Medvěd 4.část

9. října 2015 v 17:01 |  Povídky
Medvěd - dokončení :)

To byl tedy důvod, proč jsem se ocitla v chatrném bezpečí chalupy v horách. Vím, měla jsem odejít hned, jak přestala zuřit bouře, ale ty děti - ty děti mi v tom prostě zabránily. Snad můj původ, to, že jsem byla bastard, kříženec člověka s něčím, jehož podstatu asi nikdy nepoznám, způsobilo, že jsem nikdy neměla dítě. Měla bych být ráda, ten způsob života, jaký vedu, to v podstatě znemožnil, přesto to byla má velká bolest a chvíle, strávené s hospodářovými dětmi mi alespoň částečně vyplňovaly prázdno, které jsem čas od času pociťovala.
A tak se stalo, že mě Simeon dostihl.
Dodnes nevím, jak mě našel - stopy zametl sníh, ale asi narazil na tu vesnici stejnou náhodou, jako já. A ve chvíli, kdy jsem zaslechla zvenčí ržání a dusot koní, jsem si uvědomila, do jakého nebezpečí jsem přivedla všechny ty lidi, kteří mi tak ochotně poskytli útočiště. Ale bylo pozdě odejít - zdá se, že budu muset tento problém vyřešit tady a teď.
Bylo těsně před rozedněním a vesnice se probouzela, když jsem vyšla ven, abych se Simeonovi postavila.
Vojáci mě ihned obkroužili na malém prostranství mezi chalupami a Simeon, uchlácholený falešným pocitem bezpečí skupiny ozbrojenců, která ho obklopovala, vyjel kupředu a pronesl nadutý proslov o tom, jak jsem v jeho moci a že můj život je v jeho rukou, tak prodchnutý skrývaným zadostiučiněním a tak hloupý… Neříkala jsem nic, jen jsem mu hleděla do očí, trochu ho to zneklidnilo, koně nervózně podupávali a jejich jezdcům dalo práci je udržet na místě. Zvířata ze mě mají strach, to je taky důvod, proč vždycky cestuju pěšky. Napětí se zvyšovalo, což Simeona vyprovokovalo k zoufalému činu - aby ovládl situaci, popadl meč a jeho špičku mi zaryl do krku. Bolest mě vždycky popudí - zvedla se ve mně vlna zlosti, předcházející výbuchu síly, vší silou jsem se ale ovládla, jen se mi z hrdla vydralo výhružné zavrčení. Ten zvuk jako by všechno spustil - koně se začali zvedat na zadní, několik jezdců popadalo na zem a Simeon se okamžitě stáhl. Divoce se rozhlížel kolem a rychle se rozhodl - pochopil, že silou se mnou nic nezmůže.
"Zpátky!" vykřikl, "Držte se od ní dál! A nažeňte sem všechny vesničany!"
Zamrazilo mě. Chce ty chudáky použít proti mně! Cukalo to ve mně - uteču, budou mě pronásledovat a je nechají na pokoji, ale Simeon do mě viděl. "Jestli se pohneš, všechny je zabiju!" křičel a vojáci tahali z chalup bránící se ženy, ječící děti, ano, i ty MOJE děti! A byli zase tak hrubí… Horečně jsem přemýšlela, jak z toho ven, ale přemýšlení nestačilo. Poznala jsem něco, co jsem zatím necítila a pochopila, jak snadno lze ovládat člověka, když má strach - hlavně strach o někoho blízkého. A ty doposud nepoznané emoce vzbudily mou sílu, a ta, podpořená bezmocným vztekem, že nejsem dost rychlá, abych je zachránila všechny, stoupala z mého nitra jako nezadržitelná lavina, drala se ven, větší než kdy předtím, aby vytryskla ven v podobě koncentrované energie. Mé tělo se zkroutilo v křeči, hlava se zaklonila, ruce jsem měla rozpřažené a z mého hrdla se vydral podivný, hrozivý výkřik, dlouhý a strašlivý, tak silný, že všichni popadali na zem s rukama přitisknutýma na uši a svíjeli se a sténali bolestí.
Jakmile výkřik dozněl, zjistila jsem, že držím Simeona za paže, zuby svíraly jeho hrdlo a v hlavě mi hučel rytmus vzbouřené krve, přikazující - ZABIJ!
Simeon byl sinalý hrůzou, třásl se jako raněný srnec a pach jeho strachu mi zatmíval rozum, toužila jsem po jeho krvi jako nikdy po ničem…
Jenže v tu chvíli mi bleskl hlavou Gideonův laskavý hlas, vybavila se mi jeho tvář, a připomněla mi mé rozhodnutí… Pomalu, hrozně pomalu jsem získávala vládu sama nad sebou a postupně povolovala stisk zubů. Když jsem ho konečně pustila, hlasem, který byl ještě zastřený hladem po jeho smrti, jsem mu řekla:
"Nikdo už mě nedonutí zabíjet, ani ty ne! Nestane se ze mě stvůra, protože ty bys klidně zabil nevinné děti! Přikaž, ať je okamžitě nechají a odtáhněte hned pryč, jinak za sebe neručím!"
Ale Simeon byl tak vyděšený, že nebyl schopen slova - jen chroptěl, a vojáci se začínali mátořit a poohlíželi se po zbraních, které upustili na zem.
Vypadalo to, že situace spěje k neodvratnému zásahu, ale pak se stalo něco, co jsem nečekala. Vesničané pochopili, že se schyluje k masakru, chopili se zbraní, poházených po zemi a s křikem se pustili do vojáků. Ti, kteří neutekli, byli zabiti, jejich koně se už při mém výkřiku rozprchli do lesů, takže během krátké, ale kruté řeže byla vesnice v bezpečí. Stále jsem seděla na sněhu a svírala Simeona, vyčerpaná přestálým vypětím, a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že necítím jeho tep - Simeon zemřel hrůzou…
Poté, co pohřbili těla mrtvých vojáků a Simeona, poté co sehnali z lesů zaběhnuté koně a do řeky naházeli zkrvavený sníh, poté, co se rozhořely ohně, vzdávající dík za přežití, jsem se chystala odejít.
Ale, i když jsem to nechápala, vesničané mi zastoupili cestu, prosili mě, ať s nimi zůstanu a slibovali, že u nich se mé tajemství zachová. Neměli ze mě strach, viděli dobře, že to, co jsem udělala, bylo pro jejich záchranu. A protože kromě nich samých na jejich životech nikdy nikomu nezáleželo, vzdávali mi touto nabídkou hold.
Možná zůstanu… uvidím, jak jejich děti rostou…
Deset let…
A možná, že i déle… uvidím….

KOnečně koNEC :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama