Medvěd 3.část

8. října 2015 v 17:17 |  Povídky
Láska, kterou jsem ke Gideonovi chovala, a vědomí, že mu pomáhám překonávat neúprosně běžící čas, způsobily, že jsem porušila své pravidlo deseti let a zůstala mnohem déle. A jen Gideonova moc a strach z něj bránil jeho okolí, aby mě přímo nařkli z čarodějnictví - i když jsem se na veřejnosti po jeho boku neobjevovala, obyvatelé hradu i služebnictvo si povšimli, že král je kmet, zatímco já jsem stále mladá. Nikdo z nich, ani Gideon, netušil, že jsem vlastně o hodně starší než on… Gideon se mě samozřejmě často vyptával na můj život a jeho poklony, zaměřené na můj vzhled nepostrádaly jistou pátravost, protože brzy poznal, že přes mladý vzhled mám v sobě zkušenosti a moudrost mnohem staršího člověka. Ale s určitou pokorou bral věci takové, jaké byly, nakonec to bylo (jak říkával) to nejlepší, co ho mohlo potkat.
Bohužel, ani mé působení čas nezastavilo. A jedné noci, kdy poznal, že jeho dny jsou u konce, jsem, sedíc u jeho smrtelné postele, porušila slib daný matce a jako jedinému člověku jsem mu prozradila své tajemství. Dlužno říct, že příliš překvapen nebyl, jen mě prosil, ať hned odejdu, dokud je ještě naživu, jakmile zemře, jeho ochrana zmizí a mě by čekalo - no smrt asi ne, ale vzhledem k tomu, že jsem nebyla ochotná se nechat zavřít, mučit a případně upálit, aspoň prozrazení mé pravé povahy. S bolestí v srdci jsem se s ním rozloučila a v přestrojení opustila pod rouškou noci hrad. Zpráva o smrti krále mě dostihla daleko a v bezpečí, ale co mě překvapilo, byla ukrutná bolest, kterou jsem nikdy nepocítila. A jak bylo mým zvykem, stáhla jsem se do ochrany lesa a samoty a dlouhé měsíce jsem trávila přemýšlením o smyslu toho, proč a jakým způsobem vlastně žiju. A roky Gideonova působení přinesly výsledek - pochopila jsem, že nesmím využívat svou sílu na zabíjení - bez ohledu na to, do jaké situace se dostanu - nic mě neopravňuje k tomu, abych zhatila byť jen jediný další lidský život. Nakonec, můj život už byl příliš dlouhý, a jestli mám zemřít, tak tedy zemřu.
Odešla jsem pak do vedlejšího království a žila stejně jako před Gideonem - nenápadné, osamělé životy. Rozdíl byl však v tom, že jsem víc používala ty lepší stránky svých schopností - pomáhala jsem lidem překonávat krušné časy, jak jen to bylo možné.
Náhoda - nebo to byl snad osud? - tomu však chtěla, že právě, když jsem žila v jednom z měst a živila se prodejem koření, bylo toto město dobyto cizím vojskem. Bitva nebyla dlouhá, měšťané ve snaze zachránit své majetky se vzdali a moje překvapení nemohlo být větší, když do bran v čele dobyvatelů vjel Simeon.
Poznala jsem ho okamžitě, i když byl už zralý muž - a naneštěstí v okamžiku, kdy jsem ho zahlédla, podíval se mým směrem. Poznal mě ihned a zbledl tak strašlivě, že si toho musel všimnout snad každý. Ale neztratil hlavu - potvrdil to, co jsem si o něm myslela už v době, kdy byl malým dítětem - okamžitě mě nechal zajmout. Nemohla jsem se bránit - porušila bych své rozhodnutí nezabíjet a navíc - před tolika lidmi bych se mohla rovnou přiznat, co jsem zač. Nechala jsem se tedy zavřít do žaláře a čekala, až pro mě Simeon pošle. A taky to brzy udělal. Okolo mě bylo stále spousta lidí, nechtěla jsem riskovat prozrazení, navíc - hnala mě zvědavost, nakolik je podobný svému dědovi, tak jsem se nechala předvést.
Snad proto, že neměl potuchy o tom, co dokážu - vždyť na pohled jsem byla jen docela obyčejná mladá žena, nepředstavující nebezpečí - snad i proto, že cítil, že je nablízku rozřešení tajemství, o které se nechtěl dělit, osaměli jsme.
Stála jsem před ním a snažila se tvářit bojácně a pokorně, snad se mi to i dařilo, za dlouhé věky jsem se naučila předstírat i emoce, které jsem z vlastní zkušenosti neznala, ale nutno říct, že mi to neuvěřil. Díval se na mě dlouze, nedalo se vyčíst, co si myslí…
"Měli pravdu, že jsi čarodějnice," spíše konstatoval, když konečně promluvil. "Jak jinak by bylo možné, že vypadáš navlas stejně jako v den, kdy můj děd zemřel, ačkoliv od té doby uběhlo bezmála třicet let… Ty havraní vlasy, černé oči, ten pohrdlivý pohled… Jak to, k čertu, děláš?"
Chtěla jsem mu oponovat, chtěla jsem se tvářit nechápavě a tvrdit něco o tom, že nejsem ta, za kterou mě pokládá, že jsem její dcera nebo vnučka… Ale nešlo to. Jeho oči byly tak podobné Gideonovým, že když jsem se do nich podívala, bylo mi jasné, že prostě VÍ, že jsem to já. A tak jsem odhodila přetvářku a s podivným klidem a ulehčením, které ovládne člověka vždy, když udělá rozhodnutí, které ovlivní jeho život, jsem mu jen oplatila dlouhý pohled a odpověděla:
"Zato ty jsi se změnil, Simeone. Už zdaleka nejsi malý chlapec. A, což mě těší, jsi v mnohém více podobný svému dědovi než otci…"
Asi čekal zapírání, takže se trochu zarazil, ale pak, aniž by hnul brvou, odvětil:
"Můj děd byl velký král a tvá slova mi lichotí. Ale musím říct, že nám všem vrtalo hlavou, co vlastně způsobilo, že Gideon vládl tak dlouho a teď vidím, že pověsti o tom, že mu pomáhala čarodějka, asi měly reálný základ… Můj otec byl slaboch, nemám důvod být na něj pyšný, ale už mám dost řečí o velikosti svého děda a pochybností, zda přesáhnu jeho stín! Tebe mi osud poslal do cesty jako na zavolanou - jen díky tobě se Gideonovi všechno tak dařilo, a teď - teď pomůžeš i mně!"
V jeho slovech se ozvala taková dychtivost a touha ovládat, až mě to zklamalo - přece jen v něm mnohé z jeho otce bylo, a tak jsem mu pohrdavě odpověděla:
"Gideon by byl velký panovník i beze mě. Způsobila to jeho vnitřní síla, rozhodnost, moudrost a dobré srdce. Nepoužíval mě jako něco, co mu pomůže vládnout, byl se mnou, protože jsme to oba chtěli. Takhle to, Simeone, nefunguje. Nebudu ti pomáhat - chybí důvod. Gideona jsem milovala. Ty musíš najít sám v sobě jeho dědictví, které ti dopomůže k tomu, abys vystoupil z jeho stínu."
Zlostí zúžil oči, nečekal, že se mu postavím na odpor, byl přece král, a tak mi začal vyhrožovat. No, neměl v rukou nic, čím by mě přesvědčil, tak jsem se rozhodla jednat. Dřív, než se stačil leknout, jsem ho svírala ve smrtícím objetí, s ústy u jeho divoce bušící krční tepny a možná v tu chvíli pochopil, že se mnou neměl zůstávat sám. Několika slovy jsem ho přesvědčila o tom, že nemá jedinou možnost mi zabránit v tom, abych ho během jediného úderu srdce zbavila života a navrhla mu řešení této ošemetné situace - král, kterého přemohla neozbrojená žena - kdo by ho bral vážně?
Když mě v podstatě dobrovolně vyprovodil ven a propustil, otřesený tím, co zažil, jsem bleskurychle opustila město. A tehdy začalo to, co prožívám dosud - nenávist, přiživená ponížením, se rozhořela naplno a ačkoliv umím být velmi rychlá, je mi od té doby stále v patách.

pokračování příště.. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama