Září 2015

Báseň

30. září 2015 v 17:51 Láskoviny
BÁSEŇ
Dotýkal jsem se ohně, ale nepálil mne
Sedával jsem na ledě, ale nestudil mne
Chodil jsem světem, ale nikam nedošel
Stával jsem na místě, ale nikde nezůstal
Jedl jsem jídla všech zemí, ale nikdy se nenajedl
Pil jsem vodu a víno, ale nikdy neukojil svou žízeň
Padal jsem z mraků, ale nikdy jsem nedopadl
Stoupal jsem po schodech, ale nikdy jsem je nevyšel
Četl knihy moudrých, ale ani jednu jsem nedočetl
Vymýšlel jsem básně, ale nikdy jsem je nepoužil
Chodil jsem do lesa za zvířaty, ale ani jedno jsem nenašel
Chodil jsem do města za lidmi, ale nikdo mě nevyslechl
Spával jsem celé roky, ale nikdy se nevyspal
Snil jsem o všem, co jsem znal, ale nikdy se mi nic nezdálo
Bavil jsem se vtipy a příběhy, ale nikdy jsem se nesmál
Zažil jsem spousty smutných chvil, ale nikdy jsem neplakal
Létal jsem na obloze, ale neměl křídla
Plaval jsem se žraloky, ale neměl ploutve
Čekala jsi na mne, ale já nikdy nepřišel
Odcházel jsem od tebe, ale nikdy neodešel
Miloval jsem tě, ale lásku jsem k tobě necítil
Nenáviděl jsem tě, ale nikdy jsem to neprojevil
Poslouchal jsem tvá slova, ale nikdy jsem jim nerozuměl
Říkal jsem ti toho tolik, ale nikdy nic nevyslovil
Cítil jsem tvou bolest, ale způsoboval další
Viděl jsem tvou radost, ale nebyla jsi šťastná
Umíral jsem ti v náručí, ale nikdy jsme neexistovali…

Osobní strážce

30. září 2015 v 17:48 Povídky
OSOBNÍ STRÁŽCE
Koukám na něj, jak dojídá a myslím si: Je to určitě on.
Dojí, odloží příbor, otře si pusu ubrouskem a řekne: "Bylo to skvělý. Mám hrozně rád špagety."
(Jistěže máš. A taky halušky, ale ty tak dobře neumím.)
Usmívám se a říkám, že jsem ráda, že mu chutnalo.
Po večeři sedíme na kanapi, povídáme si a pijeme víno. Já moc ne, nemám ho ráda, tak jenom usrkávám. Ale on pije dost. Bodejť, jídlo bylo dost ostrý. V rádiu zrovna hrají písničku z Osobního strážce od Whitney Houston a on se mi dívá zamilovaně do očí a šeptá s ní: "… and I will always love you..." (To určitě. Podruhé už ti na to neskočím.)
Začínám být netrpělivá, ale pak se uklidním, protože konečně začne zívat, omlouvá se, znovu zívá, vstane, aby se probral a ztratí nad sebou vládu. To je dost, už jsem myslela, že na něj ty prášky nezapůsobí. Nastává nejhloupější fáze mého plánu. Musím ho zvednout a posadit na židli. Je ukrutně těžkej, ale nakonec se to podaří. Je tam, a teď rychle přivázat. Pevně, každou nohu k jedné noze od židle, ruce dozadu k opěradlu. (Je fakt, že nevím, co udělá, až to na něj vybalím a jistota je jistota.) Celá zpocená si sednu proti němu a čekám.
Vzbudí se dost brzo a po pár zamrkání na mě upře dokonale bdělý pohled.
"Čau lásko," řeknu jedovatě a pak ho oslovím jeho jménem. Jeho pravým jménem.
"Proč mi tak říkáš?" zkouší to na mě. "Nejmenuji se tak. A proč jsem přivázanej? Nebo … nebo je to nějaká...hra?"
Bože, dívá se tak, že si na chvilku přeju, aby to byla hra, ale bohužel není, takže odolám a odseknu:
"Jestli je to hra, tak ne moje. Vím, že jsi to ty, takže si můžeš odpustit výmluvy. Proč ses vrátil?"
Chvilku mlčí, zřejmě přemýšlí, čím by mě přesvědčil, ale můj pohled ho vrátí do reality a tak jde rovnou k věci.
"Dobře. Dobře, jsem to já. Teď už mě pustíš?"
"Proč ses vrátil?" opakuju umíněně.
"Jak jsi mě poznala? Vypadám přece jinak."
Co mu na to říct? Je to pravda, ale to ostatní...
"No," začnu váhavě, "uvedu pár příkladů - máš rád špagety a halušky, film Osobní strážce jsi viděl asi desetkrát, zbožňuješ Van Damma, děláš karate a když jsi mě viděl poprvé, věděl jsi, že piju kafe s cukrem a s mlíkem." Váhavost se vytratí a já vedu svou řeč k vítěznému závěru: "A je toho samozřejmě mnohem víc, co se nedá konkrétně popsat."
Nechápavě vrtí hlavou. "Skoro každej má rád Osobního strážce a špagety a ten, kdo dělá karate, má rád Van Damma. A devadesát procent ženskejch pije kafe s cukrem a s mlíkem. Ty nejsi normální. Nikoho normálního by tohle nenapadlo."
Mám toho dost. "Proč ses vrátil!" ječím.
"Protože`s mi nepřišla na pohřeb."
No to je ovšem důvod. Chvilku mi trvá, než se z toho vzpamatuju a pak řeknu: "Nevěděla jsem to." Vzápětí mě naštve můj omluvnej tón a ohradím se: "To ty ses mi vůbec neozval!"
"Byl jsem mrtvej", namítá klidně.
"Tenkrát ještě ne. A o tvým pohřbu jsem se dozvěděla až tři měsíce po tom, co jsi umřel." Pomalu mi dochází chuť řešit tyhle absurdní problémy, takže se to snažím utnout: "Fajn. Omlouvám se, že jsem nebyla na tvém pohřbu. Ale nevěděla jsem to a je to pryč. Teď tě odvážu a ty se sebereš a odejdeš a už nikdy - nikdy rozumíš? - se mi nepleť do cesty."
Mlčí a já to prozatím považuju za souhlas. Jdu si do kuchyně pro nůž a přeřezávám pouta, napřed jednu nohu, pak druhou. Přesunu se za něj a přeříznu provaz na levé ruce. Pravá mi jde trochu hůř, ale už to skoro mám. V okamžiku, kdy už chybí jen poslední vlákna, praští mě levačkou. Na to, že mě přišel strašit, má docela páru, a tak najednou ležím na zemi a pravou ruku mám zkroucenou pod sebou. Ale on už je u mě a zvedá mě. Bohužel mě při tom drží pod krkem. "Chybělas mi, víš?" šeptá. "Protožes mi to neodpustila, byl jsem tam ty dva roky úplně sám. Ale teď už nebudu."
Před očima mi naskakují barevný kruhy, ale najednou je to pryč. Pořád mě drží, ale už nemá sílu. Bude to asi tím nožem, co mu trčí mezi žebrama. Nevšiml si, že ho ještě mám, a to by se mu dřív nestalo. Smrt mu ubrala na úrovni.
Dívá se na mě fakt naštvaně, ale já jsem ráda, že dýchám, takže ho ignoruju. A on začne průhlednět a průhlední a průhlední, a pak nůž spadne na zem a on je pryč.
Celkem otřeseně chodím po bytě a přesvědčuju se, že jsem normální. Moc mi to nejde. Musím mezi lidi.
A tak jdu a najednou jsem před hospodou a jdu dovnitř. Je tam plno, tak si sednu k baru a zničeně si opírám hlavu o ruce. Barman jde přímo ke mně a já říkám: "Kafe."
V rádiu zrovna začnou hrát Whitney Houston. "Písnička pro vás," řekne barman. "A do kafe tipuju dva cukry a mlíko." Podívám se na něj pořádně a zoufale přikývnu. Má totiž děsně povědomej úsměv.

Běžec

29. září 2015 v 19:10 Povídky
Běžec
Bohyně napůl seděla, napůl ležela na něčem, co by lidé označili za sofa, kdyby to byli schopni vůbec pojmenovat. Hrála všemi barvami duhy, ty barvy se promíchávaly a přelévaly jedna v druhou. Vlasy, umně spletené do nevídaných tvarů, byly protkány zvonečky a rolničkami, které se při sebemenším pohybu rozezvučely a vytvářely různé melodie podle toho, jak se zrovna cítila.
Rozhlédla se s uspokojením po svém vesmíru a pak se zaměřila na jednu z planet, která zářila v temné prázdnotě jako modrobílý drahokam - Země. Zaostřila své vševidoucí oči a pohlédla blíž, hlouběji, se vzrušeným očekáváním, co nového zase uvidí a pocítí.
Pozorovala je - lidi, jak sami sebe nazývali - a zvědavě vstupovala do jejich osudů a příběhů, které žili. A byla okouzlena - zcela nebožsky - tím, jak mohou tyto příběhy být tak různé a přitom si navzájem tolik podobné.
Sledovala, jak se trápí láskou, nemocemi, jak spolu bojují o majetek, území, moc… Někdy přemýšlela, že je jejich věčného utrpení zbaví, ale prchavé okamžiky štěstí, které prolínaly všechny hrůzy, smutky a tragédie lidských životů, jí v tom zabránily.
Právě, když pozorovala jednu z mnoha krutých válek, které se na Zemi neustále odehrávaly, ozval se známý hlas:
"Co tak temného pozorujete, drahá přítelkyně?"
Odpoutala se od hrůzného divadla a čerň, která ji pokryla od hlavy k patě se postupně změnila na zlatorůžovou.
"Nic tak temného, jako je váš vesmír," odvětila a s úsměvem pohlédla Bohu do očí.
Bůh, tvůrce jednoho z mnoha ostatních vesmírů, jí pohled opětoval a se znepokojením pozoroval, jak se její zlatorůžová mění v temnou indigo.
"Trápí vás? Ti lidé?" zeptal se účastně, "říkal jsem vám, budou s nimi jen problémy."
"Jsou JINÍ," odpověděla Bohyně. "Nevím, jak je to možné, ale neustále trpí."
"Vložila jste do nich příliš mnoho citu. Vím, nechcete do nich zasahovat, ale napadlo mě - mohla byste stvořit někoho, kdo zasáhne místo vás."
Bohyně se na něj opět podívala, její barva se znovu změnila ve zlatorůžovou s nádechem červeně a zvolala:
"Vy jste geniální! Ano, to udělám. A udělám to hned teď!"
Bůh se polichoceně usmál, úsměv mu ale pomalu zamrzal na tváři, když viděl, co Bohyně dělá.
Ta se zatím soustředěně zahleděla do prostoru a přímo před ní se objevila postavička. Ve srovnání s Bohyní byla nepatrná a vypadala jako pozemský muž. Jen na zádech měla něco, co lidé nemají - křídla - obrovské, sněhobílé perutě.
"Myslel jsem spíš na nějakého bojovníka, který by tam konečně udělal pořádek," trochu dotčeně zabrblal Bůh, ale Bohyně se na něj jen podívala (v tu chvíli plála výrazně rudou barvou), láskyplně vzala nahého okřídleného človíčka do dlaní a zašeptala mu:
Mám pro tebe úkol můj malý,
předej tohle všem,
řekni to všem,
bez jediného slova.
BĚŽ ! BĚŽ!
Jak nejrychleji umíš..
Pak dlaně narovnala a jemně do něj foukla a on, jako peříčko, se na jejím dechu nesl prázdnotou, až doletěl až k Zemi.
Bohyně zavřela oči, její barva se opět změnila - tentokrát z ní sálala tmavá královská modř a začala pronášet slova; slova, která zněla jako zaklínadlo a pulzovala v rytmu jejího srdce:
Až vyjdeš, poběžíš vždy rovně.
Nikdy neodbočuj,
nikdy nezpomaluj,
nikdy se nikomu nedávej.
Běž…
Až odsud vyjdeš,
už se nevrátíš.
Zapomeneš,
i já jednou zapomenu.
Nečekej,
ani já nebudu čekat.
Nedoufej
ani já nedoufám…
Anděl se jemně snesl na Zemi. Byl zmatený. Byl čerstvý, nevěděl ani, že je andělem. Jen v uších mu zněla podivná hudba, měnící se v známý hlas, hlas, pro který udělá vše, o co ho požádá… A tak složil křídla a zprvu váhavě a pomalu, ale pak stále rychleji, se rozeběhl.

Běžec - pokračování

29. září 2015 v 19:08 Povídky
Tak jdi,
cestu znáš,
poběžíš vším, co existuje,
po všem, co je hmotné,
ale i po tom, co není.
Nejblíže ti je les.
Nezdržuj se.
Ať ucítíš nebo uslyšíš cokoli, nezastavuj,
ale zrychli!
Není to důležité.
Ty musíš běžet
přes všechny kmeny -
řekni jim vše, co znáš.
Okolo stromů,
které tě schovají ve svém stínu.
Pak je jezero.
Buď tak lehký, čistý, prázdný,
odděl a vymaž všechny myšlenky!
Zbav se všech pochybností.
Jen tak poběžíš po hladině
a nic tě nestáhne,
ne nic tě nestáhne!!
Ale ty je vyzvedneš nahoru.
Běžel a běžel, v okamžiku, kdy se mu v hlavě ozvala slova o lese, ocitl se mezi stromy, běžel přes jezera a dotýkal se hladiny tak lehce, že se ani nezvlnila.
Cestou potkával lidi. Někteří z nich ho zahlédli, jen na maličký okamžik, ale dotyk té kratičké chvíle v nich pak zůstával navždy, rostl v nich, způsoboval, že se cítili lehčí a čistší, vyzařovali ten pocit ze sebe a tak, jako se při požáru zapaluje jeden strom od druhého, šířil se postupně na všechny strany od míst, kudy anděl proběhlo, pocit svobody, radosti a lehkosti.
Anděl běžel, když vtom se před ním objevila hluboká propast. Zalekl se, zastavil, ale uslyšel další slova, která zněla tak mocně, silně a s tak láskyplnou naléhavostí:
Pak přiběhneš ke srázu,
je tam kámen.
Až se k němu přiblížíš, zatrub na roh,
vzbuď je všechny ze spánku,
ale nezpomaluj!
Skoč, skoč dolů!
A buď tak těžký, že ani ten nejsilnější vítr
tě neposune ani o kousek.
Padej, ale nikdy nespadni…
Tam dole budou města a lidé.
A ty k nim musíš,
dát jim víru a naději.
Přiběhneš tam, kde tomu říkají RÁJ.
Ale ten nebude pro tebe.
Ty poběžíš,
a každého, kdo tě ucítí, osvobodíš od bolesti.
A tak skočil. Křídla se mu rozevřela, už nepadal, ale letěl, a cítil se stejně mocný a silný, jako ta slova.
Přistál přímo uprostřed velkého šedivého města. Lidé, kteří ho na chviličku zpozorovali, měli v očích děsuplné prázdno a andělu se utrhly křídla a s praskotem zmizely ve víru zničujícího ohně. V tu chvíli se cítil těžký, jako by na něj spadla hora. Ale pak znovu uslyšel ten hlas:
Nikdy nepoklekni,
nikdy se nezastav,
jinak se staneš jedním z nich!
Můj malý anděli,
jsi pokryt dehtem,
budeš je děsit,
nemáš křídla,
ani obličej,
tvář,
ani tělo.
Ten dehet je tvé vše.
A proto ber si všechno -
bolest, zlost, nenávist.
To bude tvým tělem.
To tě bude držet pohromadě.
S tebou bude slunce vycházet,
za tebou bude slunce zapadat.
Když se unavíš, začne pršet.
Když tě něco bude pálit, začne sněžit.
Když se ti vše bude zdát stejné,
listí bude hrát všemi barvami.
Spadne ti pod nohy…
Můj dar tobě
bude duha.
Vždy, když po ní poběžíš,
potkáš na ní ty, kteří tě zaujali.
Ale jen na tu chvíli…
Znovu se rozeběhl, a jak běžel, zdálo se mu, že tváře, které potkává, ztrácejí svou bezejmennost a poznávají jej - a on poznával je, ačkoliv nedávno zrozen, všechny je znal, a pochopil, že jsou jen souputníky na jeho cestě, kteří poznali otisk jeho nezachytitelné duše.
Jeho rychlost byla čím dál tím větší, vzduch žhnul v místech, kterými proběhl, ale on jen zrychlil. A když se mu zdálo, že nemůže být rychlejší, uslyšel naposled známý hlas:
Řekni jim to
ŽE JEŠTĚ JEDEN NAD NIMI DRŽÍ SVOU RUKU
Řekni jim
ŽE TRPÍŠ ZA VŠECHNY!!!
A ta slova ho naplnila všemi pocity, které kdy každý člověk, co kdy na Zemi žil, pocítil, a bolest, kterou vnímal, se změnila v bezbřehé přijetí všeho a všech a to ho ještě zrychlilo. A to zrychlení způsobilo, že se svět zastavil a on vybuchl a jeho poslední pocit - láska k celému světu, se šířila jako tlaková vlna celou Zemí…
Lidé se zastavovali. "Slyšeli jsme výbuch?" ptali se sami sebe, ačkoliv se neozval jediný zvuk. Jen v nastalém tichu jimi začal prostupovat podivný pocit blaženosti a na obloze se objevily tisíce, miliony zářivých hvězd, které se pomalu snášely na Zem a tiše hasly…
Bohyně byla průhledná. Poslední slova, která pronesla, jí odebraly veškerou barvu.
Bůh ji v tichém ohromení pozoroval a v jeho božském srdci, ukutém v ohni Velkého třesku se rodily pocity, které tam mít nechtěl.
Vyčerpání všech sil však u božských není možné, a tak se Bohyni začala vracet jedna barva po druhé, až se opět rozzářila všemi barvami duhy. Otevřela oči a uviděla, co Bůh cítí. A protože ona ty pocity znala - dávno je měla v sobě - udělala to, co nikdy předtím nezkusila.
Natáhla ruku a pokusila se Boha pohladit po tváři.
Její ruka však prošla jeho obličejem, aniž by se ho dotkla.
Zavládlo rozpačité ticho.
"Má nejdražší," řekl Bůh ochraptěle (i když k tomu, aby ochraptěl, neměl vůbec žádné předpoklady), "proč se o to pokoušíte, když víte, že to nejde? Jsme každý z jiného vesmíru…"
Bohyně zaplála jako oheň a vzdorně na něj pohlédla:
"Vždy se budu pokoušet o nemožné, protože jen tak mám pocit, že žiju!"
Její oheň se zintenzivnil natolik, že několik nejbližších hvězd vzplálo a vybuchlo v supernovy a Bůh pocítil nezměrnou lítost, když pomyslel na beznadějnost jejího snažení.
"Jste jiná, než ostatní Bohyně…" vydechl nešťastně a zmizel.
Bohyně vycítila jeho lítost, a bolest, která ji na chvíli ovládla, změnila její barvu do ledově modrozelené…
A na Zemi začalo sněžit…

Perspektivní známost

29. září 2015 v 19:01 Povídky
PERSPEKTIVNÍ ZNÁMOST
Jdu zrovna z města. Taje, ze střech padá dolů na chodníky mokrá voda a já koukám pod nohy, abych neuklouzla. A najednou vím, že když zvednu oči, uvidím ho. A tak zvednu oči a on tam opravdu je a říká: "Ahoj holčičko", a já se směju a říkám: "Ahoj, jak se máš" a chvilku mluvíme a on říká: "Ne kafe asi čas nemáš, co?" a já že ne a pak zase něco vykládáme a já nakonec na to kafe chvilku mám a tak jdeme na kafe. A pijeme kafe a mluvíme spolu o věcech, který jsme měli dřív společný a vůbec o všem možným a já říkám: "Naposled jsem si u tebe něco zapomněla," a on říká: "Tu svíčku už u mě nemáš, protože onehdá večer mi bylo po tobě tak smutno, že jsem ji celou vyhořel". A mně je z toho divně a tak to chci obrátit jako v žert a říkám: "Nech toho, stejně máš už za mě dávno náhradu," a on že: "Těžko, za tebe těžko". A já koukám hloupě z okna a pak na něj a říkám, že už musím a on na to: "Jo jasně," a tak na sebe hodím kabát a on ještě ať si to moc nezabírám, protože není nikdo, komu by přál perspektivní známost víc než mně a já se usměju a říkám: "No, perspektivní on je, to se mu nedá upřít," a pak už se sbírám a odcházím a dělám, že nevidím ty smutný oči, co na mě dělá a raděj´ zbaběle prchám.
A pak jdu domů, udělám si něco k jídlu a jen se tak poflakuju až do večera a pak jdu spát a vím, že až zavřu oči a budu tiše ležet - tak pět šest vdechů - že se zase objeví On. Odlepí se z toho kouta mezi skříní a zdí, vyzáblý a šedý jako stín a jeho pro ostatní neslyšné kroky mi znějí v hlavě jako klapot koňských kopyt na ulici pod oknem a jeho dech sviští jako kosa mrazivým ránem a pak přijde ke mně a dotýká se mě těma svejma studenejma kůstkama. Každej den si dovolí trochu víc a jednou si ke mně lehne a to už na mou duši nepřežiju. A když na to pomyslím, chce se mi ječet hrůzou, ale na druhou stranu - perspektivní On je, to se mu nedá upřít.

Kdybych se stala milionářem..

29. září 2015 v 16:58 | kongamato
Včera jsem zaslechla zvláštní věc - kdyby se všechny peníze na světě rozdělily mezi všechny lidi na světě, každý by dostal 2,5 milionu korun. Úplně mě to šokovalo, protože to znamená, že půměrně jsme vlastně milionáři všichni, dokonce dvoua půl násobní. A konkrétně moje rodina se sedmi členy je teda potenciálně velmi bohatou rodinou :)
Ale co je hlavní - že na světě je tolik peněz, aby každý človíček v nejzapadlejším koutě SVĚTA byl BOHATÝ. Takže mi nejde do hlavy, proč se lidi na téhle planetě mají tak špatně - teda myslím tím tu většinu, co nemá co jíst, kde bydlet, čím zaplatit školy pro děti atd. atd. A proč existují na druhé straně osoby, které si třeba koupí kabelku dražší než auto.. (a jak vlastně může být blbá kabelka dražší než auto???) A jak je vůbec možné, že existenci takových rozdílů všichni přijímáme s tak podivnou lhostejností? Asi proto, že když nejsme ti, co žijí za 1 dolar denně, tak si z toho nemusíme dělat hlavu.
Já osobně bych považovala za zajímavější téma, co bych dělal, kdybych musel žít pod hranicí bídy a neměl čím zaplatit základní potřeby své rodiny. Vžít se do pracháče umí každej...

Láska je krásná věc - pokračování

28. září 2015 v 21:10 Povídky
"Má paní, zbloudil jsem ve včerejší bouři a náhoda tomu chtěla, že jsem se ocitl až u vrat vaší tvrze," odpověděl Galion.
Tiara se opět pousmála: "Šaty máš ale suché, nevypadáš, že bys až doteď bloudil. Myslím, že jsi vynechal to, že jsi se zastavil ve vesnici a dozvěděl se mnoho zajímavého o této tvrzi a zvědavost ti nedala, aby ses nepřesvědčil na vlastní oči."
"Omlouvám se, paní, ale jen z ohleduplnosti jsem se nezmínil o mé návštěvě v hostinci, abych vás neurazil těmito babskými tlachy, co tam kolují."
"Ano? Odpouštím ti tedy, ale pověz mi, co si ti hloupí vesničané vymysleli tentokrát? Unesené děti, roztrhaný dobytek nebo něco horšího? Ovšem, že osamělá žena nemá před hloupými pomluvami žádnou obranu."
Galionovi se zatmělo před očima. Je to lepší, než doufal. Je sama! Žádný manžel či případný jiný majitel. Vidina tvrze v jeho vlastnictví začala dostávat jasnější obrysy. Řekl pár společenských galantností a Tiara ho pozvala na večeři. Omluvila se sice, že ona už jedla, a tak bude jíst sám, ale Galion, opojený představou večera ve společnosti překrásné paní tvrze, přesto rád přijal.
Večer plynul rychle. Po výborné večeři seděli u krbu, popíjeli výtečné víno a Galion bavil Tiaru historkami ze společnosti u dvora krále Paranora, zážitky z cest a novinami ze světa. Tiaře zářily oči, smála se klípkům a hltala každé jeho slovo. Galion byl rozjařený vínem a tím, že její zrak na něm spočíval se stále větším obdivem a zalíbením. V přestávce mezi řečí, kdy Galion zhluboka pil ze stále doplňovaného poháru, Tiara náhle řekla:
"Závidím ti tvůj život."
"Není co závidět," mávl rukou. "Stále někde na cestách, a když si král vzpomene, musím být hned při ruce."
"Nemyslím, že je to tak hrozné," odporovala Tiara. "Není horší život pro ženu, jako osaměle prožívat dny ve tvrzi zděděné po otci a dívat se, jak čas běží… A ještě poslouchat pomluvy z vesnice. Že jim beru děti! Chudáka Gordona vyhodili jako nemluvně, prý je to ďábel! Ujala jsem se ho a není věrnějšího služebníka nad něj. A Uršula? Ta chudinka ke mně sama přišla, jinak by ji její krutý otec dojista zabil! Nic na plat, samotná žena je v jejich tupých mozcích něco zrůdného, tak si tu něco přimyslí, něco přibarví a je to. Ale díky těm řečem jsi tady, takže alespoň k něčemu je to dobré." Domluvila a zahleděla se do plamenů. Galion cítil, že jeho šance se zvětšují a tiše řekl:
"Musí být těžké být tu sama, ale já také nejsem příliš spokojený se svým životem. Můj otec je baron a já jsem nejmladší z jeho tří synů. Nejstarší syn zdědí titul a zámek, prostřední dělá karieru v duchovenstvu a mně nezbývají než toulavé rytířské ostruhy. Žádná rodina, žádný domov, žádný teplý krb, u kterého bych se ohřál a odpočinul po cestě. Ne vy mně, ale já vám můžu závidět."
"No vida," upřela na něj Tiara oči, "dva nespokojení se sešli. Možná sám osud zasáhl, že jsi zabloudil až sem. Nemusíme být nespokojení, Galione, jen se nebát."
Galion odložil pohár a vrhl se jí k nohám.
"Možná jsem příliš smělý, Tiaro, ale od chvíle, co jsem tě spatřil, mám tě plnou hlavu. Jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Hořím touhou po tobě, staň se mou ženou a já budu ten nejšťastnější člověk na světě!"
"Ach, Galione," vzdychla Tiara rozrušeně, "co mohu jiného odpovědět než - ano!"
Galion, celý opilý vínem, štěstím a rychlostí, s jakou vzal jeho život nový směr, vyskočil a začal plánovat:
"Spravíme tvrz, vyčistíme cestu a les, budeme jezdit na hony, uvidíš, i jiná šlechta k nám zavítá. Už nikdy nebudeš sama! To ti slibuju. A hned ráno zajedu do vsi pro faráře!"
Nadšeně se na ni podíval, ona vstala, přistoupila k němu, a když ji objal, vášnivě zašeptala:
"Přece nebudeme čekat až do rána?"
Galion byl jen slabý muž. Podlehl rád.
Byl šťastný. Byl zamilovaný a ta nádherná žena, kterou miloval, mu ležela v náručí a tulila hlavu k jeho krku. A ještě ta tvrz! Zašeptal:
"Je to krásné miláčku, jsme spolu a už vždycky budeme!" Pohladil ji po vlasech a ona se na něj podívala svýma zářivýma očima. Pak ho políbila na krk.
"Ach, láska je krásná věc," vzdychl blaženě Galion. Opět ho políbila, tentokrát vášnivěji. Ucítil ostrou bolest, ale zalila ho taková malátnost, že se nemohl ani pohnout. Mohl jen bezmocně sledovat Tiaru, jak se na něj usmívá ústy, z nichž kape čerstvá krev - jeho krev. Sklonila se k němu znovu a Galion cítil, jak mu z těla odplouvá všechna jeho síla a poslední její zbyteček s sebou odnesl i jeho duši.
Sytá a spokojená Tiara seděla na posteli vedle bezvládného Galionova těla a počítala mince ve váčku z jeho opasku.
Zítra s nimi pošle Uršulu za hostinským.
Zaslouží si je - odvedl dobrou práci. Chudák Galion, nevěděl, že mnohem horší než samota je pro upírku nuda a hlad. Aspoň na čas se zabavila a na dlouhou dobu zasytila.
Sklonila se k němu a políbila ho, tentokrát na chladná ústa a zašeptala rozverně:
"Láska je krásná věc, miláčku, ale jíst se musí." A komnatou zazněl její spokojený smích.

Láska je krásná věc

28. září 2015 v 21:09 Povídky
LÁSKA JE KRÁSNÁ VĚC
Byla bouře, na jakou se nezapomíná. Lilo jako z konve a oblohu křižovaly blesky tak často, že to vypadalo, jako by světlo z nich bylo jen občas přerušeno zábleskem tmavé noci. Hrom duněl takřka nepřetržitě, jak se odrážel od okolních skal. Celé to vypadalo velmi malebně a romanticky, ale jezdec na koni, promáčený až na kůži, krásu běsnících živlů neocenil. Drtil mezi zuby kletby a vedl koně co nejschůdnější cestou. Oba byli vyčerpaní a do rána a do konce bouřky bylo ještě daleko. Kůň už sotva pletl nohama a jezdec toho začínal mít právě dost, když po levé straně zahlédl světýlko.
Hostinský pospíchal se svícnem ke dveřím, když se bušení ozvalo podruhé.
"No jo, už běžím," volal. Koho to sem čerti nesou v tomto nečase, myslel si, ale otevřel. Dovnitř vpadl muž ve zbroji a černém plášti.
"Děkuju. Poskytněte prosím na tuto noc přístřeší mně a mému koni. Musel jsem v těch horách zabloudit…", vysvětloval udýchaně, zatím co ze sebe shazoval mokré svršky.
"Jistě, pane, jen pojďte dál a ohřejte se u ohně!" pobízel hostinský. "Janku!", zavolal na podomka, "postarej se o koně!" Pak se opět otočil k příchozímu: "Nic ve zlém, pane, ale copak vy tady, v těchto zapomenutých končinách a uprostřed takové bouře?"
Muž se napřímil a ve světle ohně bylo vidět, že má urostlou postavu a ačkoliv byl promočený a unavený, jeho tvář nesla ušlechtilé rysy.
"Odpusť, že jsem se nepředstavil. Jsem rytíř Galion a jedu do země krále Paranora. Bouře mě zastihla uprostřed hor, ani nevím, kde jsem, ale za tvé pohostinství se ti bohatě odměním." A na důkaz svých slov zachrastil váčkem, který mu visel u pasu. Hostinský roztáhl tvář do vřelého úsměvu:
"Ale pane rytíři, to nestojí za řeč. Hned vám nechám donést něco suchého na sebe a něco na zahřátí a na zub." A s úklonou odspěchal, aby vydal příslušné rozkazy.
O hodinu později už se Galion hřál v teple krbu, v ruce korbel medoviny a spokojeně si poplácával plné břicho.
"Vaříte tu dobře," pochválil hostinského, který právě vešel.
"Ano, pane," přikývl hostinský. "Měl jste štěstí, že jste zabloudil sem. Moje žena vaří skvěle. To víte, právě moc hostů tu nemíváme, tak na těch, co k nám zavítají, rozhodně nešetříme. Jsme rádi, když se objeví cizinec - přinese zprávy ze světa a taky trochu vzrušení do našeho obyčejného života."
Galion se pousmál: "Říkáš to, jako by sem nezabloudila živá duše. Ale štěstí jsem měl. Nechtěl bych strávit noc venku."
Hostinský se na něj vážně zadíval: "Jsou u nás horší věci, než strávit noc v bouři, pane. Ale přišel jsem vám vlastně říct, že váš pokoj je připraven. Jsou to támhle ty dveře. Svícen si vezměte s sebou. A dobře se vyspěte, pane!" Mluvil čím dál tím rychleji a s posledním slovem se otočil a rychle, dřív než Galion stačil něco říct, zmizel v kuchyni. Galion zakroutil udiveně hlavou, ale pak se protáhl, vzal svícen a šel spát.
Když se probudil, bylo po bouři. Venku byl krásný den a jeho věci byly - vysušené a vyčištěné - přehozeny přes židli. Galion se oblékl, vyšel z pokoje a sešel po schodech do šenku. Hospoda byla prázdná, tak vyšel ze dveří ven, aby se rozhlédl kolem. Naskytl se mu krásný pohled. Hory a úbočí porostlé smíšeným lesem, který teď k podzimu hýřil všemi barvami, vesnice s několika domy se strakatými střechami a nad tím vším se klenula modrá, do čista vymetená obloha. Zhluboka nasál chladný podzimní vzduch, když se za ním ozvalo:
"Je tu krásně, co?"
Galion se otočil a přikývl na pozdrav hostinskému, který se objevil ve dveřích.
"Krásně. Co je tamhle to?" a ukázal na malou tvrz na kopci nalevo od vesnice.
Hostinský si ztěžka povzdychl.
"Věděl jsem, že se na to zeptáte," řekl potom.
"Tak dost!" vyštěkl Galion. "Teď hned mi řekneš, co se tu děje. Napřed tajemné řeči o ještě tajemnějším nebezpečí a teď tvůj výraz - to je víc tajemství než unesu. Okamžitě vysyp, co víš, nebo to z tebe dostanu jinak!" A na potvrzení svých slov významně zaklepal prsty na jílec meče.
"Dobrá pane, jen se nerozčilujte. Ale byl bych radši, kdybyste se neptal a pokračoval v cestě. Ukážu vám správný směr," nabízel se hostinský. "No dobře, dobře, jen klid," dodal rychle, když Galion povytáhl meč z pochvy. "Když jinak nedáte, bude po vašem. Ale Bůh ví, že jsem to nechtěl."
Cesta ke tvrzi byla klikatá a zarostlá, ale bylo vidět, že je čas od času ještě používaná. Galion pomalu dojel až ke tvrzi. Byla stará, ne moc dobře opevněná, místy bylo vidět, že tu někdo občas přiloží ruku k dílu. Galiona napadlo, že kdyby se vyspravila, byla by to vcelku pěkná tvrz.
Dojel k vratům, zabušil a zavolal:
"Otevřete mi! Jsem rytíř Galion!"
Nejdřív se nic nedělo, až po chvíli se ozvaly kroky a Galion pro jistotu sáhl po meči, ale vrata se skřípěním pootevřela a v škvíře se objevila ušmudlaná tvář malé služtičky.
"Chci mluvit s pánem této tvrze," rozkázal Galion. "Jsem rytíř Galion, ohlas mě."
Děvče kývlo a odběhlo. Vrata se znovu zavřela a Galionovi nezbylo než čekat. Čekání však netrvalo dlouho, vrata se znovu otevřela tentokrát dokořán a podomek se znetvořenou pravou půlkou obličeje vpustil Galiona na nádvoříčko, kde mu podržel koně, a když Galion sesedl, odvedl hnědáka do stáje. Služka pak uvedla hosta do prostorné místnosti s velkým kobercem na podlaze a hřejícím krbem. Tam osaměl. Rozhlédl se po pokoji a přešel k oknu. Právě zapadalo slunce. Výhled je velice dobrý, myslel si. Kdyby se tu vykopal příkop a postavil most ... útočníci by neměli šanci. Z úvah ho vytrhlo zašustění šatů. Otočil se a to, co spatřil, ho téměř zbavilo řeči. Stála tam žena, ale jaká žena! Lesklé havraní vlasy jí padaly do pasu a tvořily kontrast s mléčně bílou pletí a jasně zelenýma očima. Její šaty obepínaly štíhlou drobnou postavu. Byla až neskutečně krásná a Galion těžce hledal slova. "Má paní…" řekl nakonec a hluboce se uklonil, "rytíř Galion k vašim službám." Nepatrně se usmála a odpověděla překvapivě hlubokým hlasem: "Těší mne, rytíři Galione, jsem hraběnka Tiara z Bukového vrchu. Copak tě k nám přivádí?"

Husitská

28. září 2015 v 12:38
HUSITSKÁ
Za vozovou hradbou úsměvu
Není mi vždycky do zpěvu
A přesto zpívám z plných plic
Ať nepřátel je sebevíc
Chorál, co stoupá do výšin
Však každý neslyší...
A kdo překročí hranici
Ten dostane přes přilbici!

Hlava v oblacích

28. září 2015 v 12:37 Básničky
HLAVA V OBLACÍCH
Jdu přímo za sluncem
Svítí mi do očí
Hudbu, co v uších mám
Tu nikdo neslyší
Obloha temní
Slunce už spěchá
Za obzor padá
Co mi tu nechá?
Pokradmé úsměšky
Cizích, co potkávám
Útočí zezadu
Projít je nechávám…
Šeptají potajmu
Hlavu prý v oblacích nosím
Nevědí, že jenom
Se srdcem horoucím
O lásku prosím
Ať vědí - nevědí - já to vím
Ba jsem si tím snad i jistá
Hlavu mít v oblacích nemůžu
Vždyť obloha je čistá…

Černá ovce

25. září 2015 v 20:50 úvahy
ČERNÁ OVCE
Jsem černá ovce.
Bydlím v domě spolu s dalšími třemi rodinami. Všichni zde žijeme dlouho, někteří (jako třeba i já) od narození. Výhody takových stálých sousedů jsou zřejmé, nevýhodou, kterou v anonymních panelácích nepoznáte, je fakt, že si sousedé nárokují právo posuzovat způsob života zbývajících obyvatelů, vyjadřovat se k němu a očekávat, že jejich názor bude vzat v potaz.
A proto jsem černá ovce.
Nepeču ostatním sousedkám buchty ani s nimi nepopíjím na zahradě víno. Nepomlouvám s nimi sousedky, které zrovna nejsou v doslechu, a nekonzultuji s nimi způsob výchovy mých dětí. Nevisím na jejich rtech obdivným pohledem a vedu svůj osobní život způsobem, který vyhovuje mně a ne tak, abych se zavděčila jim. Ne, že bych se o to nepokusila!! Ano, v dřívějších dobách jsem stála o jejich uznání, ale kupodivu - ať jsem se snažila, jak jsem mohla, pořád to nebylo dost.
A pak jsem to pochopila - jsem přece černá ovce. A ta nemůže být jako ty bílé. Může se snažit bečet jako ony, pást se jim po boku a jíst stejnou trávu, ale vždycky bude mimo stádo. Vždycky bude trčet a vyčnívat a razit a prostě vadit tím, že je jiná.
Černá ovce je vyvrhelem stáda.
Není to vždycky příjemný pocit, být černou ovcí. Ale pozor - černé ovce jsou tím nejdůležitějším, co stádo obsahuje. Dávají totiž příklad. Příklad toho, kam až se může ovce dostat, čeho může dosáhnout, nebo kam až může klesnout. Určuje a rozšiřuje hranice možností VŠECH ovcí. Každá další ovce má dvě cesty - buď může následovat jejího příkladu, nebo se ho může vyvarovat. A tato možnost volby je to nejlepší, co v životě máme.
Lepší, než být černou ovcí, je snad jen… nebýt ovcí.

Zázrak stvoření

23. září 2015 v 22:34 Povídky
Zázrak stvoření

Pietronus nedýchal napětím. Třesoucími se prsty propojil poslední konektory a naposledy před rozhodujícím okamžikem se zahleděl na tělo, ležící před ním.
Ženské tělo…
Je tak krásná… pomyslel si. A je jako živá…
Ale jen JAKO!
Tak, teď! Teď se rozhodne, jestli to bude pořád jen JAKO!
Vydechl, nadechl se znovu, uklidnil prsty a pomalu, pomalinku stiskl červené tlačítko.
"Jak symbolické!" bleskla mu hlavou pobavená myšlenka, na další ale nebyl čas. Tělo na stole se prohnulo, končetiny se napjaly, ústa se otevřela v bezhlasném výkřiku a víčka vyletěla nahoru jako rolety a odhalila nebesky modré, leč neživé oči.
"No tak!" vykřikl, "tohle už znám! Ukaž mi něco nového! Tak dělej! Dýchej!!! ŽIJ!!!!"
Tělo se cukalo v křečích, tlouklo sebou o podložku, ale nic víc neviděl. Pot mu vyrazil na čele, klouby na rukou mu zbělely, jak zatínal prsty do dlaní, vteřiny nemilosrdně ubíhaly a jeho příkazy se změnily v úpěnlivé prosby: "Prosím, prosíím…"
A náhle, jako v odpověď na jeho prosebné naléhání, právě ve chvíli, kdy se loučil s posledním zbytkem naděje, se ozval ostrý zvuk.
Nadechnutí… PRVNÍ nadechnutí …
Z tváře se mu vytratila všechna barva a úplně ztuhl v očekávání výdechu a dalšího nádechu.
"Ááách…" ozvalo se vzápětí a jeho obličej začal dostávat znova barvu, díval se na ni, jak dýchá, jak se její pokožka barví do růžova okysličovanou krví a jeho napětím sevřené rty se pomalu roztahovaly do úlevného neovladatelného úsměvu.
"Žiješ! Žiješ!!! Konečně!" drmolil horečně a opájel se pocitem vítězství. Po tolika marných pokusech se mu konečně splnil sen!
Zázrak stvoření! Viděl se při předávání Nobelovy ceny, viděl se obletovaný novináři, viděl se SLAVNÝ! A hlavně, viděl se všude doprovázený ženou, kterou stvořil k obrazu svému, takovou, jakou si vysnil, která tu je jen pro něj, připravená splnit všechna jeho přání a tužby…
Naklonil se nad ni, pohladil po dokonalém čele a do jejího zklidňujícího se dechu pronesl:
"Dnes se nauč dýchat, zlato, zítra tě naučím všechno ostatní…"
Byl rozmrzelý.
Dny ubíhaly, tělo ho poslouchalo dobře, naučil ji chodit, jíst, používat toaletu i koupelnu, dokonce i pokus o tanec zvládli, ale bohužel, jednala pořád jako loutka.
Jako by ve skutečnosti nežila, napadlo ho občas a pokaždé ho přitom zalil pocit vzteku na ni, že nepostupuje tak, jak si přál.
Chtěl obdivné pohledy, láskyplné pohledy, soucitné i pobavené pohledy, ale od ní se mu nedostávalo ŽÁDNÝCH pohledů.
Udělala všechno, co chtěl, ale nebyl v tom kousek citu.
Pokoušel se ji okouzlit krásnými šaty, vybranými jídly, drahými květinami, ale stejného výsledku by dosáhl i tím, kdyby ji zavřel do komory a nechal ji tam celý den.
V jejích očích se neobjevil jediný záblesk. Byly mrtvé jako v den, kdy ji oživil.
Záchvaty vzteku, které ho přepadaly, byly stále častější a poprvé ji uhodil jen lehce.
Ale protože se nedočkal vůbec žádné reakce, pocítil touhu jí ublížit ještě víc.
"Když nemáš žádné pozitivní pocity, třeba budeš mít jiné!" zuřil a vymýšlel způsoby, jak u ní vyvolat bolest, aniž by to na její bezchybné kůži zanechalo stopu.
A pokaždé, když se mu to povedlo, s nadějí hleděl do jejích očí, jestli tam neuvidí třeba jen záblesk života.
Marně.
Toho večera přišel k ní, dal jí ty nejkrásnější šaty, jaké kdy měla, z restaurace nechal dovézt drahou večeři, zapálil svíčky a usadil ji ke stolu.
Celou dobu, co večeřeli, ji pozoroval a nemohl se ubránit obdivu k vlastní genialitě. Byla dokonalá, krásná, bezchybná, s ladnými pohyby, odpovídala správné věty…
Vtom si povšiml odlesku v koutcích jejích očí. Zarazilo ho to. Co to má být? Že by… slzy?
Zaplavila ho vlna různých pocitů od úlevy přes vděk až po cosi, co se nápadně podobalo lásce, pak se mu oči zalily slzami a přiškrceně se zeptal:
"Co se děje? Pláčeš?" a jemně ji vzal za ruku, ve které svírala vidličku.
K jeho podivení ji ale nepustila a dál se jí urputně držela. Pak zvedla hlavu a odpověděla:
"Jídlo… je ostré."
Bylo mu, jako by mu do hrudi vrazila nůž. Pustil její ruku, prudce vstal, odstrčil stůl a zvedl ji ze židle na nohy jediným prudkým trhnutím za paži. S uspokojením zahlédl v jejích očích cosi jako náznak strachu nebo snad překvapení, ale nestudoval to v tu chvíli.
"Ty bezcitná mrcho!" drtil mezi zuby, "už tě mám akorát tak dost! Dělal jsem všechno, a od tebe jsem nedostal nic. Vůbec nic z toho, co jsem chtěl! Přivedl jsem tě k životu, tak tě toho života taky můžu lehce zbavit! Nic necítíš? Tak se přinuť! Tak CIŤ!!!"
A stiskl oběma rukama její nádherně tvarovaný dlouhý krk a přitom se díval do těch nádherně modrých očí. A s podivem si všiml, že se náhle začínají měnit. Modř letní oblohy se pomalu, ale jistě začala přelévat v modrozelenou hlubokého temného oceánu a v té hloubce se objevily jiskřičky života.
"Jde to! Jde to!" chtělo se mu smát, ale tělem mu projela ostrá bolest. Příbory, které celou dobu nepustila z rukou, teď pronikaly hluboko do jeho útrob překvapující silou a ubíraly mu život. Chtěl se bránit, chtěl něco říct, ale bolest mu to nedovolila…
Chroptění, které slyšela ještě hodnou chvíli poté, jí v mysli otevíralo nová dvířka a poprvé v jejím krátkém, ale dost naplněném životě jí při pohledu na jeho umírající tvář cukly koutky a ona zažila nepoznané - první úsměv, plný podivného uspokojení.
Konečně něco cítila…

Sněhová královna

22. září 2015 v 21:45 Povídky
Skutečný příběh Sněhové královny
Sněhová královna nasedá do saní
Krajem se rozléhá večerní klekání.
Letí. Jako vítr. Jako bouře.
Bez zastavení, bez oddechu.
Rozžehnuté lampy za okny jak světlušky, které nikdy neviděla, jsou jediné teplé body v mrazivém světě.
Lákají ji. Ale nemůže se zastavit.
Za jedním oknem se objeví obličej. Je krásný. Hladký, horký…
Ještě když vypřahá ze saní, vidí jeho obraz ve své mysli.
Cesty vedou různými směry.
Ale ona si vždy najde takovou, která vede okolo jeho okna.
Žhnoucí oči, které ji pronásledují i ve spánku.
Vidí ji. Jako jeden z mála.
Je to pro ni znepokojivé…
Zima je letos dlouhá, říkají lidé.
Nevědí, že je to proto, že ona chce zahlédnout jeden obličej v okně.
A jednoho večera v okně není.
Je tam jiný obličej, stažený úzkostí.
Dívčí obličej.
Protože on stojí na ulici a čeká.
Saně se zastaví a on naskočí.
A znovu se rozletí.
Na sever…
Sníh ze střech a ulic mizí, lidé se radují.
Sněhová královna tráví svůj čas ve svém ledovém zámku.
Není sama. Žhnoucí oči rozpouštějí ledovou krustu okolo jejího srdce.
Ale je příliš pevná. Jeho žár nestačí.
On si chce hrát, nudí se. Ale ona to neumí.
Aby ho zabavila, dává mu úkoly.
Slož z kostek slovo, zní mu v hlavě její hlas, podobný cinkání rampouchů.
Nedaří se mu to však, je zmražený jejím chladem.
Poloroztáté srdce Sněhové královny je nejisté. Nechápe, proč není šťastný. Její výjimečnost, která ve světě lidí tak lákala, je pojednou jednotvárná.
On si hraje s kostkami, bez radosti, bez zájmu.
Zatímco venku se střídají roční období, u Sněhové královny vládne věčná zima.
Ledový zámek však nemá závory, každý může přijít a odejít, jak se mu zlíbí.
A jednoho dne přichází Dívka. Ta, co se jí obličej stáhl úzkostí a strachem, když on odešel.
Ale on ji nevnímá. Dál skládá kostky beze smyslu vedle sebe.
Sněhová královna ji s obavami pozoruje, jak na něj mluví, prosí, objímá jej. Nechce se k ní přiblížit, aby pochopila, co dělá, bojí se, že by ji zamrazila do věčného ledu. Její žár je obrácený k němu, proto je před Královnou v nebezpečí.
Nakonec se Dívka rozpláče. Sněhová královna se diví, nerozumí tomu, co dělá, neumí plakat…
A Dívčiny slzy, ty horké slzy dopadají na něj, on roztává, protírá si oči jako po dlouhém spánku, bere ji do náruče a aniž by se jen otočil, odchází s Dívkou zpět tam, kam patří.
Cestou zakopne o hromádku kostek, ta se rozletí a po dopadu kostky sestaví slovo
VĚČNOST
Sněhová královna se za nimi dívá a to slovo jí vypaluje nesmazatelnou stopu do jejího zmrzlého srdce…
Saně zahálejí. Pro příště se už vyhnou oknům s obličeji.
Věčnost může mít mnoho významů.
Sněhové královně bude už navždy připomínat jeden rozpálený obličej za studeným oknem…

Papírový drak

21. září 2015 v 16:40 Povídky
Papírový drak
Byl krásný podzimní den. Slunce svítilo a vál příjemně chladivý vítr.
Na pole za městem směřoval otec s malým synem, který držel v rukou krásného papírového draka.
Drak se nemohl dočkat. Toužil po chvíli, kdy se poprvé vznese do vzduchu a poletí. Velkýma očima se rozhlížel okolo sebe, dychtivě vnímal i sebemenší závany větru, třapci na rožcích mu odpovídal a zlobilo ho jen to, že jeho nádherný barevný ocas je smotaný v chlapcových rukou.
"Už!" myslel si. "Už tam budeme!"
A opravdu. Muž s chlapcem zabočili na polní cestu a vystoupali na mírný zatravněný kopec.
Otec synovi radil, jak si má draka připravit a jak docílit toho, aby se vznesl. Pak ho vzal do ruky, natáhl ji vzhůru, nasměroval ho proti větru a vložil chlapci do ruky provázek.
Drak se třásl. Chvěl se nedočkavostí, protože vítr se napíral do jeho papírového těla a lákal ho k letu. Třapce šustily a vítr, který už byl taky netrpělivý, trhal otci draka z ruky.
Konečně se chlapec rozběhl, provázek se napjal, otec draka vyhodil vzhůru a vítr ho podebral, vzal ho do náruče a vynesl ho do výšky. Chlapec se zastavil, aby se podíval, a vítr draka škodolibě pustil. Na krátký okamžik začal padat k zemi, ale otec vykřikl: "Běž!", chlapec se znova rozběhl, vítr si draka zase zachytil a jeho let pokračoval.
Jak chlapec povoloval provázek, drak stoupal stále výš a výš. Tam nahoře se vítr změnil - zvážněl a vál rovnoměrně. Opíral se do draka, ten se na něj položil, jeho dlouhý, bohatý ocas se rozvinul a tělem se mu rozlila dosud nepoznaná slast - cítil se volný, nádherný, čistý a všemocný. Chlapec popouštěl provázek stále víc, už ani nemusel běžet, jen stál a s úžasem pozoroval letícího draka. I otec, ačkoliv to nebyl první drak, kterého pouštěl, znovu podlehl tomu kouzelnému okamžiku osvobození od zemské tíže.
Stáli tam dlouho, drak se nemohl nabažit. Chtěl výš, dál, vznášet se bez zastavení… Ale slunce se klonilo k západu, do dvou nepatrných postaviček na zemi se pouštěla zima a nakonec otec zavelel chlapci, aby draka stáhl dolů.
"Pustíme ho zase zítra," slíbil, a tak chlapec začal pomalu namotávat provázek na špulku.
Drak pocítil tah a zjistil, že začíná ztrácet výšku. Ochromila ho hrůza z toho, že už nepocítí volnost, kterou poznal, a pokusil se vzepřít. Provázek se napjal, chlapec špulku jen taktak udržel v rukou. Uchopil ji tedy pevněji a začal znovu namotávat. Odpovědí mu bylo nové drakovo škubnutí. Vítr cítil, že drak nechce dolů a pomáhal mu ze všech sil. Tah ale zesílil, otec přišel synovi na pomoc a přitahoval draka s ním.
V drakovi se všechno příčilo.
"Ne! Nechci dolů! Chci letět!" křičel bezhlasně. Jediný, kdo ho však slyšel, byl vítr. A tak se napřel do celé drakovy plochy, zadul tak silně, jak to jen podzimní vítr umí, a potom ještě víc, a v tu chvíli se provázek, napínaný z obou stran, s rupnutím přetrhl.
Chlapec s otcem sebou cukli dozadu, tak náhle se drak uvolnil, a vítr se ho zmocnil naplno. Jakmile však povolil protitah, drak ztratil schopnost se vznášet, vítr si s ním chvíli pohrával, ale drak byl příliš těžký a po kratičkém pocitu beztíže se začal ve spirále řítit k zemi.
Zachvátil ho strach ze střemhlavého letu. Vzduch mu hvízdal kolem třapců a země se nebezpečně rychle blížila a hrozila, že ho sevře v objetí, které rozdrtí jeho křehkou kostru.
Někdy však, ve chvílích, kdy záhuba je tak blízko, že je její dech cítit v zádech, stane se zázrak. A tento zázrak způsobil, že se drak najednou začal transformovat. Jeho tělo i ocas zprůhledněly, nabyly hadovitý tvar a třapce se protáhly do obrovských průsvitných křídel. Vítr, který se snažil zabránit jeho neodvratitelnému pádu, zapomněl překvapením vát a v údivu sledoval jeho přeměnu. Z papírového draka se stal OPRAVDOVÝ skleněný drak s protáhlou hlavou, ověnčenou korunou zahnutých rohů a smaragdovýma očima, který rozpřáhl nově nabytá křídla a několika mocnými máchnutími znovu nabral výšku.
Během pár vteřin se vznesl vysoko, převysoko, až mu postavičky zmizely z očí a letěl ještě výš, až tam, kde obloha tmavla nedostatkem vzduchu.
Otec se synem smutně hleděli na přetržený provázek a chlapci stékaly po tvářích slzy.
"Uletěl nám," pronesl plačtivě, otec ho konejšivě vzal okolo ramen a řekl:
"Neplač, draci jsou už takoví. Teď je volný a může si letět, kam se mu zamane…"
Utřel synovi slzy a vydali se zpátky k domovu. A kromě smutku cítili v srdci také podivný pocit doteku něčeho nezachytitelného a vzácného, s čím se člověk setkává jen velmi zřídka.
Skleněný drak se vznášel nad zemí a jeho srdce bylo obrovské a naplněné pocitem nekonečné svobody, svobody o to cennější, že byla vykoupena slzami. Letěl a letěl, bez zastavení, bez oddechu…
Létá tam stále, a bude létat navěky. Jen někdy, když se sluneční paprsky odrazí od jeho neviditelného lesklého těla, lidé zachytí nepochopitelný a prchavý záblesk na obloze, a po zbytek dne si lámou hlavu nad tím, co, a jestli vlastně vůbec něco, viděli…

O zakleté princezně

20. září 2015 v 10:37 Povídky
O zakleté princezně
V kraji, kde se rovina rozlévá jako moře od obzoru k obzoru, tyčí se jediná vysoká hora. Její stěny jsou strmé a hladké, nepřístupné. A na samém vrcholku stojí zámek. Každá jeho zeď je pokryta mnoha okny, takže je z něj vidět do daleka na všechny strany.
Podle pověsti v něm žije zakletá princezna, která čeká na vysvobození. Jen ten, kdo překoná strmou skálu a dostane se až do zámku, může princeznu vysvobodit. Tak to aspoň všichni říkají. Ve skutečnosti… jak je to vlastně ve skutečnosti?
Bezejmenná pozorovala západ slunce u jednoho z oken a prostupoval ji pocit omamné volnosti, když zahlédla pohyb u paty hory.
Udiveně zavrtěla hlavou a pozdvihla obočí.
"Další…" pomyslela si a pocítila rozmrzelost.
Přelétla pohledem několik tábořišť, která se rozkládala na úpatí, o dvě vteřiny navíc se zdržela u velkého tábořiště, které tam bylo nejdéle, a se znepokojením zpozorovala, že v něm přibyla další podivná stavba, připomínající nějaký stroj. Dýmilo se z ní a človíček, který ji vytvořil, okolo ní zmateně pobíhal.
Znovu zavrtěla hlavou, a když se ozval hlasitý výbuch, škodolibě se ušklíbla a polohlasem řekla:
"Nedají si pokoj..."
"Pověsti vykonají své," odpovědělo jí zrcadlo na zdi. "Nediv se, jediná hora široko daleko. Každý chce osvobodit princeznu…"
"Nejsem žádná princezna," odpověděla lhostejně Bezejmenná.
"Ale oni si to myslí," oponovalo jí zrcadlo.
"No, to je ale jejich problém, že…" odtušila Bezejmenná.
Pohlédla dolů na houf zoufalců, snažících se vyškrábat aspoň pár metrů po hladké skále, pak zvedla ruku, zamířila jí na ně a mávla. Postavičky se rozletěly na všechny strany a ona se rozesmála smíchem, který by byl jistě nakažlivý, kdyby tam nebyla sama.
Zrcadlo udělalo káravý obličej a ona mu vrátila vzdorný pohled, dokončený vypláznutím jazyku.
"To bylo velmi dospělé…" proneslo uraženě zrcadlo. "Raději si zkontroluj, jestli jsi na někoho nezapomněla…" pokračovalo potom uštěpačně.
Bezejmenná se naklonila a opravdu.
Jedna z postaviček se na skále udržela a škrábala se nahoru dál.
Bezejmenná pocítila něco jako záchvěv obdivu k urputnosti, s jakou se človíček snažil o postup, a prvotní nápad zatřást horou zamítla. "Počkám si, až bude výš," rozhodla se a odešla od okna.
Druhý den byla postavička o něco výš a Bezejmenná se rozhodla horou přece jen zatřást. Ale ať třásla, jak chtěla, nepomáhalo to. Postavička sice vždycky spadla o něco níž, ale velmi brzo se dostala na původní úroveň a co víc - její postup se zrychloval. Nakonec tedy raději horou třást přestala, občas vystřelila pár dobře mířených ran z konečků prstů, ale postavička byla asi imunní - postupovala stále výš.
"Co vlastně chce?" rozmrzele se ptala zrcadla.
"Že by tebe?" odpovídalo posměšně zrcadlo a Bezejmenná se mračila, snažila se zavírat okna, ale zámek byl kouzelný - jediná jeho obrana spočívala v jeho nedostupné poloze, ani dveře, ani okna se nedala zavřít pevně. Sama si ho tak vytvořila - aby byl propustný, plný prostoru a volnosti, bez zámků, bez závor.
Srdce jí bušilo, když viděla, že už je lezec blízko, jen nevěděla, co vlastně cítí - na jednu stranu zvědavost, na druhou ochromující strach.
A tak si zvykla na přítomnost lezce, že když se jednoho rána podívala z okna a neviděla ho, málem se jí zastavilo srdce. Běhala od okna k oknu a hledala ho. Ale nikde nebyl. Chodila zámkem a jeho pro ni stvořené komnaty byly najednou nudné, bez jiskry a bez života.
Zrcadlo se nemohlo udržet smíchy. "Chybí ti!" ryčelo vítězoslavně, "jsi bez sebe strachy, že zmizel!" Bezejmenná jen sevřela rty, cukla vzdorně hlavou a šlehla po něm pohledem, plným nenávisti, ale věděla, že to nemůže popřít.
"Ale proč? Proč najednou zmizel?" ptala se zrcadla, jenže zrcadlo mlčelo, jen se potutelně usmívalo.
"Může si zmizet, kdy chce, to přece víš," řeklo nakonec a srdce Bezejmenné se propadlo až k úpatí hory. A když ho pracně tahala zpátky nahoru, ozval se najednou neznámý zvuk, jako by se kov třel o kámen. Srdce se vrátilo v mžiku na své místo a Bezejmenná se rozběhla k oknu právě včas, aby viděla lezce, jak se škrábe přes převis.
"Je tam!" křičela na zrcadlo, "Je tam! Jen byl schovaný za převisem!" Rozesmála se zvonivým, šťastným smíchem, celá zrůžověla a otočila se k zrcadlu: "Už je skoro nahoře!"
"Jo, už je skoro nahoře…" zopakovalo zrcadlo a vyčkávavě na ni hledělo.
Bezejmenná znejistěla, popošla k oknu, vrátila se k zrcadlu a zašeptala: "Co když se dostane dovnitř? Co mám dělat?"
Zrcadlo se vyvrátilo oči v sloup a líně opáčilo:
"Co bys dělala? To stejně nevymyslíš. Počkej a uvidíš."
"To je mi rada," brblala Bezejmenná, vztekle se otočila na podpatku, až její černé vlasy zavlály a odkráčela do komnat, rozlévajíc všude, kudy prošla, temnotu černější než noc.
Dalšího dne ráno se ozvalo bušení na bránu. Bezejmenná seděla v nejvyšší části zámecké věže a snažila se to nevnímat. Střídala se v ní zvědavost s obavami, nakonec tedy sešla dolů za zrcadlem.
Bušení se ozývalo dál a nakonec se ozvalo zapraštění, dveře se rozlétly a do místnosti vstoupil urostlý muž.
Zamířil přímo k Bezejmenné, poklekl před ní a řekl:
"Vzácná princezno! Chvíle vašeho vysvobození nadešla. Překonal jsem všechny překážky, jako jediný z těch tam dole jsem se dostal až k vám nahoru. Teď si vás odvedu sebou, vaše prokletí končí. Už nikdy nebudete sama!"

O zakleté princezně - pokračování

20. září 2015 v 10:35 Povídky
       Bezejmenná na něj vrhla nechápavý pohled a nejistě mrkla na zrcadlo. To jí vrátilo škodolibý úšklebek a ona
taktak stačila ucuknout rukou, za kterou se ji muž pokusil uchopit. Zmateně
poodstoupila, ale on ji po kolenou následoval.

"Nebojte se mě," přesvědčoval ji, "neublížím vám. Vybojuji jakýkoliv boj s tím tyranem, co vás tu vězní. Jsem silný, přemůžu každého. Jen mi ho ukažte, toho zlosyna, vyřídím to s ním rychle a hned!"
A na důkaz svých slov vstal a povytáhl z pochvy meč, který se mu houpal u pasu.
"Co to blábolí?" vyslala Bezejmenná k zrcadlu, ale to jen posměšně odfrklo a neřeklo nic.
Posunkem muže zadržela a pak ho ochraptěle vyzvala, aby se odebral do jiné komnaty, jistě je unavený a hladový.
"No, trochu pohodlí bych ocenil, přece jen, cesta sem byla poněkud namáhavá…" souhlasil ochotně, zastrčil meč zpátky a houpavým, rozhodným krokem se vydal ke dveřím, na které mu ukázala.
Bezejmenná ho následovala, cestou se otočila směrem k zrcadlu, rozhodila bezmocně rukama, bezhlasně zahýbala rty: "Je to blázen!!!" a dotvrdila to zaťukáním na čelo.
Zrcadlo se znova ušklíblo a s povzdechem jí odpovědělo:
"Říká ta, co mluví s vlastním odrazem v zrcadle…"
Neznámý pobýval v zámku už pár dní a neustále se dožadoval souboje s jejím věznitelem.
Bezejmenná na něj vyzkoušela všechna kouzla, co znala, ale ta se od něj odrážela jako hrách od zdi. Nedokázala mu vysvětlit, že pobývá v zámku z vlastní vůle, že je to jediné místo, kde může být sama sebou, žádný věznitel tam s ní není a ona rozhodně nehodlá nikam odcházet.
Jedinou odpovědí jí však bylo blahosklonné mávnutí rukou - myslel si, že je to jen další zkouška jeho odhodlání a když nerozebíral nevýhody jejího života v osamění, štrachal po zámku a hledal domnělého původce její "nucené" izolace.
Neustále přitom mával mečem a Bezejmenná cítila rostoucí rozladěnost, stýskalo se jí po klidu, který měla, než se do zámku dostal.
Protože se jí ptal v podstatě pořád na to samé, přestala mu postupně odpovídat a trávila svůj čas stále více hovory se zrcadlem, které kvůli nedostatku soukromí přestěhovala do komůrky až na samém vrcholku zámecké věže.
Neznámý se ovšem snažil dobývat i tam a vrcholem všeho bylo, když zjistila, že skoby, které cestou pracně zatloukal do strmé skály, začali používat i ostatní dobyvatelé jejího azylu. Třásla horou každý den, ale přesto se pár opovážlivců šplhalo nahoru a hrozilo nebezpečí, že se jim časem podaří zámku dosáhnout.
Cítila zoufalství a bezmoc, cítila se chycená v pasti, ze které nebylo kam uniknout.
A jednoho dne, když se podívala na zrcadlo, neuviděla zrcadlo, ale svoji vlastní uštvanou tvář. Lekla se, ještě nikdy jí neukázalo takový obličej.
A pak jejími ústy proneslo:
"Musíš pryč. Tady už to pro tebe není bezpečné."
"Kam?" ptala se Bezejmenná, "a kudy?"
Zrcadlo se usmálo a ukázalo jí obraz malého černého ptáčka.
V tu chvíli se dveře otřásly pod mocným nárazem a Bezejmenná pocítila tak silný tlak v hlavě, že měla pocit, že praskne. Chytila se toho pocitu, zesílila ho a přiživila vším strachem, který sídlil v jejím srdci, schoulila se do sebe a pak se prudkým pohybem narovnala a rozhodila ruce.
Všechna potlačovaná energie otřásla horou, jinak, než dřív, mocněji, silněji, a třesení neustávalo, naopak, sílilo, a hora začala pukat, odlamovaly se z ní kusy skály a celý zámek i s horou se začal hroutit a rozpadat.
Všichni dobyvatelé začali s křikem prchat, někteří byli zasypáni balvany, a když hřmění, které provázelo zbortění hory, ustalo a začal sedat prach, místo hory se zámkem se v rovině zvedaly jen sutiny a rozvaliny.
Zavládlo hrozivé, neodvratné ticho…
A do toho ticha se pojednou ozval sladký ptačí trylek. Z trosek se vznesl malý černý ptáček a třepotavě se rozletěl vstříc modré, nekonečné obloze, na které se zničehonic vyklenula nádherná, barevná duha…

Jezdec - pokračování

19. září 2015 v 20:33 Povídky
Po noční příhodě u tůně se Magdalenino chování prudce změnilo. Zatímco dříve bývala veselá, teď jen seděla nebo postávala a zírala do prázdna. Nevěděla, co se s ní děje, a nemohla z hlavy vypudit myšlenky na Černého. Všude, kam se podívala, viděla prázdný pohled jeho očí a srdce jí přitom bláznivě bušilo.
"Co je s tebou, děvenko?" ptala se jí babička a s obavami ji pozorovala.
"Nevím, babičko," odpověděla smutně Magdalena, "asi jsem posedlá…"
Černý opět zuřil. Inkvizitor mu poslal list, ve kterém ho upomínal o splnění úkolu. Zamýšlených pár dní se protáhlo na víc než měsíc a Černý nebyl schopen podat vysvětlení, proč to trvá tak dlouho. Nikdy se nezamýšlel nad svou kořistí. Ale tahle byla jiná. Viděl jasně důvody, proč ji Inkvizitor chce.
JE MLADÁ A KRÁSNÁ. JAKÝ ROZDÍL PROTI TĚM STARÝM ČARODĚJNICÍM, CO OBVYKLE LOVÍŠ. NENECH SE TÍM OVLIVNIT.
Nezajímá mě, jak vypadá. Nedívám se na její tělo. Vidíš to přece taky - ona není zlá. Má v sobě světlo. Co s jejím světlem asi udělá Inkvizitor?
TO NENÍ TVÁ VĚC
Není? A co když mu ji prostě nedám???
POŠLOU NĚKOHO JINÉHO. A INKVIZITOR TĚ ZOSTUDÍ.
Nezajímá mě, co řekne Inkvizitor. Nepatřím mu. Bojí se mě jako všichni ostatní.
Faktem bylo, že Inkvizitor opravdu vyhrožoval, že pro Magdalenu pošle vojáky. Neobejde se to sice bez rozruchu a oficialit, ale zdůvodní si to.
Naneštěstí světlo, které z Magdaleny vyzařovalo, nevinnost a čistota její mysli v něm vzbuzovaly nejistotu, nevěděl najednou, jestli - bez ohledu na Inkvizitora - ji vlastně ulovit CHCE. A Černý dělal vždycky jen to, co chtěl. A v náhlém popudu pocítil nenávist vůči té nejistotě a hlavně vůči Magdaleně, která ji způsobila…
Uplynulo pár dní. Zatímco dříve byl Černý stále někde poblíž, od příhody u tůně ho Magdalena nespatřila, ať ho vyhlížela, jak chtěla.
Chodila jako tělo bez duše a hledala jeho mysl, ale nenašla ji. Přesto věděla, že neodjel.
Jeho nepřítomnost ji týrala, chyběl jí, toužila ho opět vidět, ale on se jí vyhýbal.
Toho večera seděla v chatrči a balila balíčky s bylinkami na zítřejší trh, když uslyšela dusot koňských kopyt. Srdce jí málem vyletělo z krku, ale když vyběhla ven, zjistila, že je to rychtář. Byl celý bledý a hlas se mu třásl rozrušením.
"Magdaleno! Schovej se někam, ve vsi jsou vojáci a ptají se po tobě! Chtějí tě odvést. UTEČ!"
Babička vyjekla a Magdalenu popadl strach.
"Vojáci? Pro mě?" opakovala vyděšeně. "Ale kam? Kam mám jít?"
"Nevím, někam se schovej, riskuju už tím, že jsem tě varoval. Musím zpátky, tak Bůh s tebou, děvče."
Rychtář se na Magdalenu naposledy s lítostí podíval, otočil koně a odcválal zpátky do vesnice.
Magdalena stála jako opařená. Babička ji vždycky varovala, že to takhle může skončit, ona si to ale nikdy nepřipouštěla. A teď je to tady.
Nevnímala babiččiny nářky a její zmatené pobíhání, najednou věděla, co musí udělat. Je jediný, na koho se může obrátit.
Zavřela oči a napřela celou sílu své mysli do volání o pomoc. A ještě než je otevřela, věděla, že je tu. Zjevil se u chatrče jako stín a babička opět vyjekla hrůzou. Magdalena ji pevně objala, zašeptala: "Sbohem, babičko!" a jejich slzy se promíchaly, když přitiskla svou tvář na její.
Pak se otočila k Černému a vpila se do jeho očí. Natáhl ruku a Magdalena uslyšela v hlavě jeho hlas. Nepoznávala slova, ta řeč ani nezněla jako lidská, ale ona jí přesto rozuměla.
Odvedu tě odsud.
Chopila se jeho ruky a on ji lehce vyzvedl za sebe a pak už jen vnímala, jak se obrovskou rychlostí vzdalují někam pryč. Držela se ho, jakoby byl jediným pevným bodem na celém světě a nechala volně proudit své pocity do jeho mysli. Věděla, že je vnímá, otevřela mu celé své srdce a nenechala jediné místo uzavřené. A na krátký okamžik vycítila odpověď, a ta ji vynesla vysoko, vysoko, takže její duše zpívala a jako pták se vznášela nad celou zemí.
Oblohu ale najednou zatáhly černé mraky, rychle se setmělo a spustil se liják. Jeli ještě chvíli v bouřce, pak Černý zastavil.
Slez.
Magdalena se na něj překvapeně podívala. Byla zmatená. Na Koni cítila jeho lásku, nespletla se přece!
Seskočila z koně do deštěm promáčené hlíny, uklouzla a upadla. Chtěla vstát, ale vtom pocítila tak prudký příval jeho nenávisti a pohrdání, že ztratila veškerou sílu. Zůstala sedět, promáčená na kost, blesky křižovaly temnou oblohu a Černý ji objížděl v kruzích.
"Nenechávejte mě tu! Prosím! Neopouštějte mě!" žadonila a natahovala k němu ruce. V srdci ale věděla, že je to zbytečné, že odjede a nechá ji tam. Pohrdání, které vysílal, ji pálilo víc, než oheň. "Proč jste mě zachránil, proč? Na co mi to je, když mě tu teď necháváte? Kdo jste? Proč? Řekněte PROČ??!"
Její pláčem rozervaný hlas se ale topil ve zvucích bouře, Černý se na ni naposledy podíval prázdnýma očima a odjel.
Rychleji! Rychleji! přikazoval Koni.
TATO ZEMĚ NENÍ DOST VELKÁ, ABYCH JEL RYCHLEJI. VÍŠ TO. ŘÍKAL JSEM TI, ŽE TĚ NAKAZÍ.
Vyléčím se.
NIKDY, odfrkl pohrdlivě Kůň. NIKDY! JEJÍ PROČ? TĚ BUDE PROVÁZET NAVĚKY.
Jediná odpověď, které se mu ale dostalo, bylo bolestivé kopnutí do slabin, a tak tedy zrychlil.
Magdalena seděla na stejném místě. Ponížení, bolest, prázdnota. To byly jediné pocity, které byla schopná cítit.
Stejně rychle, jako bouře přišla, tak i odešla. Tmavá noc ji obklopovala jako ledový krunýř a mokré šaty se jí lepily na tělo.
Neměla sílu ani vůli vstát. Cítila se prázdná jako prasklá nádoba, ze které unikl život.
Někde v dálce se ozvalo vlčí zavytí. Vlci mají hlad a jsou na lovu, pomyslela si, ale nedokázala pocítit ani náznak znepokojení. A náhle věděla, jak se zbaví té strašné bolesti, která jí rvala útroby. Vlčí kousnutí proti tomu nebude nic…
Zavřela oči a hledala vlčí mysl. Posledními zbytky sil vyslala představu horké sladké krve do vlčích mozků.
A za chvíli se zavytí ozvalo znovu, ale tentokrát přicházelo z mnoha stran a bylo mnohem, mnohem blíž…

Jezdec

19. září 2015 v 20:31 Povídky
Jezdec
Inkvizitor držel v ruce list pergamenu, který mu dovezl posel z daleké vesnice uprostřed lesů kdesi na severu. Místní farář splnil svou povinnost vůči církvi a popsal mu zpověď rychtářovy děvečky, která se bohabojně vyzpovídala z toho, čeho byla svědkem u svého pána.
"Ďábel má dlouhé prsty," pomyslel si, "ale my máme delší…" Zatetelil se radostí nad tím, že se mu - vlastně církvi - dostane do rukou další zbloudilá ovečka.
Magdalena kořenářka, prý mladá a hezká…
Nitro se mu zachvělo žádostivostí, když si představil, jak se dívka hroutí pod tíhou důkazů a rozžhavených želez, zanechávajících stopy na bílém těle.
Odložil list, zazvonil na zvonek, a když se objevil jeho pobočník, s těžce potlačovaným vzrušením v hlase řekl: "Vyšlete Jezdce!"
Magdalena seděla na tržišti, před sebou měla rozložené pytlíčky s kořením a bylinkami, které s babičkou nasbíraly a nasušily. Usmívala se, každému, kdo prošel okolo, věnovala milé slovo a lidé jí opláceli stejně. "Když nepřijde na trh Magdalena," říkával místní pekař, "je to jako kdyby nevyšlo Slunce."
Ale Slunce ten den vyšlo, dokonce se už klonilo k západu a tržiště se vylidňovalo. Kdo co potřeboval, už nakoupil a kdo chtěl vyslechnout nejnovější klípky, vyslechl je a přidal vlastní. Magdalena začala sklízet neprodané byliny, utržené mince uložila do váčku, uvázaného okolo pasu, když vtom uslyšela pláč. Pekařův synek při běhu neopatrně šlápl, podvrtl si nohu a teď seděl na udusané návsi a plakal bolestí.
Magdalena se k němu bez rozmýšlení rozběhla, tiše na něj promlouvala, přiložila ruce na jeho otékající nožičku a zavřela oči. Její mysl vstoupila do chlapce, hledala místo, kde byla bolest největší a pomalu rozpouštěla pulzující rudou skvrnu v jeho hlavě. Chlapeček přestal plakat, otřel si slzy, a když otevřela oči a pohladila ho po ušmudlané tvářičce, usmál se, vstal a téměř bez kulhání se vydal k domovu. Magdalena se za ním s pocitem radosti a lehkosti dívala, dokud jí nezmizel z očí, když vtom na sobě ucítila něčí palčivý pohled. Prudce se otočila. Na návsi se zničehonic objevil jezdec na koni. Byl celý v černém, měl černé i vlasy, spadající na ramena, ale čerň jezdce bledla ve srovnání s barvou koně - černější zvíře Magdalena nikdy neviděla. Jezdec ji upřeně pozoroval, zamrazilo ji z toho pohledu, ale neuhnula očima, naopak, usmála se na něj a pak se otočila, posbírala bylinky do tlumoku, a když se znovu podívala, jezdec byl pryč.
Jako by to byl přelud, pomyslela si znepokojeně a pomalu se vydala na cestu domů.
Magdalena žila s babičkou v malé chatrči v lese. Vlastně to nebyla její babička, ale oslovovala ji tak - byla to jediná rodina, kterou měla. Nikdy se nedozvěděla, kdo byli její rodiče, babička ji našla jako opuštěné batole v lese a vzala ji k sobě. A už v dětství odhalila její zvláštnost - Magdalena dokázala tišit bolest a urychlit hojení přikládáním rukou. Ačkoliv se snažila tuto její schopnost tajit, Magdalena byla příliš přímočará - nedokázala nečinně přihlížet, když někdo trpěl, nakonec se tedy o tom, co umí, dozvěděli i jiní. Ale protože její povaha byla tak bezelstná a přímá, přijali ji ti, kterým pomohla, jako dar od Boha a nešířili se o tom dál v obavě o její bezpečí.
Jedním z lidí, kteří měli Magdaleně za co vděčit, byl rychtář. Jeho syn, o kterém doufal, že převezme správu rodinného majetku, trpěl od raného věku nevyslovitelnými bolestmi hlavy, které byly tak úporné, že při jejich záchvatech tloukl čelem o zdi, způsoboval si krvavé rány a po jejich odeznění proležel vyčerpán několik dní. A právě Magdalenina schopnost mu pomáhala, aby se byl schopen účastnit normálního života. Vždy, když ho bolesti přepadly, rychtář poslal pro Magdalenu - a jejím působením se záchvaty zmírňovaly a jejich četnost se snižovala. I tak se ale Magdalena objevovala u rychtářů aspoň jedenkrát za měsíc, což u některých, kteří nevěděli, za jakým účelem tam chodí, vzbuzovalo zvědavost a závist. Babička ji varovala, ona toho však nedbala, a vždycky jí odpověděla:
"Na co by mi Bůh dal tento dar, kdybych ho nepoužívala?"
To, že se ve vsi objevil jezdec, všechny znepokojilo. Nikdo nevěděl, proč přijel, nikdo od něj neslyšel jediné slovo a hostinský, který jej ubytoval, se po pár větách zajíkl, pod neproniknutelným pohledem cizince sklopil zrak a už se nevyptával. Po pár dnech si na jeho přítomnost postupně zvykli; to, že se objevoval tak tiše, jakoby nebyl z tohoto světa, a stejným způsobem zase mizel, však ve všech vzbuzovalo tíseň.
Jediná Magdalena se byla schopná na něj dívat beze strachu. A vždycky, když se jejich oči setkaly, usmála se na něj stejně mile jako na všechny ostatní ve vsi. Jen v očích se jí objevoval nový výraz dychtivé zvědavosti. Když o něm mluvila s ostatními, použila pro něj označení, které se rychle ujalo, takže mu v krátké době nikdo neřekl jinak než Černý.
Magdalena kořenářka. Podivná kořist.
Vždy, když Černého poslali někoho ulovit, měl ve zvyku ho několik dní pozorovat, než se ho zmocnil. A když ji uviděl na návsi poprvé, věděl okamžitě, proč ho pro ni poslali. Má schopnosti. Ale co ho zarazilo, byla absolutní nepřítomnost nějaké přetvářky - věděla, že ji viděl, a přesto - nebála se, neutekla, neskrývala se. Jen stála a usmívala se na něj. Na Černého se nikdy nikdo neusmíval. Zvykl si, že vzbuzuje strach.
ONA SE TĚ NEBOJÍ
Cukl sebou, známý hlas se ozval stejně zřetelně, jako by byl přímo v něm.
Proč? Proč se mě nebojí, když má důvod?
NEVÍ, KDO JSI
Neví? Tím si právě Černý nebyl vůbec jistý…
Magdalena chodila do vsi často a Černý byl vždy někde poblíž. Zvykla si na jeho přítomnost, na jeho černé oči, které vypadaly, jako by mu do bílé tváře někdo vypálil díry řeřavými uhlíky.
Ti, kterým pomohla, blahořečili její ruce, jen ona ale věděla, že ruce s její schopností nemají co dělat. Všechno, co dělala, se odehrávalo v mysli. Ruce byly jen prostředkem, používala je, protože to bylo čitelnější pro okolí. Vklouznout do cizí mysli bylo pro ni jednoduché jako otevřít dveře. Ale dělala to jen tehdy, když chtěla pomoct.
U Černého to bylo jiné. Jeho mysl byla uzavřená. To ji lákalo, chtěla se podívat, co je uvnitř. Ale nešlo to, bylo to, jako by byl obehnaný vysokou zdí bez brány. A tak se rozhodla použít jedinou cestu, jakou znala - vždy, když se jejich oči setkaly, vysílala k němu proud bílého světla, plný přijetí a snahy o pochopení.
Černý ji sledoval takřka na každém kroku. Protože byli i s Koněm tak tiší, většinou o něm ani nevěděla. Pozoroval ji, když prodávala byliny, chodila k rychtáři, zpívala si před chatrčí. A zjistil další zvláštnost - za teplých nocí se vytrácela ven a chodívala k tůni, ukryté v lese.
Když ji tam sledoval poprvé, proti své vůli pocítil zvědavost. Pozoroval ji, jak u tůně shodila šaty a ponořila se do tmavé vody. A pak se potopila, znovu vyplavala a položila se na vodu. Černé vlasy se jí rozprostřely okolo hlavy, připomněla mu bájnou Medůzu, jak ležela na temné hladině a její bílé tělo s ní ostře kontrastovalo. Jemně a měkce pohybovala rozpaženýma rukama.
VYPADÁ JAKO ANDĚL, ozval se hlas a Černý raději odvrátil oči a bezhlučně se vzdálil.
Magdalena uměla plavat. Zjistila to už jako dítě. Nešťastnou náhodou spadla do rybníka, a zatímco ostatní děti s křikem utekly, ona lapala po dechu, plácala sebou a snažila se udržet nad vodou. A najednou to šlo! Plavala!
Babička ji varovala, aby o tom nikde nemluvila, protože u dívky to bylo zvláštní. Tak ji pro jednou poslechla.
O letních nocích si zvykla chodit k lesní tůni, nořila se do její chladné temné vody a nechala se nadnášet. Nejraději ležela jen tak na hladině, v uších jí zněly zvuky vody a dívala se na oblohu.
To léto, co se objevil Černý, bylo velmi teplé, a tak chodila k tůni každou noc. Milovala laskání vody, pocit, že se vznáší a nekonečnost oblohy, pokryté myriádami hvězd. To všechno ji přenášelo do vlastního světa, ve kterém slyšela jen svoje myšlenky.
Ten večer pozorovala hvězdy a intenzivně myslela na Černého. Nezkoumala, proč přišel, jen pojednou pocítila podivnou prázdnotu při představě, že jednou odejde. Vybavovala si jeho oči, kamennou tvář a neproniknutelnost jeho mysli, když vtom uslyšela v hlavě cizí hlas:
RÁD JI POZORUJEŠ
Prudce se potopila, pak vynořila jen hlavu a okamžitě, i ve tmě, která panovala, zpozorovala odlesk Měsíce na srsti Koně i bledou tvář Černého. Nevykřikla, jen se na něj s rozšířenýma očima dívala. Uvědomila si, že aniž by se snažila, nahlédla dovnitř. Srdce jí bušilo tak strašně, že se bála, že ten tlukot probudí všechny spící obyvatele lesa. A pojednou ucítila nával pocitů, tak chaotický a potlačovaný, až se jí z něj zatočila hlava. Byly to JEHO pocity! Tiše, aby ho nezaplašila, se ponořila víc do vody, jen nos a oči zůstaly nad hladinou a vyslala zpět celou intenzitu myšlenek, které v ní jeho pocity vyvolaly, a ty pulzovaly v rytmu jejího rozbouřeného srdce.
A v tu chvíli se Černý otočil a zmizel.
MUSÍŠ JI OKAMŽITĚ ODEVZDAT, oznamoval Černému hlas.
Musím? Co musím? Nemusím NIC! Černý byl rozzuřený. Ačkoliv nechtěl, poznání, že se Magdaleně podařilo překonat jeho obranu, ho rozrušilo. Zachytil proud jejích myšlenek, stačil ho odrazit, ale nebyl dost rychlý. Nečekal to, a tak i když je odmítl, přece jen věděl, co obsahovaly.
ONA TĚ MILUJE, s překvapením oznámil hlas. JEŠTĚ TO ANI NEVÍ, ALE MILUJE TĚ! MUSÍŠ TOHO VYUŽÍT, ALE UDĚLEJ TO RYCHLE. JINAK TĚ NAKAZÍ.
Jak mě může nakazit! Je to jen kořist!
A JAK TĚ MŮŽE MILOVAT? NIKDO TĚ NEMILUJE. A TY MILUJEŠ JEN MĚ.
Černý se otočil ke Koni a opřel své bílé čelo o jeho lesklý krk.
Jen my dva. Nikdo jiný.
Jestli přesvědčoval sám sebe nebo Koně, v tu chvíli nevěděl.

Proč?

19. září 2015 v 20:27 Informace
Ahoj
Ačkoliv se vydávám nebezpečí, že se stanu regulérně nejstarší bloggerkou na světě a v přilehlém vesmíru, dám na svůj momentální pocit a zkusím to risknout :)
Chci se tu podělit s případnými čtenáři o svoje povídky a postřehy ze života a naplnit tak potřebu sdílet svoji "literaturu" s více než asi 5 lidmi (jimž za to, že byli pokusnými králíky a četli každé mé vyplozené písmenko, velmi děkuji).
Proč se můj blog jmenuje tak, jak se jmenuje?
Kongamato bylo moje heslo, když jsem posílala do scifi soutěže svoji první povídku a aby se zamezilo protekci, každý přispěvatel poslal své dílo pod vymyšleným heslem a teprve po vyhodnocení výsledků se odhalila pravá jména. Vybrala jsem si ho proto, že je to název tajemného afrického tvora, který žije v pověstech domorodců a nikdo neví, jestli vlastně existuje nebo ne. Nikdo pořádně ani neví, jak vypadá, jisté je jen to, že se vznáší nad pralesy tiše jako stín a jen občas se ohlásí výkřikem, při kterém tuhne krev v žilách...
No a proč To je můj svět? To bylo v dobách, kdy jsem byla ještě vdaná a můj tehdy manžel, v bezmocném vzteku nad tím, že mu neodpovídám stále na tytéž otázky a mlčím, mě nařkl, že jsem "zase v tom svým světě". Ano, byla jsem tam, a byla jsem tam ráda. A povídky, které sem budu dávat, jsou právě z tohoto světa. Snad se vám bude můj svět aspoň trochu líbit :)