Mám tě ráda..

17. října 2017 v 22:52 | kongamato |  Téma týdne
Nejhorší sdělení, která si může člověk vyslechnout, začínají vždy slovy: Mám tě rád/a, ale..
Můžete si být jisti, že po tomhle bude následovat něco, co předchozí celkem potěšitelný fakt (dotyčný vás má rád), totálně vymaže. Už vždycky si budete pamatovat jen to, co začíná tím ALE (..ale jen jako kamarádku, ale někoho mám rád víc, ale jsi úplně praštěná...dosaďte podle vlastních zkušeností).
Ale je vůbec takové zlověstné slovo.
Přece když mám někoho ráda, tak za tím RÁDA udělám tečku. ALE je povoleno jen tehdy, pokud chcete říct: Mám tě ráda ALEši.. Nebo: Mám tě rád ALEno..
Když máme někoho rádi, žádné ale tam nepatří. Prostě Mám tě ráda!!!
...
Jen někdy, když mě nikdo neslyší a v hlavě vrtají zlobiví červíci, říkám si: Mám tě ráda.. Ale máš rád ty mě??
 

Den duševního zdraví

10. října 2017 v 17:43 | kongamato |  Téma týdne
Dnešek je Dnem duševního zdraví.
To je příhodné, protože když na nás padne podzim jako je dnes, tak to je až o depresi. Prší, je pošmourno, zima a lezavo. I ten sebezarytější optimista si asi posteskne a přeje si, aby zase vylezlo slunko.
Jsou ale lidé, kterým nepomůže ani krásné počasí. Jejich duše je sevřená nemocí, která není na první pohled vidět. Jsou postižení, i když mají tělo zdravé.
Deprese, schizofrenie, paranoia a jiné nemoci, jimiž trpí tolik lidí, nejsou pro zdravé pochopitelné. Zdraví nevidí ty stíny za okny, které nakukují a našeptávají, ohrožují a děsí.
Kdo zažil duševní nemoc v rodině, ví. Kdo nezažil, nepochopí..
Přeju všem, aby jediný, kdo nakukuje do vašich oken, byl - i když trochu nevlídný - letošní podzim.


Motivace

19. září 2017 v 20:20 | kongamato |  Téma týdne
Každý má své důvody, proč jedná, jak jedná.
Někdo zlé, někdo dobré.
Dobré důvody ale někdy vedou ke špatným věcem a naopak zlé nakonec způsobí vznik něčeho dobrého.
Nejlepším důvodem pro mě je, když z toho, co udělám, mám dobrý pocit. Pocit, že jsem to udělala nejlíp, jak jsem mohla. Dala jsem tomu všechno, co jsem měla.
A když vím, že jsem víc udělat nemohla, je mi lehce a na tom, jak to dopadne, zase až tak moc vlastně nesejde..
 


Yes man

16. září 2017 v 19:12 | kongamato |  Téma týdne
Viděli jste film s Jimem Carry Yes man?
Já ano. Teprve nedávno, ikdyž byl natočený už před 9 lety.
A byla jsem nadšená. Ten film přesně ukazuje, jak se lidi bojí říkat ano.
Ano novým zážitlům.
Ano novým přátelům.
Ano šíleným situacím.
Ano životu.
Každý den se nám můžou naskytnout nové zkušenosti, nové zážitky a nové pocity. Ale bojíme se. Většinou kroku do neznáma, ztráty pohodlí a stereotypu, na který sice všichni nadáváme, ale tvoří kostru našich životů. A co když se ta kostra zhroutí? Jak pak budeme žít?
Vzdát se pohodlí většinou znamená, že zažijeme nějakou legraci. Legraci, které se bojíme, která je v tu chvíli šílená, ale až na ni budeme vzpomínat, budeme se u toho náramně bavit.
A pro začátek se můžeme kouknout třeba na ten film. Protože proč vlastně ne? Usmívající se

Démoni okolo nás

4. září 2017 v 20:52 | kongamato |  Téma týdne
Začalo září. Začala škola, skončily prázdniny.
Chodby a třídy se naplnily žáky a studenty, začalo období každodenních povinností. Nejen pro žáky. I pro nás, učitele.
A tak jsem využila krásného odpoledne a vydala se ven. Jen se svým psem, někam, kde je ticho a nikdo nemluví, kde je aspoň iluze svobody a volnosti.
Cesta k rybníkům je dlouhá, vzduch voněl, ptáci zpívali a slunce se klonilo k západu a když na mě přes džungli porostu mrkla rovná hladina, pohltil mě pocit nesmírného blaha. Šumění stromů, křik volavek a kačen, šplouchání ryb, tvořící na nehybné hladině soustředné kruhy a kromě toho jen moje kroky a šustění trávy, kterou jsme se prodírali, ve mně vytvořily pole klidu a míru, byla jsem lehká jako balónek a žádný problém ańi trápení mě netížilo.
Všudypřítomní démoni našeho světa na mě nemohli.
Když naplníte svou duši a své srdce klidem, nezbyde pro ně žádné místo. Démoni, jako jsou Závist, Zloba, Nenávist, Strach, Škarohlídství, Pomluva nebo další, jsou živení naší energií, kterou jim věnujeme, když proti nim bojujeme. Bude-li naše mysl čistá a plná, démoni námi projdou a nezanechají v nás žádnou stopu, nedokážou nás nijak poznamenat.
Září je nejkrásnější měsíc. A peklo je prázdné. Ale démoni jsou jen tam, kam je sami pustíte. Tak je nechte venku a užijte si září...

Djatlovova expedice

20. srpna 2017 v 19:51 | kongamato |  Téma týdne
Při návštěvě knihkupectví mi padl zrak na nenápadně vyhlížející knížku s dost popisným názvem "Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice" od novináře, spisovatele a bloggera Martina Lavaye.
Když jsem do ní nakoukla, bylo mi jasné, že tuto knížku si musím přečíst a tak (samozřejmě po zaplacení) skončila v mé tašce a obrazně jsem ji nepustila z ruky, dokud jsem ji nedočetla.
Martin Lavay předkládá všechny známé informace o případu, který dodnes nedává spát mnoha záhadologům.
V lednu r.1959 se skupina 9 mladých vysokoškoláků ze Sverdlovska (dnešní Jekatěrinburg v Rusku) s jedním lyžařským instruktorem vydala na planiny Uralu, konkrétním cílem jim byla hora Otorten, což v jazyce místních kmenů znamená "Místo kam nechoď ".
Všichni byli zdatní lyžaři a sportovci, zkušenosti s pobytem v horské zimní krajině měli (výprava byla posledním tréninkem před plánovanou expedicí do Arktidy) a jejich vybavení odpovídalo náročnosti počasí i terénu.
Přesto se v předem dohodnutém termínu nevrátili a tak po nich bylo vyhlášeno pátrání, jehož výsledkem byl nález devíti mrtvých (jeden z účastníků pro nemoc výpravu vzdal a vrátil se domů).
Jejich těla byla nalezena na různých místech, někteří byli svlečeni do spodního prádla (jejich oblečení měli na sobě ostatní, což znamená, že nezemřeli ve stejnou dobu a použili oblečení svých mrtvých druhů jako ochranu proti mrazu), vše nasvědčovalo tomu, že ze stanu vyšli bosí, jen v ponožkách a tak, že stan rozřízli zevnitř, místo toho, aby vyšli normálně východem.
Navíc byli různě znetvořeni, jejich kůže měla (podle pitevních zpráv) velmi podivné zbarvení, některým chyběly oči a téměř každý vykazoval jiná zranění než ostatní.
Zajímavé, řeknete si možná. Nesmysl! pomyslí si někteří. Jisté je jen to, že devět mladých lidí zemřelo a dnes, po 58 letech, už těžko někdo tuto záhadu vyřeší. (Lavay předkládá všechny dostupné hypotézy, jak se mohly události seběhnout, takže pokud je chcete znát, přečtěte si knížku).
K přiřazení článku k tématu Poslední zrnko mě vedlo to, že informace, které o expedici máme, jsou čerpány z deníků členů výpravy, které byly nalezeny ve stanu a přepsány na stroji.
Při čtení poznámek a myšlenek kluků a holek, kteří se vydali do nehostinné pustiny, počasí o teplotě -8°C považovali za "teplé", bavili se zpěvem, hrou na mandolínu a věčnými diskusemi na různá témata, člověka zamrazí, když si uvědomí, že když své zápisy psali, měli před sebou už jen několik hodin života. Aniž by tušili, že nikdo z nich už za nejpozději 24 hodin nebude naživu. Nic tomu, co se následně stalo, nenasvědčovalo. Přesýpací hodiny jejich životů obsahovaly jen posledních pár zrnek a nikdo z nich to nevěděl...
A tak je to s námi všemi. Nikdo z nás neví, kolik zrníček ještě zbývá, než se písek dosype. A tak bychom měli každé zrnko, každou hodinu, každý den našich životů PROŽÍVAT. Měli bychom být ÚČASTNÍ našich životů, a neutrácet je nečinností a nudou.. aby - až přijde chvíle na poslední zrnko - jsme odcházeli s pocitem, že to tady bylo bezva...

Dvůr Králové nad Labem

5. srpna 2017 v 15:50 | kongamato |  Výletování
Plán navštívit všechny ZOO na našem území nás letos dovedl k výpravě za Safari zážitky ve Dvoře Králové.
Jako nevlastníci auta jsme to sice měli trochu horší s dopravou, ale nakonec se nám podařilo najít šikovný vlakový spoj, s pouhými dvěma přesednutími, a to v Zábřeze a v Pardubicích. Počasí ale bylo trochu nevyzpytatelné, takže se nám podařilo výlet dvakrát odložit, abychom si potom nadávali, že bylo pěkně a mohli jsme klidně jet. Třetí termín jsme tedy už neodkládali a odměnou nám bylo asi 15°C a vytrvalý déšť po celé dopoledne.Nicméně nejsme z cukru a navíc jsme dorazili na místo až před půl 11 a okolo poledního pršet přestalo, takže nám to nakonec vyšlo.
ZOO ve Dvoře Králové nás nadchlo. Nejen pěkným prostředím, spoustou zvířat, ochotných pózovat a častými občerstvovacími místy, ale hlavně atmosférou. Čisté prostředí, všechno opravené, všude lavičky a atrakce pro děti, restaurace a kavárničky.. I v počasí, které nebylo právě ideální, se nám tam moc líbilo. Sice jsme museli hodinu a čtvrt čekat na safari vláček (bylo plno), ale čas se dal dobře využít na safari pro pěší, kde jsme krmili žirafu.

Padesát minut trvající jízda po safari byla zábavná. Projížděli jsme stády antilop, bůvolů a zeber a překvapil nás vysoký žirafí samec, který na nás číhal za stromem a stál asi půl metru od našeho vozidla. Vzhledem k tomu, že (jak poznamenal náš průvodce) žirafa je jako blbec - nebezpečná ze všech stran - nám trochu zatrnulo, ale k žádnému incidentu nedošlo. Ani u lvů, kteří po nakrmení spali jako mimina. Ti nám byli obzvlášť blízcí, pocházejí totiž z Olomouce, odkud si je pamatujeme jako malá lví koťátka. Řidič safari vláčku byl vtipný, pohotový a o každém zvířeti, které jsme zahlédli, věděl něco zajímavého. Protože stáda mají volný pohyb a nikdo neví, která zvířata budou zrovna k vidění, nemůžou průvodní řeč nahrát dopředu, řidiči pak opravdu reagují na to, co právě vidí.


No ale abychom jen nechválili, tak výlet do Dvora Králové vyjde dost draho. Konkrétně pro dva dospělé a dva studenty 630,- Kč, což je zvýhodněné rodinné vstupné(!!!). A jízda safari vláčkem se platí dalšími 60,- Kč za osobu... O jídle nemluvím, to je drahé všude. Takže Safari Dvůr Králové doporučuju, ale chce to naditou peněženku :)

Změnit svůj život?

21. července 2017 v 21:20 | kongamato |  Téma týdne
Co kdybychom se ráno probudili a zjistili, že jsme znovu malí. Všechny naše vzpomínky, zkušenosti a znalosti by nám zůstaly. Jen bychom byli prostě děti. Co byste udělali jinak? Když nad tím přemýšlím, jímá mě závrať. Představa, že bych si všechno pamatovala a mohla bych se vyhnout chybám, které jsem dělala, mohla bych ve škole dosáhnout mnohem větších vědomostí, zvolit si jinou cestu životem někam, kam si to ve své současnosti nedovedu ani představit, je tak ochromující, že si připadám, jako bych stála na okraji toho nejvyššího útesu... Vím jistě, že bych se víc učila, víc cvičila, sportovala, tančila, zpívala, naučila bych se různé jazyky, naučila bych se hrát na hudební nástroje.. Znamenalo by to ale, že to, co jsem já, by bylo jiné, byla bych to jiná já. Znamenalo by to taky zahodit svůj současný život. Opravdu bych se znovu začala scházet s muži, kteří mě zklamali? Opravdu bych pracovala ve stejných zaměstnáních, pod stejnými šéfy, kteří mě tolik štvali? Dokázala bych znovu přijmout tu odpovědnost a mít tolik dětí? A byly by stejné? Jak už jsem jednou na podobné téma psala, jsem nakonec ráda, že taková možnost není. Protože to, co jsem kdy udělala nebo neudělala, všechny dobré věci i chyby, malé i velké, mě něco naučily. Naučily mě být tou, co jsem teď. Dovedly mě na toto místo v tomto čase, na místo v mém životě, kde mám lidi, na kterých mi záleží a jim záleží na mně. *** Nechci nic měnit. Pokud něco, pak to, co teprve bude. Třeba se můžu učit další jazyky, víc cvičit, víc zpívat a tančit nebo se naučit hrát na hudební nástroj.. A můžu to dělat KAŽDÝ DEN MÉHO BUDOUCÍHO ŽIVOTA.

Všechny cesty vedou do Říma 3

12. července 2017 v 17:42 | kongamato |  Výletování
Den třetí - Znovu v Římě
V sobotu ráno jsme se sbalili, vyklidili pokoje a nastoupili do autobusu, abychom strávili druhý (a bohužel poslední) den v Římě. Do centra jsme se dostali stejně jako ve čtvrtek - metrem. Římské metro ale vypadá spíš jako vlak - podle cedulek jsem pochopila, že mají dvě metra - podzemní a nadzemní, ale nejsem si jistá, protože moje italština stojí za starou belu. No my jsme teda jeli tím nadzemním. Představte si starý vlak, zvenku i zevnitř hustě posprejovaný, bez klimatizace a se zamřížovanými okny - tak tak vypadá nadzemní římské metro. Nicméně dovezlo nás z Prima Porta opět na stanici Flaminio, a to bylo to, co jsme potřebovali.
Tentokrát jsme se trhli od skupiny hned u metra a vydali se bloumat římskými ulicemi. Mapa už ve čtvrtek dostala zabrat, ale ještě držela pohromadě, tak jsme vytyčili několik hlavních bodů, kterých musíme docílit a vyšli jsme.
Z náměstí Popolo jsme vyšli dlouhou ulicí Via del Babuino. Bylo ráno, vzduch v zastíněných ulicích ještě nebyl rozpálený a my jsme nasávali atmosféru sobotního dopoledne. Cestou jsme potkali několik kostelů jeden byl anglikánský - nikdy jsme nebyli v anglikánském kostele, tak jsme tam nakoukli. Je pravdou, že oproti katolickým kostelům byl tak nějak více světský a zajímavostí bylo to, že měl oltář na straně vstupu, ne naproti.

Katolický kostel na Piazza del Popolo a anglikánský kostel na Via del Babuino

Via del Babuino nás dovedla až k jednomu z mnoha turistických cílů v Římě - Španělskému náměstí Piazza di Spagna. Kromě toho, že je to krásné náměstí s další z úchvatných Berniniho kašen v podobě lodi a tyčícím se chrámem Sv. Trojice, ke kterému vedou proslulé Španělské schody, je to taky místo, kde najdete obchody všech známých značek od Versace, přes rolex až po Vuiton.. no prostě místo, kde se snobi počůrají slastí. Na Španělských schodech se taky konají světoznámé módní přehlídky. Osobně nechápu, že modelky v podpatcích přežijí svůj výstup - schody jsou staré, takže mramor je oleštěný kroky milionů návštěvníků, tím pádem se schody mírně svažují a navíc pěkně kloužou. Vyzkoušeli jsme si tedy modelkovské postoje a šli jsme dál.

Piazza di Spagna

Po nezbytné občerstvovací přestávce v příjemně klimatizovaném bárku jsme se vydali k další metě - Fontáně di Trevi.
Mapa se nám pomalu rozpadala v rukách, zkusili jsme se tedy zeptat zdejších carabinierů, kudy tam, ale sotva jsem spustila "Exkjůz mí"..., zarazil mě a se širokým úsměvem vrtěl hlavou, jakože anglicky neumí. Tak jsem se jen zeptala:"Fontana di Trevi?" on zvedl ruku, ukázal dva prsty a máchl doleva - a opravdu! Druhá ulice vlevo nás dovedla přímo k cíli.
Fontána, která je známá z mnoha filmů, na vás vykoukne nečekaně. Jdete zastíněnou ulicí, uděláte další krok a najednou - jste u ní. V dopoledním slunci září a je tak obrovská a úchvatná, zasáhne vás tak silně, že ve vás kypí pocity, chce se vám brečet i smát a v tu chvíli milujete Řím a nechcete z něj nikdy odjet.. Možná se vám zdá, že přeháním. Ale žádná slova ani žádné fotky nevystihují velkolepost tohoto místa. To se musí vidět na vlastní oči.

Fontána di Trevi

Dalším z našich cílů bylo Koloseum. Cestou okolo Benátského náměstí jsme se dostali do strdce starověkého Říma - všude okolo byly jako svědci dávno minulých dob pozůstatky staveb více než 2000 let staré, jako by je tam někdo zapomněl, opuštěné, ale strážené víc, než poklad.. Přes útok poledního vedra jsme cítili husí kůži při pohledu do minulosti... Z těchto pocitů nás ale rychle vyvedl jakýsi malý chlapík, převlečený za římského vojáka, který se zjevil ani nevím odkud, uchopil mě naléhavě za ruku a drmolil něco o fotce. Tak jsme se s ním tedy vyfotili, když chtěl Usmívající se. Samozřejmě, chtěl za to peníze. A když jsem mu žádné nechtěla dát, zlobil se a říkal že, pracuje v takovém vedru.. No dobře, smilovala jsem se nad ním a věnovala mu 2 €, ale od té doby mám na setníky pifku.
U Kolosea bylo lidí jako krav. Takže jsme si to tam moc neužili. Ale zato tam měli klimatizované infocentrum, kde jsme se zchladili a koupili pár drobností jako památku na Řím.


Po obědové přestávce, kterou jsme už nutně potřebovali, jsme zamířili k poslednímu cíli - k Pantheonu. Starobylý chrám, větší než cokoli, co jsme tu zatím viděli, snad s vyjimkou Vatikánu, působí tak silně, jako vlastně všechno v Římě - upomíná na velikost říše a hloubku propasti staletí, přes které se na mravenčení okolo sebe dívá.. Protože se mi nepodařilo ho vyfotit pěkně, půjčuju si ten první obrázek z netu (snad mě za to nikdo nebude žalovat).


A dál? Dál už nic. Tím jsme vyčerpali všechny své síly běhat v 35 stupňovém vedru a ukryli jsme se do parku pod stromy, abychom vyčkali hodinu do odjezdu domů..
Řím ale není o památkách, ikdyž to je to, za čím se turisté honí nejvíc. Řím je o lidech. O tom, jak se na vás usmívají, když vejdete do jejich bistra nebo obchůdku, o tom, jak jsou milí a příjemní. O paní, která s hůlčičkou seděla vedle dveří, infocentra a jen tak, aniž by to bylo nutné, nám s úsměvem otevřela dveře, o řidičích, kteří bez troubení zastaví a nechají vás přeběhnout ulici, sotva do ní vkročíte... Řím je veliké město a jeho obyvatelé nejsou malicherní, užívají si života a chtějí, aby byl každý den krásný a stál za to.. Tohle město má ducha a když do něj vkročíte, jste nadobro ztraceni, už nikdy ho nedostanete z hlavy a ze svého srdce...
Spolu s mojí dcerou Terezkou a jejím přítelem Davidem jsme si Řím nadobro zamilovali. A když jsme stáli u Fontány di Trevi a házeli do ní drobné, přála jsem si, abych ho mohla ještě navštívit. A vím, že se tam vrátím. Nevím kdy, nevím, na jak dlouho, ale jednou ano. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, ale všechny přece vedou do Říma...

To není můj hlas

10. července 2017 v 15:07 | kongamato |  Téma týdne
Nemám ráda škatulkování. Nemám ráda kategorické výroky typu "ženy mají rády růžovou", "ženy rády utrácejí", "ženy jsou špatné řidičky, "děti jsou ubrečené", "muži chrápou" atd., jistě každý vzpomenete na tucty takovýchto vět.
Když se koukám na televizi a vidím reklamy na cokoli, je to další takováto přehlídka zobecněných "pravd". Ženy jsou v nich geniální na cokoli v domácnosti, jsou upravené, mají uklizeno i s pěti psy v obýváku a navíc ještě zvládají být vysoce postavenou manažerkou v kostýmku a botách na podpatku... Muži mají strniště, ale jsou elegantní, vzhledem připomínají holywoodské herce nebo modely na molu a vždy voní..
Vím, je to reklama. Ale tlačí myšlení obyvatelstva určitým směrem. Směrem, ve kterém vidím, jak jsem nedokonalá, protože rozhodně nemám takhle krásně uklizeno, nemám ani tak moderně zařízený byt, nemám tak dokonalou postavu ani tak skvělou práci. Když se dovleču s nákupem domů (protože mi před garáží mé vilky - kterou taky nemám - nestojí to krásné auto), jsem ráda, že si chvíli odpočinu a nevrhám se hned na vaření a úklid, abych si mohla relaxovat večer se sklenkou vína u krbu (taky ho nevlastním a víno piju jen výjimečně). Když to vidím a rozhlížím se okolo sebe, vidím, jak moc toho nemám.
Ale tohle je o ničem. Ženy v těch reklamách a ve filmech nejsou skutečné, ani ti muži, ani psi, ani děti. Nejsou to skutečné hlasy, které nám z médií říkají, jaké máme mít domovy a jak máme vypadat. Rozhodně to není můj hlas.
A tak si v klidu sedím ve svém starém, ale útulném bytě, obklopena ne zrovna hypermoderním nábytkem, ale taky svými dětmi, které nejsou ideální, ale zato jsou skutečné a jsou moje, přítelem, který je někdy na zabití, ale jeho úsměv a milá povaha vždy všechno mezi námi vyžehlí a kočkami, které línají až běda, stejně tak jako náš pes, který se rozvaluje vedle mě na gauči. A když je vidím, tak vím, že jsem doma.
A ať říkám cokoli, chválím je, nebo laju, tak TO je můj opravdový hlas.

Kam dál