Body The Exhibition

Sobota v 21:38 | kongamato |  Výletování
Už dlouho nebyl důvod, ale dnes je, takže opět píšu "reportáž z cest", tentokrát z výletu do Prahy na kontroverzní výstavu Body The Exhibition.
Výstava obsahuje přes 300 exponátů lidských těl, z toho 20 celotělových, na kterých můžeme pozorovat svalstvo, kosterní systém, vnitřní orgány, nervy i cévy v nejmenších podrobnostech. Exponáty pocházejí z opravdových lidí, nejsou to umělé náhražky a tak to pro někoho se slabým žaludkem asi nemusí být moc příjemné. Myšlenka, že jsou to vlastně mrtvoly lidí, kteří žili, dýchali, smáli se a někoho milovali, je v některých chvílích velmi mrazivá.
Výstavou provázejí medikové, kteří ochotně poskytnou výklad a vysvětlení k vystaveným exponátům (pobavilo mě, když nám jeden z nich vysvětloval, že kdybychom měli bouračku, tak pokud bychom si zlomili krční páteř mezi třetím a pátým obratlem, bylo by to smrtelné, protože se přeruší nervy k bránici a člověk se udusí, že raději někde níž, to jen ochrneme - jako by si v tu chvíli člověk mohl vybrat!! :D ). A musím říct, že jsme fascinovaně procházeli výstavištěm víc než dvě hodiny a kdyby nás už nebolely nohy, byli bychom tam klidně ještě o hodinu déle.
Klady výstavy jsou na první pohled jasné - vidíte všechno, co v sobě máme. Plíce kuřáka, které tam byly , bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli, plné dehtu a zčernalé na uhel. Krevní řečiště a nervová vlákna, souhra plic a srdce, hladkost kloubů a vůbec všechno, co je tu k vidění ve mně vyvolává neutuchající úžas nad dokonalostí lidského těla. To, jak si ho vlastní hloupostí a pitomými návyky ničíme, je trestuhodné.
Druhá stránka věci je ta, že někteří lidé popírají, že by se jednalo o těla dobrovolných dárců. Existuje dokonce podezření, že byli použiti odpůrci čínského režimu, a to samozřejmě zcela nedobrovolně.. I z tohoto pocitu mě dost mrazí. A když jsem zabrousila do části, věnované lidským plodům, bylo mi vysloveně do breku, protože vidět nedonošená miminka, malá jako sýkorka, a přesto skoro dokonale vyvinutá, s končetinami, srdíčkem, cévami a obličejíčkem... to jsem moc nedávala.
Nicméně z celkového hlediska se mi to líbilo. Poznání nových věcí a souvislostí je vždycky přínosem a jsem moc ráda, že jsem tuhle výstavu viděla.
Protože se tam nesmělo fotit, tak pro zájemce aspoň přidávám adresu www stránek výstavy, kde je fotogalerie lepší, než bych nafotila já.
http://www.bodyexhibition.cz/#uvod
 

Když se nikdo nedívá..

17. května 2017 v 22:06 | kongamato |  Téma týdne
Co lidi dělají, když je nikdo nevidí?
Já, když jsem sama doma (což je málokdy), tak uklízím. To teda není nic zvláštního. Ale dám si do uší sluchátka, pustím si hudbu a zpívám jako o život svoje oblíbené písničky. Úklid se změní v rockový koncert, kde jsem na pódiu jedinou hvězdou. V tu chvíli je můj zpěv bezchybný a skvělý, protože tam není nikdo, kdo by dokázal opak.
Tehdy jsem tak totiž jen já. Jen moje PRAVÉ JÁ. Jistě, když mě nikdo nevidí, dělám i jiné věci, ale to není obsahem tohoto článku. Když jsme sami, jsme to opravdoví my, není totiž nikdo, před kým bychom se přetvařovali a na koho bychom se snažili udělat dojem. Jen jsme.
A když pomyslím na všechny ty nechutnosti, co dělají lidi, když je nikdo nevidí, napadá mě jediné - mnohem raději bych viděla úplně všechno to nechutné, co dělají, než falešné úsměvy a lichometné řeči.
Nahé a nezakryté JÁ každého člověka ve mně budí pocit sounáležitosti s někým, kdo taky není dokonalý a ví to o sobě. Maska, kterou většina z nás ale nosí, ve mně většinou dokáže vzbudit pouze nechuť..

Co je vlastně normální?

14. května 2017 v 15:42 | kongamato |  Téma týdne
Co je vlastně normální? Tohle mi nikdy nebylo jasné. Pro každého je normální něco jiného. Normální pro všechny je asi se oženit (vdát), mít děti, chodit do práce, jezdit na dovolenou, podvádět manžela (manželku), spát se šéfem, rozvést se, kouřit marihuanu, střídat partnery, drbat sousedy, stěžovat si na poměry, nadávat na nedostatek peněz nebo na zdravotnictví... Dělají to všichni ne? Nebo teda aspoň většina, tak to musí být normální...
Docela by se mi ulevilo, kdyby se aspoň některé z výše jmenovaných aktivit přestaly považovat za "normální". Život je někdy dost složitý i bez toho. A jestli je normální lhát, podvádět, vyhrožovat, pomlouvat a závidět, pojďme se na to vykašlat a překročme hranice normálnosti a buďme přející, shovívaví, laskaví a trpěliví. Neodsuzujme. Každý si bojuje vlastní bitvy a nikdy nevíme, co koho vede k jeho činům...
 


Barefoot

6. května 2017 v 22:22 | kongamato |  Téma týdne
Slyšeli jste někdy o barefoot?
Barefoot je anglický název pro chození naboso.
Od té doby, kdy už nemám malé děti, mi chvilka pro sebe není už tak vzácná, ale nejvíc si ji užiju ve společnosti mého psa, na procházce.
A tak jsem využila dnešního pěkného počasí a vydala se vyzkoušet chůzi naboso do terénu. Podle všech informací je to velmi zdravé pro nohy i pro celý pohybový aparát.
Ušla jsem naboso asi 4 km. A jak se mi šlo? No za prvé velmi pomalu. Bosá chůze mě nutila dělat malé kroky a došlapovat opatrně a ne tvrdě na patu, jak jsem zvyklá. Taky jsem se musela dívat pozorně na cestu. Ostrý kamínek není tak hrozný (i když sakramentsky bolí), horší by bylo šlápnout na střep nebo rezavý hřebík. No a upřímně, do psích hovínek bych taky šlápla nerada. A ke konci cesty jsem cítila svaly na chodidlech, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám.
Ale když jsem šla, cítila jsem pod nohama, jako bych šlapala po zádech nějakému velkému, teplému, pomalu dýchajícímu zvířeti, cítila jsem pod sebou živý organismus. Nebyla mezi námi žádná překážka, jen přímé spojení, které ve mně vyvolávalo až euforii.
Vyzkoušejte chodit bosí. Stojí to za to.


Bubliny

25. dubna 2017 v 21:46 | kongamato |  Téma týdne
Žijeme v bublinách.
Někdo má bublinu větší, někdo malou.
Někdo ji má plnou lidí, jiný prázdnou.
Někdo ji naplní radostí, někdo zlobou.
Bubliny jsou naše.
Můžou být barevné, veselé, smutné, pokřivené, plné násilí a výbuchů nebo naplněné klidem a tichem. Jsou i bubliny plné hudby nebo slov.
Jak a čím si svoji bublinu naplníme a s čí bublinou ji propojíme, je jen naše volba..

O Bruntálu a hlouposti

23. dubna 2017 v 17:31 | kongamato |  Téma týdne
Tak jsme byli v Bruntálu.
Nemá to žádnou souvislost s hloupostí teda. Ale trochu jo. Hloupí lidé jsou přece všude. Ale já si tak nějak myslím, že u nás v Čechách a na Moravě prostě ti hloupí lidé nejsou tak slyšet. Hned objasním, jak jsem k téhle myšlence došla.
Když jsme přijeli do Bruntálu, sněžilo. A jak jsme tak zimomřivě čekali na další spoj, vzpomněli jsme si na několik hlášek o Bruntálu. Kdybyste to náhodou nevěděli, Bruntál je něco jako Chuck Norris mezi městy.
Takže:
Bruntál je tak drsné město, že i žížala vám tam stoupne na nohu.
Když bouchl Černobyl, radioaktivní mrak se rozšířil všude po Evropě kromě Bruntálu. Tam se neodvážil.
Mojžíšova hůl byla z Bruntálu. Vody v moři se nerozestoupily kvůli Mojžíšovi, ale proto, že se bály té hole.
Sparťané věřili, že jsou nepřemožitelní, protože jsou potomci Herkula. Herkules byl z Bruntálu.
Je jen jediný způsob, jak odvrátit vlnu tsunami - dát před ni ceduli s nápisem Bruntál.
Voda v hasícím přístroji v Bruntálu oheň neuhasí. Prostě ho ubije.
Pravý důvod vyhynutí mamutů je ten, že migrovali přes Bruntál.
Nejtvrdší forma metalu je Bruntál metal.
Slovo Bruntál není odvozeno od slova brutal. Je to naopak.
Když Beethoven navštívil Bruntál, vyšel z něj jako Batman.
Postava Vetřelce měla být původně vytvořená pomocí filmových triků. Pak ale tuto roli obsadili naštvanou bruntálskou učitelkou.
Tohle, a mnohé další pravdy se vyprávějí o Bruntálu. Podobné hlášky se ale vymýšlejí za pochodu celkem na každou situaci, která se ve světě stane. Už Hitler říkal, že češi jsou smějící se bestie. Ano, dokážeme totiž vymyslet vtip i na smrtelně vážné situace. A to v podstatě okamžitě. Například na současné počasí:
Březen, za kamna vlezem
Duben, ještě tam budem.
Květen, topím jak kretén.
No uznejte, to by hloupí lidé nedokázali.

Slovo má moc

13. dubna 2017 v 22:48 | kongamato |  Téma týdne
Ten, kdo má slovo, má moc.
Momentální moc nad každým, kdo ho poslouchá.Už ve starém Římě se učilo rétorice, neboli umění slova.
Včera jsem se zúčastnila přednášky o Janu Husovi.
Byl prý tak dobrý řečník, že ani Betlémská kaple, kam se vleze 3000 lidí, nestačila všem, kteří chtěli jeho kázání poslouchat.
Nebyl ale oblíbený jen proto, že kázal česky a přizpůsobil svůj projev řeči obyčejných lidí. Jeho projevy byly tak dobré, protože z něj nemluvila jen slova, ale hlavně vlastní přesvědčení. Nemluvila ústa, ale srdce. Proto v Kostnici nemohl odvolat, protože slova lze zahodit, ale jít proti svému srdci nemohl.
Kéž by si každý, kdo má slovo, z něj vzal příklad.
Třeba u našich politiků kdyby hovořila jejich srdce a ne jejich kapsy...

Ztracení chlapci

4. dubna 2017 v 16:46 | kongamato |  Téma týdne
"Chudinko," dívají se na mě útrpně a se soucitem všichni, kterým řeknu, kde učím.
Ano, učím na škole, kde jsou kromě studentských tříd i učňovské.
A nemáme jako škola nejlepší pověst.
Ovšem, jak jinak. Jsme jediný učňák na okrese a jsme jako smrt - bereme všechno.
Ale já nejsem chudinka. Samozřejmě, raději učím studenty, kteří aspoň trochu chápou, o čem mluvím. Třídy plné učňů jsou procházka peklem. Většina z nich neustále bojuje a ukazuje svou sílu, nezranitelnost a taky omezenost způsobem, který je dospělému člověku a zvlášť ženě docela nepříjemný. Někdy trvá půl roku, než si sedneme a než pochopí, že proti mně bojovat nemusí .
Některé třídy jsou strašné, ale jednotliví kluci skutečně málokdy. A když poznám, z jakých poměrů přišli, jaké mají rodiče a co zažili, nezbývá někdy než je obdivovat, že jsou vůbec takoví, jací jsou.
Jsou to totiž Ztracení chlapci. Přišli ze Země Nezemě, ale nemají tu svého Petra Pana ani Zvoněnku, aby se o ně postarali. Všude okolo jsou jen samí Kapitáni Háci a oni se musí snažit, jak můžou, aby v téhle nebezpečné Zemi přežili. Ale jsou to jen chlapci, tak to nedělají vždycky správným způsobem.
Nejsem Petr Pan a je mi to líto. Setkávám se s tolika Ztracenými chlapci a nemám pro ně žádný domov, žádné místo, kde by se cítili bezpečně a nemuseli by vystrkovat ostny a mohli by prostě jen být sami sebou. Ale když si postěžuju, že jsem špatně spala a po přestávce najdu na katedře kávu (sice z automatu za 8,- Kč a bez mlíka zato s cukrem), mám pocit, že to s nimi možná nemusí dopadnout špatně.
A kdyby padala hvězda, zavřela bych oči a přála si, aby všichni Ztracení chlapci jednou našli svůj domov, ať už je to místo kdekoliv…

Ať zkouší

30. března 2017 v 23:20 | kongamato |  Téma týdne
Zkouška ohněm.
Zkouška, ze které vyjdeme silnější, lepší, sice popálení, ale zkušenější a svým způsobem čistější než dřív.
Třeba souboj s drakem.
Nebo přežití pracovního týdne ve školství před čtvrtletím bez ztráty duševního zdraví.
Škola je zvláštní místo.
Po žácích se chce, aby se něco naučili.
Po učitelích se chce, aby je k tomu přiměli.
Všichni se tváří, že to je hlavní úkol školství, ale pravdou je, že ve skutečnosti se po učitelích chce jediné - aby měli v pořádku papíry.
Jakmile je papírově všechno v pořádku, pak se může na škole dít v podstatě cokoliv (a tím myslím opravdu cokoliv), ale škola je vzorná.
Někdy se rouhám a říkám si, že bych snad raději bojovala s tím drakem než vypsat ty tuny lejster. No rozhodně bych se u toho trápila kratší dobu, protože by to vzalo rychlý konec. Se mnou myslím.
Ale draci nejsou a tak lítám po škole, sháním podpisy, vyplňuju kolonky a vypisuju nesmysly, mezitím si vyslechnu několik "povzbudivých" výtek od nadřízené a jen tak mimochodem stihnu odučit šest hodin (chvíle opravdového odpočinku), abych se na konci dne dozvěděla, že jsem něco udělala špatně a že si to se mnou paní ředitelka vyřídí...
Zlatí draci..
No, ale nicméně, po čtyřech dnech takovýchto stresů jsem nepropadla alkoholu ani tišícím medikamentům, ani jsem neskončila v cele předběžného zadržení za použití zbraně na pracovišti a dokonce jsem ani nezešedivěla (ikdyž za to možná může permanentní barva). Takže dnes večer na konci mého pracovního týdne, se cítím silnější, protože jsem to přežila bez úhony. Já vím, je teprve čtvrtek, ale zítra, zítra se nepracuje. Zítra se budu dále vzdělávat na semináři o energetice budoucnosti, a pak už je (huráá!) víkend.
Má zkouška ohněm skončila.
A v pondělí začíná další, protože k nám nastupuje Česká školní inspekce...
No jen ať zkouší.. My se nedáme Mrkající

Hrdinové dnešní doby

24. března 2017 v 13:08 | kongamato |  Téma týdne
Žijeme v místě, kde nejsou války. Takže jacípak hrdinové?
Ale omyl. Všude okolo jsou hrdinové. Jsou to hrdinové všedního dne. Ti, kteří ráno vstanou a bojují s nepříznivým osudem, s nemocí svou anebo někoho blízkého, s materiálním nedostatkem nebo depresí. Je jich mnoho.
Ale největšími hrdiny ze všech jsou pro mě rodiče.
Takoví rodiče, kteří bez ohledu na své pohodlí denně pečují o své děti. Denně pro ně připravují jídlo, hrají si s nimi, čtou jim, vyprávějí a prostě se jim věnují. Mít dítě bylo jejich rozhodnutí a oni se k němu postavili čelem. A kromě veškeré péče a starostlivosti v sobě najdou ještě tolik sil, aby toho človíčka, kterého milují ze všeho nejvíc na světě, ještě vychovávali. Aby mu nedovolili všechno, na co si vzpomene, aby ho naučili jak se správně a slušně chovat a to vše za cenu toho, že před svými ratolestmi budou vypadat jako tyrani nebo prudiči.
V dnešní době se upřednostňuje tolerantní výchova. Bohužel se za toleranci někdy schová nezájem rodiče a pohodlnost. Když dítě chce být na počítači, tak ať je - mám klid pro sebe. A navenek to vypadá, že je rodič tolerantní. Kdo si myslí, že dítě tento přístup ocení, je na omylu. Jako učitelka se dozvím denně tolik nepěkného o rodičích svých žáků, že by se mnozí z nich nestačili divit.
A proto ty pravé rodiče považuju za hrdiny. Těch totiž zase tak moc není.

Kam dál