Medvěd 2.část

7. října 2015 v 20:30 |  Povídky
Medvěd 2.část


Roky jsem takto trávila poznáváním svých schopností a možností, ale moje lidská část začala po čase pociťovat nespokojenost - chtěla zpátky mezi lidi, žít jako ostatní, bez zabíjení, bez osamění...
Začala tedy šňůra životů, v nichž jsem si užívala lidské společnosti. Žila jsem v městech i na vesnicích, v zemanských tvrzích i na samotách, někdy jsem měla muže, jindy ne, jediné, o co jsem se snažila, bylo žít nenápadně a zůstat na jednom místě maximálně deset let. Zažila jsem období míru i válek, a protože můj zjev byl poměrně výrazný - byla jsem vysoká, černovlasá a tmavooká - nikdy jsem se nevracela na stejné místo dřív než po padesáti letech.
Dlouhý život může být požehnáním i prokletím - požehnání bylo to, že jsem zjistila, jak málo věcí člověk opravdu potřebuje - a prokletí? To moje bylo to, že jsem se nikde nemohla citově vázat - neustálé změny prostředí a opakující se ztráta blízkých by byly příliš bolestivé.
Moje schopnosti tím ale neutrpěly - ba naopak, čím déle jsem žila, tím byly silnější.
Období válek byla krutá a asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem poprvé zabila člověka. Do vesnice, ve které jsem tenkrát žila, vtrhla horda vojáků, vypalovali domy, vraždili muže, znásilňovali… Bohužel dva z nich si všimli, že utíkám a chytili mě. Byla bych si s nimi velmi lehce poradila, ale obava z prozrazení mě držela zpátky. Ale byli hrubí, příliš hrubí, a ačkoliv se zdá, že nemůžu zemřít stářím, bolest cítím úplně stejně jako ostatní lidé. Jen má regenerace po zranění je mnohem rychlejší. Jenže těmhle dvěma nestačilo, že mi ublížili a ponížili mě, po tom, co mi udělali, mě chtěli ještě zabít. A když mi jeden z nich zaryl nůž do břicha, ačkoliv jsem se vůbec nebránila, tak bolest, vztek a všechna ta hrůza, co se kolem mě odehrávala, překonala mé sebeovládání a ve chvilce, kratší než dvojí nadechnutí, ležel voják rozsápaný v kaluži krve. Ten druhý na mě vzápětí zaútočil - ale i kdyby ne, musela jsem ho zabít, aby mě neprozradil. Opojení z pachu čerstvé krve, euforie nad tím, jak snadné to všechno bylo a sladký pocit moci však po chvíli vystřídalo zhnusení nad tím, co jsem udělala - vždyť čím jsem se v tu chvíli od nich lišila? Ztratila jsem se potom na dlouhé měsíce v lesích, ale bohužel - doba byla velmi zlá a tak jsem si v následujících letech připsala na vrub mnoho dalších lidských životů - budiž mi útěchou, že chování těchto mých obětí se lišilo od zvěře v lesích snad jen tím, že bylo promyšlenější a bezdůvodnější - žádné zvíře nedokáže zabít krutějším způsobem než člověk.
Co mi přinesl tento způsob života? Snad to, že jsem nepoznala, co je strach. Nenastala situace, kdy bych měla důvod se bát a to byl hlavní rozdíl mezi mnou a ostatními - strach z bolesti a smrti dokáže manipulovat s každým člověkem… kromě mě.
A v té době jsem poznala Gideona.
Gideon byl král. Ale to jsem nevěděla, když jsem ho našla na poli mezi hromadou mrtvých, nic královského na něm nebylo. Byl zraněný a bezpochyby by bez ošetření zemřel, a ačkoli jsem to nikdy dřív neudělala, něco mě přimělo mu pomoct. Snad pohled jeho očí, síla, co z něj i přes zranění vyzařovala - zkrátka jsem mu ovázala rány a zjistila jsem další věc - síla, co byla ve mně, nedokázala jen zabíjet, ale i léčit. Odnesla jsem ho do bezpečí a pár dní se o něj starala. A - snad poprvé a snad naposledy - jsem se zamilovala. Zotavoval se velmi rychle a sotva byl schopen chůze, vydal se zpět ke svému vojsku. A já - já jsem šla s ním.
Přestože bitva, která se předtím odehrála, pro něj skončila zraněním, ukázalo se, že byla vítězná a Gideon si mě odvedl na svůj hrad. A tak jsem se stala královskou milenkou, tolerovanou jeho dvorem i královnou.
Gideon už nebyl mladý, ale byl to ten nejobdivuhodnější muž, kterého jsem kdy poznala. Byl moudrý, přísný, ale velkorysý, prostě panovník na svém místě. A jako já jsem milovala jeho, miloval on mě. Zjistila jsem, že mu dávám sílu, která mu s léty ubývala. I on to věděl a často mi to během dlouhých nocí říkával. Měla jsem radost, že je stále tak silný, protože tento bezpochyby skvělý muž měl syna, který zdaleka nedosahoval jeho kvalit - byl to slaboch, bažící po moci a očividné zdraví jeho otce mu velmi překáželo. I on už měl ženu i dědice - malého tmavookého chlapečka, který se jmenoval Simeon. Bohužel nenávist, kterou ke mně choval jeho otec, se přenesla i na syna, přesto mi roky zkušenosti napovídaly, že právě Simeon je pravým nástupcem Gideona - zdědil jeho sílu a rozhodnost, která jeho otci zcela chyběla.

Pokračování příště.. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama