Medvěd 1. část

6. října 2015 v 17:02 |  Povídky
Medvěd
Křup, křup, křup, ledová krusta se tříští pod mýma nohama. Jde se mi těžce, ale nesmím se zastavit, padá soumrak a Simeon mi dýchá na záda…
Les řídne a v dálce slyším hukot řeky, při troše štěstí narazím na vesnici dřív, než bude úplná tma. Ne, že by mi to vadilo, ve tmě vidím pořád dost dobře, ale vlci jsou hladoví a hlad po mase by jim mohl zastřít instinkt, velící jim se mi obloukem vyhnout.
Konečně vycházím z lesa a otevírá se mi výhled na údolíčko, kde se kolem úzkého toku řeky krčí několik chalup. V těchto končinách jsem nikdy nebyla, a tak by mě neměl nikdo poznat, stačí jen vymyslet věrohodnou historku o tom, jak se slabá žena ocitla sama uprostřed pustiny…
Zabušila jsem na první chalupu, je cítit ohněm a lidským teplem a hospodář, obměkčený příběhem o lapcích, kterým jsem uprchla jen tak tak, když jsem cestovala za manželem do hlavního města, přede mě ochotně staví misku s horkou polévkou a kusem chleba a nabízí mi nocleh. Peníze mám, zaplatím mu a aspoň na jednu noc se tu můžu cítit v bezpečí.
Jenže ráno je všechno jinak - jsme v horách, za tu dobu, co chodím po světě mě to přece nemůže překvapit - sněhová bouře se přihnala tak rychle a i když mi nemůže ublížit, nemůžu se vydat do bílé tmy, aniž by to bylo mým hostitelům divné. Jsem jako na trní, cítím, že je Simeon blízko, ale jsou na cizím území, neznají to tu a ani on, ani jeho vojáci v bouři nemůžou pokračovat, tak se můj náskok snad nezmenší.
Mí hostitelé jsou milí, mají tři děti, které se motají kolem mě a hltají příběhy, které sypu z rukávu - za těch několik staletí jsem jich přece už zažila spoustu…
Můj život - je mírně řečeno zvláštní. Už jako malá jsem si uvědomovala, že jsem jiná než ostatní a jen jsem nevěděla, v čem ta výjimečnost spočívá. Po mých četných dotazech mi nakonec matka jedné bouřlivé noci, když jsem nemohla spát, sdělila ostýchavě tajemství mého původu a zapřísahala mě, abych si ho odnesla do hrobu a nikdy ho nikomu neprozradila.
Ráda bych, maminko moje, ale otázka zní - potká mě někdy to štěstí, že nějaký hrob uloží mé unavené kosti?
Moje matka byla jemná a milá žena, ta nejhodnější osoba, s jakou jsem se za celý život potkala. Bohužel přišla o manžela - zabil ho v lese medvěd - a ona se musela dál starat sama.
Jednoho dne, krátce po manželově smrti, se musela vydat do lesa pro klestí a nasbírat něco hub a lesních plodů. Zabloudila však a uprostřed lesa ji napadl medvěd. Snad to byl ten, co ji o pár dní dříve připravil o muže, to matka nevěděla, ale zármutek a zlost na to zvíře jí dodaly odvahu a místo toho, aby s křikem utíkala, se mu postavila s nožem v ruce.
Medvěd se však nezalekl, a když už se v duchu loučila se životem, náhle se proměnil v muže. Jeho síla byla tak velká, jako by byl stále medvědem, a matka se nebyla schopná mu ubránit. Zmocnil se jí a pak ji odnesl v náručí na okraj lesa, odkud trefila bez problémů zpátky do vesnice. Nezmínila se o tom nikomu ani slovem, a když se o pár týdnů později přesvědčila, že čeká dítě, nikdo nezapochyboval, že je to dítě jejího mrtvého manžela. Nikdo, jen ona…
Celá vesnice jí pomáhala, po čase se znovu vdala a nebýt mě, nic by jí nepřipomnělo onu tajemnou lesní příhodu. Nemohla však tušit, co mi můj otec předal - ani já jsem to netušila.
Když jsem dospěla, provdala jsem se a odešla za svým mužem do jeho vesnice. A tehdy jsem začala cítit, že je něco jinak - můj muž, mé okolí, celý svět začal okolo mě stárnout, jak roky ubíhaly, jen já jsem zůstávala stejná. A když to začalo být vidět, můj instinkt mi napověděl, že musím pryč. A tehdy jsem naoko zemřela poprvé - mé kroky ve sněhu vedly k zamrzlé řece, prolomený led, a pak už nic - nikdo nepojal podezření. Potulovala jsem se po lesích, zjistila jsem, že vidím v noci lépe než lesní zvěř, že ve vypjatých okamžicích do mě vjede síla, kterou jsem nikdy dřív nepocítila, že dokážu zabít rychleji, než si zvíře vůbec uvědomí, že je v ohrožení.
Roky jsem takto trávila poznáváním svých schopností a možností, ale moje lidská část začala po čase pociťovat nespokojenost - chtěla zpátky mezi lidi, žít jako ostatní, bez zabíjení, bez osamění...

pokračování příště :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama