Jezdec - pokračování

19. září 2015 v 20:33 |  Povídky
Po noční příhodě u tůně se Magdalenino chování prudce změnilo. Zatímco dříve bývala veselá, teď jen seděla nebo postávala a zírala do prázdna. Nevěděla, co se s ní děje, a nemohla z hlavy vypudit myšlenky na Černého. Všude, kam se podívala, viděla prázdný pohled jeho očí a srdce jí přitom bláznivě bušilo.
"Co je s tebou, děvenko?" ptala se jí babička a s obavami ji pozorovala.
"Nevím, babičko," odpověděla smutně Magdalena, "asi jsem posedlá…"
Černý opět zuřil. Inkvizitor mu poslal list, ve kterém ho upomínal o splnění úkolu. Zamýšlených pár dní se protáhlo na víc než měsíc a Černý nebyl schopen podat vysvětlení, proč to trvá tak dlouho. Nikdy se nezamýšlel nad svou kořistí. Ale tahle byla jiná. Viděl jasně důvody, proč ji Inkvizitor chce.
JE MLADÁ A KRÁSNÁ. JAKÝ ROZDÍL PROTI TĚM STARÝM ČARODĚJNICÍM, CO OBVYKLE LOVÍŠ. NENECH SE TÍM OVLIVNIT.
Nezajímá mě, jak vypadá. Nedívám se na její tělo. Vidíš to přece taky - ona není zlá. Má v sobě světlo. Co s jejím světlem asi udělá Inkvizitor?
TO NENÍ TVÁ VĚC
Není? A co když mu ji prostě nedám???
POŠLOU NĚKOHO JINÉHO. A INKVIZITOR TĚ ZOSTUDÍ.
Nezajímá mě, co řekne Inkvizitor. Nepatřím mu. Bojí se mě jako všichni ostatní.
Faktem bylo, že Inkvizitor opravdu vyhrožoval, že pro Magdalenu pošle vojáky. Neobejde se to sice bez rozruchu a oficialit, ale zdůvodní si to.
Naneštěstí světlo, které z Magdaleny vyzařovalo, nevinnost a čistota její mysli v něm vzbuzovaly nejistotu, nevěděl najednou, jestli - bez ohledu na Inkvizitora - ji vlastně ulovit CHCE. A Černý dělal vždycky jen to, co chtěl. A v náhlém popudu pocítil nenávist vůči té nejistotě a hlavně vůči Magdaleně, která ji způsobila…
Uplynulo pár dní. Zatímco dříve byl Černý stále někde poblíž, od příhody u tůně ho Magdalena nespatřila, ať ho vyhlížela, jak chtěla.
Chodila jako tělo bez duše a hledala jeho mysl, ale nenašla ji. Přesto věděla, že neodjel.
Jeho nepřítomnost ji týrala, chyběl jí, toužila ho opět vidět, ale on se jí vyhýbal.
Toho večera seděla v chatrči a balila balíčky s bylinkami na zítřejší trh, když uslyšela dusot koňských kopyt. Srdce jí málem vyletělo z krku, ale když vyběhla ven, zjistila, že je to rychtář. Byl celý bledý a hlas se mu třásl rozrušením.
"Magdaleno! Schovej se někam, ve vsi jsou vojáci a ptají se po tobě! Chtějí tě odvést. UTEČ!"
Babička vyjekla a Magdalenu popadl strach.
"Vojáci? Pro mě?" opakovala vyděšeně. "Ale kam? Kam mám jít?"
"Nevím, někam se schovej, riskuju už tím, že jsem tě varoval. Musím zpátky, tak Bůh s tebou, děvče."
Rychtář se na Magdalenu naposledy s lítostí podíval, otočil koně a odcválal zpátky do vesnice.
Magdalena stála jako opařená. Babička ji vždycky varovala, že to takhle může skončit, ona si to ale nikdy nepřipouštěla. A teď je to tady.
Nevnímala babiččiny nářky a její zmatené pobíhání, najednou věděla, co musí udělat. Je jediný, na koho se může obrátit.
Zavřela oči a napřela celou sílu své mysli do volání o pomoc. A ještě než je otevřela, věděla, že je tu. Zjevil se u chatrče jako stín a babička opět vyjekla hrůzou. Magdalena ji pevně objala, zašeptala: "Sbohem, babičko!" a jejich slzy se promíchaly, když přitiskla svou tvář na její.
Pak se otočila k Černému a vpila se do jeho očí. Natáhl ruku a Magdalena uslyšela v hlavě jeho hlas. Nepoznávala slova, ta řeč ani nezněla jako lidská, ale ona jí přesto rozuměla.
Odvedu tě odsud.
Chopila se jeho ruky a on ji lehce vyzvedl za sebe a pak už jen vnímala, jak se obrovskou rychlostí vzdalují někam pryč. Držela se ho, jakoby byl jediným pevným bodem na celém světě a nechala volně proudit své pocity do jeho mysli. Věděla, že je vnímá, otevřela mu celé své srdce a nenechala jediné místo uzavřené. A na krátký okamžik vycítila odpověď, a ta ji vynesla vysoko, vysoko, takže její duše zpívala a jako pták se vznášela nad celou zemí.
Oblohu ale najednou zatáhly černé mraky, rychle se setmělo a spustil se liják. Jeli ještě chvíli v bouřce, pak Černý zastavil.
Slez.
Magdalena se na něj překvapeně podívala. Byla zmatená. Na Koni cítila jeho lásku, nespletla se přece!
Seskočila z koně do deštěm promáčené hlíny, uklouzla a upadla. Chtěla vstát, ale vtom pocítila tak prudký příval jeho nenávisti a pohrdání, že ztratila veškerou sílu. Zůstala sedět, promáčená na kost, blesky křižovaly temnou oblohu a Černý ji objížděl v kruzích.
"Nenechávejte mě tu! Prosím! Neopouštějte mě!" žadonila a natahovala k němu ruce. V srdci ale věděla, že je to zbytečné, že odjede a nechá ji tam. Pohrdání, které vysílal, ji pálilo víc, než oheň. "Proč jste mě zachránil, proč? Na co mi to je, když mě tu teď necháváte? Kdo jste? Proč? Řekněte PROČ??!"
Její pláčem rozervaný hlas se ale topil ve zvucích bouře, Černý se na ni naposledy podíval prázdnýma očima a odjel.
Rychleji! Rychleji! přikazoval Koni.
TATO ZEMĚ NENÍ DOST VELKÁ, ABYCH JEL RYCHLEJI. VÍŠ TO. ŘÍKAL JSEM TI, ŽE TĚ NAKAZÍ.
Vyléčím se.
NIKDY, odfrkl pohrdlivě Kůň. NIKDY! JEJÍ PROČ? TĚ BUDE PROVÁZET NAVĚKY.
Jediná odpověď, které se mu ale dostalo, bylo bolestivé kopnutí do slabin, a tak tedy zrychlil.
Magdalena seděla na stejném místě. Ponížení, bolest, prázdnota. To byly jediné pocity, které byla schopná cítit.
Stejně rychle, jako bouře přišla, tak i odešla. Tmavá noc ji obklopovala jako ledový krunýř a mokré šaty se jí lepily na tělo.
Neměla sílu ani vůli vstát. Cítila se prázdná jako prasklá nádoba, ze které unikl život.
Někde v dálce se ozvalo vlčí zavytí. Vlci mají hlad a jsou na lovu, pomyslela si, ale nedokázala pocítit ani náznak znepokojení. A náhle věděla, jak se zbaví té strašné bolesti, která jí rvala útroby. Vlčí kousnutí proti tomu nebude nic…
Zavřela oči a hledala vlčí mysl. Posledními zbytky sil vyslala představu horké sladké krve do vlčích mozků.
A za chvíli se zavytí ozvalo znovu, ale tentokrát přicházelo z mnoha stran a bylo mnohem, mnohem blíž…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama