Jezdec

19. září 2015 v 20:31 |  Povídky
Jezdec
Inkvizitor držel v ruce list pergamenu, který mu dovezl posel z daleké vesnice uprostřed lesů kdesi na severu. Místní farář splnil svou povinnost vůči církvi a popsal mu zpověď rychtářovy děvečky, která se bohabojně vyzpovídala z toho, čeho byla svědkem u svého pána.
"Ďábel má dlouhé prsty," pomyslel si, "ale my máme delší…" Zatetelil se radostí nad tím, že se mu - vlastně církvi - dostane do rukou další zbloudilá ovečka.
Magdalena kořenářka, prý mladá a hezká…
Nitro se mu zachvělo žádostivostí, když si představil, jak se dívka hroutí pod tíhou důkazů a rozžhavených želez, zanechávajících stopy na bílém těle.
Odložil list, zazvonil na zvonek, a když se objevil jeho pobočník, s těžce potlačovaným vzrušením v hlase řekl: "Vyšlete Jezdce!"
Magdalena seděla na tržišti, před sebou měla rozložené pytlíčky s kořením a bylinkami, které s babičkou nasbíraly a nasušily. Usmívala se, každému, kdo prošel okolo, věnovala milé slovo a lidé jí opláceli stejně. "Když nepřijde na trh Magdalena," říkával místní pekař, "je to jako kdyby nevyšlo Slunce."
Ale Slunce ten den vyšlo, dokonce se už klonilo k západu a tržiště se vylidňovalo. Kdo co potřeboval, už nakoupil a kdo chtěl vyslechnout nejnovější klípky, vyslechl je a přidal vlastní. Magdalena začala sklízet neprodané byliny, utržené mince uložila do váčku, uvázaného okolo pasu, když vtom uslyšela pláč. Pekařův synek při běhu neopatrně šlápl, podvrtl si nohu a teď seděl na udusané návsi a plakal bolestí.
Magdalena se k němu bez rozmýšlení rozběhla, tiše na něj promlouvala, přiložila ruce na jeho otékající nožičku a zavřela oči. Její mysl vstoupila do chlapce, hledala místo, kde byla bolest největší a pomalu rozpouštěla pulzující rudou skvrnu v jeho hlavě. Chlapeček přestal plakat, otřel si slzy, a když otevřela oči a pohladila ho po ušmudlané tvářičce, usmál se, vstal a téměř bez kulhání se vydal k domovu. Magdalena se za ním s pocitem radosti a lehkosti dívala, dokud jí nezmizel z očí, když vtom na sobě ucítila něčí palčivý pohled. Prudce se otočila. Na návsi se zničehonic objevil jezdec na koni. Byl celý v černém, měl černé i vlasy, spadající na ramena, ale čerň jezdce bledla ve srovnání s barvou koně - černější zvíře Magdalena nikdy neviděla. Jezdec ji upřeně pozoroval, zamrazilo ji z toho pohledu, ale neuhnula očima, naopak, usmála se na něj a pak se otočila, posbírala bylinky do tlumoku, a když se znovu podívala, jezdec byl pryč.
Jako by to byl přelud, pomyslela si znepokojeně a pomalu se vydala na cestu domů.
Magdalena žila s babičkou v malé chatrči v lese. Vlastně to nebyla její babička, ale oslovovala ji tak - byla to jediná rodina, kterou měla. Nikdy se nedozvěděla, kdo byli její rodiče, babička ji našla jako opuštěné batole v lese a vzala ji k sobě. A už v dětství odhalila její zvláštnost - Magdalena dokázala tišit bolest a urychlit hojení přikládáním rukou. Ačkoliv se snažila tuto její schopnost tajit, Magdalena byla příliš přímočará - nedokázala nečinně přihlížet, když někdo trpěl, nakonec se tedy o tom, co umí, dozvěděli i jiní. Ale protože její povaha byla tak bezelstná a přímá, přijali ji ti, kterým pomohla, jako dar od Boha a nešířili se o tom dál v obavě o její bezpečí.
Jedním z lidí, kteří měli Magdaleně za co vděčit, byl rychtář. Jeho syn, o kterém doufal, že převezme správu rodinného majetku, trpěl od raného věku nevyslovitelnými bolestmi hlavy, které byly tak úporné, že při jejich záchvatech tloukl čelem o zdi, způsoboval si krvavé rány a po jejich odeznění proležel vyčerpán několik dní. A právě Magdalenina schopnost mu pomáhala, aby se byl schopen účastnit normálního života. Vždy, když ho bolesti přepadly, rychtář poslal pro Magdalenu - a jejím působením se záchvaty zmírňovaly a jejich četnost se snižovala. I tak se ale Magdalena objevovala u rychtářů aspoň jedenkrát za měsíc, což u některých, kteří nevěděli, za jakým účelem tam chodí, vzbuzovalo zvědavost a závist. Babička ji varovala, ona toho však nedbala, a vždycky jí odpověděla:
"Na co by mi Bůh dal tento dar, kdybych ho nepoužívala?"
To, že se ve vsi objevil jezdec, všechny znepokojilo. Nikdo nevěděl, proč přijel, nikdo od něj neslyšel jediné slovo a hostinský, který jej ubytoval, se po pár větách zajíkl, pod neproniknutelným pohledem cizince sklopil zrak a už se nevyptával. Po pár dnech si na jeho přítomnost postupně zvykli; to, že se objevoval tak tiše, jakoby nebyl z tohoto světa, a stejným způsobem zase mizel, však ve všech vzbuzovalo tíseň.
Jediná Magdalena se byla schopná na něj dívat beze strachu. A vždycky, když se jejich oči setkaly, usmála se na něj stejně mile jako na všechny ostatní ve vsi. Jen v očích se jí objevoval nový výraz dychtivé zvědavosti. Když o něm mluvila s ostatními, použila pro něj označení, které se rychle ujalo, takže mu v krátké době nikdo neřekl jinak než Černý.
Magdalena kořenářka. Podivná kořist.
Vždy, když Černého poslali někoho ulovit, měl ve zvyku ho několik dní pozorovat, než se ho zmocnil. A když ji uviděl na návsi poprvé, věděl okamžitě, proč ho pro ni poslali. Má schopnosti. Ale co ho zarazilo, byla absolutní nepřítomnost nějaké přetvářky - věděla, že ji viděl, a přesto - nebála se, neutekla, neskrývala se. Jen stála a usmívala se na něj. Na Černého se nikdy nikdo neusmíval. Zvykl si, že vzbuzuje strach.
ONA SE TĚ NEBOJÍ
Cukl sebou, známý hlas se ozval stejně zřetelně, jako by byl přímo v něm.
Proč? Proč se mě nebojí, když má důvod?
NEVÍ, KDO JSI
Neví? Tím si právě Černý nebyl vůbec jistý…
Magdalena chodila do vsi často a Černý byl vždy někde poblíž. Zvykla si na jeho přítomnost, na jeho černé oči, které vypadaly, jako by mu do bílé tváře někdo vypálil díry řeřavými uhlíky.
Ti, kterým pomohla, blahořečili její ruce, jen ona ale věděla, že ruce s její schopností nemají co dělat. Všechno, co dělala, se odehrávalo v mysli. Ruce byly jen prostředkem, používala je, protože to bylo čitelnější pro okolí. Vklouznout do cizí mysli bylo pro ni jednoduché jako otevřít dveře. Ale dělala to jen tehdy, když chtěla pomoct.
U Černého to bylo jiné. Jeho mysl byla uzavřená. To ji lákalo, chtěla se podívat, co je uvnitř. Ale nešlo to, bylo to, jako by byl obehnaný vysokou zdí bez brány. A tak se rozhodla použít jedinou cestu, jakou znala - vždy, když se jejich oči setkaly, vysílala k němu proud bílého světla, plný přijetí a snahy o pochopení.
Černý ji sledoval takřka na každém kroku. Protože byli i s Koněm tak tiší, většinou o něm ani nevěděla. Pozoroval ji, když prodávala byliny, chodila k rychtáři, zpívala si před chatrčí. A zjistil další zvláštnost - za teplých nocí se vytrácela ven a chodívala k tůni, ukryté v lese.
Když ji tam sledoval poprvé, proti své vůli pocítil zvědavost. Pozoroval ji, jak u tůně shodila šaty a ponořila se do tmavé vody. A pak se potopila, znovu vyplavala a položila se na vodu. Černé vlasy se jí rozprostřely okolo hlavy, připomněla mu bájnou Medůzu, jak ležela na temné hladině a její bílé tělo s ní ostře kontrastovalo. Jemně a měkce pohybovala rozpaženýma rukama.
VYPADÁ JAKO ANDĚL, ozval se hlas a Černý raději odvrátil oči a bezhlučně se vzdálil.
Magdalena uměla plavat. Zjistila to už jako dítě. Nešťastnou náhodou spadla do rybníka, a zatímco ostatní děti s křikem utekly, ona lapala po dechu, plácala sebou a snažila se udržet nad vodou. A najednou to šlo! Plavala!
Babička ji varovala, aby o tom nikde nemluvila, protože u dívky to bylo zvláštní. Tak ji pro jednou poslechla.
O letních nocích si zvykla chodit k lesní tůni, nořila se do její chladné temné vody a nechala se nadnášet. Nejraději ležela jen tak na hladině, v uších jí zněly zvuky vody a dívala se na oblohu.
To léto, co se objevil Černý, bylo velmi teplé, a tak chodila k tůni každou noc. Milovala laskání vody, pocit, že se vznáší a nekonečnost oblohy, pokryté myriádami hvězd. To všechno ji přenášelo do vlastního světa, ve kterém slyšela jen svoje myšlenky.
Ten večer pozorovala hvězdy a intenzivně myslela na Černého. Nezkoumala, proč přišel, jen pojednou pocítila podivnou prázdnotu při představě, že jednou odejde. Vybavovala si jeho oči, kamennou tvář a neproniknutelnost jeho mysli, když vtom uslyšela v hlavě cizí hlas:
RÁD JI POZORUJEŠ
Prudce se potopila, pak vynořila jen hlavu a okamžitě, i ve tmě, která panovala, zpozorovala odlesk Měsíce na srsti Koně i bledou tvář Černého. Nevykřikla, jen se na něj s rozšířenýma očima dívala. Uvědomila si, že aniž by se snažila, nahlédla dovnitř. Srdce jí bušilo tak strašně, že se bála, že ten tlukot probudí všechny spící obyvatele lesa. A pojednou ucítila nával pocitů, tak chaotický a potlačovaný, až se jí z něj zatočila hlava. Byly to JEHO pocity! Tiše, aby ho nezaplašila, se ponořila víc do vody, jen nos a oči zůstaly nad hladinou a vyslala zpět celou intenzitu myšlenek, které v ní jeho pocity vyvolaly, a ty pulzovaly v rytmu jejího rozbouřeného srdce.
A v tu chvíli se Černý otočil a zmizel.
MUSÍŠ JI OKAMŽITĚ ODEVZDAT, oznamoval Černému hlas.
Musím? Co musím? Nemusím NIC! Černý byl rozzuřený. Ačkoliv nechtěl, poznání, že se Magdaleně podařilo překonat jeho obranu, ho rozrušilo. Zachytil proud jejích myšlenek, stačil ho odrazit, ale nebyl dost rychlý. Nečekal to, a tak i když je odmítl, přece jen věděl, co obsahovaly.
ONA TĚ MILUJE, s překvapením oznámil hlas. JEŠTĚ TO ANI NEVÍ, ALE MILUJE TĚ! MUSÍŠ TOHO VYUŽÍT, ALE UDĚLEJ TO RYCHLE. JINAK TĚ NAKAZÍ.
Jak mě může nakazit! Je to jen kořist!
A JAK TĚ MŮŽE MILOVAT? NIKDO TĚ NEMILUJE. A TY MILUJEŠ JEN MĚ.
Černý se otočil ke Koni a opřel své bílé čelo o jeho lesklý krk.
Jen my dva. Nikdo jiný.
Jestli přesvědčoval sám sebe nebo Koně, v tu chvíli nevěděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama