Říjen 2015

Lentilky

31. října 2015 v 17:38 Básničky
LENTILKY

Po cestě domů mezi listím
Vidím lentilky
Někdo je rozsypal
Leží na chodníku a tváří se smutně a opuštěně
Nikdo si na nich nepochutnal
Nikomu neudělaly radost
Cítí se zbytečně a vlhkost z nich rozpouští barvy
Jednu už dokonce někdo rozšlápl…
A tak se sehnu a sbírám je
Zimomřivě se choulí v dlani, studené a zaprášené
Schovám je do krabičky, ať jsou pohromadě
Protože nikdo není rád sám a zbytečný
A my všichni jsme lentilky
Každý máme jinou barvu a chuť
Ale uvnitř jsme stejně…sladcí…

Poslední andělé

30. října 2015 v 19:59 Povídky
POSLEDNÍ ANDĚLÉ
Kdysi dávno, dokonce tak dávno, že si žádná lidská bytost nedovede takový čas ani představit, mnohem dřív, než vznikl náš Vesmír, tvořil Pán Bůh jen tak pro radost (a taky proto, aby nemusel dělat všechno sám) z prapůvodní energie anděly.
Odděloval kousíčky různé velikosti a pouhou myšlenkou jim vdechoval život a přiděloval barvy, kterými pak nově vzniklí andělé zářili jako naleštěné drahokamy. Jeho radost z této činnosti byla veliká, proto ho trochu rozmrzelo, když zjistil, že mu zbývá jen poslední kousek energie.
"Co s ním?" přemítal - na jednoho anděla byl příliš velký, na dva se mu stál příliš malý. Navíc od předchozích andělů chytl různé barvy, takže se duhově měnil a přeléval do prapodivných tvarů.
Stvořitel se zamyslel a pak se usmál, protože už přesně věděl, co z toho posledního kousku bude a láskyplně se na měňavkovitý útvar zahleděl. Ten se během okamžiku rozdělil na dva a s jemným PINK! se před Pánem Bohem ocitli dva poslední andělé, jeden větší, jeden o něco menší, barevně podivně namíchaní. Zatřepetali se jako okvětní lístky ve větru a nadšení uvědoměním si vlastní existence se přidali k ostatním.
Následující věky se Pán Bůh pečlivě věnoval výchově andělů - učil je všemu, co andělé potřebují znát a vštěpoval jim bezpodmínečnou lásku ke všemu kolem. Ve volných chvílích tvořil a tak vzniklo několik Vesmírů, které obydlil různými bytostmi, a anděly pověřil, aby nad nimi dohlíželi a pomáhali jim všemožně. A andělé, jak už je to v jejich povaze, se snažili, co mohli a šířili lásku a dobro po všech koutech Bytí, co jich jen bylo.
Dva poslední andělé většinou pracovali spolu. Snažili se pomáhat ze všech sil a sáhodlouze spolu probírali důsledky své pomoci a hlavně pohnutky a motivy těch, kterým byla jejich pomoc určena.
Shodou okolností se centrem jejich působení stala také čerstvě vzniklá a zalidněná Země. Andělé s úžasem sledovali její obyvatele, snažili se proniknout do jejich emocemi, touhami a kdy i záští nabitých duší a pozorovali jejich činy, jejich vášně, zlobu i dobrotu, což u nich vedlo k dalším a dalším diskusím na téma ČLOVĚK…
Trvalo věky, než se k tomu odhodlali, ale nakonec přece jen oslovili svého Stvořitele. Svěřili mu, co je trápí, stěžovali si:
"Lidé jsou velmi zvláštní a nepochopitelní. Vyřknou přání - my se jej snažíme splnit a oni jsou nespokojení, že se jim splnilo jinak, než si představovali. Nerozumíme tomu, jak svá přání myslí, jejich řeč je nedokonalá, neumí říkat, co by říkat chtěli, neumí to ani vyslovit v myšlenkách! Co s tím máme dělat? Rádi bychom pomohli více a lépe!"
Pán Bůh se na ně laskavě usmál a zamyšleně k nim promluvil:
"Vy moji dva poslední andělé! Jak je dobře, že jsem vás rozdělil na dva, o kolik byste byli ochuzeni, kdybyste spolu stále neprobírali své myšlenky! Bohužel, cesta k porozumění lidské duše vede přes jejich těla. Vy jste čistá energie, nemůžete pochopit, jak obrovský vliv může tělo na duši mít. A jestliže chcete chápat lidské bytosti, musíte se jimi stát a zažít všechny jejich city - lásku, radost, pokoru, ale i hněv, bolest a zradu - pak budete moci plnit jejich přání skutečně tak, jak chtějí, aby byla splněna.
Rozmyslete se však dobře - jakmile se narodíte na Zemi, bude vám trvat mnoho životů, než se budete moci vrátit zpátky. Toto poznávání je velice bolestivé a dlouhé - a lidem čas plyne úplně jinak než vám…"
Andělé opět osaměli a jak měli ve zvyku, sdíleli vzájemně své myšlenky po dlouhou dobu, nakonec však došli ke společnému závěru - jestliže mají pomáhat lidem, musejí se jimi stát.
Vybrali si tedy matky, do jejichž plodů by se vtělili; když k tomu však mělo dojít, menší z andělů se zalekl a zůstal, kde byl. Člověkem se tedy stal pouze větší anděl.
Menší anděl dál pomáhal lidem a snažil se spojit se svým druhem v lidské podobě, protože mu chyběla jeho přítomnost. Ale nešlo to, lidské tělo bránilo andělské duši většího prohlédnout a komunikovat s menším andělem, navíc měl tolik lidských starostí a bolestí, že na andělské věci neměl ani pomyšlení.
Menší anděl cítil něco, co by člověk nazval roztrpčením. Zcela neandělsky si vyčítal, že se k většímu nepřipojil a po důkladném rozboru všech kladů a záporů současné situace se rozhodl. Protože byl zvyklý tento rozbor dělat ve dvou, chvilku mu to trvalo, ale po uplynutí asi sta lidských životů do toho skočil po hlavě (ačkoliv to není přesné, protože andělé hlavu de facto nemají) a narodil se.
Byl to absolutní šok!
Anděl měl tělo. Velice maličké, ale hmotné, podléhající gravitaci! Skoro rok mu trvalo, než se dokázal postavit na nohy a pohybovat se!
Zatímco před narozením jeho vnímání okolí bylo všestranné, nyní viděl okolní svět pouze dvěma otvory v obličeji, a když chtěl vidět něco za sebou, musel se otočit! (což taky trvalo pár měsíců, než to jeho tělo zvládlo) V poměrně pravidelných intervalech pociťoval nutkavou potřebu, která - když ji nenaplnil - vyvolávala v jeho těle nesmírně nepříjemné stavy, na které následně reagoval vyluzováním hlasitých zvuků a výtokem kapaliny z očí. Brzy pochopil, že lidé tomu říkají hlad a žízeň.
Jediná pozitivní věc na počátku jeho prvního života byla matka - pocity, které vznikaly v okolí jeho srdce, když ho k sobě přivinula a krmila ho, zpívala mu a dotýkala se jemně jeho hlavy, byly tak silné, že chvílemi zapomínal na to, jak je jeho úděl ukrutně těžký.
Myslel si, že časem se to zlepší, že si na život v těle zvykne, ale bylo to čím dál tím horší. Jak rostl, vyžadovali po něm ostatní těžkou práci, takže ho všechno bolelo a jeho povaha byla natolik odlišná od ostatních, že pro ostatní bylo velmi těžké ho přijmout a on žil ve svém těle vyděšený, osamělý a nesvobodný.
Není proto divu, že v poměrně krátkém čase své tělo opustil a v mezidobí si s hrůzou uvědomil, že za celou dobu pobytu v těle si na svého druha ani nevzpomněl. Naštěstí i on se právě nacházel v mezidobí a tak se jejich energie znovu setkaly.
Po dlouhé lidské roky si vyměňovali své zkušenosti a menší anděl viděl, že po mnoha pobytech si větší anděl už ví s tělem rady a dokáže využívat i dobré stránky života na Zemi. A tak, sice s obavami, ale přece, se narodil znovu.
Nutno přiznat, že několik dalších pokusů nestálo za nic, ale anděl kupodivu zjistil, že v mezidobí, kdy jsou jeho myšlenky bez emocí, začíná pociťovat podivnou prázdnotu a na každý další život se začíná těšit.
A navíc - poznal lidskou lásku. Lidská láska, tělesná i citová, byla pro anděla něco tak nového! Konečně pochopil, proč lidé dokážou být šťastní, přestože je někdy potká zklamání, smutek, nemoc či nedostatek. Zjistil, že ani roky blahobytu nevyváží bolest ze ztracené lásky a naopak - jediný prožitek opětované lásky dokáže vymazat stovky dnů sice spokojených, ale bez toho podivného chvění u srdce, pocitu, že člověk vzlétne a že dokáže úplně všechno… S údivem pozoroval, že tělo, zasažené láskou, se chová jako při těžké nemoci a člověk je přesto tak neskutečně a neodůvodněně šťastný. Postupně ale začal zjišťovat i jiné věci - sílu lidského přesvědčení, odvahy a hlavně touhy po svobodě, pro které jsou ochotni trpět, ba i umírat, radost z krás přírody, když se probouzí den a z hvězdami poseté oblohy, která je ze Země tak nádherná… Zkrátka zjistil, že lidský život je tak složitý a rozporuplný, že poprosit anděly o konkrétní pomoc je pro člověka takřka nemožné.
A najednou zatoužil po tom, aby mohl některý z životů strávit se svým andělským druhem, očekával, že jejich společný lidský život by mohl být vzrušující a obohacující pro oba.
V následujícím životě se tedy opravdu potkali, i v několika dalších, ale neměli příliš štěstí. Andělské duše je stále natolik odlišovaly od ostatních, že jejich společný život byl buďto znemožněný společenskou konvencí nebo se setkali jen na krátkou dobu.
Ať už se však setkali krátce nebo ne, vždy byl jejich vzájemný vztah natolik silný, že tyto životy čněly mezi ostatními jako ostrovy v oceánu. Věděli ale velmi dobře, proč na Zemi přišli, a tak si společné životy plánovali jen zřídka, jakoby za odměnu.
Ale protože společně strávený čas byl pro ně opravdu velmi důležitý (nezapomeňme, že byli stvořeni z jediného posledního kousku energie), spojili se v jednom mezidobí opět se Stvořitelem a poprosili ho o jeden pohodlný společný život pohromadě, který by si mohli užít bez problémů a šťastně. Pán Bůh jejich prosbu vyslyšel, sdělil jim ale, že po tomto životě se budou muset rozhodnout - zda zůstanou mezi lidmi nebo se vrátí k andělským povinnostem, a toto rozhodnutí nebudou moci změnit. Je tedy na nich, kdy si tento možná poslední lidský život zvolí.
A tak je docela možné, že někdy v budoucnu se sejdou tito dva andělé v lidských tělech, poznají jeden druhého a prožijí spolu život tak bohatý, plodný a krásný, že se o jeho výjimečnosti budou psát básně a romány po celé dlouhé věky.
Přejme jim to…

Čas říct sbohem

28. října 2015 v 22:28 | kongamato
Čas říct sbohem

Rozloučit se s něčím či s někým - kdo by to neznal.
Loučení může být lehké - říct sbohem dva roky nenošenému oblečení je někdy příjemně vzrušující. A říct sbohem tomu, co vás dlouho trápilo, to je dokonce úlevné. Ale najít vhodný čas na rozloučení s někým, koho máte rádi, to je jedna z nejtěžších věcí, co vůbec na světě jsou.
Bylo zlé, když jsem pochopila, že je na tom moje fenka tak špatně, že se asi nedožije rána. Sedět u ní a dívat se, jak trpí a prožívat naprostou neschopnost jí ulevit bylo ovšem mnohem horší. A ikdyž její čas na tomto světě se krátil a byl na dohled její konec, nenašla jsem vhodnou chvíli se rozloučit. Nevěděla jsem, jestli se nebudu loučit předčasně, a když už to bylo jasné, bylo pozdě..
U lidí je to ještě horší, nikdy totiž nevíte, že je to naposledy, co se vidíte. Čas říct sbohem tedy vždycky propásnete. Pak se hlavou honí myšlenky typu: "Kdybych věděla že... tak bych..." Takové pocity samozřejmě ničemu nepomůžou.
Ačkoliv je to velmi oblíbené klišé, nikdo nedokáže žít tak, jako by každý jeho den měl být tím posledním. Nicméně bych se za všechny přimlouvala, abychom se vždycky ke všem lidem chovali tak, abychom si pak nemuseli proplachovat mozky kvůli "kdybych..." Protože stát se může opravdu cokoli a nikdy nevíte...
Ale víte, co je podle mě vůbec nejtěžší? Nejtěžší je říct sbohem zkostnatělým myšlenkám, které v nás okolí pěstuje od narození a vydává je za pravdy. Říct sbohem pochybnostem o sobě samých a vidět se tak úžasnými, jací jsme byli v okamžiku našeho zrození. Jsme stále titíž, a přesto si o sobě myslíme, že jsme oškliví, neschopní, trapní... A přesto, že ve skrytu duše víme, že jsme úžasní tvorové, překonat tyhle myšlenky je daleko těžší než překonat odchod blízkého člověka. Když vám někdo odejde, nemůžete s tím nic dělat, je to kruté, strašné a smutné, ale ta volba nebyla vaše. Udělat ten krok sami, zvolit si, že dáte sbohem nezdravému přesvědčení, to chce opravdu odvahu.
Přeju každému, aby tu odvahu v sobě našel...

Někdo

28. října 2015 v 13:14 Láskoviny
NĚKDO

má dlouhé tmavé vlasy jako závěsy v temném hradě
postavu jako starořecká stavba
legendární, že ustojí nezměněná roky až staletí svého stárnutí
duši jak jin a jang čistou tak, že vidím i tu nejčernější tmu v jejím srdci
a srdce
tak bijící že to slyší i hluchý
tak žhnoucí, že tají i ledovce na jeho povrchu

Příběh podle obrázku

28. října 2015 v 13:04 Povídky
PŘÍBĚH PODLE OBRÁZKU
Čekám.
Už zase čekám. Jako tenkrát.
Ale na rozdíl od tenkrát, teď vím, že určitě přijde…
Tenkrát bylo tehdy, když jsem si přinesla Skrčka z porodnice. Nikdo nás doma nevítal, byli jsme sami. A já jsem pořád čekala na chvíli, kdy se vrátí, stejně jako posledních osm měsíců. A třebaže jsem neměla žádnou jistotu, neopouštěla mě naděje.
Ta růže za dveřmi mě v mé naději jen utvrdila - když jsem ji našla, byla jsem si skoro jistá, že ji tam dal On - Skrčkův otec.
Skrček je asi dost divné jméno pro syna, ale když jsme s jeho otcem ještě byli spolu, ještě před tím hloupým nedorozuměním, které nás rozdělilo, často jsme si představovali, že máme děti, a on jim vždycky říkal skrčci. A tak je syn Skrček. Samozřejmě má i jiné jméno, ale to je jedno, říkala jsem mu tak, když byl ještě v břiše, když se narodil a říkám mu tak vlastně i teď.
Když jsem tedy našla tu první růži, šla jsem s ní za Skrčkem, vytáhla ho z postýlky, vzala ho do náruče a vyprávěla mu o jeho otci. Říkala jsem mu všechno, na co jsem si vzpomněla. Jak vypadal, jaký byl, co jsme spolu zažili, čemu jsme se smáli… Chtěla jsem, aby o něm věděl všechno. Ale to nemohl, protože všechno jsem nevěděla ani já. Zbytek už snad doplní on… Možná není jasné, proč jsem mu nezavolala, proč jsem mu neřekla, že budeme mít dítě… Jenže já jsem chtěla, aby se vrátil kvůli mně, kvůli tomu, že beze mě nechce být, a ne kvůli nějakému pocitu zodpovědnosti… No, asi jsem myslela, že mě bude postrádat dřív.
Když přijel do města, chodil po ulicích a pozoroval lidi. Osm měsíců tam nebyl a připadalo mu, že se za tu dobu nezměnilo nic a přece všechno. Pak na to přišel - předtím chodil po tomto městě s ní. A teď jde sám a všechny dívky, které potkává, mají její tvář a přece jsou cizí…
To, že odjel, byla chyba, měl si to s ní vysvětlit, ale nestalo se a teď si vyčítal, že jí ani nezavolal, ani nenapsal. No, nakonec ona jemu taky ne… ale stejně… nemohl ji vypudit z hlavy, myslel na ni pořád a pořád a najednou se přistihl, jak stojí před jejím domem. Nemůže jít dovnitř, nemůže po takové době jen zazvonit a říct - jsem tu. Určitě není sama, určitě si za tu dobu někoho našla. Ale něco jí tu přece nechá… Natáhl ruku, utrhl za plotem červenou růži a položil ji na její práh…
Skrček spal a já taky, ale hlavou se mi honily sny, ve kterých se za dveřmi formoval stín muže. Vždycky, než jsem v tom snu došla ke dveřím a otevřela je, stín se rozplynul. Jediné, co zůstalo, byla růže na prahu.
A ty růže byly skutečné. Jedna za každý den. Čtrnáctá růže od doby, co jsme byli se Skrčkem doma. Vždycky jsem je dala do vázy, ale tenkrát jsem ji do vázy nedala. Ve městě byly slavnosti, já jsem nachystala Skrčka do kočárku, růži zastrčila za boudičku a vyrazila. Doufala jsem, že ho potkám, že se mu podívám do očí a konečně mu představím jeho syna - syna, o kterém ani neví. Jenže ve městě byl takový frmol a hluk, že mě to dočista otrávilo a tak jsem se raději otočila a vydala se ulicí vedoucí z města k řece, na místo, kam jsme spolu často chodívali. Snad ještě budeme…
Jenže osud někdy prostě zamíchá karty úplně jinak.
Dva kluci, kteří se nepohodli ohledně výkonu a rychlosti svých aut, se rozhodli změřit síly.
Že jeli zrovna místem, kudy jsem procházela, že jeden z nich nezvládl zatáčku a zastavil o zeď, a že mezi zdí a autem jsem se ocitla já… těžko říct, nakolik je možné, že to byla náhoda. Ale to, že řidič poté, co se vysoukal z auta a uviděl, jak ležím pod autem a poznal mě, to už náhoda nebyla. Nemohla být. Protože poté, co zavolal sanitku, vytočil ještě jedno číslo a zdrceně zašeptal: "Brácha, přijeď, stalo se něco strašnýho…"
Nevím, kdo tam byl dřív, jestli sanitka nebo On. Už tehdy jsem si všimla, že v takových chvílích plyne čas jinak než obvykle. Ale vím, že jsem ještě byla naživu, když přijel, a vím, že jsem mu stačila říct o Skrčkovi, který řval v kočárku pár centimetrů od auta, jako když ho na nože bere…
A pak… pak se všechno nějak ztratilo. A když se to zase objevilo, byla jsem tu, kde trpělivě čekám, až přijde.
Chodí sem často. Vždycky přinese kytku, položí ji před ten mrňavý náhrobek s mým jménem a epitafem, co sám napsal, a mluví na mě. Asi neví, že mu odpovídám a hladím ho po vlasech, ale to nevadí. Někdy přijde i se Skrčkem. Docela jim ten čas letí, Skrček už je velký, možná je načase mu tak přestat říkat. Ale zvyk je zvyk…
Dostala jsem povolení tu zůstat. Čekala jsem zaživa, teď to zvládnu taky. Navíc, nečekám sama, na zdi tu se mnou sedí velká černá kočka se žlutýma očima. Vidí mě a mlčky se mnou sdílí prostor a čas, jen když ho cítí přicházet, koukne na mě a tak jakoby spokojeně vrkne, asi že už jsem se dočkala.
Jako bych nevěděla, že přichází.
Budu čekat, než se jeho čas naplní. A tohle čekání je příjemné, protože vím, že se dočkám, a že se mám na co těšit…

Vločka

27. října 2015 v 15:31 Láskoviny
VLOČKA

Nastavuji ruku
Padá na ni první vločka letního dne
A další a další
Až napadne malá hromádka
Mění se na prach a popel
Stisknu ruku a přiložím k tělu
Cítím, jak z ruky teče síra
Pálí mne to
Když stéká po těle
Mění se na vodu
A jak tak dopadá na zem
Tam kde dopadla je nyní malinký plamínek
Z něj jde malinký dým
A když vystoupá až k mému obličeji
Formuje se do obrazce
Je to tvář
Je smutná a přitom tak krásná
A pláče ale usmívá se
Zafouká vítr
A je pryč
Ale její slzy stoupají jako dým naděje
Naděje že po tolika letech
Bude opět svítit slunce
A vše bude tak jako dříve

Superpozice

26. října 2015 v 21:27 Povídky
SUPERPOZICE
Pondělí, 7.30, ve vlaku č. 31415 směr Olomouc, Přerov, Brno.
Alice sedí v prázdném kupé a úporně se snaží vnímat text v knížce. Myšlenky se ale rozvolňují, občas se úplně rozutečou a Alice je musí pracně shánět dohromady a soustředit se na přípravu na seminář o kvantové fyzice.
"Superpozice stavů," polohlasně čte ve snaze proniknout do hlubin oblasti, v níž jako řadová učitelka fyziky není příliš kovaná. "Superpozice je váženým součtem (složením) několika různých stavů…"
"Su-per-po-zi-ce…" opakuje a maně ji napadá, že ještě neodevzdala propozice ke kurzu pro prváky.
"Pravděpodobnost jevů je…" (jaká je asi pravděpodobnost, že nezapomene odevzdat výkaz o pracovní činnosti v daném termínu???) "Dost!" Vpíjí se očima do písmenek a snaží se o průraz lehce rozostřené hmoty zbytečných myšlenek, které obalují zcela nevhodně její šedou kůru a zvlášť schopnost soustředění.
"Superpozice stavů je souhrn možných existencí dané částice. Všechny stavy mají stejnou pravděpodobnost, dokud nepodnikneme měření. Okamžikem měření se zjistí pouze jediná hodnota, ostatní možné stavy se stanou nepravděpodobné. Výsledky mají přitom zcela náhodný charakter a je možné je použít dokonce jako ideální náhodný generátor."
"Aha, už to asi začínám chápat!" s potěšením konstatuje a magnetické domény jejích myšlenek se rázem sešikují jedním směrem - k naplnění smyslu významu těch záhadných definic, které nutně potřebuje nastudovat ve zbývajícím krátkém čase. A v tento kratičký okamžik se jí zdá, že je všechno křišťálově jasné a pochopitelné…
Soustředění ale začíná narušovat podivné bzučení. Alice se chce poohlédnout po zdroji tohoto nevhodně rušivého zvuku, ale zjišťuje s podivem, že nedokáže pohnout jediným svalem a celé tělo jí zaplavuje zvláštní strnulost. Bzučení nabírá na intenzitě, až dosahuje pomyslného vrcholu a vtom: "PINK!" a se zvukem, podobným tomu, když se rozsvítí obří zářivka, se najednou vidí shora, ale co to? Její obraz se rozdvojuje, roztrojuje, a dělení pokračuje dál, až Alice vidí samu sebe ne třikrát, ale desetkrát, dvacetkrát… a každá Alice je v podivné bublině a tyto bubliny se od sebe pomalu vzdalují a rozbíhají se čím dál rychleji každá jiným směrem. Pozorující Alice je trochu v šoku a ve snaze neztratit se sama sobě se rychle připojí k nejbližší z nich…
Okraje bubliny v tu ránu mizí a Alice lehce schizofrenicky vidí samu sebe, jak usedá na židli v přednáškovém sále muzea. Zároveň vidí stejnou místnost očima usedající Alice. V ruce drží letáček s názvem přednášky. "Impresionismus???" diví se pozorující Alice, ale to už přichází přednášející a sedící Alice pozorně naslouchá výkladu. Vzhledem k tomu, že myšlenky obou Alicí jsou oddělené, nastává poněkud zmatená situace, protože pozorující Alice může pocity sedící Alice (pro přehlednost si ji označí jako Alici 1) celkem bez námahy vnímat, ale těžce odhadnout, které jsou čí.
S údivem zjišťuje, že Alice 1 má o impresionismu daleko podrobnější informace než skutečná Alice (ale která z nich je vlastně skutečná?) a že Alici 1 přednáška evidentně zajímá. Přednášející vtipně a poutavě komentuje promítané obrazy a Alice zjišťuje, že ho zná - je to přece Michal! Alice 1 ho ale zjevně vidí poprvé… Tak tady se neznají… Škoda. Přednáška končí a Alice 1 se usmívá, tleská, zvedá se a odchází. "Zastav se!" snaží se jí vnuknout myšlenku skutečná Alice. "Přece si nenecháš ujít seznámení s tímhle člověkem!" Alice 1 jde ke dveřím, tam se na okamžik zastaví, otočí se ještě na Michala, který si balí věci, jejich oči se na okamžik střetnou… "Tak, to je ono!" tetelí se skutečná Alice, ale Alice 1 se jen ostýchavě usměje, otáčí se a odchází pryč ze sálu…
Skutečná Alice ve stejném okamžiku opouští bublinu a ocitá se mezi spoustou dalších bublin. Zvědavě se rozhlíží a vtom kolem ní prosviští jedna z bublin tak blízko, že ji vtáhne dovnitř…
Tentokrát Alice vidí Alici 2, jak kráčí ulicí, kterou skutečná Alice nezná. Alice 2 vypadá velmi unaveně, ba ztrhaně, a její oči jsou zarudlé, jakoby předtím dlouho plakala. Potkává nějakou ženu, zastavuje se s ní a skutečná Alice najednou cítí neskutečnou bolest Alice 2 a slyší, jak jí žena vyslovuje soustrast. Alice 2 si stírá slzy, rozloučí se a zajde do nejbližší branky, která vede do pěkně upravené zahrady, obklopující nevelký, ale hezky vyhlížející domek. Odemyká vstupní dveře, vchází dovnitř, vyzouvá se v chodbičce a vchází do neuklizené kuchyně, kde ztěžka usedá na židli u velkého jídelního stolu. Na stole leží fotografie. Skutečná Alice na ní vidí rozesmáté obličeje Alice 2, několika dětí a Michala. Alice 2 bere fotku do rukou, třesoucími se prsty hladí Michalovu tvář a z očí se jí řinou slzy smutku a lítosti…
Alice se s bzučením v hlavě náhle ocitá mimo bublinu. Takže tady v téhle bublině Alice 2 Michala znala, ale přišla o něj, říká si a rozhlíží se po další …zajímá ji, jak to bude tam. A už nečeká a vniká do nejbližší z prolétajících bublin.
Alice 3 sedí v malém pokoji u televize a znuděně sleduje nějaký seriál. Okolo křesla se líně prochází veliký kocour a vyskočí Alici 3 na klín, přední tlapky opře o Alicin hrudník a tře se jí hlavičkou o obličej. Alice 3 se naoko durdí, ale hladí ho a pak se zvedne a nasype mu do misky jídlo. Skutečná Alice si prohlíží byt - je malý a vypadá to, že Alice 3 v něm bydlí sama, jen s kocourem. Žádné fotky, strohé vybavení… Alice už tu nechce být, tahle bublina se jí líbí ještě míň než ta předchozí a v tu chvíli je venku a vybírá další.
Alice 4 přichází ke škole. Na lavičce v parčíku sedí Michal ve svátečním obleku a kouří. Skutečná Alice je ráda, že ho vidí a zdá se, že i Alice 4 má ze shledání radost. Michal ji otráveně zdraví, Alice 4 se směje a diví se jeho nabručené náladě, což Michal vysvětluje nutností navléct se do "té maškarády", čímž evidentně myslí oblek. Je období maturit a Michal je zkoušející profesor…Tak kolegové, myslí si Alice a ví, že vztah Alice 4 a Michala je tady ryze přátelský…
Znovu nastává už známé bzučení a Alice je zase mezi bublinami. Už zkušeně proniká do další z nich a vidí Alici 5, tentokrát v bílém plášti veterinární lékařky. Právě ošetřuje malého psíka a povzbudivě hovoří k jeho paní. Dokončí vyšetření, a když žena s pejskem odejde, vchází do ošetřovny Michal s rezavým štěnětem. Zdraví se a Alici je jasné, že se vidí poprvé. Alice 5 s Michalem žertuje, Michal se jí zřejmě líbí, ale poté, co štěně naočkuje, Michal odchází a Alice pochopí, že tady se vztah Alice 5 - Michal bude odehrávat pouze v profesionální rovině.
Skutečnou Alici to mrzí, opouští bublinu a zvědavě nahlíží do dalších bublin a podivně nezúčastněně sleduje různé Alice - Alice 6 je učitelka na malé škole, Alice 7 má salón na úpravu psí srsti, Alice 8 jako pěstounka několika dětí z dětského domova, těhotná Alice 9 se těší na miminko, další Alice vede útulek pro opuštěná zvířata…Spousty a spousty Alicí, ale už žádná Alice s Michalem…
Skutečné Alici už jde z té přehršle možných existencí hlava kolem a snaží se najít bublinu, ve které by byla sama sebou - tu pravou bublinu, která obsahuje JEJÍ život…
Vtom se opět ozve bzučení a Alice přímo vpadne do jedné z prolétajících bublin. A najednou ví, že tohle je ta pravá, její bublina a jakmile si to uvědomí, zaslechne znovu ostré "PINK!" a všechny ostatní bubliny zmizí. Alice je zase ve vlaku, zmateně se rozhlíží okolo a vidí, že jízda se zpomaluje a vlak zastavuje na nádraží. Rychle posbírá všechny své věci a vystupuje na nástupiště.
"Možnosti jsou různé," uvažuje. "A všechny stejně pravděpodobné…Teprve v okamžiku, kdy jsem si zvolila jednu z nich, pravděpodobnost ostatních se zmenšila na nulu, a proto ostatní bubliny zmizely…" Myšlenky ještě chvíli víří a bublají, až převládne jediná - pokud má toto být hlavní poznatek z kvantové fyziky, který si zapamatuje, tak jí to pro život úplně stačí.
Prohrábne si vlasy, energicky vykročí k východu z nádraží, cestou vytáhne mobil a píše SMS: "JSEM RÁDA, ŽE TĚ MÁM, MICHALE!"

Filosofická

24. října 2015 v 20:00 Básničky
FILOSOFICKÁ (pseudo)

Vždy, když jdu domů
alejí stromů,
myšlenky plavou,
honí se hlavou.
Života smysl?
Co za výmysl!
Můj mravní zákon
- kdy bude Dracon?
Vždyť je tma hrozná,
jak to Kant pozná,
že hvězdy planou?
A vtom kdes stranou
ozve se mile:
"Nasaď si brýle."

Pozn.: Dracon byl každoročně konaný scifi a fantasy con v Brně

Pohádka o Elektronu a Graviton

23. října 2015 v 12:15 Povídky
Pohádka o Elektronu a Graviton
Kdysi dávno, v dalekém a nezměrném prostoru času, možná včera a možná zítra, byl jeden elektron vymrštěn náhodnou srážkou dvou atomů tak silně, že odletěl daleko předaleko od svého domovského jádra a bloudil prázdným prostorem bez cíle a směru.
Zpočátku to bylo zábavné, užíval si nabyté svobody, ale po chvilce letu absolutním prázdnem se začal trochu nudit. Okolo něj nebylo nic, absolutně nic, žádné atomy, které by ho elektromagneticky přitahovaly, dokonce ani fotony, které by prosvištěly okolo a osvětlily mu smysl jeho cesty.
Nudil se k umření, ale letěl dál. Aby jeho nuda byla menší, začal zkoušet různé věci, třeba zrychlit nebo rotovat na druhou stranu. Chvíli se mu zdálo, že se mu to podařilo, ale byl to jen klam - rotoval tak rychle, že bylo dost těžké poznat, na kterou stranu se vlastně točí.
Ani jedno se mu tedy nepovedlo, tak se naopak začal pokoušet svoji rychlost snížit. A kupodivu cítil, že se mu to daří. Jeho hmotnost začala narůstat, čím víc se zpomaloval, tím byl těžší. Bylo zábavné pozorovat, jak se zvětšuje a těžkne, a tak to zkoušel dál.
A přesně v okamžiku, kdy byl skoro dvojnásob těžký, s tichým lupnutím se objevila Ona. Byla cizí, čarovně krásná, tmavě hnědočervená, ještě nikdy takovou částici neviděl.
Překvapením se přestal soustředit na zpomalování a v tu chvíli začala tajemná částice mizet. Lekl se a vší silou zase zpomalil a ona se znovu objevila.
Temná, krásná, tajemná…
Byl úplně konsternovaný. Cítil k ní přitažlivost, jakou nikdy necítil k žádnému jádru.
"Kdo jsi?" oslovil ji zajíkavě.
Mírně se natočila směrem k němu a špitla: "Říkají mi Graviton."
"Kde ses tu vzala? Nikdy jsem tě ještě neviděl."
"To nikdo," usmála se trošinku samolibě, ale hned pokračovala: "Jsi první Elektron, který zpomalil svou rychlost sám ze své vůle. Tvrdí se, že to nejde, tys to ale nevěděl a snad proto se to podařilo. A protože tvoje energie je daná, snížením rychlosti se zvýšila tvá hmotnost, aby energie zůstala stálá. No, a jakmile se zvýšila tvá hmotnost, zvýšilo se i tvé gravitační působení. A to přenáším právě já."
Sklopila skromně oči a on ještě zpomalil, což mělo za následek její přiblížení se k němu, což ho silně rozrušilo a málem se mu převrátil spin.
"Jsi tak jiná než ostatní částice… pojď, spojíme své osudy a budeme navždy spolu. Nemůžu bez tebe už existovat!" vyhrkl ze sebe a sám se divil své odvaze.
Rozpačitě na něj pohlédla: "Pravdou spíš je, že nemůžeš existovat se mnou. Jsi tak odlišný ode mě. Přenášíš elektromagnetické síly, já gravitační. Působíš na malinké a téměř nehmotné předměty, naopak já působím na ty velké a hmotné. Pokud se zapomeneš a zrychlíš, zmizím já. A pokud ne, tvá energie se brzy vyčerpá a zmizíš ty. A co nejhůř - můj spin je roven 2! To je 4x víc než u tebe! Je mezi námi příliš mnoho rozdílů…"
Znělo to rozumně a smutně.
Ale Elektron se nevzdal. "Nemůžu zpomalit? A přece jsem zpomalil! Nemůžu existovat s tebou? Tak uvidíme!"
A vší silou začal svůj let brzdit, což bez jakéhokoliv odporu prostředí jde pochopitelně velmi špatně. Ale snad proto, že ani to nevěděl, nebo silou jeho vůle, začal ještě víc zpomalovat, narůstal, těžkl, a Graviton se k němu přibližovala stále víc a víc, a zvětšovala se zároveň s ním, až s posledním zbytečkem energie, kterou použil na brždění, se jejich pole protnula. A jestliže se částice mohou usmívat, tyto dvě se v danou chvíli rozhodně usmívaly…
Zánik těch dvou následoval téměř okamžitě, ale z místa jejich spojení ve stejnou chvíli vytrysklo několik maličkých překrásných fotonů různých vlnových délek, kteří se rozletěli široko daleko a stejně roztomilých gravitačních vlnek, které se rozšířily do prostoru, aby mohli vzdáleným hvězdářům vyprávět o svých podivných rodičích.
Hvězdáři ale nevědí, že je něco takového možné, proto tomu nikdy ani za celý svět neuvěří…

10 důvodů proč...

22. října 2015 v 15:24
10 důvodů proč..
10 důvodů proč CO? Od pondělí ráno, co jsem uviděla nové téma týdne, si nad tím lámu hlavu. Napadlo mě kde co, důvody proč psát, proč nemít rodinu a děti, proč mít rodinu a děti, proč mít radost ze života, proč ráno vstát, proč nezabít žáky ve škole, kde učím, proč mít doma 4 kočky… A v podstatě jsem zjistila, že deset důvodů najdete absolutně pro cokoli, co vám hlava nabídne.
Jeden velký vědec řekl něco v tom smyslu, že můžete mít tisíc důkazů, které podporují vaši teorii, ale stačí jeden důkaz proti, aby ji vyvrátil.
Pro každé proč je spousta pro i proti.
A to mě vede k tomu, že ať děláme cokoli, můžeme mít milion důvodů, proč tu danou věc nedělat, ale stačí jeden důvod, pro který tu činnost dělat CHCETE, a ostatní protidůvody nemají šanci.
A proto mám 4 kočky v bytě, 5 dětí, proto učím puberťáky a nevraždím přitom, proto mám radost ze života a každý den vstanu s tím, že existuje aspoň jeden důvod, proč ten den bude hezký... Protože ten důvod zkrátka CHCI VIDĚT :)

V každém je sopka

21. října 2015 v 21:45 Povídky
V KAŽDÉM JE SOPKA
V každém je sopka zdánlivě spící
před níž jsme zcela bezbranní
občas nám doutná pod čepicí
To se jen vrtí ze spaní
Ale pak náhle u ranní kávy
či večer v baru u sklenky
začne se čertit. Jen místo lávy
vychrlí divné myšlenky.
K. Plíhal
Stojím kousek od vrcholu pahorku. Krev mi buší ve spáncích a její puls vytváří bláznivý rytmus, který mě celou pohlcuje. Vlad stojí za mnou a pevně mě drží za paže. Bušení v hlavě mi způsobuje téměř nesnesitelnou potřebu zavřít oči a nechat myšlenky, aby se rozutekly. Co tu vlastně dělám? Měla bych být doma a číst si nebo tak něco. Matně se mi začínají vybavovat vzpomínky na to, co mě sem přivedlo.
"Trish! Trish, no tak vstávej, přijdeš pozdě do práce!"
"No jo, vždyť už jsem vzhůru," huhlala jsem ten den do polštáře a pomalu se začala zvedat. Byl to prostě den jako každý jiný. Čekala mě další směna v Jakeově motelu, kde jsem pracovala jako servírka v baru. Nebyla to zase tak špatná práce. Rozhodně to byla jedna z mála pracovních příležitostí, kde člověk narazil na něco jiného než na obvyklé tváře lidí z našeho městečka. I když pravda je, že moc zajímavých lidí se tam nevyskytlo. Kdo by přece jezdil zrovna do Rivertonu, ztraceného uprostřed lesů. Výhodou bylo, že Jakeův motel byl jedinou slušnou možností k ubytování, takže jsme měli přehled o každém, kdo k nám zavítá.
Do práce jsem to z domu neměla daleko, takže když bylo pěkně, chodila jsem pěšky. Tenkrát bylo jaro, jeden z prvních dnů, kdy neprší, čerstvě vyrašená tráva opojně voní a sluníčko svítí tak bujaře, že veškerá špatná nálada odpluje někam pryč a všichni lidé, kteří jsou jindy po ránu protivní a ospalí, se na sebe usmívají a zdaleka se zdraví.
Ranní procházka mi tehdy udělala dobře, a když jsem přicházela do recepce, věnovala jsem Hankovi zářivý úsměv od ucha k uchu, což ho asi dost překvapilo, protože na mě udiveně zamžoural, a pak prohodil:
"Ahoj Trish, co se děje? Ty jsi dnes nějaká divná."
"Ahoj Hanku, dík za poklonu," odpověděla jsem mu a naklonila jsem se k němu přes pult. "Něco novýho?"
Hank totiž právě dokončil noční směnu a o té kráse venku neměl ani potuchy, ale zato určitě věděl, kdo přijel do Rivertonu.
"Jo. Dva noví. Jeden z té dřevozpracující společnosti, co tu byl na podzim, a pak nějakej cizinec. Ani nevím, proč přijel, ale to ti řekne Jill, proseděla celou noc v baru."
"Jill už je doma," mrzelo mě. "Jestli byla celou noc v baru, tak se tam přes den neukáže. No co se dá dělat. Co plánuješ na večer?"
"Dnes jdeme hrát s klukama karty, takže nic, ale jestli chceš, zítra bychom mohli někam vyrazit."
"Fajn. Když tak mi zavolej." A s těmito slovy jsem se s ním rozloučila a odešla si vydělávat, abych měla něco do začátku, jak s oblibou říkala moje drahá maminka, která už se nemohla dočkat chvíle, kdy se usadím, čímž myslela, abych si vzala Toma, absolutně nudného pojišťováka, hrajícího s maminkou každý čtvrtek kanastu. Někdy jsem si z ní utahovala, že to bych přece nemohla udělat, protože tak dobře jako s Tomem už by si kanastu s nikým nezahrála, a ona mi na to pravidelně odpovídala, že je jí jasné, že místo toho, abych trávila čas se slušným člověkem, courám s partou potrhlých zamrzlíků s Hankem v čele. Což byla pravda. S Hankem jsme byli staří známí ještě ze střední školy a "courání" s ním a s ostatními znamenalo jedinou záchranu od smrtelné nudy, která se jinak plíživě rozlézala do všech zákoutí Rivertonu. (Ovšem vysvětluje to mamince.)
Ten den se neuvěřitelně vlekl. Cizinec samozřejmě nepřišel a hostů bylo málo, protože v tak hezkém počasí byl hřích sedět přes den v baru. A tak než mi skončila směna, přepadla mě taková hrůza z představy večerní kanasty s Tomem a s maminkou, že jsem se okamžitě po příchodu domů převlékla, vzala Franka (to byl náš pes) a vyrazila na podvečerní procházku do lesa. Byla to opravdu ta nejrozumnější věc, jakou jsem mohla udělat, protože byl překrásný večer. Frank se mohl zbláznit radostí, běhal sem tam, a tak jsme se procházeli v posledních paprscích zapadajícího slunce a bylo nám fajn. Nebyli jsme moc daleko od domova, takže když se začalo stmívat, zamířila jsem ještě lesní cestou na mýtinku, kde si čas od času chodíme udělat oheň. Co jsem ale nečekala, bylo, že oheň tam bude i teď a u něj bude stát tmavovlasý muž v černém plášti a řekne: "Dobrý večer. Zbožňuju oheň. Vy ne?"
Když na to tak zpětně pomyslím, je dost divné, že jsem z něj neměla ani trochu strach. Byl cizí, nikdy jsem ho neviděla, a přesto jediný můj pocit bylo překvapení, ne strach. Nicméně bylo to takové překvapení, že jsem zůstala stát a civět na něj. Mou reputaci naštěstí zachránil Frank, protože ačkoli jeho normální reakcí na cizí lidi byl zuřivý štěkot, pod pohledem tohoto muže se plazil po břiše a s podlézavým kňučením nesměle vrtěl ocasem. Toto jeho chování konečně obrátilo můj pohled na cizince a vrátilo mi řeč, takže jsem si odkašlala, popošla k ohni a odpověděla:
"Ano. Jistě. Vy to asi se psy umíte, co?"
Nevím proč, ale pobaveně mě sledoval, jak si nahřívám ruce nad prskajícími plameny, a pak řekl:
"Mám jich pár doma."
Abych zakryla rozpaky před jeho pronikavým pohledem, nadhodila jsem:
"Jak se vám u nás líbí?"
"Je tu krásně," řekl. "Ale vy nejste moc překvapená mou přítomností, že?"
"Včera večer k nám přijel nějaký cizinec. Vzhledem k tomu, že tu nevidím žádné věci, nejste oblečený na to, abyste nocoval venku, neznám vás a máte přízvuk, musíte to být jedině vy. Ale překvapená jsem, protože tohle je moje oblíbené místo." Podívala jsem se na něj a viděla, že se opět pobaveně usmívá.
"Teď je i moje," odvětil pomalu. "Moje pouť je tady totiž konečně u konce."
Tímto večerem pro mě začala řada podivně hektických okamžiků. Ačkoliv jsem tenkrát odešla krátce poté, co jsme se představili, nebylo už potom dne, kdy bychom se alespoň nepotkali. Nebo spíš večera.
První s tím přišel Hank, aby mi vynadal, že se scházím s tím divným chlápkem.
"Hanku, mluvíš jako moje matka," řekla jsem mu.
"Dej si pozor, Trish. Je divnej, ať si říkáš co chceš. Já jsem ho ještě jindy neviděl, než v noci."
"To bude asi tím, že máš pořád noční," odsekla jsem mu, ale musela jsem si přiznat, že má pravdu. Dny opravdu nebyly jeho oblíbeným časovým obdobím.
Když ovšem odhlédnu od tohoto problému, bylo to skvělých pár týdnů. Trávili jsme spolu stále víc času, povídali si, procházeli se a bavili se reakcí mých blízkých (Hank: "Ty jsi taky divná. Úplně nás zanedbáváš," a maminka: "Nathaniel Minkowski, copak takhle se jmenuje slušný člověk?"). A tak to šlo dál, až jednoho večera přišel na mýtinu a oznámil mi, že odjíždí.

Ne, že bych si nikdy nepřipustila tu možnost, že odjede, ale jednoduše to na mě zapůsobilo jako rána palicí. Seděla jsem na špalku, zírala do ohně a nebyla schopná slova. Nejhorší na tom bylo, že on seděl proti mně a zvědavě si mě prohlížel. Když už to bylo trochu dlouhé, ochraptěle jsem se zeptala:
"Kam?"
"Domů. Do Evropy."
"Aha." Minuta ticha a pak:
"Možná bys chtěla jet se mnou?"
Otázka takhle položená mi chtě nechtě zvedla koutky úst a svalila odporně veliký balvan ze srdce, ale když jsem se na něj podívala, pochopila jsem, že nečeká na mou odpověď, ale přemýšlí nad tím, co řekne on sám.
"Asi v tom bude háček, co?" Řekla jsem nakonec a jeho pohled mě přesvědčil o tom, že kámen, co mi před chvílí někam upadl, to udělal trochu předčasně.
"No, možná bys měla o mně vědět ještě pár věcí, než odpovíš. Já jsem svoji cestu podnikl za jedním konkrétním účelem - najít si ženu a obnovit tak příliv čerstvé krve do mého prastarého rodu. Ale jestli chceš být mojí ženou, musíš projít obřadem zasvěcení. Nejmenuji se Nathaniel Minkowski, ale Vlad Dracul a jsem upír."
Nevím, co si myslel, když jsem beze slova odešla pryč. Nevím ani, co si myslel, když jsem následující večer zaklepala u jeho dveří a zeptala se, co vlastně obnáší ten obřad zasvěcení. Myslím si ale, že to stejně čekal.
Jediný problém byl s Hankem. Viděl nás, jak odcházíme, dokonce za mnou vyběhl ven, aby mě zastavil, ale já jsem mu řekla, ať mi dá pokoj. Teď mě to mrzí.
A tak stojím kousek od vrcholu pahorku. Krev mi buší ve spáncích a její puls vytváří bláznivý rytmus, který mě celou pohlcuje. Vlad stojí za mnou a pevně mě drží za paže.
"Bojím se," šeptám mu a cítím, jak mi po tvářích tečou slzy.
"Neboj!" Neříká. Přikazuje. "Je v tobě sopka. Jenom ji nech procitnout. Je čas."
Jdeme až na vrcholek. V okamžiku, kdy tam dojdeme, začnu se nekontrolovatelně třást. V dálce je světlo, které se ke mně rychle blíží. Je čím dál tím větší a v příštím okamžiku je uvnitř a vybuchne mi v hlavě.
Je tma a ticho. Ne, ticho ne. Slyším dech. Asi svůj. Nebo Vladův? Zkusím otevřít oči a nestačím se divit. Všechno kolem vnímám teď nějak ostřeji. Nic neunikne mé pozornosti. Ani sova, vyděšeně se krčící na větvi támhle toho dubu, ani písknutí veveřího mláděte v dutině starého buku. Ani Hank, který se právě dopachtil k pahorku, stojí kousek od nás a sípavě oddechuje.
"Trish, prosím tě, vrať se. Nech toho a vrať se."
Je to zvláštní, nikdy jsem si nevšimla, jak vábivě mu pulsuje tepna na krku, když se namáhá.
"Je pozdě, Hanku," říkám a poslední, co uvidí, je můj úsměv s krásnými a velkými špičáky.

Transylvánie je krásná země. Na jaře celý kraj voní hlínou jako čerstvě vykopaný hrob a nocí se nese volání vlčí smečky. Líbí se mi tu a na Riverton si vzpomenu jen občas. Není mi smutno, mám přece Vlada. No a kdyby přece jen bylo, stačí zavřít oči a zaposlouchat se do myšlenek mých přátel - Hanka, Jill a ostatních. Pojistila jsem se proti stesku, jejich krev teď koluje v mých žilách. Jenom mě mrzí, že jsem si s sebou nedokázala vzít maminku a taky to, že nevím, s kým teď hraje ve čtvrtek kanastu.
Vlad měl pravdu, v každém je sopka. Někdy je těžké ji probudit, ale vždycky je těžké ji znovu uspat. Ale to není můj problém. Protože Transylvánie je krásná země, a když voní jako čerstvě vykopaný hrob, je čas jít se smečkou na hostinu.

Kočka jednoočka

20. října 2015 v 20:14 Básničky
KOČKA JEDNOOČKA

Každá kočka
Má dvě očka
Tak se děti učí
To ta naše má jen jedno
Ale o to větší
Podívá se smaragdově
Když na můj klín vecpe se
A dostane tolik lásky
Kolik jenom unese
Já neumím to, co kočka
Proto taju jako vločka
Když sluníčko zazáří
Tys pohladil mě po tváři...

¨Ponocná

19. října 2015 v 19:54 Básničky
PONOCNÁ

Jak netopýři
po nocích hýřím
a pak se pýřím,
když domů mířím.
Už budou čtyři...

Nejsilnější pouto II.

18. října 2015 v 20:28 Povídky
Do kobky svítil měsíc. Lákavě a romanticky. Ale ten uzlíček v okovech ho nevnímal. Seděla jsem kousíček od jejího obličeje a nevědělajsem, co mám dělat, protože ta hrdá a krásná Cora tu ležela bezvládně na podlaze, vlasy měla slepené potem a původně krásné šaty z ní visely v cárech a odhalovaly zranění způsobená katem. Přerývaně dýchala a já jsem právě přemýšlela, o čem se jí v tom horečnatém snu zdá, když najednou otevřela oči a zadívala se na mě. Z počátku jsem si myslela, že je to náhoda, ale když jsem se zvedla, její oči mě sledovaly. Viděla mě, a proto bylo jasné, že je na tom zle.
"Ale, skřítek," řekla s námahou a olízla si rozkousané rty. "Příjemná změna po Ragnarovi."
"Bolí to?" zeptala jsem se a Coru to překvapilo. Sykla bolestí, jak měnila polohu, aby mě líp viděla a zašeptala:
"Ty mluvíš?" Rozkašlala se a po chvilce pokračovala: "Opravdu jsi tady? Nezdá se mi to? Odkud jsi přišla?"
"No," řekla jsem váhavě, "nejsem tak docela skřítek. V podstatě bys mě ani neměla vidět, když přijdeme sem, jsme... neviditelní."
"Sem k nám? Odkud vlastně jsi?" Zemdleně šeptala Cora a já jsem marně přemítala, jak jí vysvětlit pojem paralelní dimenze." Nakonec jsem odpověděla:
"Nejsme odtud. Žijeme v trošku jiném světě, ale sem můžeme taky. Je to jako... navštívit sousedy."
"Zavímavé," sykla Cora. "A jak se sem vlastně dostaneš?"
Pokrčila jsem rameny: "Tak, prostě si pomyslím na místo, kam se chci dostat a jsem tam."
Cora se bolestně vztyčila a začala si pro sebe horečně šeptat: "Cože? Jen pomyslet? Stačí ti tak málo? Ach, kdybych i já mohla..." Najednou se na mě zadívala a naléhavě mě prosila: ""Pomoz mi, prosím, pomoz mi odtud, odměním se ti, dám ti co budeš chtít, jen mě odtud prosím tě dostaň!" Rychlost šepotu se zvyšovala a řeč jí uťal bezmocný vzlyk.
"Já... nemůžu ti pomoci," namítala jsem nešťastně. "C kdybys to zkusila jako já? Třeba to u vás taky jde - jen chtít."
"Ne, chtít u nás nestačí," vykřikla a přerušila tak moje nesmělé návrhy. Chvíli namáhavě oddechovala a pak se mě už klidně zeptala: "Pomůžeš mi?"
Bezmocně jsem zavrtěla hlavou. Cora na mě vrhla prázdný pohled a pomalu se složila zpátky na zem. "Pak mi tedy nezbývá, než se stát Ragnarovou ženou. Další mučení už nevydržím." Víčka jí klesla a já jsem pochopila, že to vzdala. Za oknem začínalo nebe blednout a já jsem tu zase seděla a přemýšlela, když se mi ozval Bruk.
(Víš, co tě čeká, když to uděláš?)
"Vím", odpověděla jsem.
(Nedělej to, nestojí to za to.)
"Ale co potom stojí za to? Už mě nebaví poletovat sem a tam. Chci taky někde zanechat svou stopu. A je mi jí líto."
(Nemluv hlouposti a vrať se.)
"Ne, Bruku, nemůžu", povzdechla jsem si. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval znovu, tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměla:
(Jak myslíš. Ale bude mi po tobě smutno, Světluško. Sbohem.) A byl pryč.
Za dveřmi se ozvaly kroky a v zámku se se zaskřípěním otočil klíč. Cora sebou vyděšeně trhla a couvla ke stěně, ale byl to jenom Ragnar. Přišel až k ní a řekl:
"Coro, ptám se tě naposledy - budeš mojí ženou? Na tom, jak odpovíš, závisí tvůj život. Protože jestli řekneš ne, už mě sice nikdy neuvidíš, ale neuvidíš až do konce života nic jiného, než tuhle kobku. A vzhledem k tomu, jak s tebou naložil kat, to nebude dlouho trvat. Chci tedy slyšet tvou odpověď."
Cora sklonila hlavu a zavřela oči. Chvíli tak zůstala a pak otevřela ústa, aby odpověděla. A tehdy jsem se jí dotkla.
Do Cory začala ze mě proudit energie. Když to ucítila, prudce otevřela oči. Udiveně po mně mrkla, ale když jsem se na ni pousmála, otočila se k Ragnarovi a majestátně vstala. Udivenému knížeti odpověděla:
"Ragnare, už se mi to tady omrzelo. Opouštím tuhle kobku a radím ti dobře - nepokoušej se mi v tom bránit. Nemuselo by to s tebou dopadnout dobře." Pak na potvrzení svých slov zvedla ruce a okovy s řinčením odpadly. Když odkopla řetězy, které jí tak dlouho spoutávaly nohy, Ragnar i stráže vytřeštili oči a bledý kníže zachraptěl:
"Ale... to přece... nemůžeš!"
Cora zaklonla hlavu a rozesmála se: "Že nemůžu? Ale můžu, Ragnare, můžu toho mnohem víc. Můžu třeba vyletět tímhle oknem a oznámit všem, žes mě tu držel a jak jsi se mnou nakládal. Můžu tě připoutat k té odporné studené zdi až do konce tvých dnů nebo ten tvůj hrad i s tebou spálit na uhel. Můžu, ale neudělám to. Připoutaljsi mě totiž k sobě zvláštním poutem. Poutem, které je silnější než okovy, je to pouto nenávisti a to mě vede k tomu, že na tvoji otázku odpovím ano, Ragnare. Ano, stanu se tvou ženou a už nikdy tě neopustím!"
Kníže se naposledy pokusil o ovládnutí situace a křikl:
"Stráže, chopte se jí!" Stráže se váhavě pohnuly směrem ke Coře s napřaženými halapartnami. Cora se na mě nejistě podívala, ale když viděla, že ji stále držím, upřela oči nejprve na prvního, a pak na druhého strážného. Myslím, že byli sotva víc překvapeni než Ragnar, když jim dřevce halaparten vzplály v rukou a oni je s výkřiky odhodili. Cora se opět zasmála a přistoupila blíž. Otřesený Ragnar zašeptal:
"Ty nejsi Cora, ty jsi čarodějnice!"
"Jsem ta Cora, kterou jsi tady ze mě udělal. Chtěl jsi mě za každou cenu. Tohle je ta cena. Jsem tvoje a ujišťuji tě, že po mém boku prožiješ velmi dlouhý život." Zahleděla se mu hluboko do očí a pak rázně vyšla z kobky. Ragnar ji zdrceně následoval.
Síla ze mě rychle unikala do Cory a vytvářela v ní stejné schopnosti, jaké jsem dosud měla já. Cítila jsem zklamání, protože smyslem mého života nemělo být to, že jsem se stala nástrojem pomsty. Vzpomněla jsem si na Bruka, na to, jak mi řekl Světluško, na to, že s tímhle oslovením hodně šetřil a bylo mi líto, že už to od něj nikdy neuslyším. Ale tohle se nedalo zastavit. Vyhrkly mi slzy a pak jsem se proměnila v energii proudu fotonů.
Když kolem Cory prolétl světelný paprsek, zastavila se a pohlédla na Ragnara: "Podívej, první paprsek světla v novém dni. Doufám, že nám přinese štěstí." A hradem se rozlehl její vítězoslavný smích.

Nejsilnější pouto I.

18. října 2015 v 20:27 Povídky
NEJSILNĚJŠÍ POUTO
Myslím, že čas pro mě není příliš důležitý. Většinou se objevím tam, kde chci, v okamžiku, kdy na to místo pomyslím. Má to ovšem i své nevýhody, jako například tenkrát, když jsem s po divokých snech zčistajasna ocitla v malé kamenné místnosti, která připomínala kobku (a taky to skutečně kobka byla). Sedla jsem si na okénko, které směřovalo do oblohy a prohlížela si výsledky pečlivostí, s jakou byly do tlustých stěn zasazeny silné mříže. Byla jsem zvědavá, kde jsem se ocitla, tak jsem se rozhodla, že si ohlídnu okolí. Vyklouzla jsem z okna a viděla jsem, že kobka je ve vysoké věži středně velkého hradu. Byl to docela pěkný a pevný hrad, ale právě se začalo smrákat, a tak jsem jenom proletěla nad vodním příkopem až k hradní bráně a chtěla jsem se vrátit, když jsem na cestě zaslechla dusot kopyt. Ne, opravdu nejsem tak zvědavá, jak vypadám, prostě mě jen zajímalo, kdo přijíždí. Kůň běžel s námahou, hned jsem viděla proč. Kromě jezdce nesl totiž velký balík, přehozený přes sedlo - a z něj vykukoval po jedné straně pramen dlouhých vlasů!
Jezdec projel bránou, která se ihned zavřela a já ho samozřejmě následovala. Za branou bylo malé nádvoří, na kterém se srotil malý dav v čele s dobře oděným tmavovlasým mužem. Měl hezkou snědou tvář, ale ústa mu křivil ironický úsměšek. Jezdec sesedl, uklonil se a balík položil muži k nohám.
"Zde je, můj kníže," řekl s kníže se potěšeně usmál. Viděla jsem, že jezdci něco odpovídá, ale neslyšela jsem co, protože mě právě v tu chvíli začal shánět Bruk a přehlušil všechno ostatní. Sykla jsem na něj, ať chvíli počká, on pak ztichnul a já jsem mohla konečně poslouchat. Ale kníže už odcházel i s jezdcem pryčz nádvoří a na zbytek průvodu jen křiknul: "Odneste ji nahoru do věže!" a tak jsem se raději ztratila, protože mě zase volal Bruk.
Když jsem se v kobce objevila podruhé, nebyla prázdná. Podle očekávání v ní byla ta dívka, co ji přinesl ten neznámý jezdec. Byla moc krásná, měla dlouhé, až k pasu sahající černé vlasy a krásnou jemnou tvář. Bylo mi jí líto, protože měla na nohou i rukou okovy, které byly připevněny řetězy ve zdi a oblečeny měla ty nepraktické dlouhé šaty, co nosí všechny zdejší ženy. Látka byla jemná a měkce se třpytila ve světle pochodní, kdykoliv se dívka pohnula. Byla opravdu škoda, že musela v takových šatech sedět na té špinavé kamenné podlaze. Viděla jsem, jak se chvěje a došlo mi, že to asi nebude jenom zimou. Vtom se na chodbě ozvaly kroky a v zámku zarachotil klíč. Dívka prudce vstala a k mé radosti jsem poznala, že se nechvěje strachem, ale vzteky. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil kníže, kterého jsem viděla předtím na nádvoří. Dvorně se uklonil a řekl: "Vítám tě na svém hradě, Coro." Cora se ovládla, podívala se mu zpříma do očí a pevně odpověděla: "Nemáš právo mě tu držet, Ragnare. Pustíš mě, ať chceš nebo nechceš, je to jen otázka času. Ušetříš si nepříjemnosti, když mě pustíš hned a oba a oba tu hloupou příhodu zapomeneme." Ragnar se pousmál a protáhle řekl: "Co to slyším? Nepříjemnosti? Hloupá příhoda? Nevím, o čem to mluvíš, moje krasavice. Můj hrad vítá tvou přítomnost, ožil tvou proslulou krásou. Tolikrát jsem tě už zval k malé návštěvě, i tentokrát, když jsem tě požádal o ruku, vzpomínáš si?"
"Ano, vzpomínám si," pronesla Cora a teď už se jí hlas chvěl potlačovaným vztekem. "A taky si vzpomínám, že jsem ti řekla, že do tohoto hradu nikdy nevstoupím a tvou ženou nebudu!"
"No vidíš, a přece jsi tady. Možná, že se změní i odpověď na druhou otázku."
"Nevšimla jsem si, že bych tu byla dobrovolně!" vykřikla Cora. A dobrovolně svou odpověď nikdy nezměním!" Ragner k ní popošel, stál u ní blízko, tak blizoučko, že Cora ztratila svou jistotu a přitiskla se zády ke zdi.
"Nikdy?" řekl podivně tichým hlasem a z obličeje se mu náhle vytratila všechna ironie. Pak zvedl ruku a konečky prstů se dotkl jemné kůže v Cořině výstřihu.
Cora ztuhla a oči se ji zúžily do malých štěrbinek. Pak se nadechla a plivla Ragnarovi do obličeje. Ten stáhl ruku, pomalu se otřel aopakoval:
"Nikdy?" Klidně se na Coru podíval a pokračoval: "Ale má milá Coro, nikdo tu nemluví o dobrovolnosti." Otočil se a šel ke dveřím. Stráž mu otevřela a než vyšel ven, ještě se zastavil a aniž by se na ni podíval, řekl: "Jak jsi správně řekla, je to jen otázka času. Ke tvé smůle - já ho mám víc." A konečně odešel.
Byla jsem tam ještě dlouho, tak dlouho, až se venku rozednilo a Cora usnula, a celou tu dobu jsem přemýšlela nad tím, co se tu odehrávalo. Pak jsem dostala hlad a řekla jsem si, že se na to zeptám Bruka.
Tentokrát byla Cora o něco bledší a pod očim měla tmavé kruhy. Ale přesto stála vzpřímeně a lehkým konverzačním tónem se Ragnara ptala:
"U vás na hradě není zvykem podávat snídani?"
Ragnar se usmál a stejně lehce opáčil: "Změnila jsi snad svůj názor ohledně našeho sňatku?"
"Ne", usmál se sladce Cora.
Ragnar pokrčil rameny: "Tak je mi opravdu líto." Pokynul sluhovi, který stál za dveřmi s tácem plným jídla, ten vešel a položil ho na druhý konec kobky, než byla připoutána Cora.
"Příjdu se zeptat zase zítra," uklonil se Ragnar a svižně vyšel z cely.
O chvíli později jsem se odtud ztratila i já. Těch krys se na tu snídani sešlo na můj vkus prostě moc.
A tak to šlo pár dní. Pak už se Cora ani nezvedla, když Ragnar vešel a později, když už neměla ani sílu říct ne a jenom vrtěla hlavou, si Ragnar povzdychl, poslal pro komorné, aby ji umyly a převlékly do čistých šatů, a začal ji krmit. Po týdnu už byla docla v pořádku a já jsem byla zvědavá, co bude dál. Ještě ten večer jsem se dočkala. Když Ragnar vešel do kobky, Cořiny oči ztvrdly a celou dobu, co byl s ní, ho sledovala s neskrývanou nenávistí. Chvíli mluvil jen tak a ona mlčela. Pak se na ni zadíval přišel blíž a tiše řekl:
"Coro, je mi líto, že jsi hladověla. Ale nešlo to s tebou jinak, přinutila jsi mě k tomu." Vzal její obličej do dlaní a začal naléhavě šeptat: "Miluji tě, Coro, a nesnesu, abys patřila někomu jinému. Raději bych tě viděl mrtvou, než bych se měl smířit s představou, že nejsi moje. Chci tě za každou cenu a tak se tě znovu ptám: Budeš moji ženou?"
Cora mu chvíli hleděla do očí, pak se mu vytrhla a zlobně cedila mezi zuby: "Řekla jsem ti, že si tě nevezmu, a svůj názor nezměním. A zapamatuj si: Už nikdy - rozumíš - nikdy se mě nedotýkej!"
Ragnar odstoupil a pokrčil rameny: "Věřím, že to myslíš vážně. Jestli tě mé doteky nepřiměly souhlasit se svatbou, snad jiným se povede tam, kde já jsem zklamal. Stráže! Zavolejte kata!" S těmitoslovy se otočil a Cora, která na něj hleděla se široce otevřenýma očima, nevěřícně zvolala:
"Stůj Ragnare! Přece si nemyslíš, že mě tu můžeš mučit?"
"Skutečně si to myslím, Coro. Vždyť co znamenají muka těla proti mukám, která mi způsobuješ svým odmítáním? Zatím na shledanou a doufám, že nebudeš příliš zarputilá."
Seděla jsem v koutě a sledovala Ragnara, jak odchází, dívala se na Coru a cítila její bezmocnost a nenávist, a když přišel kat, i její strach. Bruk říká, že nic nevydržím. Je to pravda, protože když jí obuli španělskou botu, už jsem tam nebyla.
Pokračování příště...

Naše rodina podle Dumase

17. října 2015 v 13:03 Básničky
MOJE RODINA PODLE DUMASE
My jsme jako tři mušketýři,
co vpravdě vlastně byli čtyři.
Porthos je jako hrom do police,
(na Honzíka to sedí převelice).
Athos je klidný, přemýšlivý,
(tomu se u Lucky někdy divím).
D´Artagnan je náš benjamínek,
(zašpiní denně spoustu plínek).
A očima, co občas zajiskří se,
já podobám se na Aramise.
Spolu se bijem, spolu tu žijem.
Tatínek je náš Richelieu.

Život pozpátku - život bez následků

16. října 2015 v 17:30
Žít pozpátku - kdo by si hned nevzpomněl na Benjamina Buttona. Ale já jsem ten film neviděla celý, takže to, co napadá mě, je více prozaické - kdybych žila pozpátku, byla bych každý den mladší a mladší, pleť by se zpevňovala, vrásky by mizely, nemusela bych se obávat toho, že když něco vypiju, bude mi pak špatně, nehrozily by žádné následky, takže můj život by se stal víceméně velmi divokým - vždyť jen si představte, co všechno vás v životě lákalo, ale neudělali jste to, protože jste se báli, že to dopadne špatně - ať už je to bungee jumping nebo LSD :)
Ale vím určitě, že kdybych žila pozpátku, užívala bych si víc každý den svého života s dětmi - víc bych je objímala, mazlila se s nimi, pusinkovala, víc bych jim četla, víc bych jim říkala, jak moc je miluju, prostě víc bych se jim věnovala (navíc bych pak nebyla unavená, protože bych každý den mládla :) ).
A až by nastala doba, kdy jsem ještě žádné děti neměla, šla bych a sbalila nějakýho odporně bohatýho chlápka a za jeho peníze bych procestovala celej svět a poznala úplně všechny divy světa. A to by se mi povedlo, protože v hlavě dospělá a zkušená ženská s tělem mladé holky prostě NEMÁ KONKURENCI!!! :D

Jeden čtvrtek v pivnici Sklep

15. října 2015 v 21:22 Povídky
JEDEN ČTVRTEK V PIVNICI SKLEP (aneb U MRTVOLY :) )

Je čtvrtek, 20 hod. 15 min. Já, Jiřka a Eva, vesele klábosíce, kráčíme noční ulicí přímo k Mrtvole. Těšíme se na naše chlapce z klubu, mají nás tam totiž očekávat a určitě se již nemohou dočkat. A tak celé rozzářené scházíme po schodech dolů, kde slyšíme bujarý Skrblíkův smích. Příjemně se na něj usmíváme a zdravíme: "Ahoj." Nic. "Barva". Nechápeme. Co jsme jim udělaly? "Barva říkám," rozčiluje se Bob, zvaný Kéňa." "Dobrá," odpovídá Skrblík a evidentně nás přehlíží. Už je to tak, Kéňa, Divočák, Skrblík a Alf hrají zase mariáš a nás prostě nevnímají. Jen z koutku se ozve dvojhlasé: "Ahoj." Brácha a iFan. Zmateně se po sobě s holkama díváme a pak trpělivě opakujeme: "Ahoj. Posuňte se, ať si můžeme sednout." Nic. Jenom Divočák prohodí něco v tom smyslu, že nemůžou sedět blízko sebe, když hrají karty. Naše pohledy ztrácí nechápavost a vyjadřují spíše rozčarovanost, přecházející ve vztek. "Tak vy tu budete hrát karty nebo co?" ptá se rozčileně Jiřka. "No a?" náhle ji vnímá Skrblík. "Kdy jindy je máme hrát?" "Ale dnes je čtvrtek," naléhavě zdůrazňuji já "č t v r t e k!" "No já jsem sem přišel hrát karty," pronese rozvážně Alf a ani se na nás nepodívá. Aha. Ale i my máme jen jednu trpělivost a ta nám právě došla. Usedám k němu, levou rukou ho obejmu kolem krku, vášnivě ho políbím a zašeptám mu do ucha: "Tak hrej, jak nejrychleji dovedeš." Alf je viditelně překvapen mou reakcí, možná by i rád něco řekl, ale s nožem v břiše se mu těžko mluví. Brácha, bledý jako stěna, se zvedá a do nastálého ticha říká něco jako: "Já už musím jít na hokej." "Hokej?" zopakuje s podivným výrazem v tváři Jiřka a s výkřikem: "Já ti dám hokej!" přišpendlí Bráchu mačetou k lavici. V tu chvíli se to rozjede. Eva sundá Skrblíkovi brýle, vytáhne z kapsy dvě ostře ořezané tužky a dobře mířenými ranami mu je vrazí přímo do očí. Skrblík se nemůže bránit, protože má plné ruce karet. A tak už jen umírá. Divočák pochopí, že je zle a chce se vytratit, ale já mu rychlým chvatem vytáhnu jazyk z pusy a hřebíčky a kladívkem mu ho přitluču na dřevěná futra. Divočák chvilku bojuje, ale jeho obratle to nevydrží a s poklidným lupnutím odcházejí. Eva šílí - cupuje Keňu na kousíčky a křičí: "To máš za to, jak mě Stoupa v neděli v noci budil!" iFan se naprosto nevhodně usmívá na Jiřku a škádlivě prohodí něco o dobré trefě. Jsou to jeho poslední slova. Jiřka na něj upře svůj smrtící pohled a iFan tiše zkolabuje. Je po všem . Čtyři mariášníci a jejich přisluhovači tu leží v krvi a my holky stojíme vcelku spokojeně nad nimi.
U Mrtvoly je ticho jak v hrobě, jen krev kape na podlahu a dělá "Kap, kap." Konečně jsme středem pozornosti. Už nemusíme škemrat o pohled či o hezké slůvko, teď jsme hvězdami večera my. Odsunujeme pomalu chladnoucí těla a usedáme. Objednáme si čaj a v klidu vyčkáme příjezdu policie.
Varování ministerstva zdravotnictví: Mariáš ve čtvrtek škodí zdraví!

Orin a Luna 2. část

14. října 2015 v 10:34 Povídky
A večer, když s Orinem seděli v ještě nevychladlém písku, obrátila se na něj a řekla:
"Chtěla bych s tebou o něčem mluvit, otče. Přemýšlela jsem o tom, jak tady spolu žijeme. Jsem tu šťastná, ale něco mi chybí. Rozhodla jsem se, že chci mít dítě."
Orin se na ni podíval, bez překvapení, protože něco takového očekával, a odpověděl:
"Už jsme o tom přece mluvili, Luno. Jestli chceš mít děti, musíš si najít manžela a sdílet s ním jeho domov. Nebudu ti samozřejmě bránit, máš právo na svůj život."
Luna rozhodně zavrtěla hlavou: "Nechci mít manžela a odejít odsud, chci mít jen dítě! Baltovy holky taky nemají manžely a děti mají!"
"To je něco úplně jiného," odporoval Orin. "Baltovy holky jsou pro každého, kdo zaplatí a jejich děti své otce nikdy nepoznají. Čeká je krušný život, to bys přece pro své dítě nechtěla. Dítě má mít otce i matku, kteří se o něj postarají."
"Já jsem svou matku nikdy nepoznala," namítla Luna, zrudlá rozčilením. "Měla jsem tebe. A ty mi přece můžeš pomoct a ochránit mě i dítě. Děláš to celý život, proč teď nechceš?"
"Takhle to nejde. Najdi si manžela a vdej se, jestli chceš, ale nemůžeš mít dítě jen tak - jeho otec by na něj uplatňoval nárok. Nechceš mít přece dítě s nějakým cizím člověkem, který by tě považoval za něco jako jsou Baltovy holky!"
"Takže chceš, abych se rozhodla mezi životem s tebou a dítětem?" ptala se nevěřícně Luna. "Já to tak nechci! Chci zůstat s tebou, nechci nikoho jiného, ty jsi pro mě všechno, co mám, nemůžu sdílet svůj život s nějakým cizím mužem!" Hlas se jí měnil potlačovaným pláčem a nakonec se přesunula k Orinovi, objala ho okolo krku a uslzenou tvář přitiskla k jeho. "Otče, pochop mě - ty jsi mi dal život a vychoval mě, i já chci dát život a mít dítě!"
Orin ji objal, hladil po ramenou a vlasech a hlavou se mu honily různé myšlenky - strach, že mu Luna odejde, bude patřit jinému muži a on už nebude hrát v jejím životě stejnou roli jako dřív. A náhle ho jako blesk zasáhlo poznání, že žárlí - žárlí na Lunu ne jako na dceru, ale na ženu. Tento dlouho potlačovaný pocit, který se tak náhle vydral na povrch, ho vyděsil natolik, že prudce vstal, odstrčil od sebe plačící Lunu a hrubě ji okřikl: "Přestaň! Jsi moje dcera, já jsem tvůj otec a říkám ti, že pokud si nenajdeš manžela, který ti dá nový domov, o žádném dítěti neuvažuj! Jdi spát! Hned!"
Luna se na něj dívala s doširoka otevřenýma očima, nechápala, co ho tak rozzlobilo, protože nikdy dřív se k ní takto nechoval. Pak v návalu zlosti, že ji snad poprvé v životě nepochopil, sevřela rty, prudkým pohybem si otřela slzy, otočila se a uraženě odkráčela do chýše.
Tu noc toho ani jeden z nich moc nenaspal. Luna se převracela na slamníku z boku na bok, marně se pokoušejíce o spánek a Orin chvilkami seděl u ohně a chvilkami pochodoval sem a tam po pobřeží.
Uprostřed noci se Luně konečně podařilo usnout a po několika zmatených snech, ve kterých se prolínal křik nějakého dítěte a škodolibý smích zjizveného Balta s všetečnými otázkami Okly, k ní přišel konečně klidný sen. V tom snu objímala Orina, dotýkala se ho celým tělem a jejich srdce bila ve stejném divokém rytmu. Jeho ruce ji hladily a v okamžiku, kdy se setkaly jejich rty ve vášnivém polibku, se Luna probudila. Srdce jí bušilo až v krku dosud nepoznanou touhou a oči vytřeštěně zíraly do tmy. A tehdy jí došlo, proč byl Orin na ni tak hrubý a proč ona nikdy nechtěla jiného muže.
Toto poznání ji zasáhlo s takovou silou, že pocítila až fyzickou bolest, zkroutila se na lůžku, skrčila kolena až k bradě a mezi rty jí uniklo dlouhé tiché zaúpění.
Srdce stále bušilo jako o závod a hlava se jí točila, ale Luna se přesto po chvíli pomalu posadila. Neviděla před sebou žádnou cestu, měla pocit, jako by měla zůstat sedět na slamníku až do konce svého života. Ale v hloubi duše věděla, co musí udělat, jen jí bylo jasné, že až vstane, nebude už možnost couvnout.
Tma v chatrči začala řídnout a Luna pochopila, že už dál nemůže čekat. Vstala, projela očima důvěrně známou jedinou místnost - svůj domov a pomalu vyšla ven.
Orin ležel na bílém písku jako tmavá skvrna vedle vyhaslého ohniště a spal. Strojeným krokem popošla blíž, ale zastavila se, jako by jí nějaká síla bránila dojít až k němu.
Cítila se podivně prázdná, když ho pozorovala, jak spí a náhle jí v hlavě vybuchla tak silná nenávist, že se jí až zalekla. Nenáviděla Orina za to, že ho miluje jinak než jako otce, nenáviděla sebe za své pocity, nenáviděla místo, kde prožila celý svůj život, nenáviděla osud, že ji postavil před rozhodnutí, které musí udělat…
A pak, bez jediného ohlédnutí, vykročila po pláži pryč. Šla a šla pořád dál po pobřeží, bez zastavení, a teprve když slunce vykouklo nad skaliska, lemující písečné pláže, zpomalila krok, až se úplně zastavila. Stála chvíli bez pohnutí a v hlavě jí bušila prázdnota. A pojednou ji přemohla tak silná bolest, že klesla na kolena a ze rtů se vydralo zaúpění, které přešlo v hlasitý nářek. Klečela v písku a křičela, aby povolila ten přetlak, který ji mučil, slzy jí proudem tekly po tvářích a její pláč se odrážel od skal.
V tu chvíli se Orin prudce probudil. Cítil Luninu bolest stejně silně jako tenkrát, když se jako dítě topila v moři a vyskočil na nohy. Když večer nemohl spát a chodil po pláži, bolestně si uvědomil, že Luně nemůže bránit v tom, aby šla vlastní cestou, potlačil pocity, které ho přepadly při jejich rozhovoru a slíbil si, že jí pomůže najít hodného muže, se kterým by naplnila svůj život a touhu po dětech. Věděl, že udělá cokoliv, aby byla šťastná, i kdyby to mělo znamenat, že se jejich cesty rozejdou. A jedině toto vědomí ho nakonec krátce před rozedněním ukolébalo k spánku, protože věřil, že se ráno s Lunou udobří a promluví si o tom všem a dojdou k řešení tak, jako tomu doposud vždycky bylo.
Ale když ho probudila Lunina vykřičená bolest, pochopil, že se stalo něco zlého. Rozběhl se k chýši a ani ho nepřekvapilo, že tam Luna není. Jen se porozhlédl a když zjistil, že v chýši jsou všechny její věci, trochu ho to uklidnilo, pak zpozoroval její stopy, dosud viditelné v písku a bez rozmýšlení se vydal za ní. Obava z její ztráty mu ale stále seděla v srdci jako temný stín a nechtěla ustoupit. A tak spěchal co nejvíc, aby ji dohnal.
Když se Luna uklidnila, otřela si obličej mokrý a opuchlý od pláče a snažila se na celou věc dívat z nějakého lepšího úhlu. Ale ať se snažila, jak chtěla, neviděla nic. A pak si s hrůzou uvědomila, že díky svému spojení s Orinem on musel cítit, co cítila ona ve chvíli nevětšího zoufalství. Vyděsilo ji to. Děsila se pomyšlení, že by ji Orin našel, že by s ním musela mluvit, vysvětlovat mu, co cítí a co musí udělat. A jako rána z čistého nebe ji zasáhlo pomyšlení, že už ho nesmí nikdy vidět.
Zavřela tedy oči, pokusila se zklidnit rozbouřenou mysl a bušící srdce a soustředila se na to, co k Orinovi vyšle.
Orin kráčel velmi rychle po Luniných stopách, když mu najednou v mysli zazněl Lunin hlas.
Zněl tak zřetelně, jako by stála vedle něj. A její poselství bylo tak jasné, že se Orin zastavil jako po ráně kladivem. Říkala mu:
"NEHLEDEJ MĚ. NECHOĎ ZA MNOU. ODCHÁZÍM OD TEBE A UŽ SE NIKDY NEVRÁTÍM."
Na chvíli měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Pochopil, že už Lunu nikdy neuvidí, že o ni přišel navždy. Ale srdce je zvláštní sval - nezastavilo se úplně, jen zaškobrtlo a pak pokračovalo dál ve svém rytmu, jako by nevědělo nic o Orinově ztrátě. A tak se Orin po chvilce otočil a pomalu se vracel domů.
Ve stejné chvíli se zvedla i Luna a odhodlaně vyrazila opačným směrem.
A tak se jejich cesty rozešly.
Luna doputovala do malého městečka u pobřeží, kde se usadila a vdala se za prvního mladíka, kterému se zalíbila. Časem se jí narodily dvě děti, dcera a syn, kterým dala všechnu lásku, kterou nedokázala dát svému muži.
A Orin? Zůstal v chýši na pláži až do konce svých dnů. Zatrpkl, přestal se stýkat s ostatními lidmi a vesnici navštěvoval jen velmi zřídka a vždy krátce. Děti, co za nimi dříve chodily, se poté, co zjistily, že tam Luna není, přestaly vracet, a jedinou společnost mu dělalo moře a hvězdná obloha.
Častokrát myslel na to, že odejde někam daleko, ale v srdci mu zůstala malá kapka naděje - co kdyby se Luna vrátila…
Ale Luna se už nikdy nevrátila a v tomto životě se ti dva už nikdy neviděli. Ale Osud je mocný a přívětivý, takže určitě dostali šanci v mnoha dalších životech…

Konec :)

Orin a Luna 1. část

14. října 2015 v 10:31 Povídky
Příběh o Orinovi a Luně
Nad mořem zuřila bouře a blesky nepravidelně osvětlovaly pobřeží, bičované zdivočelými vlnami. Souboj živlů ale nebyl ničím ve srovnání s vnitřním bojem, který právě prožíval Orin.
Seděl na zemi ve své chýši a hlavu svíral v dlaních. Na posteli ležela žena, podivně tichá, zpocené vlasy přilepené k čelu, teď už mrtvolně blednoucímu, jednoduchý slamník pomalu vsakoval krev, která už přestala prýštit. Orinovi uniklo bolestné zaskučení a v odpověď se ozval slabý nářek. Orin si zacpal uši a kolíbal se ze strany na stranu, jako by ten pohyb dokázal zaplašit neodvratnou skutečnost, že se v jednom okamžiku stal otcem i vdovcem zároveň.
Nářek postupně sílil a Orin se nakonec zvedl a popošel k dítěti, hlásícímu se o pozornost a bezpečnou náruč.
Svraštělá tvářička křičícího novorozeněte a zaťaté pěstičky, bezmocně se komíhající okolo malé hlavičky, v něm vzbudily rozporuplné pocity. Zatřásl vlasatou hlavou, aby zahnal myšlenky na silný úder, který by ukončil ten neodbytný křik a konečně se odhodlal. Zabalil děvčátko do kusu plátna a přivinul ho k sobě. Dítě se jako zázrakem uklidnilo a s jemným zavrněním pozvolna usnulo.
Bouře se přesunula dál nad moře a zanedlouho mezi mračny vykoukl kulaťoučký Měsíc. Orin s dítětem v náručí vyšel z chýše, pozoroval teď už klidnou tvářičku a ve svitu stříbrných paprsků v ní hledal podobu zemřelé ženy. Nenalezl ale nic, co by mu ji připomnělo a znovu ho zalila bolest a obavy z toho, jak tohoto malého tvorečka udrží při životě. Nakonec ho napadlo, že hned ráno zajde do vesnice a najde někoho, kdo se o ni postará.
Ranní slunce zastihlo Orina na cestě, vedoucí do vesnice. Za chatrčí se tyčila nízká mohyla z kamení, pod kterou spočívala jeho žena a Orin spěchal, aby koupil pro novorozeně nějaké mléko. Hned v prvním domku žila žena s dítětem, která Orinovi ochotně pomohla s nakrmením děvčátka, ale jeho prosbu o to, aby se dítěte ujala, odmítla. A takové odpovědi se mu dostalo i v jiných rodinách.
Když se chýlilo k poledni, Orin hledal odpočinek v místním hostinci. Usedl do stínu na hrubě otesanou lavici a dceru položil opatrně vedle sebe. Hostinská mu donesla máz piva a Orin zádumčivě hleděl na dítě, klidně spící v hrubě ovázaném povijanu. Z krušných myšlenek ho vyrušil mužský hlas:
"Slyšel jsem, co se ti stalo, Orine. Prý hledáš někoho, kdo se ti o ni postará… Zbavím tě toho děcka, jestli chceš."
Orin zvedl oči a zahleděl se do zjizvené tváře obchodníka Balta.
"Na co by ti byla?" zeptal se ho s podezřením v hlase.
Balt se zašklebil: "Co se staráš? Tobě bude k ničemu, jen pro starost. Moje holky se o ni postarají a až doroste, stačí, když zdědí jen polovinu krásy tvé ženy, zájem o ni bude, z toho strach nemám. Než na sebe začne vydělávat, dáš mi každý úplněk nějakou sumičku…"
Nedopověděl, protože Orin ho v tu chvíli držel za halenu na hrudi a Balt ucítil na krku ostří jeho nože.
"Zmiz odsud," procedil Orin mezi zuby.
"No no… zas tak moc jsem neřekl…" drmolil rychle Balt a když Orin povolil sevření, rychle ustoupil, upravil se a úkosem pozoroval, jak Orin znovu usedá. "Stejně ji nevypipláš, ještě budeš litovat, žes mou nabídku nepřijal," pronesl pak, ale když zachytil Orinův zlý pohled, odplivl si a s brbláním odešel.
Orin se zvedl, vzal dítě, zaplatil a znovu se zahleděl do bezbranného obličejíčku.
"Tebe se tenhle chlap nikdy nedotkne, to ti slibuju," řekl polohlasem a holčička se v jeho náručí spokojeně zavrtěla.
Večer seděl Orin s dítětem na klíně u ohně na pláži a za chýší přežvykovala nově koupená koza.
Tvář holčičky byla tak uvolněná a Orin s bázlivou úctou pozoroval dokonalost nově zrozeného života. Co ho však překvapovalo nejvíc, byl nával citu, který pocítil vždy, když se na dítě podíval. Nikdy v životě nic podobného necítil a do mysli se mu pomalu, ale jistě prodíralo vědomí toho, že toto dítě nemůže nikdy opustit a že ho bude už navždy hluboce milovat.
Nad mořem zářil Měsíc a Orina napadlo jediné jméno, které by děvčátku dal.
"Budeš se jmenovat Luna," řekl tiše a hrubými prsty se opatrně dotkl jemně ochmýřené hlavičky.
Říci, že Lunino rané dětství proběhlo bez problémů, by bylo nepravdivé, ale jisté je to, že Orinova láskyplná péče ji udržela při životě.
Od dětských let ji Orin učil všemu, co znal a uměl a naopak Luna svou zvědavostí a dětsky zjednodušeným pohledem posouvala jeho vnímání světa.
Vzhledem k tomu, že všechen čas trávili spolu, postupně spolu srostli tak, že si jeden bez druhého nedokázali svůj život představit. Často se taky stávalo, že nepotřebovali slova a domlouvali se jediným pohledem.
Přes den většinou lovili ryby, které občas prodávali ve vesnici, nebo sbírali dřevo, které na pláž vyplavilo moře. Děvčátko vzhlíželo k urostlému Orinovi s bezmeznou úctou a láskou a on jí stejnou měrou oplácel.
Za večerů pak sedávali na pláži u ohně a pozorovali hvězdy a moře. Vymýšleli si příběhy o známých souhvězdích a hledali nové, sdíleli spolu každou myšlenku, která je napadla a oba cítili, že je jejich vztah velmi vyjímečný.
Když bylo Luně asi 9 let, stala se podivná příhoda. Orin něco vyráběl za chatrčí a luna se koupala v moři. Ačkoliv uměla plavat jako ryba už od útlého dětství, nějakým řízením osudu se přihodilo, že přišla velká vlna a nečekaně ji zalila. Luně vnikla slaná voda do úst i do nosu, ztratila orientaci a nemohla se vynořit. Snažila se plavat, ale docházel jí dech a protože nemohla volat, v duchu křičela o pomoc a volala Orina. Když už to vypadalo, že se utopí, náhle ji popadla silná ruka a Orin ji vytáhl nad hladinu. Prskající a vyčerpanou ji donesl na břeh a luna si do konce života uchovala v paměti jeho vyděšený výraz, když si uvědomil, že ji mohl navždy ztratit.
Když pak spolu večer seděli u ohně, ptala se Luna, jak ji v moři objevil, když ji nemohl ve vlnách ani vidět, ani slyšet, a Orin to nedokázal vysvětlit - při práci ho ale najednou zastihl pocit, že je Luna v nebezpečí a v duchu slyšel její křik a volání o pomoc. Šel pak k moři a najisto směřoval do míst, kde se Luna topila. Oba toto zjištění překvapilo a po dlouhé diskusi se rozhodli, že tento nově objevený způsob komunikace budou procvičovat.
A tak to zkoušeli každý den, a ačkoli už to nikdy nefungovalo tak jasně jako poprvé, časem se jim tento způsob dorozumívání stal něčím zcela běžným. Bohužel se ukázalo, že informace dokáže Luna vysílat, ale ne přijímat, a u Orina tomu bylo přesně naopak. Když se Luna soustředila na nějaký obraz ve své mysli, vytanul stejný obraz i Orinovi, obráceně to ale nedokázali.
Čas běžel a z Luny vyrostla krásná dívka. Byla vysoká po Orinovi a štíhlá po matce. Temně hnědé vlasy nosila spletené proužky látky do jakéhosi věnce okolo hlavy, ze které rozpustilý přímořský vítr vytahoval zvlněné pramínky, lemující sluncem opálený obličej.
Když navštěvovali vesnici, začali se kolem Luny otáčet místní mladíci; Luně, zvyklé na stálou přítomnost moudrého a vyzrálého Orina, však všichni připadali prostoduší, nezajímaví a podivně cizí a o kontakt s nimi nestála.
Na pláži je ale občas navštěvovaly děti z vesnice, zvlášť si Lunu oblíbila Okla, nejmladší dcera ženy, která před lety vypomohla Orinovi s péčí o novorozeně. Její otec už zemřel a ona s matkou žila v rodině své nejstarší sestry a pomáhala jí s péčí o děti, které na pláž brávala s sebou.
Luna děti milovala a děti milovaly ji a ačkoliv Luna svůj život s Orinem nepovažovala za jednotvárný, vnášely do jejich životů radost a oživení.
Černovlasá kudrnatá Okla jednoho dne přiběhla se dvěma svými svěřenci na pláž a s očima navrch hlavy hlásila Luně, že její sestře se v noci narodil další syn. Nadšeně popisovala Luně detaily jeho narození a rozplývala se nad tím, jak je ještě maličký a přitom dokáže tak silně křičet a pak se zeptala Luny, proč ona nemá nějaké děti, vždyť není o moc mladší než její sestra a ta už jich má! Luna se tomu smála a odbyla ji nějakým žertem, ale když Okla odešla, zůstala po zbytek dne nezvykle zamlklá.

Pokračování příště :)