V každém je sopka

21. října 2015 v 21:45 |  Povídky
V KAŽDÉM JE SOPKA
V každém je sopka zdánlivě spící
před níž jsme zcela bezbranní
občas nám doutná pod čepicí
To se jen vrtí ze spaní
Ale pak náhle u ranní kávy
či večer v baru u sklenky
začne se čertit. Jen místo lávy
vychrlí divné myšlenky.
K. Plíhal
Stojím kousek od vrcholu pahorku. Krev mi buší ve spáncích a její puls vytváří bláznivý rytmus, který mě celou pohlcuje. Vlad stojí za mnou a pevně mě drží za paže. Bušení v hlavě mi způsobuje téměř nesnesitelnou potřebu zavřít oči a nechat myšlenky, aby se rozutekly. Co tu vlastně dělám? Měla bych být doma a číst si nebo tak něco. Matně se mi začínají vybavovat vzpomínky na to, co mě sem přivedlo.
"Trish! Trish, no tak vstávej, přijdeš pozdě do práce!"
"No jo, vždyť už jsem vzhůru," huhlala jsem ten den do polštáře a pomalu se začala zvedat. Byl to prostě den jako každý jiný. Čekala mě další směna v Jakeově motelu, kde jsem pracovala jako servírka v baru. Nebyla to zase tak špatná práce. Rozhodně to byla jedna z mála pracovních příležitostí, kde člověk narazil na něco jiného než na obvyklé tváře lidí z našeho městečka. I když pravda je, že moc zajímavých lidí se tam nevyskytlo. Kdo by přece jezdil zrovna do Rivertonu, ztraceného uprostřed lesů. Výhodou bylo, že Jakeův motel byl jedinou slušnou možností k ubytování, takže jsme měli přehled o každém, kdo k nám zavítá.
Do práce jsem to z domu neměla daleko, takže když bylo pěkně, chodila jsem pěšky. Tenkrát bylo jaro, jeden z prvních dnů, kdy neprší, čerstvě vyrašená tráva opojně voní a sluníčko svítí tak bujaře, že veškerá špatná nálada odpluje někam pryč a všichni lidé, kteří jsou jindy po ránu protivní a ospalí, se na sebe usmívají a zdaleka se zdraví.
Ranní procházka mi tehdy udělala dobře, a když jsem přicházela do recepce, věnovala jsem Hankovi zářivý úsměv od ucha k uchu, což ho asi dost překvapilo, protože na mě udiveně zamžoural, a pak prohodil:
"Ahoj Trish, co se děje? Ty jsi dnes nějaká divná."
"Ahoj Hanku, dík za poklonu," odpověděla jsem mu a naklonila jsem se k němu přes pult. "Něco novýho?"
Hank totiž právě dokončil noční směnu a o té kráse venku neměl ani potuchy, ale zato určitě věděl, kdo přijel do Rivertonu.
"Jo. Dva noví. Jeden z té dřevozpracující společnosti, co tu byl na podzim, a pak nějakej cizinec. Ani nevím, proč přijel, ale to ti řekne Jill, proseděla celou noc v baru."
"Jill už je doma," mrzelo mě. "Jestli byla celou noc v baru, tak se tam přes den neukáže. No co se dá dělat. Co plánuješ na večer?"
"Dnes jdeme hrát s klukama karty, takže nic, ale jestli chceš, zítra bychom mohli někam vyrazit."
"Fajn. Když tak mi zavolej." A s těmito slovy jsem se s ním rozloučila a odešla si vydělávat, abych měla něco do začátku, jak s oblibou říkala moje drahá maminka, která už se nemohla dočkat chvíle, kdy se usadím, čímž myslela, abych si vzala Toma, absolutně nudného pojišťováka, hrajícího s maminkou každý čtvrtek kanastu. Někdy jsem si z ní utahovala, že to bych přece nemohla udělat, protože tak dobře jako s Tomem už by si kanastu s nikým nezahrála, a ona mi na to pravidelně odpovídala, že je jí jasné, že místo toho, abych trávila čas se slušným člověkem, courám s partou potrhlých zamrzlíků s Hankem v čele. Což byla pravda. S Hankem jsme byli staří známí ještě ze střední školy a "courání" s ním a s ostatními znamenalo jedinou záchranu od smrtelné nudy, která se jinak plíživě rozlézala do všech zákoutí Rivertonu. (Ovšem vysvětluje to mamince.)
Ten den se neuvěřitelně vlekl. Cizinec samozřejmě nepřišel a hostů bylo málo, protože v tak hezkém počasí byl hřích sedět přes den v baru. A tak než mi skončila směna, přepadla mě taková hrůza z představy večerní kanasty s Tomem a s maminkou, že jsem se okamžitě po příchodu domů převlékla, vzala Franka (to byl náš pes) a vyrazila na podvečerní procházku do lesa. Byla to opravdu ta nejrozumnější věc, jakou jsem mohla udělat, protože byl překrásný večer. Frank se mohl zbláznit radostí, běhal sem tam, a tak jsme se procházeli v posledních paprscích zapadajícího slunce a bylo nám fajn. Nebyli jsme moc daleko od domova, takže když se začalo stmívat, zamířila jsem ještě lesní cestou na mýtinku, kde si čas od času chodíme udělat oheň. Co jsem ale nečekala, bylo, že oheň tam bude i teď a u něj bude stát tmavovlasý muž v černém plášti a řekne: "Dobrý večer. Zbožňuju oheň. Vy ne?"
Když na to tak zpětně pomyslím, je dost divné, že jsem z něj neměla ani trochu strach. Byl cizí, nikdy jsem ho neviděla, a přesto jediný můj pocit bylo překvapení, ne strach. Nicméně bylo to takové překvapení, že jsem zůstala stát a civět na něj. Mou reputaci naštěstí zachránil Frank, protože ačkoli jeho normální reakcí na cizí lidi byl zuřivý štěkot, pod pohledem tohoto muže se plazil po břiše a s podlézavým kňučením nesměle vrtěl ocasem. Toto jeho chování konečně obrátilo můj pohled na cizince a vrátilo mi řeč, takže jsem si odkašlala, popošla k ohni a odpověděla:
"Ano. Jistě. Vy to asi se psy umíte, co?"
Nevím proč, ale pobaveně mě sledoval, jak si nahřívám ruce nad prskajícími plameny, a pak řekl:
"Mám jich pár doma."
Abych zakryla rozpaky před jeho pronikavým pohledem, nadhodila jsem:
"Jak se vám u nás líbí?"
"Je tu krásně," řekl. "Ale vy nejste moc překvapená mou přítomností, že?"
"Včera večer k nám přijel nějaký cizinec. Vzhledem k tomu, že tu nevidím žádné věci, nejste oblečený na to, abyste nocoval venku, neznám vás a máte přízvuk, musíte to být jedině vy. Ale překvapená jsem, protože tohle je moje oblíbené místo." Podívala jsem se na něj a viděla, že se opět pobaveně usmívá.
"Teď je i moje," odvětil pomalu. "Moje pouť je tady totiž konečně u konce."
Tímto večerem pro mě začala řada podivně hektických okamžiků. Ačkoliv jsem tenkrát odešla krátce poté, co jsme se představili, nebylo už potom dne, kdy bychom se alespoň nepotkali. Nebo spíš večera.
První s tím přišel Hank, aby mi vynadal, že se scházím s tím divným chlápkem.
"Hanku, mluvíš jako moje matka," řekla jsem mu.
"Dej si pozor, Trish. Je divnej, ať si říkáš co chceš. Já jsem ho ještě jindy neviděl, než v noci."
"To bude asi tím, že máš pořád noční," odsekla jsem mu, ale musela jsem si přiznat, že má pravdu. Dny opravdu nebyly jeho oblíbeným časovým obdobím.
Když ovšem odhlédnu od tohoto problému, bylo to skvělých pár týdnů. Trávili jsme spolu stále víc času, povídali si, procházeli se a bavili se reakcí mých blízkých (Hank: "Ty jsi taky divná. Úplně nás zanedbáváš," a maminka: "Nathaniel Minkowski, copak takhle se jmenuje slušný člověk?"). A tak to šlo dál, až jednoho večera přišel na mýtinu a oznámil mi, že odjíždí.

Ne, že bych si nikdy nepřipustila tu možnost, že odjede, ale jednoduše to na mě zapůsobilo jako rána palicí. Seděla jsem na špalku, zírala do ohně a nebyla schopná slova. Nejhorší na tom bylo, že on seděl proti mně a zvědavě si mě prohlížel. Když už to bylo trochu dlouhé, ochraptěle jsem se zeptala:
"Kam?"
"Domů. Do Evropy."
"Aha." Minuta ticha a pak:
"Možná bys chtěla jet se mnou?"
Otázka takhle položená mi chtě nechtě zvedla koutky úst a svalila odporně veliký balvan ze srdce, ale když jsem se na něj podívala, pochopila jsem, že nečeká na mou odpověď, ale přemýšlí nad tím, co řekne on sám.
"Asi v tom bude háček, co?" Řekla jsem nakonec a jeho pohled mě přesvědčil o tom, že kámen, co mi před chvílí někam upadl, to udělal trochu předčasně.
"No, možná bys měla o mně vědět ještě pár věcí, než odpovíš. Já jsem svoji cestu podnikl za jedním konkrétním účelem - najít si ženu a obnovit tak příliv čerstvé krve do mého prastarého rodu. Ale jestli chceš být mojí ženou, musíš projít obřadem zasvěcení. Nejmenuji se Nathaniel Minkowski, ale Vlad Dracul a jsem upír."
Nevím, co si myslel, když jsem beze slova odešla pryč. Nevím ani, co si myslel, když jsem následující večer zaklepala u jeho dveří a zeptala se, co vlastně obnáší ten obřad zasvěcení. Myslím si ale, že to stejně čekal.
Jediný problém byl s Hankem. Viděl nás, jak odcházíme, dokonce za mnou vyběhl ven, aby mě zastavil, ale já jsem mu řekla, ať mi dá pokoj. Teď mě to mrzí.
A tak stojím kousek od vrcholu pahorku. Krev mi buší ve spáncích a její puls vytváří bláznivý rytmus, který mě celou pohlcuje. Vlad stojí za mnou a pevně mě drží za paže.
"Bojím se," šeptám mu a cítím, jak mi po tvářích tečou slzy.
"Neboj!" Neříká. Přikazuje. "Je v tobě sopka. Jenom ji nech procitnout. Je čas."
Jdeme až na vrcholek. V okamžiku, kdy tam dojdeme, začnu se nekontrolovatelně třást. V dálce je světlo, které se ke mně rychle blíží. Je čím dál tím větší a v příštím okamžiku je uvnitř a vybuchne mi v hlavě.
Je tma a ticho. Ne, ticho ne. Slyším dech. Asi svůj. Nebo Vladův? Zkusím otevřít oči a nestačím se divit. Všechno kolem vnímám teď nějak ostřeji. Nic neunikne mé pozornosti. Ani sova, vyděšeně se krčící na větvi támhle toho dubu, ani písknutí veveřího mláděte v dutině starého buku. Ani Hank, který se právě dopachtil k pahorku, stojí kousek od nás a sípavě oddechuje.
"Trish, prosím tě, vrať se. Nech toho a vrať se."
Je to zvláštní, nikdy jsem si nevšimla, jak vábivě mu pulsuje tepna na krku, když se namáhá.
"Je pozdě, Hanku," říkám a poslední, co uvidí, je můj úsměv s krásnými a velkými špičáky.

Transylvánie je krásná země. Na jaře celý kraj voní hlínou jako čerstvě vykopaný hrob a nocí se nese volání vlčí smečky. Líbí se mi tu a na Riverton si vzpomenu jen občas. Není mi smutno, mám přece Vlada. No a kdyby přece jen bylo, stačí zavřít oči a zaposlouchat se do myšlenek mých přátel - Hanka, Jill a ostatních. Pojistila jsem se proti stesku, jejich krev teď koluje v mých žilách. Jenom mě mrzí, že jsem si s sebou nedokázala vzít maminku a taky to, že nevím, s kým teď hraje ve čtvrtek kanastu.
Vlad měl pravdu, v každém je sopka. Někdy je těžké ji probudit, ale vždycky je těžké ji znovu uspat. Ale to není můj problém. Protože Transylvánie je krásná země, a když voní jako čerstvě vykopaný hrob, je čas jít se smečkou na hostinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama