Sněhová královna

22. září 2015 v 21:45 |  Povídky
Skutečný příběh Sněhové královny
Sněhová královna nasedá do saní
Krajem se rozléhá večerní klekání.
Letí. Jako vítr. Jako bouře.
Bez zastavení, bez oddechu.
Rozžehnuté lampy za okny jak světlušky, které nikdy neviděla, jsou jediné teplé body v mrazivém světě.
Lákají ji. Ale nemůže se zastavit.
Za jedním oknem se objeví obličej. Je krásný. Hladký, horký…
Ještě když vypřahá ze saní, vidí jeho obraz ve své mysli.
Cesty vedou různými směry.
Ale ona si vždy najde takovou, která vede okolo jeho okna.
Žhnoucí oči, které ji pronásledují i ve spánku.
Vidí ji. Jako jeden z mála.
Je to pro ni znepokojivé…
Zima je letos dlouhá, říkají lidé.
Nevědí, že je to proto, že ona chce zahlédnout jeden obličej v okně.
A jednoho večera v okně není.
Je tam jiný obličej, stažený úzkostí.
Dívčí obličej.
Protože on stojí na ulici a čeká.
Saně se zastaví a on naskočí.
A znovu se rozletí.
Na sever…
Sníh ze střech a ulic mizí, lidé se radují.
Sněhová královna tráví svůj čas ve svém ledovém zámku.
Není sama. Žhnoucí oči rozpouštějí ledovou krustu okolo jejího srdce.
Ale je příliš pevná. Jeho žár nestačí.
On si chce hrát, nudí se. Ale ona to neumí.
Aby ho zabavila, dává mu úkoly.
Slož z kostek slovo, zní mu v hlavě její hlas, podobný cinkání rampouchů.
Nedaří se mu to však, je zmražený jejím chladem.
Poloroztáté srdce Sněhové královny je nejisté. Nechápe, proč není šťastný. Její výjimečnost, která ve světě lidí tak lákala, je pojednou jednotvárná.
On si hraje s kostkami, bez radosti, bez zájmu.
Zatímco venku se střídají roční období, u Sněhové královny vládne věčná zima.
Ledový zámek však nemá závory, každý může přijít a odejít, jak se mu zlíbí.
A jednoho dne přichází Dívka. Ta, co se jí obličej stáhl úzkostí a strachem, když on odešel.
Ale on ji nevnímá. Dál skládá kostky beze smyslu vedle sebe.
Sněhová královna ji s obavami pozoruje, jak na něj mluví, prosí, objímá jej. Nechce se k ní přiblížit, aby pochopila, co dělá, bojí se, že by ji zamrazila do věčného ledu. Její žár je obrácený k němu, proto je před Královnou v nebezpečí.
Nakonec se Dívka rozpláče. Sněhová královna se diví, nerozumí tomu, co dělá, neumí plakat…
A Dívčiny slzy, ty horké slzy dopadají na něj, on roztává, protírá si oči jako po dlouhém spánku, bere ji do náruče a aniž by se jen otočil, odchází s Dívkou zpět tam, kam patří.
Cestou zakopne o hromádku kostek, ta se rozletí a po dopadu kostky sestaví slovo
VĚČNOST
Sněhová královna se za nimi dívá a to slovo jí vypaluje nesmazatelnou stopu do jejího zmrzlého srdce…
Saně zahálejí. Pro příště se už vyhnou oknům s obličeji.
Věčnost může mít mnoho významů.
Sněhové královně bude už navždy připomínat jeden rozpálený obličej za studeným oknem…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama