O zakleté princezně - pokračování

20. září 2015 v 10:35 |  Povídky
       Bezejmenná na něj vrhla nechápavý pohled a nejistě mrkla na zrcadlo. To jí vrátilo škodolibý úšklebek a ona
taktak stačila ucuknout rukou, za kterou se ji muž pokusil uchopit. Zmateně
poodstoupila, ale on ji po kolenou následoval.

"Nebojte se mě," přesvědčoval ji, "neublížím vám. Vybojuji jakýkoliv boj s tím tyranem, co vás tu vězní. Jsem silný, přemůžu každého. Jen mi ho ukažte, toho zlosyna, vyřídím to s ním rychle a hned!"
A na důkaz svých slov vstal a povytáhl z pochvy meč, který se mu houpal u pasu.
"Co to blábolí?" vyslala Bezejmenná k zrcadlu, ale to jen posměšně odfrklo a neřeklo nic.
Posunkem muže zadržela a pak ho ochraptěle vyzvala, aby se odebral do jiné komnaty, jistě je unavený a hladový.
"No, trochu pohodlí bych ocenil, přece jen, cesta sem byla poněkud namáhavá…" souhlasil ochotně, zastrčil meč zpátky a houpavým, rozhodným krokem se vydal ke dveřím, na které mu ukázala.
Bezejmenná ho následovala, cestou se otočila směrem k zrcadlu, rozhodila bezmocně rukama, bezhlasně zahýbala rty: "Je to blázen!!!" a dotvrdila to zaťukáním na čelo.
Zrcadlo se znova ušklíblo a s povzdechem jí odpovědělo:
"Říká ta, co mluví s vlastním odrazem v zrcadle…"
Neznámý pobýval v zámku už pár dní a neustále se dožadoval souboje s jejím věznitelem.
Bezejmenná na něj vyzkoušela všechna kouzla, co znala, ale ta se od něj odrážela jako hrách od zdi. Nedokázala mu vysvětlit, že pobývá v zámku z vlastní vůle, že je to jediné místo, kde může být sama sebou, žádný věznitel tam s ní není a ona rozhodně nehodlá nikam odcházet.
Jedinou odpovědí jí však bylo blahosklonné mávnutí rukou - myslel si, že je to jen další zkouška jeho odhodlání a když nerozebíral nevýhody jejího života v osamění, štrachal po zámku a hledal domnělého původce její "nucené" izolace.
Neustále přitom mával mečem a Bezejmenná cítila rostoucí rozladěnost, stýskalo se jí po klidu, který měla, než se do zámku dostal.
Protože se jí ptal v podstatě pořád na to samé, přestala mu postupně odpovídat a trávila svůj čas stále více hovory se zrcadlem, které kvůli nedostatku soukromí přestěhovala do komůrky až na samém vrcholku zámecké věže.
Neznámý se ovšem snažil dobývat i tam a vrcholem všeho bylo, když zjistila, že skoby, které cestou pracně zatloukal do strmé skály, začali používat i ostatní dobyvatelé jejího azylu. Třásla horou každý den, ale přesto se pár opovážlivců šplhalo nahoru a hrozilo nebezpečí, že se jim časem podaří zámku dosáhnout.
Cítila zoufalství a bezmoc, cítila se chycená v pasti, ze které nebylo kam uniknout.
A jednoho dne, když se podívala na zrcadlo, neuviděla zrcadlo, ale svoji vlastní uštvanou tvář. Lekla se, ještě nikdy jí neukázalo takový obličej.
A pak jejími ústy proneslo:
"Musíš pryč. Tady už to pro tebe není bezpečné."
"Kam?" ptala se Bezejmenná, "a kudy?"
Zrcadlo se usmálo a ukázalo jí obraz malého černého ptáčka.
V tu chvíli se dveře otřásly pod mocným nárazem a Bezejmenná pocítila tak silný tlak v hlavě, že měla pocit, že praskne. Chytila se toho pocitu, zesílila ho a přiživila vším strachem, který sídlil v jejím srdci, schoulila se do sebe a pak se prudkým pohybem narovnala a rozhodila ruce.
Všechna potlačovaná energie otřásla horou, jinak, než dřív, mocněji, silněji, a třesení neustávalo, naopak, sílilo, a hora začala pukat, odlamovaly se z ní kusy skály a celý zámek i s horou se začal hroutit a rozpadat.
Všichni dobyvatelé začali s křikem prchat, někteří byli zasypáni balvany, a když hřmění, které provázelo zbortění hory, ustalo a začal sedat prach, místo hory se zámkem se v rovině zvedaly jen sutiny a rozvaliny.
Zavládlo hrozivé, neodvratné ticho…
A do toho ticha se pojednou ozval sladký ptačí trylek. Z trosek se vznesl malý černý ptáček a třepotavě se rozletěl vstříc modré, nekonečné obloze, na které se zničehonic vyklenula nádherná, barevná duha…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama