Nejsilnější pouto I.

18. října 2015 v 20:27 |  Povídky
NEJSILNĚJŠÍ POUTO
Myslím, že čas pro mě není příliš důležitý. Většinou se objevím tam, kde chci, v okamžiku, kdy na to místo pomyslím. Má to ovšem i své nevýhody, jako například tenkrát, když jsem s po divokých snech zčistajasna ocitla v malé kamenné místnosti, která připomínala kobku (a taky to skutečně kobka byla). Sedla jsem si na okénko, které směřovalo do oblohy a prohlížela si výsledky pečlivostí, s jakou byly do tlustých stěn zasazeny silné mříže. Byla jsem zvědavá, kde jsem se ocitla, tak jsem se rozhodla, že si ohlídnu okolí. Vyklouzla jsem z okna a viděla jsem, že kobka je ve vysoké věži středně velkého hradu. Byl to docela pěkný a pevný hrad, ale právě se začalo smrákat, a tak jsem jenom proletěla nad vodním příkopem až k hradní bráně a chtěla jsem se vrátit, když jsem na cestě zaslechla dusot kopyt. Ne, opravdu nejsem tak zvědavá, jak vypadám, prostě mě jen zajímalo, kdo přijíždí. Kůň běžel s námahou, hned jsem viděla proč. Kromě jezdce nesl totiž velký balík, přehozený přes sedlo - a z něj vykukoval po jedné straně pramen dlouhých vlasů!
Jezdec projel bránou, která se ihned zavřela a já ho samozřejmě následovala. Za branou bylo malé nádvoří, na kterém se srotil malý dav v čele s dobře oděným tmavovlasým mužem. Měl hezkou snědou tvář, ale ústa mu křivil ironický úsměšek. Jezdec sesedl, uklonil se a balík položil muži k nohám.
"Zde je, můj kníže," řekl s kníže se potěšeně usmál. Viděla jsem, že jezdci něco odpovídá, ale neslyšela jsem co, protože mě právě v tu chvíli začal shánět Bruk a přehlušil všechno ostatní. Sykla jsem na něj, ať chvíli počká, on pak ztichnul a já jsem mohla konečně poslouchat. Ale kníže už odcházel i s jezdcem pryčz nádvoří a na zbytek průvodu jen křiknul: "Odneste ji nahoru do věže!" a tak jsem se raději ztratila, protože mě zase volal Bruk.
Když jsem se v kobce objevila podruhé, nebyla prázdná. Podle očekávání v ní byla ta dívka, co ji přinesl ten neznámý jezdec. Byla moc krásná, měla dlouhé, až k pasu sahající černé vlasy a krásnou jemnou tvář. Bylo mi jí líto, protože měla na nohou i rukou okovy, které byly připevněny řetězy ve zdi a oblečeny měla ty nepraktické dlouhé šaty, co nosí všechny zdejší ženy. Látka byla jemná a měkce se třpytila ve světle pochodní, kdykoliv se dívka pohnula. Byla opravdu škoda, že musela v takových šatech sedět na té špinavé kamenné podlaze. Viděla jsem, jak se chvěje a došlo mi, že to asi nebude jenom zimou. Vtom se na chodbě ozvaly kroky a v zámku zarachotil klíč. Dívka prudce vstala a k mé radosti jsem poznala, že se nechvěje strachem, ale vzteky. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil kníže, kterého jsem viděla předtím na nádvoří. Dvorně se uklonil a řekl: "Vítám tě na svém hradě, Coro." Cora se ovládla, podívala se mu zpříma do očí a pevně odpověděla: "Nemáš právo mě tu držet, Ragnare. Pustíš mě, ať chceš nebo nechceš, je to jen otázka času. Ušetříš si nepříjemnosti, když mě pustíš hned a oba a oba tu hloupou příhodu zapomeneme." Ragnar se pousmál a protáhle řekl: "Co to slyším? Nepříjemnosti? Hloupá příhoda? Nevím, o čem to mluvíš, moje krasavice. Můj hrad vítá tvou přítomnost, ožil tvou proslulou krásou. Tolikrát jsem tě už zval k malé návštěvě, i tentokrát, když jsem tě požádal o ruku, vzpomínáš si?"
"Ano, vzpomínám si," pronesla Cora a teď už se jí hlas chvěl potlačovaným vztekem. "A taky si vzpomínám, že jsem ti řekla, že do tohoto hradu nikdy nevstoupím a tvou ženou nebudu!"
"No vidíš, a přece jsi tady. Možná, že se změní i odpověď na druhou otázku."
"Nevšimla jsem si, že bych tu byla dobrovolně!" vykřikla Cora. A dobrovolně svou odpověď nikdy nezměním!" Ragner k ní popošel, stál u ní blízko, tak blizoučko, že Cora ztratila svou jistotu a přitiskla se zády ke zdi.
"Nikdy?" řekl podivně tichým hlasem a z obličeje se mu náhle vytratila všechna ironie. Pak zvedl ruku a konečky prstů se dotkl jemné kůže v Cořině výstřihu.
Cora ztuhla a oči se ji zúžily do malých štěrbinek. Pak se nadechla a plivla Ragnarovi do obličeje. Ten stáhl ruku, pomalu se otřel aopakoval:
"Nikdy?" Klidně se na Coru podíval a pokračoval: "Ale má milá Coro, nikdo tu nemluví o dobrovolnosti." Otočil se a šel ke dveřím. Stráž mu otevřela a než vyšel ven, ještě se zastavil a aniž by se na ni podíval, řekl: "Jak jsi správně řekla, je to jen otázka času. Ke tvé smůle - já ho mám víc." A konečně odešel.
Byla jsem tam ještě dlouho, tak dlouho, až se venku rozednilo a Cora usnula, a celou tu dobu jsem přemýšlela nad tím, co se tu odehrávalo. Pak jsem dostala hlad a řekla jsem si, že se na to zeptám Bruka.
Tentokrát byla Cora o něco bledší a pod očim měla tmavé kruhy. Ale přesto stála vzpřímeně a lehkým konverzačním tónem se Ragnara ptala:
"U vás na hradě není zvykem podávat snídani?"
Ragnar se usmál a stejně lehce opáčil: "Změnila jsi snad svůj názor ohledně našeho sňatku?"
"Ne", usmál se sladce Cora.
Ragnar pokrčil rameny: "Tak je mi opravdu líto." Pokynul sluhovi, který stál za dveřmi s tácem plným jídla, ten vešel a položil ho na druhý konec kobky, než byla připoutána Cora.
"Příjdu se zeptat zase zítra," uklonil se Ragnar a svižně vyšel z cely.
O chvíli později jsem se odtud ztratila i já. Těch krys se na tu snídani sešlo na můj vkus prostě moc.
A tak to šlo pár dní. Pak už se Cora ani nezvedla, když Ragnar vešel a později, když už neměla ani sílu říct ne a jenom vrtěla hlavou, si Ragnar povzdychl, poslal pro komorné, aby ji umyly a převlékly do čistých šatů, a začal ji krmit. Po týdnu už byla docla v pořádku a já jsem byla zvědavá, co bude dál. Ještě ten večer jsem se dočkala. Když Ragnar vešel do kobky, Cořiny oči ztvrdly a celou dobu, co byl s ní, ho sledovala s neskrývanou nenávistí. Chvíli mluvil jen tak a ona mlčela. Pak se na ni zadíval přišel blíž a tiše řekl:
"Coro, je mi líto, že jsi hladověla. Ale nešlo to s tebou jinak, přinutila jsi mě k tomu." Vzal její obličej do dlaní a začal naléhavě šeptat: "Miluji tě, Coro, a nesnesu, abys patřila někomu jinému. Raději bych tě viděl mrtvou, než bych se měl smířit s představou, že nejsi moje. Chci tě za každou cenu a tak se tě znovu ptám: Budeš moji ženou?"
Cora mu chvíli hleděla do očí, pak se mu vytrhla a zlobně cedila mezi zuby: "Řekla jsem ti, že si tě nevezmu, a svůj názor nezměním. A zapamatuj si: Už nikdy - rozumíš - nikdy se mě nedotýkej!"
Ragnar odstoupil a pokrčil rameny: "Věřím, že to myslíš vážně. Jestli tě mé doteky nepřiměly souhlasit se svatbou, snad jiným se povede tam, kde já jsem zklamal. Stráže! Zavolejte kata!" S těmitoslovy se otočil a Cora, která na něj hleděla se široce otevřenýma očima, nevěřícně zvolala:
"Stůj Ragnare! Přece si nemyslíš, že mě tu můžeš mučit?"
"Skutečně si to myslím, Coro. Vždyť co znamenají muka těla proti mukám, která mi způsobuješ svým odmítáním? Zatím na shledanou a doufám, že nebudeš příliš zarputilá."
Seděla jsem v koutě a sledovala Ragnara, jak odchází, dívala se na Coru a cítila její bezmocnost a nenávist, a když přišel kat, i její strach. Bruk říká, že nic nevydržím. Je to pravda, protože když jí obuli španělskou botu, už jsem tam nebyla.
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama