Nejsilnější pouto II.

18. října 2015 v 20:28 |  Povídky
Do kobky svítil měsíc. Lákavě a romanticky. Ale ten uzlíček v okovech ho nevnímal. Seděla jsem kousíček od jejího obličeje a nevědělajsem, co mám dělat, protože ta hrdá a krásná Cora tu ležela bezvládně na podlaze, vlasy měla slepené potem a původně krásné šaty z ní visely v cárech a odhalovaly zranění způsobená katem. Přerývaně dýchala a já jsem právě přemýšlela, o čem se jí v tom horečnatém snu zdá, když najednou otevřela oči a zadívala se na mě. Z počátku jsem si myslela, že je to náhoda, ale když jsem se zvedla, její oči mě sledovaly. Viděla mě, a proto bylo jasné, že je na tom zle.
"Ale, skřítek," řekla s námahou a olízla si rozkousané rty. "Příjemná změna po Ragnarovi."
"Bolí to?" zeptala jsem se a Coru to překvapilo. Sykla bolestí, jak měnila polohu, aby mě líp viděla a zašeptala:
"Ty mluvíš?" Rozkašlala se a po chvilce pokračovala: "Opravdu jsi tady? Nezdá se mi to? Odkud jsi přišla?"
"No," řekla jsem váhavě, "nejsem tak docela skřítek. V podstatě bys mě ani neměla vidět, když přijdeme sem, jsme... neviditelní."
"Sem k nám? Odkud vlastně jsi?" Zemdleně šeptala Cora a já jsem marně přemítala, jak jí vysvětlit pojem paralelní dimenze." Nakonec jsem odpověděla:
"Nejsme odtud. Žijeme v trošku jiném světě, ale sem můžeme taky. Je to jako... navštívit sousedy."
"Zavímavé," sykla Cora. "A jak se sem vlastně dostaneš?"
Pokrčila jsem rameny: "Tak, prostě si pomyslím na místo, kam se chci dostat a jsem tam."
Cora se bolestně vztyčila a začala si pro sebe horečně šeptat: "Cože? Jen pomyslet? Stačí ti tak málo? Ach, kdybych i já mohla..." Najednou se na mě zadívala a naléhavě mě prosila: ""Pomoz mi, prosím, pomoz mi odtud, odměním se ti, dám ti co budeš chtít, jen mě odtud prosím tě dostaň!" Rychlost šepotu se zvyšovala a řeč jí uťal bezmocný vzlyk.
"Já... nemůžu ti pomoci," namítala jsem nešťastně. "C kdybys to zkusila jako já? Třeba to u vás taky jde - jen chtít."
"Ne, chtít u nás nestačí," vykřikla a přerušila tak moje nesmělé návrhy. Chvíli namáhavě oddechovala a pak se mě už klidně zeptala: "Pomůžeš mi?"
Bezmocně jsem zavrtěla hlavou. Cora na mě vrhla prázdný pohled a pomalu se složila zpátky na zem. "Pak mi tedy nezbývá, než se stát Ragnarovou ženou. Další mučení už nevydržím." Víčka jí klesla a já jsem pochopila, že to vzdala. Za oknem začínalo nebe blednout a já jsem tu zase seděla a přemýšlela, když se mi ozval Bruk.
(Víš, co tě čeká, když to uděláš?)
"Vím", odpověděla jsem.
(Nedělej to, nestojí to za to.)
"Ale co potom stojí za to? Už mě nebaví poletovat sem a tam. Chci taky někde zanechat svou stopu. A je mi jí líto."
(Nemluv hlouposti a vrať se.)
"Ne, Bruku, nemůžu", povzdechla jsem si. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval znovu, tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměla:
(Jak myslíš. Ale bude mi po tobě smutno, Světluško. Sbohem.) A byl pryč.
Za dveřmi se ozvaly kroky a v zámku se se zaskřípěním otočil klíč. Cora sebou vyděšeně trhla a couvla ke stěně, ale byl to jenom Ragnar. Přišel až k ní a řekl:
"Coro, ptám se tě naposledy - budeš mojí ženou? Na tom, jak odpovíš, závisí tvůj život. Protože jestli řekneš ne, už mě sice nikdy neuvidíš, ale neuvidíš až do konce života nic jiného, než tuhle kobku. A vzhledem k tomu, jak s tebou naložil kat, to nebude dlouho trvat. Chci tedy slyšet tvou odpověď."
Cora sklonila hlavu a zavřela oči. Chvíli tak zůstala a pak otevřela ústa, aby odpověděla. A tehdy jsem se jí dotkla.
Do Cory začala ze mě proudit energie. Když to ucítila, prudce otevřela oči. Udiveně po mně mrkla, ale když jsem se na ni pousmála, otočila se k Ragnarovi a majestátně vstala. Udivenému knížeti odpověděla:
"Ragnare, už se mi to tady omrzelo. Opouštím tuhle kobku a radím ti dobře - nepokoušej se mi v tom bránit. Nemuselo by to s tebou dopadnout dobře." Pak na potvrzení svých slov zvedla ruce a okovy s řinčením odpadly. Když odkopla řetězy, které jí tak dlouho spoutávaly nohy, Ragnar i stráže vytřeštili oči a bledý kníže zachraptěl:
"Ale... to přece... nemůžeš!"
Cora zaklonla hlavu a rozesmála se: "Že nemůžu? Ale můžu, Ragnare, můžu toho mnohem víc. Můžu třeba vyletět tímhle oknem a oznámit všem, žes mě tu držel a jak jsi se mnou nakládal. Můžu tě připoutat k té odporné studené zdi až do konce tvých dnů nebo ten tvůj hrad i s tebou spálit na uhel. Můžu, ale neudělám to. Připoutaljsi mě totiž k sobě zvláštním poutem. Poutem, které je silnější než okovy, je to pouto nenávisti a to mě vede k tomu, že na tvoji otázku odpovím ano, Ragnare. Ano, stanu se tvou ženou a už nikdy tě neopustím!"
Kníže se naposledy pokusil o ovládnutí situace a křikl:
"Stráže, chopte se jí!" Stráže se váhavě pohnuly směrem ke Coře s napřaženými halapartnami. Cora se na mě nejistě podívala, ale když viděla, že ji stále držím, upřela oči nejprve na prvního, a pak na druhého strážného. Myslím, že byli sotva víc překvapeni než Ragnar, když jim dřevce halaparten vzplály v rukou a oni je s výkřiky odhodili. Cora se opět zasmála a přistoupila blíž. Otřesený Ragnar zašeptal:
"Ty nejsi Cora, ty jsi čarodějnice!"
"Jsem ta Cora, kterou jsi tady ze mě udělal. Chtěl jsi mě za každou cenu. Tohle je ta cena. Jsem tvoje a ujišťuji tě, že po mém boku prožiješ velmi dlouhý život." Zahleděla se mu hluboko do očí a pak rázně vyšla z kobky. Ragnar ji zdrceně následoval.
Síla ze mě rychle unikala do Cory a vytvářela v ní stejné schopnosti, jaké jsem dosud měla já. Cítila jsem zklamání, protože smyslem mého života nemělo být to, že jsem se stala nástrojem pomsty. Vzpomněla jsem si na Bruka, na to, jak mi řekl Světluško, na to, že s tímhle oslovením hodně šetřil a bylo mi líto, že už to od něj nikdy neuslyším. Ale tohle se nedalo zastavit. Vyhrkly mi slzy a pak jsem se proměnila v energii proudu fotonů.
Když kolem Cory prolétl světelný paprsek, zastavila se a pohlédla na Ragnara: "Podívej, první paprsek světla v novém dni. Doufám, že nám přinese štěstí." A hradem se rozlehl její vítězoslavný smích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama