Osobní strážce

30. září 2015 v 17:48 |  Povídky
OSOBNÍ STRÁŽCE
Koukám na něj, jak dojídá a myslím si: Je to určitě on.
Dojí, odloží příbor, otře si pusu ubrouskem a řekne: "Bylo to skvělý. Mám hrozně rád špagety."
(Jistěže máš. A taky halušky, ale ty tak dobře neumím.)
Usmívám se a říkám, že jsem ráda, že mu chutnalo.
Po večeři sedíme na kanapi, povídáme si a pijeme víno. Já moc ne, nemám ho ráda, tak jenom usrkávám. Ale on pije dost. Bodejť, jídlo bylo dost ostrý. V rádiu zrovna hrají písničku z Osobního strážce od Whitney Houston a on se mi dívá zamilovaně do očí a šeptá s ní: "… and I will always love you..." (To určitě. Podruhé už ti na to neskočím.)
Začínám být netrpělivá, ale pak se uklidním, protože konečně začne zívat, omlouvá se, znovu zívá, vstane, aby se probral a ztratí nad sebou vládu. To je dost, už jsem myslela, že na něj ty prášky nezapůsobí. Nastává nejhloupější fáze mého plánu. Musím ho zvednout a posadit na židli. Je ukrutně těžkej, ale nakonec se to podaří. Je tam, a teď rychle přivázat. Pevně, každou nohu k jedné noze od židle, ruce dozadu k opěradlu. (Je fakt, že nevím, co udělá, až to na něj vybalím a jistota je jistota.) Celá zpocená si sednu proti němu a čekám.
Vzbudí se dost brzo a po pár zamrkání na mě upře dokonale bdělý pohled.
"Čau lásko," řeknu jedovatě a pak ho oslovím jeho jménem. Jeho pravým jménem.
"Proč mi tak říkáš?" zkouší to na mě. "Nejmenuji se tak. A proč jsem přivázanej? Nebo … nebo je to nějaká...hra?"
Bože, dívá se tak, že si na chvilku přeju, aby to byla hra, ale bohužel není, takže odolám a odseknu:
"Jestli je to hra, tak ne moje. Vím, že jsi to ty, takže si můžeš odpustit výmluvy. Proč ses vrátil?"
Chvilku mlčí, zřejmě přemýšlí, čím by mě přesvědčil, ale můj pohled ho vrátí do reality a tak jde rovnou k věci.
"Dobře. Dobře, jsem to já. Teď už mě pustíš?"
"Proč ses vrátil?" opakuju umíněně.
"Jak jsi mě poznala? Vypadám přece jinak."
Co mu na to říct? Je to pravda, ale to ostatní...
"No," začnu váhavě, "uvedu pár příkladů - máš rád špagety a halušky, film Osobní strážce jsi viděl asi desetkrát, zbožňuješ Van Damma, děláš karate a když jsi mě viděl poprvé, věděl jsi, že piju kafe s cukrem a s mlíkem." Váhavost se vytratí a já vedu svou řeč k vítěznému závěru: "A je toho samozřejmě mnohem víc, co se nedá konkrétně popsat."
Nechápavě vrtí hlavou. "Skoro každej má rád Osobního strážce a špagety a ten, kdo dělá karate, má rád Van Damma. A devadesát procent ženskejch pije kafe s cukrem a s mlíkem. Ty nejsi normální. Nikoho normálního by tohle nenapadlo."
Mám toho dost. "Proč ses vrátil!" ječím.
"Protože`s mi nepřišla na pohřeb."
No to je ovšem důvod. Chvilku mi trvá, než se z toho vzpamatuju a pak řeknu: "Nevěděla jsem to." Vzápětí mě naštve můj omluvnej tón a ohradím se: "To ty ses mi vůbec neozval!"
"Byl jsem mrtvej", namítá klidně.
"Tenkrát ještě ne. A o tvým pohřbu jsem se dozvěděla až tři měsíce po tom, co jsi umřel." Pomalu mi dochází chuť řešit tyhle absurdní problémy, takže se to snažím utnout: "Fajn. Omlouvám se, že jsem nebyla na tvém pohřbu. Ale nevěděla jsem to a je to pryč. Teď tě odvážu a ty se sebereš a odejdeš a už nikdy - nikdy rozumíš? - se mi nepleť do cesty."
Mlčí a já to prozatím považuju za souhlas. Jdu si do kuchyně pro nůž a přeřezávám pouta, napřed jednu nohu, pak druhou. Přesunu se za něj a přeříznu provaz na levé ruce. Pravá mi jde trochu hůř, ale už to skoro mám. V okamžiku, kdy už chybí jen poslední vlákna, praští mě levačkou. Na to, že mě přišel strašit, má docela páru, a tak najednou ležím na zemi a pravou ruku mám zkroucenou pod sebou. Ale on už je u mě a zvedá mě. Bohužel mě při tom drží pod krkem. "Chybělas mi, víš?" šeptá. "Protožes mi to neodpustila, byl jsem tam ty dva roky úplně sám. Ale teď už nebudu."
Před očima mi naskakují barevný kruhy, ale najednou je to pryč. Pořád mě drží, ale už nemá sílu. Bude to asi tím nožem, co mu trčí mezi žebrama. Nevšiml si, že ho ještě mám, a to by se mu dřív nestalo. Smrt mu ubrala na úrovni.
Dívá se na mě fakt naštvaně, ale já jsem ráda, že dýchám, takže ho ignoruju. A on začne průhlednět a průhlední a průhlední, a pak nůž spadne na zem a on je pryč.
Celkem otřeseně chodím po bytě a přesvědčuju se, že jsem normální. Moc mi to nejde. Musím mezi lidi.
A tak jdu a najednou jsem před hospodou a jdu dovnitř. Je tam plno, tak si sednu k baru a zničeně si opírám hlavu o ruce. Barman jde přímo ke mně a já říkám: "Kafe."
V rádiu zrovna začnou hrát Whitney Houston. "Písnička pro vás," řekne barman. "A do kafe tipuju dva cukry a mlíko." Podívám se na něj pořádně a zoufale přikývnu. Má totiž děsně povědomej úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama