Orin a Luna 1. část

14. října 2015 v 10:31 |  Povídky
Příběh o Orinovi a Luně
Nad mořem zuřila bouře a blesky nepravidelně osvětlovaly pobřeží, bičované zdivočelými vlnami. Souboj živlů ale nebyl ničím ve srovnání s vnitřním bojem, který právě prožíval Orin.
Seděl na zemi ve své chýši a hlavu svíral v dlaních. Na posteli ležela žena, podivně tichá, zpocené vlasy přilepené k čelu, teď už mrtvolně blednoucímu, jednoduchý slamník pomalu vsakoval krev, která už přestala prýštit. Orinovi uniklo bolestné zaskučení a v odpověď se ozval slabý nářek. Orin si zacpal uši a kolíbal se ze strany na stranu, jako by ten pohyb dokázal zaplašit neodvratnou skutečnost, že se v jednom okamžiku stal otcem i vdovcem zároveň.
Nářek postupně sílil a Orin se nakonec zvedl a popošel k dítěti, hlásícímu se o pozornost a bezpečnou náruč.
Svraštělá tvářička křičícího novorozeněte a zaťaté pěstičky, bezmocně se komíhající okolo malé hlavičky, v něm vzbudily rozporuplné pocity. Zatřásl vlasatou hlavou, aby zahnal myšlenky na silný úder, který by ukončil ten neodbytný křik a konečně se odhodlal. Zabalil děvčátko do kusu plátna a přivinul ho k sobě. Dítě se jako zázrakem uklidnilo a s jemným zavrněním pozvolna usnulo.
Bouře se přesunula dál nad moře a zanedlouho mezi mračny vykoukl kulaťoučký Měsíc. Orin s dítětem v náručí vyšel z chýše, pozoroval teď už klidnou tvářičku a ve svitu stříbrných paprsků v ní hledal podobu zemřelé ženy. Nenalezl ale nic, co by mu ji připomnělo a znovu ho zalila bolest a obavy z toho, jak tohoto malého tvorečka udrží při životě. Nakonec ho napadlo, že hned ráno zajde do vesnice a najde někoho, kdo se o ni postará.
Ranní slunce zastihlo Orina na cestě, vedoucí do vesnice. Za chatrčí se tyčila nízká mohyla z kamení, pod kterou spočívala jeho žena a Orin spěchal, aby koupil pro novorozeně nějaké mléko. Hned v prvním domku žila žena s dítětem, která Orinovi ochotně pomohla s nakrmením děvčátka, ale jeho prosbu o to, aby se dítěte ujala, odmítla. A takové odpovědi se mu dostalo i v jiných rodinách.
Když se chýlilo k poledni, Orin hledal odpočinek v místním hostinci. Usedl do stínu na hrubě otesanou lavici a dceru položil opatrně vedle sebe. Hostinská mu donesla máz piva a Orin zádumčivě hleděl na dítě, klidně spící v hrubě ovázaném povijanu. Z krušných myšlenek ho vyrušil mužský hlas:
"Slyšel jsem, co se ti stalo, Orine. Prý hledáš někoho, kdo se ti o ni postará… Zbavím tě toho děcka, jestli chceš."
Orin zvedl oči a zahleděl se do zjizvené tváře obchodníka Balta.
"Na co by ti byla?" zeptal se ho s podezřením v hlase.
Balt se zašklebil: "Co se staráš? Tobě bude k ničemu, jen pro starost. Moje holky se o ni postarají a až doroste, stačí, když zdědí jen polovinu krásy tvé ženy, zájem o ni bude, z toho strach nemám. Než na sebe začne vydělávat, dáš mi každý úplněk nějakou sumičku…"
Nedopověděl, protože Orin ho v tu chvíli držel za halenu na hrudi a Balt ucítil na krku ostří jeho nože.
"Zmiz odsud," procedil Orin mezi zuby.
"No no… zas tak moc jsem neřekl…" drmolil rychle Balt a když Orin povolil sevření, rychle ustoupil, upravil se a úkosem pozoroval, jak Orin znovu usedá. "Stejně ji nevypipláš, ještě budeš litovat, žes mou nabídku nepřijal," pronesl pak, ale když zachytil Orinův zlý pohled, odplivl si a s brbláním odešel.
Orin se zvedl, vzal dítě, zaplatil a znovu se zahleděl do bezbranného obličejíčku.
"Tebe se tenhle chlap nikdy nedotkne, to ti slibuju," řekl polohlasem a holčička se v jeho náručí spokojeně zavrtěla.
Večer seděl Orin s dítětem na klíně u ohně na pláži a za chýší přežvykovala nově koupená koza.
Tvář holčičky byla tak uvolněná a Orin s bázlivou úctou pozoroval dokonalost nově zrozeného života. Co ho však překvapovalo nejvíc, byl nával citu, který pocítil vždy, když se na dítě podíval. Nikdy v životě nic podobného necítil a do mysli se mu pomalu, ale jistě prodíralo vědomí toho, že toto dítě nemůže nikdy opustit a že ho bude už navždy hluboce milovat.
Nad mořem zářil Měsíc a Orina napadlo jediné jméno, které by děvčátku dal.
"Budeš se jmenovat Luna," řekl tiše a hrubými prsty se opatrně dotkl jemně ochmýřené hlavičky.
Říci, že Lunino rané dětství proběhlo bez problémů, by bylo nepravdivé, ale jisté je to, že Orinova láskyplná péče ji udržela při životě.
Od dětských let ji Orin učil všemu, co znal a uměl a naopak Luna svou zvědavostí a dětsky zjednodušeným pohledem posouvala jeho vnímání světa.
Vzhledem k tomu, že všechen čas trávili spolu, postupně spolu srostli tak, že si jeden bez druhého nedokázali svůj život představit. Často se taky stávalo, že nepotřebovali slova a domlouvali se jediným pohledem.
Přes den většinou lovili ryby, které občas prodávali ve vesnici, nebo sbírali dřevo, které na pláž vyplavilo moře. Děvčátko vzhlíželo k urostlému Orinovi s bezmeznou úctou a láskou a on jí stejnou měrou oplácel.
Za večerů pak sedávali na pláži u ohně a pozorovali hvězdy a moře. Vymýšleli si příběhy o známých souhvězdích a hledali nové, sdíleli spolu každou myšlenku, která je napadla a oba cítili, že je jejich vztah velmi vyjímečný.
Když bylo Luně asi 9 let, stala se podivná příhoda. Orin něco vyráběl za chatrčí a luna se koupala v moři. Ačkoliv uměla plavat jako ryba už od útlého dětství, nějakým řízením osudu se přihodilo, že přišla velká vlna a nečekaně ji zalila. Luně vnikla slaná voda do úst i do nosu, ztratila orientaci a nemohla se vynořit. Snažila se plavat, ale docházel jí dech a protože nemohla volat, v duchu křičela o pomoc a volala Orina. Když už to vypadalo, že se utopí, náhle ji popadla silná ruka a Orin ji vytáhl nad hladinu. Prskající a vyčerpanou ji donesl na břeh a luna si do konce života uchovala v paměti jeho vyděšený výraz, když si uvědomil, že ji mohl navždy ztratit.
Když pak spolu večer seděli u ohně, ptala se Luna, jak ji v moři objevil, když ji nemohl ve vlnách ani vidět, ani slyšet, a Orin to nedokázal vysvětlit - při práci ho ale najednou zastihl pocit, že je Luna v nebezpečí a v duchu slyšel její křik a volání o pomoc. Šel pak k moři a najisto směřoval do míst, kde se Luna topila. Oba toto zjištění překvapilo a po dlouhé diskusi se rozhodli, že tento nově objevený způsob komunikace budou procvičovat.
A tak to zkoušeli každý den, a ačkoli už to nikdy nefungovalo tak jasně jako poprvé, časem se jim tento způsob dorozumívání stal něčím zcela běžným. Bohužel se ukázalo, že informace dokáže Luna vysílat, ale ne přijímat, a u Orina tomu bylo přesně naopak. Když se Luna soustředila na nějaký obraz ve své mysli, vytanul stejný obraz i Orinovi, obráceně to ale nedokázali.
Čas běžel a z Luny vyrostla krásná dívka. Byla vysoká po Orinovi a štíhlá po matce. Temně hnědé vlasy nosila spletené proužky látky do jakéhosi věnce okolo hlavy, ze které rozpustilý přímořský vítr vytahoval zvlněné pramínky, lemující sluncem opálený obličej.
Když navštěvovali vesnici, začali se kolem Luny otáčet místní mladíci; Luně, zvyklé na stálou přítomnost moudrého a vyzrálého Orina, však všichni připadali prostoduší, nezajímaví a podivně cizí a o kontakt s nimi nestála.
Na pláži je ale občas navštěvovaly děti z vesnice, zvlášť si Lunu oblíbila Okla, nejmladší dcera ženy, která před lety vypomohla Orinovi s péčí o novorozeně. Její otec už zemřel a ona s matkou žila v rodině své nejstarší sestry a pomáhala jí s péčí o děti, které na pláž brávala s sebou.
Luna děti milovala a děti milovaly ji a ačkoliv Luna svůj život s Orinem nepovažovala za jednotvárný, vnášely do jejich životů radost a oživení.
Černovlasá kudrnatá Okla jednoho dne přiběhla se dvěma svými svěřenci na pláž a s očima navrch hlavy hlásila Luně, že její sestře se v noci narodil další syn. Nadšeně popisovala Luně detaily jeho narození a rozplývala se nad tím, jak je ještě maličký a přitom dokáže tak silně křičet a pak se zeptala Luny, proč ona nemá nějaké děti, vždyť není o moc mladší než její sestra a ta už jich má! Luna se tomu smála a odbyla ji nějakým žertem, ale když Okla odešla, zůstala po zbytek dne nezvykle zamlklá.

Pokračování příště :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama