Láska je krásná věc

28. září 2015 v 21:09 |  Povídky
LÁSKA JE KRÁSNÁ VĚC
Byla bouře, na jakou se nezapomíná. Lilo jako z konve a oblohu křižovaly blesky tak často, že to vypadalo, jako by světlo z nich bylo jen občas přerušeno zábleskem tmavé noci. Hrom duněl takřka nepřetržitě, jak se odrážel od okolních skal. Celé to vypadalo velmi malebně a romanticky, ale jezdec na koni, promáčený až na kůži, krásu běsnících živlů neocenil. Drtil mezi zuby kletby a vedl koně co nejschůdnější cestou. Oba byli vyčerpaní a do rána a do konce bouřky bylo ještě daleko. Kůň už sotva pletl nohama a jezdec toho začínal mít právě dost, když po levé straně zahlédl světýlko.
Hostinský pospíchal se svícnem ke dveřím, když se bušení ozvalo podruhé.
"No jo, už běžím," volal. Koho to sem čerti nesou v tomto nečase, myslel si, ale otevřel. Dovnitř vpadl muž ve zbroji a černém plášti.
"Děkuju. Poskytněte prosím na tuto noc přístřeší mně a mému koni. Musel jsem v těch horách zabloudit…", vysvětloval udýchaně, zatím co ze sebe shazoval mokré svršky.
"Jistě, pane, jen pojďte dál a ohřejte se u ohně!" pobízel hostinský. "Janku!", zavolal na podomka, "postarej se o koně!" Pak se opět otočil k příchozímu: "Nic ve zlém, pane, ale copak vy tady, v těchto zapomenutých končinách a uprostřed takové bouře?"
Muž se napřímil a ve světle ohně bylo vidět, že má urostlou postavu a ačkoliv byl promočený a unavený, jeho tvář nesla ušlechtilé rysy.
"Odpusť, že jsem se nepředstavil. Jsem rytíř Galion a jedu do země krále Paranora. Bouře mě zastihla uprostřed hor, ani nevím, kde jsem, ale za tvé pohostinství se ti bohatě odměním." A na důkaz svých slov zachrastil váčkem, který mu visel u pasu. Hostinský roztáhl tvář do vřelého úsměvu:
"Ale pane rytíři, to nestojí za řeč. Hned vám nechám donést něco suchého na sebe a něco na zahřátí a na zub." A s úklonou odspěchal, aby vydal příslušné rozkazy.
O hodinu později už se Galion hřál v teple krbu, v ruce korbel medoviny a spokojeně si poplácával plné břicho.
"Vaříte tu dobře," pochválil hostinského, který právě vešel.
"Ano, pane," přikývl hostinský. "Měl jste štěstí, že jste zabloudil sem. Moje žena vaří skvěle. To víte, právě moc hostů tu nemíváme, tak na těch, co k nám zavítají, rozhodně nešetříme. Jsme rádi, když se objeví cizinec - přinese zprávy ze světa a taky trochu vzrušení do našeho obyčejného života."
Galion se pousmál: "Říkáš to, jako by sem nezabloudila živá duše. Ale štěstí jsem měl. Nechtěl bych strávit noc venku."
Hostinský se na něj vážně zadíval: "Jsou u nás horší věci, než strávit noc v bouři, pane. Ale přišel jsem vám vlastně říct, že váš pokoj je připraven. Jsou to támhle ty dveře. Svícen si vezměte s sebou. A dobře se vyspěte, pane!" Mluvil čím dál tím rychleji a s posledním slovem se otočil a rychle, dřív než Galion stačil něco říct, zmizel v kuchyni. Galion zakroutil udiveně hlavou, ale pak se protáhl, vzal svícen a šel spát.
Když se probudil, bylo po bouři. Venku byl krásný den a jeho věci byly - vysušené a vyčištěné - přehozeny přes židli. Galion se oblékl, vyšel z pokoje a sešel po schodech do šenku. Hospoda byla prázdná, tak vyšel ze dveří ven, aby se rozhlédl kolem. Naskytl se mu krásný pohled. Hory a úbočí porostlé smíšeným lesem, který teď k podzimu hýřil všemi barvami, vesnice s několika domy se strakatými střechami a nad tím vším se klenula modrá, do čista vymetená obloha. Zhluboka nasál chladný podzimní vzduch, když se za ním ozvalo:
"Je tu krásně, co?"
Galion se otočil a přikývl na pozdrav hostinskému, který se objevil ve dveřích.
"Krásně. Co je tamhle to?" a ukázal na malou tvrz na kopci nalevo od vesnice.
Hostinský si ztěžka povzdychl.
"Věděl jsem, že se na to zeptáte," řekl potom.
"Tak dost!" vyštěkl Galion. "Teď hned mi řekneš, co se tu děje. Napřed tajemné řeči o ještě tajemnějším nebezpečí a teď tvůj výraz - to je víc tajemství než unesu. Okamžitě vysyp, co víš, nebo to z tebe dostanu jinak!" A na potvrzení svých slov významně zaklepal prsty na jílec meče.
"Dobrá pane, jen se nerozčilujte. Ale byl bych radši, kdybyste se neptal a pokračoval v cestě. Ukážu vám správný směr," nabízel se hostinský. "No dobře, dobře, jen klid," dodal rychle, když Galion povytáhl meč z pochvy. "Když jinak nedáte, bude po vašem. Ale Bůh ví, že jsem to nechtěl."
Cesta ke tvrzi byla klikatá a zarostlá, ale bylo vidět, že je čas od času ještě používaná. Galion pomalu dojel až ke tvrzi. Byla stará, ne moc dobře opevněná, místy bylo vidět, že tu někdo občas přiloží ruku k dílu. Galiona napadlo, že kdyby se vyspravila, byla by to vcelku pěkná tvrz.
Dojel k vratům, zabušil a zavolal:
"Otevřete mi! Jsem rytíř Galion!"
Nejdřív se nic nedělo, až po chvíli se ozvaly kroky a Galion pro jistotu sáhl po meči, ale vrata se skřípěním pootevřela a v škvíře se objevila ušmudlaná tvář malé služtičky.
"Chci mluvit s pánem této tvrze," rozkázal Galion. "Jsem rytíř Galion, ohlas mě."
Děvče kývlo a odběhlo. Vrata se znovu zavřela a Galionovi nezbylo než čekat. Čekání však netrvalo dlouho, vrata se znovu otevřela tentokrát dokořán a podomek se znetvořenou pravou půlkou obličeje vpustil Galiona na nádvoříčko, kde mu podržel koně, a když Galion sesedl, odvedl hnědáka do stáje. Služka pak uvedla hosta do prostorné místnosti s velkým kobercem na podlaze a hřejícím krbem. Tam osaměl. Rozhlédl se po pokoji a přešel k oknu. Právě zapadalo slunce. Výhled je velice dobrý, myslel si. Kdyby se tu vykopal příkop a postavil most ... útočníci by neměli šanci. Z úvah ho vytrhlo zašustění šatů. Otočil se a to, co spatřil, ho téměř zbavilo řeči. Stála tam žena, ale jaká žena! Lesklé havraní vlasy jí padaly do pasu a tvořily kontrast s mléčně bílou pletí a jasně zelenýma očima. Její šaty obepínaly štíhlou drobnou postavu. Byla až neskutečně krásná a Galion těžce hledal slova. "Má paní…" řekl nakonec a hluboce se uklonil, "rytíř Galion k vašim službám." Nepatrně se usmála a odpověděla překvapivě hlubokým hlasem: "Těší mne, rytíři Galione, jsem hraběnka Tiara z Bukového vrchu. Copak tě k nám přivádí?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama