Můj vnitřní hlas je...

Středa v 19:36 | kongamato |  Téma týdne
V rozhodujících okamžicích, ke chvílích ohrožení nebo když prostě jen nevíme jak si zvolit, závidím lidem, kteří uslyší v hlavě svůj VNITŘNÍ HLAS, který poradí, uklidní a vyvede z temnot nebo varuje.
Můj vnitřní hlas je totiž debil.
Místo aby uklidňoval nebo poradil, vyhrabe ze zákoutí mého mozku ty nejhorší varianty, jak se může vyvíjet daná situace a sadisticky mi je popisuje do nejmenších nechutných detailů. Režiséři horrorových a psycho filmů by se od něj mohli učit. Pospojuje nejnepravděpodobnější situace, co můžou nastat, s obzvláště krutými způsoby úmrtí, uloženými v zásuvkách mé paměti, zásobených čtením a sledováním kriminálek a rozbalí to tak, že se moje útroby stahují hrůzou. Ta nejhorší varianta je vždy to, co mi našeptá jako první.
Práci, kterou mi dá ho umlčet a vymést koštětem z hlavy, bych nikomu nepřála.
Ale když se to povede, objeví se prchavý pocit, bez barev, bez obrazů, jen pocit, který mi řekne, jak to bude. Je kratičký, ale je tam a než se můj vnitřní hlas vrátí, rozhostí se ve mě vědomí, že VÍM. Bez důkazů, bez přesvědčování. A tohle je ten pravý vnitřní hlas.
Rzlišit je je ale fuška!!
 

Absolutní nula

9. ledna 2018 v 21:13 | kongamato |  Téma týdne
Absolutní nula je nejnižší teplota, která může existovat. Je to teplota, při které se zastaví kmitavý pohyb částic. Ten se ale nikdy nezastaví, takže absolutní nula je teplota prostoru, ve kterém žádné částice nejsou. Řekli byste, že je to vakuum ve vesmíru, ale není. Dokonce i v mezigalaktickém prostoru se na 1 m3 dají najít 2 až 3 atomy vodíku. Co to znamená? To, že absolutní nula není dokonce ani ve vesmíru.
Nic jako absolutní nula tedy neexistuje.
Někteří lidé si myslí, že nejlepší způsob, jak někoho ponížit, je nazvat ho nulou.
Nebo absolutní nulou.
Ale každý člověk má hodnotu. Jen někdy není vidět na první pohled. A když si budeme vědomi své vlastní ceny, budeme věřit, že jsme dobří, silní a laskaví, můžou nám říkat, že jsme absolutní nuly. Naše víra v sebe jim ukáže, že se pletou.
Protože i fyzika nám dokazuje, že nic jako absolutní nula NEEXISTUJE.

Sliby se slibují...

7. ledna 2018 v 15:20 | kongamato |  Téma týdne
Dát slib nic nestojí.
Slibem neurazíš.
Sliby se slibují, blázni se radují.
Sliby chyby.
Nebylo by tolik přísloví, která nám říkají něco o snadné porušitelnosti slibů, kdyby každý své sliby dodržel.
Je jistě lehké splnit sliby typu:
"přijdu v 5", "koupím rohlíky", "zavolám ti", atd.
I když, kupodivu, někteří lidé nezvládnou ani to.
Sliby, které se ale nejčastěji porušují, jsou větší ráže. Většinou znějí nějak takhle:
"Nikdy tě neopustím..."
"Vždy tu budu pro tebe.."
"Pořád tě budu milovat..."
Proč slibujeme něco, o čem nevíme, jestli to budeme schopni dodržet?
Proč děláme ze svých úst bránu, kterou vycházejí do světa nicneříkající slova? Lehká jako pírko a pravdivá jen pro daný okamžik? Proč si raději neodpustíme plané sliby?
Možná za to může zvyk (každý to říká), romantické filmy (tam to přece vždy dobře dopadne), možná touha po tom, zažít opravdový trvalý vztah se vším všudy, vztah, který končí až v okamžiku, kdy jeden z nás umře..
Zkusit dodržet sliby prvního typu, opravdu za každých okolností, nás možná navede na cestu, jak dodržet i ty závažnější. Sliby, které je lehké dodržovat v časech štěstí, ale tak těžké v těch horších, které přijdou do každého vztahu.
Porušila jsem už mnoho slibů.
Už v tom nechci pokračovat.
Sliby, které vyslovíme z horoucího srdce, letí vysoko a daleko v prostoru i čase. Navážou se na naše osudy a když je porušíme, něco se zasekne. Situace se pak bude opakovat tak dlouho, dokud se nepoučíme a nezačneme vážit slova nebo dodržovat sliby.
Nejsou to jen slova. Jsou to závazky.
 


Sraz po letech

26. listopadu 2017 v 11:25 | kongamato |  Téma týdne
Předem se omlouvám.
Dnešní článek vůbec nebude o základce. Bylo to tam fajn, milovala jsem ty lidi a někteří z nich jsou mí blízcí kamarádi dodnes. Ale nemám k tomu víc co říct. A tak jsem se nechtěla ani k tomuto tématu vyjadřovat. Ale včera, v sobotu večer, jsme měli sraz se spolužáky z gymplu. Po 31 letech ... K pláči!!! Nebo k smíchu? A tak jsem se rozhodla napsat o tom.
Sešlo se nás 13. Magické číslo. Z 30 nic moc teda. Ale zase aspoň těch 13, co tam přišlo, se dobře bavilo.
A ačkoliv už uplynula taková spousta let, viděla jsem zase ty holky a kluky z gympláckých lavic. Ale lepší v tom, že jsou těžší o zkušenosti ze života, těžší o děti, rodiny, zážitky z různých zaměstnání. Ta tíha je zbavila trošku rozletu, ale přidala nadhled, shovívavost a toleranci.
S radostí zjišťuju, že většina žije ve stejných manželstvích, do kterých vstupovali někteří už brzo po maturitě, že jsou úspěšní, ale ne nabubřelí, inspirují ostatní tím, že i v tomto věku se nebojí a studují "vejšku", někteří mají tituly před i za jménem, ale pořád jsou normální.. A hlavně, všichni vypadáme na ty roky strašně dobře!!!
Jediná věc, která mě nepotěšila, bylo zjištění, že chlápek, kterého občas potkávám při cestě z práce a vesele ho zdravím, rozhodně není můj spolužák Pepa, jak jsem si až do včerejška myslela...

Co je navždy?

12. listopadu 2017 v 19:31 | kongamato |  Téma týdne
Co je navždy?
Jsem požehnaná štěstenou, protože všichni mí blízcí jsou naživu a nestalo se jim nic, co se nedá vzít zpátky a je to navždy.
A z mého pohledu není v podstatě navždy nic, všechny vztahy se změní, všechna bolest přebolí, každá vášeň vychladne a nenávist otupí.
Až včera večer, když si ke mně přišla o pohlazení a pomazlení moje jednooká kočka, mi došla jedna věc. Mám ji 9 let, vzala jsem jsi ji tenkrát z útulku, když jí bylo 5 měsíců. Dali ji tam dohromady za cenu několika operací, silných dávek antibiotik a neskutečné obětavosti jejích opatrovnic, takže až na to, že jí chybělo oko, vypadala normálně.
Ale jen na pohled. Nevím, co zažila během prvních 4 měsíců svého života, ale ani celý zbytek jejího života, celých 9 let, co je u nás v bezpečí a teple domova, opečovávaná a milovaná, se nezbavila panického strachu z cizích lidí a hrůzy z venkovního prostoru. V létě letošního roku byla poprvé za celý svůj život na balkóně, který máme otevřený z kuchyně. Doposud vždy stála jen na prahu a koukala ven a při sebemenším pohybu se stáhla do bezpečí bytu.
A to mě dovedlo k myšlence, že možná v nás navždy něco dokáže přetrvat. Utrpení, prožité v dětství, ať kočičím, nebo lidském, zůstává v dané osůbce navždy..
To je zřejmě důvod, proč má v sobě každá bytost vloženou starostlivost a lásku ke všem maličkým. Důvod, proč je opatrovat a nedopustit, aby jim bylo ublíženo. Protože když se ublíží nevinnému, je to prohřešek proti řádu vesmíru. Křivda a strach setrvávají. Narušují duše, lámou osudy a pokřivují charaktery.
Každý by se měl snažit ochraňovat bezmocné a nevinné. Následky si totiž nesou navždy. A nebo aspoň až do smrti...


Život je boj...?

4. listopadu 2017 v 9:43 | kongamato |  Téma týdne
Když jsem byla malá, moje stará prababička často říkávala: "Život je boj.."
Nechápala jsem to. Jak moje malá stařičká prababička může bojovat? Byla jak věchýtek, každý by ji přece přepral!!
Když jsem vyrostla a narazila na úskalí dospělého života, kdy je člověk zrazován a zrazuje, je vystaven lhaní a pomluvám a sám někdy lže a pomlouvá, dělá věci, které nechce, aby někdo dělal mu, ale přesto se tomu tak děje, často jsem si vzpomněla na slova mé babičky a musela jsem jí tam nahoru vyslat zprávu, že už chápu, jak to myslela..
Život je boj a jestli chceme přežít, musíme bojovat. Každý den je soupeř, kterého musíme porazit.
Problém s tímto způsobem života je ten, že je nesmírně unavující.
A tak musely uplynout další dlouhé roky, než se mi v hlavě vylíhla myšlenka, že bojovat není vůbec třeba. Je třeba žít a prožívat svoje dny. Vítat je jako nové přátele, o kterých věřím, že mi přinesou něco nového a dobrého. A když ne, přijmout je jako posly, kteří nesou poučení.
Plout životem a přijímat ho s otevřenou myslí. Nebojovat s balvany, trčícími v proudu, ale poučit se ze srážek s nimi. Život je jako horská dráha - nahoru, dolů, vzhůru nohama. Tak je lepší nebojovat s ním, ale užívat si ho..
Jediné, za co je třeba bojovat, je LÁSKA.

Varování historie

27. října 2017 v 21:28 | kongamato |  Téma týdne
Ač nerada, minulý týden jsem se jako pedagogický dozor zúčastnila exkurze do Osvětimi a Březinky.
Místa nesmírného lidského utrpení, kterými prošlo víc než 1 300 000 lidí, nepohodlných nacistickému režimu, mě příliš nelákala.
A to jsem vůbec nevěděla, co můžu očekávat. Jistě, každý přece ví, jak lidé v koncentrácích trpěli a umírali. Psaly se o tom knihy, točily filmy.. ale když jste tam, tak to nabyde mnohem konkrétnějších rozměrů.
Nejhorší asi je, že můj první dojem byl celkem příznivý - domy z červených cihel, typické pro tehdejší dobu, široké ulice, lampa u každých dveří.. Dovedu si představit pocity lidí, kteří sem přišli - mysleli si možná, že to nebude tak zlé, však to tu nevypadá nijak špatně...
Jasně, po příchodu do baráků jsem začala smýšlet jinak. Cely, určené ke smrti zimou nebo udušením, nepředstavitelná každodenní dřina, nedostatek hygieny, odpočinku a jídla si vybraly daň - procházeli jsme podél stěny dlouhatánské chodby, na kterých byly ve třech řadách fotografie skutečných lidí se jménem, datem narození, datem, kdy přišli a datem, kdy zemřeli... průměrný rozdíl mezi těmito dvěma údaji byly tři měsíce..
Místa, kde probíhaly pokusy na lidech pod vedením šíleného Mengeleho..
Místa, kde skladovali věci těch, kteří nebyli uznáni dostatečně silnými na práci a ihned po příchodu byli zplynováni.
Místa, plná ostříhaných vlasů, kufrů, holících štětek, hřebenů a bot. A zvlášť kopa stovek a tisíců malinkých botiček po zplynovaných dětech..
Krematoria, kde je po zplynování spálili..
Kilometry plotů, potažených ostnatým drátem..
Nemůžu se zbavit dojmu, že duše těch nebožáků na tom místě zůstaly. Zmateně přebývají někde v meziprostoru a nedokážou pochopit, jakou krutostí a bezcitností byli sprovozeni ze světa.
I přes velmi pěkný a teplý den byla obloha nad táborem nějak podivně zasmušilá.
Fotky, některé potajmu pořízené, ukazují kromě odsouzenců k smrti i jejich věznitele. Nejsou v obličejích nikterak zrůdní, nic nesvědčí o tom, že jsou to masoví vrazi. Patrně šli večer po práci domů, objímali své ženy, hladili své děti a možná i klidně spali..
...
Jakto? Jak se mohlo stát, že někteří lidé bez mrknutí okem poslali na smrt statisíce jiných lidských bytostí?
Byli to všichni psychopati?
Snažím se v to doufat.
Kdyby totiž ne, znamenalo by to, že režim, demagogie a přesvědčivý vůdce dokáže z normálního lidského tvora vyrobit vraždící stroj.
Kdo z nás ví - kdyby byl vystaven stejné manipulaci - že by se vzepřel a obětoval se?
Možná bychom neměli mít strach jen z okolního světa. Možná ty největší běsy máme každý uvnitř sebe...

Mám tě ráda..

17. října 2017 v 22:52 | kongamato |  Téma týdne
Nejhorší sdělení, která si může člověk vyslechnout, začínají vždy slovy: Mám tě rád/a, ale..
Můžete si být jisti, že po tomhle bude následovat něco, co předchozí celkem potěšitelný fakt (dotyčný vás má rád), totálně vymaže. Už vždycky si budete pamatovat jen to, co začíná tím ALE (..ale jen jako kamarádku, ale někoho mám rád víc, ale jsi úplně praštěná...dosaďte podle vlastních zkušeností).
Ale je vůbec takové zlověstné slovo.
Přece když mám někoho ráda, tak za tím RÁDA udělám tečku. ALE je povoleno jen tehdy, pokud chcete říct: Mám tě ráda ALEši.. Nebo: Mám tě rád ALEno..
Když máme někoho rádi, žádné ale tam nepatří. Prostě Mám tě ráda!!!
...
Jen někdy, když mě nikdo neslyší a v hlavě vrtají zlobiví červíci, říkám si: Mám tě ráda.. Ale máš rád ty mě??

Den duševního zdraví

10. října 2017 v 17:43 | kongamato |  Téma týdne
Dnešek je Dnem duševního zdraví.
To je příhodné, protože když na nás padne podzim jako je dnes, tak to je až o depresi. Prší, je pošmourno, zima a lezavo. I ten sebezarytější optimista si asi posteskne a přeje si, aby zase vylezlo slunko.
Jsou ale lidé, kterým nepomůže ani krásné počasí. Jejich duše je sevřená nemocí, která není na první pohled vidět. Jsou postižení, i když mají tělo zdravé.
Deprese, schizofrenie, paranoia a jiné nemoci, jimiž trpí tolik lidí, nejsou pro zdravé pochopitelné. Zdraví nevidí ty stíny za okny, které nakukují a našeptávají, ohrožují a děsí.
Kdo zažil duševní nemoc v rodině, ví. Kdo nezažil, nepochopí..
Přeju všem, aby jediný, kdo nakukuje do vašich oken, byl - i když trochu nevlídný - letošní podzim.


Motivace

19. září 2017 v 20:20 | kongamato |  Téma týdne
Každý má své důvody, proč jedná, jak jedná.
Někdo zlé, někdo dobré.
Dobré důvody ale někdy vedou ke špatným věcem a naopak zlé nakonec způsobí vznik něčeho dobrého.
Nejlepším důvodem pro mě je, když z toho, co udělám, mám dobrý pocit. Pocit, že jsem to udělala nejlíp, jak jsem mohla. Dala jsem tomu všechno, co jsem měla.
A když vím, že jsem víc udělat nemohla, je mi lehce a na tom, jak to dopadne, zase až tak moc vlastně nesejde..

Kam dál