Láska je krásná věc - pokračování

28. září 2015 v 21:10 |  Povídky
"Má paní, zbloudil jsem ve včerejší bouři a náhoda tomu chtěla, že jsem se ocitl až u vrat vaší tvrze," odpověděl Galion.
Tiara se opět pousmála: "Šaty máš ale suché, nevypadáš, že bys až doteď bloudil. Myslím, že jsi vynechal to, že jsi se zastavil ve vesnici a dozvěděl se mnoho zajímavého o této tvrzi a zvědavost ti nedala, aby ses nepřesvědčil na vlastní oči."
"Omlouvám se, paní, ale jen z ohleduplnosti jsem se nezmínil o mé návštěvě v hostinci, abych vás neurazil těmito babskými tlachy, co tam kolují."
"Ano? Odpouštím ti tedy, ale pověz mi, co si ti hloupí vesničané vymysleli tentokrát? Unesené děti, roztrhaný dobytek nebo něco horšího? Ovšem, že osamělá žena nemá před hloupými pomluvami žádnou obranu."
Galionovi se zatmělo před očima. Je to lepší, než doufal. Je sama! Žádný manžel či případný jiný majitel. Vidina tvrze v jeho vlastnictví začala dostávat jasnější obrysy. Řekl pár společenských galantností a Tiara ho pozvala na večeři. Omluvila se sice, že ona už jedla, a tak bude jíst sám, ale Galion, opojený představou večera ve společnosti překrásné paní tvrze, přesto rád přijal.
Večer plynul rychle. Po výborné večeři seděli u krbu, popíjeli výtečné víno a Galion bavil Tiaru historkami ze společnosti u dvora krále Paranora, zážitky z cest a novinami ze světa. Tiaře zářily oči, smála se klípkům a hltala každé jeho slovo. Galion byl rozjařený vínem a tím, že její zrak na něm spočíval se stále větším obdivem a zalíbením. V přestávce mezi řečí, kdy Galion zhluboka pil ze stále doplňovaného poháru, Tiara náhle řekla:
"Závidím ti tvůj život."
"Není co závidět," mávl rukou. "Stále někde na cestách, a když si král vzpomene, musím být hned při ruce."
"Nemyslím, že je to tak hrozné," odporovala Tiara. "Není horší život pro ženu, jako osaměle prožívat dny ve tvrzi zděděné po otci a dívat se, jak čas běží… A ještě poslouchat pomluvy z vesnice. Že jim beru děti! Chudáka Gordona vyhodili jako nemluvně, prý je to ďábel! Ujala jsem se ho a není věrnějšího služebníka nad něj. A Uršula? Ta chudinka ke mně sama přišla, jinak by ji její krutý otec dojista zabil! Nic na plat, samotná žena je v jejich tupých mozcích něco zrůdného, tak si tu něco přimyslí, něco přibarví a je to. Ale díky těm řečem jsi tady, takže alespoň k něčemu je to dobré." Domluvila a zahleděla se do plamenů. Galion cítil, že jeho šance se zvětšují a tiše řekl:
"Musí být těžké být tu sama, ale já také nejsem příliš spokojený se svým životem. Můj otec je baron a já jsem nejmladší z jeho tří synů. Nejstarší syn zdědí titul a zámek, prostřední dělá karieru v duchovenstvu a mně nezbývají než toulavé rytířské ostruhy. Žádná rodina, žádný domov, žádný teplý krb, u kterého bych se ohřál a odpočinul po cestě. Ne vy mně, ale já vám můžu závidět."
"No vida," upřela na něj Tiara oči, "dva nespokojení se sešli. Možná sám osud zasáhl, že jsi zabloudil až sem. Nemusíme být nespokojení, Galione, jen se nebát."
Galion odložil pohár a vrhl se jí k nohám.
"Možná jsem příliš smělý, Tiaro, ale od chvíle, co jsem tě spatřil, mám tě plnou hlavu. Jsi nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Hořím touhou po tobě, staň se mou ženou a já budu ten nejšťastnější člověk na světě!"
"Ach, Galione," vzdychla Tiara rozrušeně, "co mohu jiného odpovědět než - ano!"
Galion, celý opilý vínem, štěstím a rychlostí, s jakou vzal jeho život nový směr, vyskočil a začal plánovat:
"Spravíme tvrz, vyčistíme cestu a les, budeme jezdit na hony, uvidíš, i jiná šlechta k nám zavítá. Už nikdy nebudeš sama! To ti slibuju. A hned ráno zajedu do vsi pro faráře!"
Nadšeně se na ni podíval, ona vstala, přistoupila k němu, a když ji objal, vášnivě zašeptala:
"Přece nebudeme čekat až do rána?"
Galion byl jen slabý muž. Podlehl rád.
Byl šťastný. Byl zamilovaný a ta nádherná žena, kterou miloval, mu ležela v náručí a tulila hlavu k jeho krku. A ještě ta tvrz! Zašeptal:
"Je to krásné miláčku, jsme spolu a už vždycky budeme!" Pohladil ji po vlasech a ona se na něj podívala svýma zářivýma očima. Pak ho políbila na krk.
"Ach, láska je krásná věc," vzdychl blaženě Galion. Opět ho políbila, tentokrát vášnivěji. Ucítil ostrou bolest, ale zalila ho taková malátnost, že se nemohl ani pohnout. Mohl jen bezmocně sledovat Tiaru, jak se na něj usmívá ústy, z nichž kape čerstvá krev - jeho krev. Sklonila se k němu znovu a Galion cítil, jak mu z těla odplouvá všechna jeho síla a poslední její zbyteček s sebou odnesl i jeho duši.
Sytá a spokojená Tiara seděla na posteli vedle bezvládného Galionova těla a počítala mince ve váčku z jeho opasku.
Zítra s nimi pošle Uršulu za hostinským.
Zaslouží si je - odvedl dobrou práci. Chudák Galion, nevěděl, že mnohem horší než samota je pro upírku nuda a hlad. Aspoň na čas se zabavila a na dlouhou dobu zasytila.
Sklonila se k němu a políbila ho, tentokrát na chladná ústa a zašeptala rozverně:
"Láska je krásná věc, miláčku, ale jíst se musí." A komnatou zazněl její spokojený smích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama