Orin a Luna 2. část

14. října 2015 v 10:34 |  Povídky
A večer, když s Orinem seděli v ještě nevychladlém písku, obrátila se na něj a řekla:
"Chtěla bych s tebou o něčem mluvit, otče. Přemýšlela jsem o tom, jak tady spolu žijeme. Jsem tu šťastná, ale něco mi chybí. Rozhodla jsem se, že chci mít dítě."
Orin se na ni podíval, bez překvapení, protože něco takového očekával, a odpověděl:
"Už jsme o tom přece mluvili, Luno. Jestli chceš mít děti, musíš si najít manžela a sdílet s ním jeho domov. Nebudu ti samozřejmě bránit, máš právo na svůj život."
Luna rozhodně zavrtěla hlavou: "Nechci mít manžela a odejít odsud, chci mít jen dítě! Baltovy holky taky nemají manžely a děti mají!"
"To je něco úplně jiného," odporoval Orin. "Baltovy holky jsou pro každého, kdo zaplatí a jejich děti své otce nikdy nepoznají. Čeká je krušný život, to bys přece pro své dítě nechtěla. Dítě má mít otce i matku, kteří se o něj postarají."
"Já jsem svou matku nikdy nepoznala," namítla Luna, zrudlá rozčilením. "Měla jsem tebe. A ty mi přece můžeš pomoct a ochránit mě i dítě. Děláš to celý život, proč teď nechceš?"
"Takhle to nejde. Najdi si manžela a vdej se, jestli chceš, ale nemůžeš mít dítě jen tak - jeho otec by na něj uplatňoval nárok. Nechceš mít přece dítě s nějakým cizím člověkem, který by tě považoval za něco jako jsou Baltovy holky!"
"Takže chceš, abych se rozhodla mezi životem s tebou a dítětem?" ptala se nevěřícně Luna. "Já to tak nechci! Chci zůstat s tebou, nechci nikoho jiného, ty jsi pro mě všechno, co mám, nemůžu sdílet svůj život s nějakým cizím mužem!" Hlas se jí měnil potlačovaným pláčem a nakonec se přesunula k Orinovi, objala ho okolo krku a uslzenou tvář přitiskla k jeho. "Otče, pochop mě - ty jsi mi dal život a vychoval mě, i já chci dát život a mít dítě!"
Orin ji objal, hladil po ramenou a vlasech a hlavou se mu honily různé myšlenky - strach, že mu Luna odejde, bude patřit jinému muži a on už nebude hrát v jejím životě stejnou roli jako dřív. A náhle ho jako blesk zasáhlo poznání, že žárlí - žárlí na Lunu ne jako na dceru, ale na ženu. Tento dlouho potlačovaný pocit, který se tak náhle vydral na povrch, ho vyděsil natolik, že prudce vstal, odstrčil od sebe plačící Lunu a hrubě ji okřikl: "Přestaň! Jsi moje dcera, já jsem tvůj otec a říkám ti, že pokud si nenajdeš manžela, který ti dá nový domov, o žádném dítěti neuvažuj! Jdi spát! Hned!"
Luna se na něj dívala s doširoka otevřenýma očima, nechápala, co ho tak rozzlobilo, protože nikdy dřív se k ní takto nechoval. Pak v návalu zlosti, že ji snad poprvé v životě nepochopil, sevřela rty, prudkým pohybem si otřela slzy, otočila se a uraženě odkráčela do chýše.
Tu noc toho ani jeden z nich moc nenaspal. Luna se převracela na slamníku z boku na bok, marně se pokoušejíce o spánek a Orin chvilkami seděl u ohně a chvilkami pochodoval sem a tam po pobřeží.
Uprostřed noci se Luně konečně podařilo usnout a po několika zmatených snech, ve kterých se prolínal křik nějakého dítěte a škodolibý smích zjizveného Balta s všetečnými otázkami Okly, k ní přišel konečně klidný sen. V tom snu objímala Orina, dotýkala se ho celým tělem a jejich srdce bila ve stejném divokém rytmu. Jeho ruce ji hladily a v okamžiku, kdy se setkaly jejich rty ve vášnivém polibku, se Luna probudila. Srdce jí bušilo až v krku dosud nepoznanou touhou a oči vytřeštěně zíraly do tmy. A tehdy jí došlo, proč byl Orin na ni tak hrubý a proč ona nikdy nechtěla jiného muže.
Toto poznání ji zasáhlo s takovou silou, že pocítila až fyzickou bolest, zkroutila se na lůžku, skrčila kolena až k bradě a mezi rty jí uniklo dlouhé tiché zaúpění.
Srdce stále bušilo jako o závod a hlava se jí točila, ale Luna se přesto po chvíli pomalu posadila. Neviděla před sebou žádnou cestu, měla pocit, jako by měla zůstat sedět na slamníku až do konce svého života. Ale v hloubi duše věděla, co musí udělat, jen jí bylo jasné, že až vstane, nebude už možnost couvnout.
Tma v chatrči začala řídnout a Luna pochopila, že už dál nemůže čekat. Vstala, projela očima důvěrně známou jedinou místnost - svůj domov a pomalu vyšla ven.
Orin ležel na bílém písku jako tmavá skvrna vedle vyhaslého ohniště a spal. Strojeným krokem popošla blíž, ale zastavila se, jako by jí nějaká síla bránila dojít až k němu.
Cítila se podivně prázdná, když ho pozorovala, jak spí a náhle jí v hlavě vybuchla tak silná nenávist, že se jí až zalekla. Nenáviděla Orina za to, že ho miluje jinak než jako otce, nenáviděla sebe za své pocity, nenáviděla místo, kde prožila celý svůj život, nenáviděla osud, že ji postavil před rozhodnutí, které musí udělat…
A pak, bez jediného ohlédnutí, vykročila po pláži pryč. Šla a šla pořád dál po pobřeží, bez zastavení, a teprve když slunce vykouklo nad skaliska, lemující písečné pláže, zpomalila krok, až se úplně zastavila. Stála chvíli bez pohnutí a v hlavě jí bušila prázdnota. A pojednou ji přemohla tak silná bolest, že klesla na kolena a ze rtů se vydralo zaúpění, které přešlo v hlasitý nářek. Klečela v písku a křičela, aby povolila ten přetlak, který ji mučil, slzy jí proudem tekly po tvářích a její pláč se odrážel od skal.
V tu chvíli se Orin prudce probudil. Cítil Luninu bolest stejně silně jako tenkrát, když se jako dítě topila v moři a vyskočil na nohy. Když večer nemohl spát a chodil po pláži, bolestně si uvědomil, že Luně nemůže bránit v tom, aby šla vlastní cestou, potlačil pocity, které ho přepadly při jejich rozhovoru a slíbil si, že jí pomůže najít hodného muže, se kterým by naplnila svůj život a touhu po dětech. Věděl, že udělá cokoliv, aby byla šťastná, i kdyby to mělo znamenat, že se jejich cesty rozejdou. A jedině toto vědomí ho nakonec krátce před rozedněním ukolébalo k spánku, protože věřil, že se ráno s Lunou udobří a promluví si o tom všem a dojdou k řešení tak, jako tomu doposud vždycky bylo.
Ale když ho probudila Lunina vykřičená bolest, pochopil, že se stalo něco zlého. Rozběhl se k chýši a ani ho nepřekvapilo, že tam Luna není. Jen se porozhlédl a když zjistil, že v chýši jsou všechny její věci, trochu ho to uklidnilo, pak zpozoroval její stopy, dosud viditelné v písku a bez rozmýšlení se vydal za ní. Obava z její ztráty mu ale stále seděla v srdci jako temný stín a nechtěla ustoupit. A tak spěchal co nejvíc, aby ji dohnal.
Když se Luna uklidnila, otřela si obličej mokrý a opuchlý od pláče a snažila se na celou věc dívat z nějakého lepšího úhlu. Ale ať se snažila, jak chtěla, neviděla nic. A pak si s hrůzou uvědomila, že díky svému spojení s Orinem on musel cítit, co cítila ona ve chvíli nevětšího zoufalství. Vyděsilo ji to. Děsila se pomyšlení, že by ji Orin našel, že by s ním musela mluvit, vysvětlovat mu, co cítí a co musí udělat. A jako rána z čistého nebe ji zasáhlo pomyšlení, že už ho nesmí nikdy vidět.
Zavřela tedy oči, pokusila se zklidnit rozbouřenou mysl a bušící srdce a soustředila se na to, co k Orinovi vyšle.
Orin kráčel velmi rychle po Luniných stopách, když mu najednou v mysli zazněl Lunin hlas.
Zněl tak zřetelně, jako by stála vedle něj. A její poselství bylo tak jasné, že se Orin zastavil jako po ráně kladivem. Říkala mu:
"NEHLEDEJ MĚ. NECHOĎ ZA MNOU. ODCHÁZÍM OD TEBE A UŽ SE NIKDY NEVRÁTÍM."
Na chvíli měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Pochopil, že už Lunu nikdy neuvidí, že o ni přišel navždy. Ale srdce je zvláštní sval - nezastavilo se úplně, jen zaškobrtlo a pak pokračovalo dál ve svém rytmu, jako by nevědělo nic o Orinově ztrátě. A tak se Orin po chvilce otočil a pomalu se vracel domů.
Ve stejné chvíli se zvedla i Luna a odhodlaně vyrazila opačným směrem.
A tak se jejich cesty rozešly.
Luna doputovala do malého městečka u pobřeží, kde se usadila a vdala se za prvního mladíka, kterému se zalíbila. Časem se jí narodily dvě děti, dcera a syn, kterým dala všechnu lásku, kterou nedokázala dát svému muži.
A Orin? Zůstal v chýši na pláži až do konce svých dnů. Zatrpkl, přestal se stýkat s ostatními lidmi a vesnici navštěvoval jen velmi zřídka a vždy krátce. Děti, co za nimi dříve chodily, se poté, co zjistily, že tam Luna není, přestaly vracet, a jedinou společnost mu dělalo moře a hvězdná obloha.
Častokrát myslel na to, že odejde někam daleko, ale v srdci mu zůstala malá kapka naděje - co kdyby se Luna vrátila…
Ale Luna se už nikdy nevrátila a v tomto životě se ti dva už nikdy neviděli. Ale Osud je mocný a přívětivý, takže určitě dostali šanci v mnoha dalších životech…

Konec :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 14. října 2015 v 10:42 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

2 Hana Hana | 14. října 2015 v 13:36 | Reagovat

[1]: krásné fotky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama