlákna, souhra plic a srdce, hladkost kloubů a vůbec všechno, co je tu k vidění ve mně vyvolává neutuchající úžas nad dokonalostí lidského těla. To, jak si ho vlastní hloupostí a pitomými návyky ničíme, je trestuhodné.
Druhá stránka věci je ta, že někteří lidé popírají, že by se jednalo o těla dobrovolných dárců. Existuje dokonce podezření, že byli použiti odpůrci čínského režimu, a to samozřejmě zcela nedobrovolně.. I z tohoto pocitu mě dost mrazí. A když jsem zabrousila do části, věnované lidským plodům, bylo mi vysloveně do breku, protože vidět nedonošená miminka, malá jako sýkorka, a přesto skoro dokonale vyvinutá, s končetinami, srdíčkem, cévami a obličejíčkem... to jsem moc nedávala.
Nicméně z celkového hlediska se mi to líbilo. Poznání nových věcí a souvislostí je vždycky přínosem a jsem moc ráda, že jsem tuhle výstavu viděla.
Protože se tam nesmělo fotit, tak pro zájemce aspoň přidávám adresu www stránek výstavy, kde je fotogalerie lepší, než bych nafotila já.
http://www.bodyexhibition.cz/#uvod

Když se nikdo nedívá..

17. května 2017 v 22:06 | kongamato |  Téma týdne
Co lidi dělají, když je nikdo nevidí?
Já, když jsem sama doma (což je málokdy), tak uklízím. To teda není nic zvláštního. Ale dám si do uší sluchátka, pustím si hudbu a zpívám jako o život svoje oblíbené písničky. Úklid se změní v rockový koncert, kde jsem na pódiu jedinou hvězdou. V tu chvíli je můj zpěv bezchybný a skvělý, protože tam není nikdo, kdo by dokázal opak.
Tehdy jsem tak totiž jen já. Jen moje PRAVÉ JÁ. Jistě, když mě nikdo nevidí, dělám i jiné věci, ale to není obsahem tohoto článku. Když jsme sami, jsme to opravdoví my, není totiž nikdo, před kým bychom se přetvařovali a na koho bychom se snažili udělat dojem. Jen jsme.
A když pomyslím na všechny ty nechutnosti, co dělají lidi, když je nikdo nevidí, napadá mě jediné - mnohem raději bych viděla úplně všechno to nechutné, co dělají, než falešné úsměvy a lichometné řeči.
Nahé a nezakryté JÁ každého člověka ve mně budí pocit sounáležitosti s někým, kdo taky není dokonalý a ví to o sobě. Maska, kterou většina z nás ale nosí, ve mně většinou dokáže vzbudit pouze nechuť..

Co je vlastně normální?

14. května 2017 v 15:42 | kongamato |  Téma týdne
Co je vlastně normální? Tohle mi nikdy nebylo jasné. Pro každého je normální něco jiného. Normální pro všechny je asi se oženit (vdát), mít děti, chodit do práce, jezdit na dovolenou, podvádět manžela (manželku), spát se šéfem, rozvést se, kouřit marihuanu, střídat partnery, drbat sousedy, stěžovat si na poměry, nadávat na nedostatek peněz nebo na zdravotnictví... Dělají to všichni ne? Nebo teda aspoň většina, tak to musí být normální...
Docela by se mi ulevilo, kdyby se aspoň některé z výše jmenovaných aktivit přestaly považovat za "normální". Život je někdy dost složitý i bez toho. A jestli je normální lhát, podvádět, vyhrožovat, pomlouvat a závidět, pojďme se na to vykašlat a překročme hranice normálnosti a buďme přející, shovívaví, laskaví a trpěliví. Neodsuzujme. Každý si bojuje vlastní bitvy a nikdy nevíme, co koho vede k jeho činům...

Barefoot

6. května 2017 v 22:22 | kongamato |  Téma týdne
Slyšeli jste někdy o barefoot?
Barefoot je anglický název pro chození naboso.
Od té doby, kdy už nemám malé děti, mi chvilka pro sebe není už tak vzácná, ale nejvíc si ji užiju ve společnosti mého psa, na procházce.
A tak jsem využila dnešního pěkného počasí a vydala se vyzkoušet chůzi naboso do terénu. Podle všech informací je to velmi zdravé pro nohy i pro celý pohybový aparát.
Ušla jsem naboso asi 4 km. A jak se mi šlo? No za prvé velmi pomalu. Bosá chůze mě nutila dělat malé kroky a došlapovat opatrně a ne tvrdě na patu, jak jsem zvyklá. Taky jsem se musela dívat pozorně na cestu. Ostrý kamínek není tak hrozný (i když sakramentsky bolí), horší by bylo šlápnout na střep nebo rezavý hřebík. No a upřímně, do psích hovínek bych taky šlápla nerada. A ke konci cesty jsem cítila svaly na chodidlech, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám.
Ale když jsem šla, cítila jsem pod nohama, jako bych šlapala po zádech nějakému velkému, teplému, pomalu dýchajícímu zvířeti, cítila jsem pod sebou živý organismus. Nebyla mezi námi žádná překážka, jen přímé spojení, které ve mně vyvolávalo až euforii.
Vyzkoušejte chodit bosí. Stojí to za to.


Bubliny

25. dubna 2017 v 21:46 | kongamato |  Téma týdne
Žijeme v bublinách.
Někdo má bublinu větší, někdo malou.
Někdo ji má plnou lidí, jiný prázdnou.
Někdo ji naplní radostí, někdo zlobou.
Bubliny jsou naše.
Můžou být barevné, veselé, smutné, pokřivené, plné násilí a výbuchů nebo naplněné klidem a tichem. Jsou i bubliny plné hudby nebo slov.
Jak a čím si svoji bublinu naplníme a s čí bublinou ji propojíme, je jen naše volba..

O Bruntálu a hlouposti

23. dubna 2017 v 17:31 | kongamato |  Téma týdne
Tak jsme byli v Bruntálu.
Nemá to žádnou souvislost s hloupostí teda. Ale trochu jo. Hloupí lidé jsou přece všude. Ale já si tak nějak myslím, že u nás v Čechách a na Moravě prostě ti hloupí lidé nejsou tak slyšet. Hned objasním, jak jsem k téhle myšlence došla.
Když jsme přijeli do Bruntálu, sněžilo. A jak jsme tak zimomřivě čekali na další spoj, vzpomněli jsme si na několik hlášek o Bruntálu. Kdybyste to náhodou nevěděli, Bruntál je něco jako Chuck Norris mezi městy.
Takže:
Bruntál je tak drsné město, že i žížala vám tam stoupne na nohu.
Když bouchl Černobyl, radioaktivní mrak se rozšířil všude po Evropě kromě Bruntálu. Tam se neodvážil.
Mojžíšova hůl byla z Bruntálu. Vody v moři se nerozestoupily kvůli Mojžíšovi, ale proto, že se bály té hole.
Sparťané věřili, že jsou nepřemožitelní, protože jsou potomci Herkula. Herkules byl z Bruntálu.
Je jen jediný způsob, jak odvrátit vlnu tsunami - dát před ni ceduli s nápisem Bruntál.
Voda v hasícím přístroji v Bruntálu oheň neuhasí. Prostě ho ubije.
Pravý důvod vyhynutí mamutů je ten, že migrovali přes Bruntál.
Nejtvrdší forma metalu je Bruntál metal.
Slovo Bruntál není odvozeno od slova brutal. Je to naopak.
Když Beethoven navštívil Bruntál, vyšel z něj jako Batman.
Postava Vetřelce měla být původně vytvořená pomocí filmových triků. Pak ale tuto roli obsadili naštvanou bruntálskou učitelkou.
Tohle, a mnohé další pravdy se vyprávějí o Bruntálu. Podobné hlášky se ale vymýšlejí za pochodu celkem na každou situaci, která se ve světě stane. Už Hitler říkal, že češi jsou smějící se bestie. Ano, dokážeme totiž vymyslet vtip i na smrtelně vážné situace. A to v podstatě okamžitě. Například na současné počasí:
Březen, za kamna vlezem
Duben, ještě tam budem.
Květen, topím jak kretén.
No uznejte, to by hloupí lidé nedokázali.

Slovo má moc

13. dubna 2017 v 22:48 | kongamato |  Téma týdne
Ten, kdo má slovo, má moc.
Momentální moc nad každým, kdo ho poslouchá.Už ve starém Římě se učilo rétorice, neboli umění slova.
Včera jsem se zúčastnila přednášky o Janu Husovi.
Byl prý tak dobrý řečník, že ani Betlémská kaple, kam se vleze 3000 lidí, nestačila všem, kteří chtěli jeho kázání poslouchat.
Nebyl ale oblíbený jen proto, že kázal česky a přizpůsobil svůj projev řeči obyčejných lidí. Jeho projevy byly tak dobré, protože z něj nemluvila jen slova, ale hlavně vlastní přesvědčení. Nemluvila ústa, ale srdce. Proto v Kostnici nemohl odvolat, protože slova lze zahodit, ale jít proti svému srdci nemohl.
Kéž by si každý, kdo má slovo, z něj vzal příklad.
Třeba u našich politiků kdyby hovořila jejich srdce a ne jejich kapsy...

Kam dál