Běžec

29. září 2015 v 19:10 |  Povídky
Běžec
Bohyně napůl seděla, napůl ležela na něčem, co by lidé označili za sofa, kdyby to byli schopni vůbec pojmenovat. Hrála všemi barvami duhy, ty barvy se promíchávaly a přelévaly jedna v druhou. Vlasy, umně spletené do nevídaných tvarů, byly protkány zvonečky a rolničkami, které se při sebemenším pohybu rozezvučely a vytvářely různé melodie podle toho, jak se zrovna cítila.
Rozhlédla se s uspokojením po svém vesmíru a pak se zaměřila na jednu z planet, která zářila v temné prázdnotě jako modrobílý drahokam - Země. Zaostřila své vševidoucí oči a pohlédla blíž, hlouběji, se vzrušeným očekáváním, co nového zase uvidí a pocítí.
Pozorovala je - lidi, jak sami sebe nazývali - a zvědavě vstupovala do jejich osudů a příběhů, které žili. A byla okouzlena - zcela nebožsky - tím, jak mohou tyto příběhy být tak různé a přitom si navzájem tolik podobné.
Sledovala, jak se trápí láskou, nemocemi, jak spolu bojují o majetek, území, moc… Někdy přemýšlela, že je jejich věčného utrpení zbaví, ale prchavé okamžiky štěstí, které prolínaly všechny hrůzy, smutky a tragédie lidských životů, jí v tom zabránily.
Právě, když pozorovala jednu z mnoha krutých válek, které se na Zemi neustále odehrávaly, ozval se známý hlas:
"Co tak temného pozorujete, drahá přítelkyně?"
Odpoutala se od hrůzného divadla a čerň, která ji pokryla od hlavy k patě se postupně změnila na zlatorůžovou.
"Nic tak temného, jako je váš vesmír," odvětila a s úsměvem pohlédla Bohu do očí.
Bůh, tvůrce jednoho z mnoha ostatních vesmírů, jí pohled opětoval a se znepokojením pozoroval, jak se její zlatorůžová mění v temnou indigo.
"Trápí vás? Ti lidé?" zeptal se účastně, "říkal jsem vám, budou s nimi jen problémy."
"Jsou JINÍ," odpověděla Bohyně. "Nevím, jak je to možné, ale neustále trpí."
"Vložila jste do nich příliš mnoho citu. Vím, nechcete do nich zasahovat, ale napadlo mě - mohla byste stvořit někoho, kdo zasáhne místo vás."
Bohyně se na něj opět podívala, její barva se znovu změnila ve zlatorůžovou s nádechem červeně a zvolala:
"Vy jste geniální! Ano, to udělám. A udělám to hned teď!"
Bůh se polichoceně usmál, úsměv mu ale pomalu zamrzal na tváři, když viděl, co Bohyně dělá.
Ta se zatím soustředěně zahleděla do prostoru a přímo před ní se objevila postavička. Ve srovnání s Bohyní byla nepatrná a vypadala jako pozemský muž. Jen na zádech měla něco, co lidé nemají - křídla - obrovské, sněhobílé perutě.
"Myslel jsem spíš na nějakého bojovníka, který by tam konečně udělal pořádek," trochu dotčeně zabrblal Bůh, ale Bohyně se na něj jen podívala (v tu chvíli plála výrazně rudou barvou), láskyplně vzala nahého okřídleného človíčka do dlaní a zašeptala mu:
Mám pro tebe úkol můj malý,
předej tohle všem,
řekni to všem,
bez jediného slova.
BĚŽ ! BĚŽ!
Jak nejrychleji umíš..
Pak dlaně narovnala a jemně do něj foukla a on, jako peříčko, se na jejím dechu nesl prázdnotou, až doletěl až k Zemi.
Bohyně zavřela oči, její barva se opět změnila - tentokrát z ní sálala tmavá královská modř a začala pronášet slova; slova, která zněla jako zaklínadlo a pulzovala v rytmu jejího srdce:
Až vyjdeš, poběžíš vždy rovně.
Nikdy neodbočuj,
nikdy nezpomaluj,
nikdy se nikomu nedávej.
Běž…
Až odsud vyjdeš,
už se nevrátíš.
Zapomeneš,
i já jednou zapomenu.
Nečekej,
ani já nebudu čekat.
Nedoufej
ani já nedoufám…
Anděl se jemně snesl na Zemi. Byl zmatený. Byl čerstvý, nevěděl ani, že je andělem. Jen v uších mu zněla podivná hudba, měnící se v známý hlas, hlas, pro který udělá vše, o co ho požádá… A tak složil křídla a zprvu váhavě a pomalu, ale pak stále rychleji, se rozeběhl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama