Běžec - pokračování

29. září 2015 v 19:08 |  Povídky
Tak jdi,
cestu znáš,
poběžíš vším, co existuje,
po všem, co je hmotné,
ale i po tom, co není.
Nejblíže ti je les.
Nezdržuj se.
Ať ucítíš nebo uslyšíš cokoli, nezastavuj,
ale zrychli!
Není to důležité.
Ty musíš běžet
přes všechny kmeny -
řekni jim vše, co znáš.
Okolo stromů,
které tě schovají ve svém stínu.
Pak je jezero.
Buď tak lehký, čistý, prázdný,
odděl a vymaž všechny myšlenky!
Zbav se všech pochybností.
Jen tak poběžíš po hladině
a nic tě nestáhne,
ne nic tě nestáhne!!
Ale ty je vyzvedneš nahoru.
Běžel a běžel, v okamžiku, kdy se mu v hlavě ozvala slova o lese, ocitl se mezi stromy, běžel přes jezera a dotýkal se hladiny tak lehce, že se ani nezvlnila.
Cestou potkával lidi. Někteří z nich ho zahlédli, jen na maličký okamžik, ale dotyk té kratičké chvíle v nich pak zůstával navždy, rostl v nich, způsoboval, že se cítili lehčí a čistší, vyzařovali ten pocit ze sebe a tak, jako se při požáru zapaluje jeden strom od druhého, šířil se postupně na všechny strany od míst, kudy anděl proběhlo, pocit svobody, radosti a lehkosti.
Anděl běžel, když vtom se před ním objevila hluboká propast. Zalekl se, zastavil, ale uslyšel další slova, která zněla tak mocně, silně a s tak láskyplnou naléhavostí:
Pak přiběhneš ke srázu,
je tam kámen.
Až se k němu přiblížíš, zatrub na roh,
vzbuď je všechny ze spánku,
ale nezpomaluj!
Skoč, skoč dolů!
A buď tak těžký, že ani ten nejsilnější vítr
tě neposune ani o kousek.
Padej, ale nikdy nespadni…
Tam dole budou města a lidé.
A ty k nim musíš,
dát jim víru a naději.
Přiběhneš tam, kde tomu říkají RÁJ.
Ale ten nebude pro tebe.
Ty poběžíš,
a každého, kdo tě ucítí, osvobodíš od bolesti.
A tak skočil. Křídla se mu rozevřela, už nepadal, ale letěl, a cítil se stejně mocný a silný, jako ta slova.
Přistál přímo uprostřed velkého šedivého města. Lidé, kteří ho na chviličku zpozorovali, měli v očích děsuplné prázdno a andělu se utrhly křídla a s praskotem zmizely ve víru zničujícího ohně. V tu chvíli se cítil těžký, jako by na něj spadla hora. Ale pak znovu uslyšel ten hlas:
Nikdy nepoklekni,
nikdy se nezastav,
jinak se staneš jedním z nich!
Můj malý anděli,
jsi pokryt dehtem,
budeš je děsit,
nemáš křídla,
ani obličej,
tvář,
ani tělo.
Ten dehet je tvé vše.
A proto ber si všechno -
bolest, zlost, nenávist.
To bude tvým tělem.
To tě bude držet pohromadě.
S tebou bude slunce vycházet,
za tebou bude slunce zapadat.
Když se unavíš, začne pršet.
Když tě něco bude pálit, začne sněžit.
Když se ti vše bude zdát stejné,
listí bude hrát všemi barvami.
Spadne ti pod nohy…
Můj dar tobě
bude duha.
Vždy, když po ní poběžíš,
potkáš na ní ty, kteří tě zaujali.
Ale jen na tu chvíli…
Znovu se rozeběhl, a jak běžel, zdálo se mu, že tváře, které potkává, ztrácejí svou bezejmennost a poznávají jej - a on poznával je, ačkoliv nedávno zrozen, všechny je znal, a pochopil, že jsou jen souputníky na jeho cestě, kteří poznali otisk jeho nezachytitelné duše.
Jeho rychlost byla čím dál tím větší, vzduch žhnul v místech, kterými proběhl, ale on jen zrychlil. A když se mu zdálo, že nemůže být rychlejší, uslyšel naposled známý hlas:
Řekni jim to
ŽE JEŠTĚ JEDEN NAD NIMI DRŽÍ SVOU RUKU
Řekni jim
ŽE TRPÍŠ ZA VŠECHNY!!!
A ta slova ho naplnila všemi pocity, které kdy každý člověk, co kdy na Zemi žil, pocítil, a bolest, kterou vnímal, se změnila v bezbřehé přijetí všeho a všech a to ho ještě zrychlilo. A to zrychlení způsobilo, že se svět zastavil a on vybuchl a jeho poslední pocit - láska k celému světu, se šířila jako tlaková vlna celou Zemí…
Lidé se zastavovali. "Slyšeli jsme výbuch?" ptali se sami sebe, ačkoliv se neozval jediný zvuk. Jen v nastalém tichu jimi začal prostupovat podivný pocit blaženosti a na obloze se objevily tisíce, miliony zářivých hvězd, které se pomalu snášely na Zem a tiše hasly…
Bohyně byla průhledná. Poslední slova, která pronesla, jí odebraly veškerou barvu.
Bůh ji v tichém ohromení pozoroval a v jeho božském srdci, ukutém v ohni Velkého třesku se rodily pocity, které tam mít nechtěl.
Vyčerpání všech sil však u božských není možné, a tak se Bohyni začala vracet jedna barva po druhé, až se opět rozzářila všemi barvami duhy. Otevřela oči a uviděla, co Bůh cítí. A protože ona ty pocity znala - dávno je měla v sobě - udělala to, co nikdy předtím nezkusila.
Natáhla ruku a pokusila se Boha pohladit po tváři.
Její ruka však prošla jeho obličejem, aniž by se ho dotkla.
Zavládlo rozpačité ticho.
"Má nejdražší," řekl Bůh ochraptěle (i když k tomu, aby ochraptěl, neměl vůbec žádné předpoklady), "proč se o to pokoušíte, když víte, že to nejde? Jsme každý z jiného vesmíru…"
Bohyně zaplála jako oheň a vzdorně na něj pohlédla:
"Vždy se budu pokoušet o nemožné, protože jen tak mám pocit, že žiju!"
Její oheň se zintenzivnil natolik, že několik nejbližších hvězd vzplálo a vybuchlo v supernovy a Bůh pocítil nezměrnou lítost, když pomyslel na beznadějnost jejího snažení.
"Jste jiná, než ostatní Bohyně…" vydechl nešťastně a zmizel.
Bohyně vycítila jeho lítost, a bolest, která ji na chvíli ovládla, změnila její barvu do ledově modrozelené…
A na Zemi začalo sněžit…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama