Listopad 2015

ANARCHISTICKÁ

29. listopadu 2015 v 23:28 Básničky
Anarchistická

Říkají, že jsem anarchista
Já si však nejsem vůbec jistá
Zda v šuplíku s tímhle názvem
Je pro mě dost místa

Ostrovy

28. listopadu 2015 v 19:52 Básničky
OSTROVY
Odplouvám
Po vlnách
Opouštím známé vody
Oceán
V temnotách
Slibuje tajemné svody
Ostrovy
Panenské
Čekají, je to blízko
Nebe
Je nádherné
A hladina je nízko
Vezmu tě s sebou, budeš-li chtít
Ať mám s kým tancovat a pít J

Naposledy...

25. listopadu 2015 v 10:40 | kongamato
Naposledy... devět písmen, které ve mně vzbuzují smutek. Když si ho představím, je to jako náraz do zdi, jako skok do vzduchoprázdna, jako pád do hlubiny.. je to slovo, které má v sobě definitivu, protože něco končí.
Naposledy jsem viděla svého tátu na svojí svatbě. Jen jsem o tom nevěděla. A když o dva měsíce později umřel, tíha NAPOSLEDY na mě dolehla silou bourací koule. Zbývalo tolik věcí, které jsem mu chtěla ukázat, tolik slov, které jsem chtěla říct, ale už neřeknu, protože jsem ho viděla už naposledy.. už nikdy se to nebude opakovat.. nechutně definitivní konec..
Přemýšlím, jestli bych se cítila líp, kdybych to věděla, že je to naposledy, ale dost možná by to bylo mnohem horší.
Rozloučit se s někým o koho nechci přijít a říct si - vidím ho, mluvím s ním, objímám ho.. naposledy, to je myslím oříšek pro všechny. Kdo zažil smrt blízké osoby nebo rozchod s milovaným člověkem, ví, o čem je řeč..
Ale protože každá mince má svůj rub i líc, i slovo naposledy má svoji světlou stránku. Například vzpomínat na to, kdy jste naposledy viděli protivnou kolegyni (kolegu), kdy jste byli naposledy v práci, co vás nebavila ani nenaplňovala, kdy jste si zapálili poslední cigaretu, naposledy se napili alkoholu, naposledy jste se nechali uhodit od tyrana... Myslím že každý si najde nějaké naposledy, na které je hrdý..
Přeju všem, aby je potkávaly jen ty pozitivní NAPOSLEDY a až jednou každý z nás naposledy vydechne, aby na svůj život vzpomínal hlavně s láskou.. :)
Pěkný den :)

Blíží se advent

22. listopadu 2015 v 20:33 úvahy
Tak se nám opět přiblížily Vánoce. Pro mě osobně překvapivě rychle, protože teplé počasí mě poněkud ukolébalo a zjištění, že příští týden bude 1. Adventní neděle mě zastihlo naprosto nepřipravenou. A jak je naším každoročním předvánočním zvykem, vyrazili jsme na Koncert pro charitu, na kterém vždy účinkují i moje dvě nejmladší děti. Letos ovšem nastala změna - účinkovala jen moje nejmladší dcera, syn ukončil docházku do hudebky v červnu. Kdo má doma šestnáctiletého puberťáka, pochopí, že dostat ho na koncert v kostele poprvé v pozici diváka mě stálo nemálo sil, na řadu přišlo dokonce i citové vydírání a výhružky. Navíc jsme vyrazili z domu docela pozdě, takže jsme přiběhli do kostela na poslední chvíli s jazykem na vestě a na hony vzdáleni klidu a pohodě.
Předesílám, že ačkoliv jsem pokřtěná, nechodím do kostela na mše a zpěvavý hlas kněžích ve mně evokuje averzi a pocit vnucování cizího názoru. Katolická církev je mi vše, jen ne blízká a sympatizovat s ní při sebelepší vůli prostě nedokážu. Nicméně když jsme se s rodinou nacpali do strodávné dřevěné lavice, vyžduchali si každý svoje místo, publikum ztichlo a farář začal svou úvodní řeč, začal se ve mně šířit podivný pocit. A když se po nezbytném úvodu otočil k oltáři a pomalým rozvážným civilním hlasem pronesl motlitbu za všechny nemocné, osamělé a potřebné, rozhostil se ve mně po dlouhé době tolik potřebný klid a mír, který přetrval po celou dobu koncertu. A znovu jsem si uvědomila dvě věci - jak velkou sílu má slovo, vyřčené ve správnou dobu na správném místě a taky sílu motlitby.
Motlitba nemusí zaznít jen v kostele, nemusí mít dokonce ani slova, ale věřím tomu, že když člověk vyřkne přání, které je ku prospěchu druhým lidem a udělá to bez přetvářky, nezištně a s plným vědomím a naléhavostí, vždycky se to přání vyplní..
Přeju všem, aby i v předvánoční době a na pozadí všech strachnahánějících událostí posledních dní dokázali najít klid jako já... i kdyby třeba jen na hodinu.. Mrkající

Strom

20. listopadu 2015 v 16:39 Láskoviny
Strom
Otevírám oči, k smrti se vyděsím. Visím vzhůru nohama, cítím to, nemohu se hýbat, nemůžu dělat vůbec nic…
Takhle visím nějakou dobu, a cítím, že rostu a otáčím se. Oddechnu si, už jsem otočený tak, jak mám být. Ale ta tma, není tu ani trochu světla! Navíc mě něco obklopuje, tísní mě to, ale zůstávám tak ještě nějaký čas.
Po dlouhé době se jakoby nade mnou něco pustilo nebo uvolnilo, cítím, jak padám dolů a najednou náraz! Pořád je tma, nic nevidím a nevím, kde jsem.
Ale to netrvá dlouho, po chvíli cítím, jak do mé klece něco buší až ji prolomí a mě ozáří první paprsky světla. Vidím černého tvora, který nějakým ostrým nástrojem na vršku hlavy požírá mou klec, ale mě si naštěstí nevšímá.
Snědl ji celou, a já jsem volný…
Fouká vítr, kutálím se, je to báječné, ale ne moc dlouho, najednou je mi v cestě nějaká díra, křičím nééé, nééé!!!! Ale nemůžu se zastavit a padám dovnitř. Ležím tedy v díře a nudím se. Co tu asi budu dělat? Už vím! Seberu všechny své síly a prorazím svůj krunýř, mé nožky už jsou venku a nasávají vodu, co cítí okolo sebe. A já cítím, jak sílím, a tak vystrkuju další a další nožky, piji vodu a krmím se živinami, co mé nožky nasávají.
Uplynula nějaká doba, mé nožky jsou už dlouhé a sahají hluboko do země a já mám v sobě tolik energie, kam bych ji dal? Kouknu se nahoru a řeknu si: "ANO!", tam se vydám, až tam k tomu modrému nade mnou! Zaberu vší silou a opět prorazím krunýř, tentokrát ale už nevydrží a rozpadá se na kusy. Jupí!! Mám tělo! Je zelené a měkké a zranitelné, ale já se táhnu nahoru, rostu a ono se zpevňuje, obaluje se tvrdší slupkou..
Uběhlo pár set let a já stojím pořád na svém místě, ale už nejsem, jak by mě - lidé? ano, lidé si říkají - nazvali, nějakou tenkou bylinkou, jsem stromem, nejvyšším, na jaký lze narazit. Mé větve jsou dlouhé, mohutné a pevné. Poskytuju domov a potravu mnoha tvorům.
Dnes je škaredě, prší a je bouře, ukrývá se u mě mnoho zvířat. Všimnu si, jak ke mně někdo běží a když ke mně doběhne, lehne si, opře hlavu o můj kmen a leží. "Pode mnou je sucho, mými listy neprojde ani kapka, všechny je zadržím, tady jsi v bezpečí," říkám jí, a myslím si, stejně mě neslyší, ale vtom vysloví: "Děkuji.." Zarazím se, a abych se ujistil, promluvím znova: "Už nezmokneš."
Ten malý človíček zvedne hlavu a opět pronese: "Děkuji."
Nevím jak je to možné, že mě slyší a rozumí mi, hledám odpověď, dívám se všude okolo a najednou si povšimnu jejích vlasů, všude po nich stéká moje krev a obaluje je. A tak si povídáme celou noc, mluví o všem, kde žije, co prožila, a o tomtéž mluvím i já, je laskavá, nechává mě mluvit, ví, že za ta staletí jsem s nikým nemluvil.
Sedí tu už třetí den, užívá si to, cítím to. A tak se odhodlám k něčemu, co ještě žádný strom přede mnou neudělal, ukážu jí celý svůj život. Pár mých nejtenčích větviček obalí její hlavu a má krev se jí vlije do nosu, uší, do žil a do mozku a ona vše vidí, prožívá všechno co já, je to ale hrozně vyčerpávající, chci přestat a někdy jindy jí ukázat zbytek, ale vtom se stane něco, co hraničí s nemožným, ona řekne: "Chci být strom!"
Vím, mohl bych prostě říct, že to nejde, ale ono to jde…
"Abys mohla žít, musíš zemřít."
Jsem si plně vědom toho, že když jsem to řekl, už ji nemůžu pustit, už to nejde…
Utrhnu jí hlavu od těla a zvednu ji, její krev vytéká do malé jamky v zemi, pro zvířata by to byla krvavá lázeň, hlavně pro komáry, ale nenechám ji tam, vysaju ji svými kořeny.
Cítím ji, opět ji cítím, je ve mně, a za čas na jedné z mých větví vykvete překrásný květ, ze kterého bude plod, její vědomí bude v něm a ona bude jednou stromem!

ŽE BY ANKETA?

19. listopadu 2015 v 20:33
Tak snad konečně!!! jsem do menu přidala tu anketu Smějící se Takže prosím ještě jednou, najděte si vteřinu a klikněte na jednu ze tří možností. Děkuji za kliky a za komenty :)

Sousedská

19. listopadu 2015 v 19:00 Básničky
SOUSEDSKÁ
Ve tváři plamen
od žáru z kamen,
zpívám si nahlas,
přehluším Dallas.
Za zdí to jiskří,
sousedka bystří.
Tamtamy duní:
"Kdopak byl u ní?"

Anketa

18. listopadu 2015 v 13:40
Jsem nováček, neumím sem vložit anketu, jestli se tu neobjeví vůbec nebpo víckrát ( Šlápnul vedle ) tak se omlouvám :)

Menší průzkum :)

18. listopadu 2015 v 13:14
Prosím všechny, kteří sem na můj blog zabrousí, aby mrkli na tuto anketu a odklikli jednu ze 3 možností. Ctěla bych tak získat jakousi zpětnou vazbu. Děkuji za kliky a případné komentáře :)

Svět bez kouzel?

17. listopadu 2015 v 13:05
Musím se přiznat, že jsem Potterofil. Celou serii knížek o Harry Potterovi jsem přečetla asi 5x a filmy jsem viděla tolikrát, že to nedokážu odhadnout. Často sním o tom, jaké by bylo učit v Bradavicích (představuju si sama sebe jako mladší a víc sexy verzi profesorky McGonagallové) a používat kouzla v běžném životě. Obzvláště bych ocenila Hermioninu bezednou kabelku a kouzlo Accio vždy, když ve své nekouzelné verzi bezedné kabelky hledám klíče, peněženku, mobil a jiné. Ale to je všechno jen sen, představa. Skutečnost je prostá, holá, bez kouzel. Nicméně... je tomu skutečně tak?
Zkuste si vzpomenout, jaké to je, když se dozvíte něco nového, něco, co vás ohromí (u mě je to třeba zjištění, že se miniaturní částice hmoty nechovají stejně, když je pozorujeme nebo naopak nepozorujeme). Něco, co vás vznese nad střechy domů a nechá vaše srdce zpívat, jako je třeba první polibek od milované osoby nebo když poprvé sevřete v náruči své novorozené dítě.. Vzpomeňte na nádherné východy či západy slunce, na barvy podzimního listí, kontrastující s balnkytně modrou oblohou, na odlesky vodní hladiny, na zpěv ptáků nebo slova písně, která vás upoutá...
Náš svět je ve skutečnosti plný kouzel. Stačí jen chtít je vidět. Pro někoho možná jsou tahle kouzla obyčejná.. Ale já bych ve světě bez těchto kouzel žít nechtěla...

Zázraky

16. listopadu 2015 v 20:35 Básničky
ZÁZRAKY

Dějí se zázraky..
Květiny se mění v netopýry
Neslyšně křižující oblohu
Hučení řeky pulzuje
Jako rozbouřené srdce
Hory se vznášejí
Prostor a čas se protínají
V dlouhém objetí
Myšlenky vybuchují
Jako ohňostroje
A země se chvěje
Nedočkavostí
Třese se na největší zázrak -
Až se s první hvězdou
Objeví bledá tvář
Postříbřená Měsícem
A ruce, co z peříček
Dokážou stvořit ptáčka…

Báseň - dokončení

13. listopadu 2015 v 17:23 Povídky
Alister spěchal k ležící postavě. Ale už po několika krocích se zarazil - uviděl rozhozené ruce, zvětšující se rudou skvrnu na prsou a teprve teď si všiml, že postava má sukni - byla to žena! Nevěřícně zavrtěl hlavou - žena a špeh! Pohlédl jí do tváře a připadala mu povědomá - no jistě, vždyť je to ta bláznivá Watersová, co všude nosí tu svoji "literaturu". To se budou všichni divit, až zjistí, že ve skutečnosti štvala lidi proti válce a Konfederaci! Přistoupil ke dveřím a strhl z nich list papíru. Letmo na něj pohlédl a zamrazilo ho.

"Přichází den, slunce už vstává…"

Četl a krev mu pomalu tuhla v žilách. "Proboha!" chtělo se mu křičet, "vždyť je to jenom nějaká pitomá básnička!"
Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Ačkoliv třeskl výstřel, nikdo se nehrnul zjistit, co se stalo - každý měl strach, že by další rána mohla patřit jemu. Rychle báseň zmačkal, strčil ji do kapsy, a co nejrychleji se odbelhal pryč.
Srdce mu bušilo, čelo mu pokrýval studený pot, a jakmile byl dost daleko od kostela a plně mu došlo, že zabil nevinnou ženu a co ho za to čeká, obrátil se mu žaludek. Žádná sláva, žádné uznání, potupně ho pověsí!
Sedl si pod strom u cesty a otíral si oči od slz bezmoci, strachu a zklamání nad svým osudem, když vtom mu hlavou bleskla spásná myšlenka - vždyť ho nikdo neviděl! Nikdo to neví! A nikdo se to ani nedoví! Slzy mu znova vytryskly, ale tentokrát to byly slzy úlevy…
Alister svému trestu unikl a po návratu z války se stal váženým občanem města. Na příhodu u kostela časem zapomněl, jen někdy, za bezesných nocí, kdy se ostatním, co přežili válečnou vřavu, vracely hrůzné okamžiky z bojů, se jemu v mysli objevoval podivně šťastný výraz mrtvé tváře Emily Watersové…

Báseň - pokračování

13. listopadu 2015 v 17:21 Povídky
Přichází den, slunce už vstává
Stín noci zaplaší ptačí řeč smavá
Já chci být tím ptákem a vzlétnout slunci vstříc
Chci křičet svou píseň radostněji, víc…
Zvedá se vítr, borové lesy šumí
Do všech koutů jen vítr zavát umí
Já chci být tím větrem… Jak? To nemám zdání
Však letět chci prudce a odvát umírání
Vzrostlý dub drží se kořeny země
Ta pevná síla, co má, je i ve mně
Já chci být tím stromem, pod nebem modrým jak zvonek
Dát stín tomu, co v polednách hledá odpočinek
Bouře se blíží, dunění sílí
Země se nebojí, jen zvěř strachy kvílí
Já chci být tou zemí, co čekání zkrátí
Než muži a synové domů se vrátí…
Emily dopsala, s ulehčením odložila pero a ještě jednou si báseň přečetla.
Slova, která se jí rodila v srdci už při snídani, teď stála vyrovnaná v šicích na bílém papíře a přesně vystihovala pocity, které se Emily honily od rána hlavou. Přemýšlela, komu dnes tuto báseň přinese, kdo potřebuje povzbudit v beznaději. Jenže těch, kteří potřebovali útěchu, bylo tolik…
Zhluboka si povzdechla, pak vytáhla čistý list papíru a začala báseň krasopisně přepisovat. A v tu chvíli jí blesklo hlavou - kostel! Když je tolik potřebných, přitluče báseň na dveře od kostela, ať si ji přečtou všichni!
Rozradostněná tímto nápadem báseň dopsala, vzala papír do rukou a natáhla je před sebe, aby kriticky zhodnotila úpravu a pak, spokojená s výsledkem vstala, přehodila přes ramena tmavomodrý pléd, vzala pár hřebíků, kladivo a papír a vyšla z domu.
Slunce bylo teprve nízko nad obzorem, ulice byly ještě prázdné a Emily spěchala ke kostelu. Dlouhé ranní stíny a podzimní opar dodávaly městu měkké kontury jako z obrazů rokokových malířů a svěží vzduch Emily připomněl její sen. V myšlenkách se jím začala zaobírat, ten sen se jí opakoval v nepravidelných intervalech od mládí. Bohužel nikdy nedošla až k tomu dubu a nikdy nespatřila tvář toho muže. Jen věděla, že je jí blízký - tak blízký jak jen druhý člověk může být. Hledala ten pocit u těch pár nápadníků, ale nikdo z nich nebyl on… To byl hlavní důvod, proč se neprovdala. A s tím, jak jí roky přibývaly, se vzdala naděje, že někdy podobně blízkého člověka potká. Byl to jen sen, pomyslela si a její rty šeptem zopakovaly: "…jen sen…" Ranní chlad ji přiměl, aby si přitáhla pléd blíž k tělu a zrychlila krok. Za rohem už uvidí kostel…
***
Alister tiše našlapoval a naslouchal, jestli neuslyší něco podezřelého. A jako by to přivolal, uslyšel několik ran, podobných bušení do dveří. Krev se mu nahrnula do hlavy, vzrušení mu zrychlilo dech a tak rychle, jak mu jen zraněná noha dovolila, šel za zvukem. "Kostel!" napadlo ho, "jde to od kostela!" Byl blízko a stačilo pár kroků, aby se mu otevřel výhled na bílý kostelík a uviděl, co je zdrojem podivného bušení. Protože byl tak zaujatý svou představou o špehovi, jediné, co viděl, byla nenáviděná tmavě modrá barva oděvu osoby, která stála u postranních dveří kostela a přitloukala na ně nějaký papír. Zatmělo se mu před očima - to štěstí, jaké ho potkalo! Špeh, co vyvěšuje štvavé letáky proti Konfederaci! V duchu už se viděl, jak ho vede ulicemi jako zajatce, když vtom postava odstoupila ode dveří a Alister, náhle zaplavený obavou, že mu špeh uteče a on ho s nemohoucí nohou nedostihne, bez přemýšlení strhl z ramene pušku, zamířil a vystřelil…
***
Emily přitloukla papír na dveře, poodstoupila, aby si prohlédla své dílo a představila si, jak tam ostatní stojí a čtou její báseň, a na kratičkou chvíli pocítila nádherné ulehčení a radost. A ve stejném okamžiku třeskl výstřel. Emily se nestačila ani leknout, jen ucítila tupý náraz mezi lopatky a následně se jí tělem začalo rozlévat podivné teplo a malátnost. Chtěla se otočit, rozhlédnout se, ale nešlo to. Její tělo ještě chvilku stálo a pak se bez hlesu zhroutilo na zem a poslední, co jí proběhlo hlavou, bylo, jak letí velkou rychlostí nad známou loukou k rozložitému dubu, pod nímž čeká muž, a tentokrát věděla, že konečně nastal okamžik, kdy se s ním setká…
***

Báseň

13. listopadu 2015 v 17:13 Povídky
BÁSEŇ
Emily měla sen. Ten sen se jí zdál už několikrát, uvědomovala si to, i když se neprobudila.
Bylo těsně před rozedněním a ona kráčela po louce, její kroky zanechávaly stopy v orosené trávě. Kolem se válely chuchvalce ranní mlhy a i ve snu cítila vůni země a chladného čerstvého vzduchu.
Viděla, jak lem její sukně tmavne a těžkne, nasáklý rosou a věděla, že až se podívá před sebe, uvidí rozložitý, osamělý dub. Směřovala k němu a jak už mnohokrát, pod dubem viděla stát muže. Čekal tam na ni, byl jí tak blízký a přece neznámý. A když přicházela blíž, aby mu mohla konečně pohlédnout do tváře, probudila se.
Chtěla přivolat sen zpátky, tak zůstala ležet se zavřenýma očima, ale bylo pozdě. S povzdechem tedy oči otevřela a oknem viděla, že slunce ještě nevyšlo, jen obláčky na východě se začínaly barvit do růžova. Bude krásný den, pomyslela si a vstala.
Oblékla si sukni, uhladila její záhyby a zapnula knoflíčky kazajky pečlivě až ke krku. Pak nalila vodu, připravenou ve džbánu, do malého porcelánového umyvadla a opláchla si obličej a ruce.
Na chvilku se na sebe zahleděla do zrcadla na zdi nad umyvadlem, znovu si povzdychla a začala kartáčem pročesávat dlouhé hnědé vlasy, které začínaly prokvétat stříbrnými nitkami. Stáhla je do pevného drdolu na temeni hlavy, už jen letmo pohlédla do zrcadla a vyšla z pokoje do kuchyně.
Alba otočila od kamen svou širokou, černou, lesklou tvář a usmála se na ni.
"Slečna dnes vstala brzo," pronesla hlubokým, mateřsky teplým hlasem a podala Emily skromnou snídani. Starala se o ni od jejího dětství a byla taky jedinou otrokyní, kterou si Emily po smrti rodičů nechala.
Emily nepřítomně poděkovala a hleděla oknem ven na vycházející slunce. Nevnímala Albiny řeči a zvuky, které doprovázely její obvyklé činnosti. Myslela na Smithovy, kteří den předtím přišli o nejstaršího syna, na paní Doolittlovou, které se už nikdy nevrátí muž a otec jejich tří dětí, a na mnohé ostatní, kteří přicházeli o milované lidi. V hlavě se jí začínaly rodit slova a spojovaly se do řádků. Bezmyšlenkovitě snědla, co jí Alba připravila, a vrátila se do pokoje S vděčností přelétla pohledem zdi, zaplněné policemi s knihami a usedla k starému dubovému stolu po otci. Báseň, co se drala na povrch, už nechtěla dál čekat a Emily vzala do ruky pero, vytáhla ze šuplíku čistý papír a začala psát…
Rodiče Johna Waterse se do Severní Karolíny přistěhovali z Anglie a založili zde malou tabákovou plantáž. Dařilo se jim dobře a malému Johnovi se dostalo jak láskyplné péče, tak i vzdělání - otec sebou z Anglie přivezl dobře zásobenou knihovnu, které nechyběly ani filosofické, ani odborné knihy, ani nové "moderní" romány a básnické sbírky - Johnův dědeček totiž v Anglii vlastnil malé nakladatelství.
Když John vyrostl, převzal plantáž a oženil se s Glorií Whitherspoonovou a brzy po svatbě se jim narodila dcera Emily. Gloriin porod byl však velmi těžký, což zřejmě zapříčinilo to, že další dítě - zejména toužebně očekávaný syn - už nepřišlo.
Rodiče se snažili předat Emily veškeré zkušenosti a znalosti, které by jí umožnily spravovat rodinný majetek, ale jejich snaha ztroskotala v okamžiku, kdy se Emily naučila číst, veškerou pozornost totiž od té doby věnovala jen a jen knihám a o praktickou správu plantáže a obchod nejevila sebemenší zájem.
Otec si tedy sliboval, že musí Emily najít vhodného muže, který bude pokračovat v péči o plantáž, ale ani k tomu nakonec nedošlo. Při epidemii tyfu se on i Glorie nakazili a krátce po dosažení její dospělosti oba zemřeli. Emily osiřela a namísto toho, aby se vdala, všechny překvapila tím, že velmi brzy našla kupce, všechen majetek prodala a za část utržených peněz si koupila malý dům ve městě a přestěhovala se do něj s jedinou otrokyní - Albou.
Svůj čas trávila stále četbou a přemýšlením a nevyhledávala příliš společnost ostatních, brzy si získala pověst podivné osoby, a i když nebyla ošklivá, nápadníci se moc nehrnuli. A snad i proto, že působila dojmem, že je jí to jedno, se postupně přestali objevovat úplně a ona se nikdy neprovdala.
A jak čas běžel, Emily se pomalu v očích sousedů měnila v bláznivou starou pannu, žijící si ve svém světě.
Nikdo totiž nevěděl, že kromě četby se Emily věnuje i psaní. Povídky, krátké příběhy, inspirované děním v městečku i básně si pečlivě uschovávala do šuplíku svého dubového stolu, který stál v jejím pokoji přímo u okna.
Americká společnost si mezitím žila vlastním životem a psala dějiny své země. A změny, které přicházejí někdy pozvolna a jindy prudce jako letní bouřka, na sebe nenechaly dlouho čekat. Průmyslový Sever, vedený Abrahamem Lincolnem, brojil stále víc proti zavedenému jižanskému otrokářství, a když v roce 1861 vypukla občanská válka, poklidný jižanský svět se od základů změnil.
Severní Karolína sice nebyla typickým státem Jihu, přidala se však ke Konfederaci a během krátké doby většina mužů odešla do války.
Města i farmy s plantážemi se vylidnily a zůstaly obhospodařovány ženami, snažícími se udržet při životě a uživit své rodiny i otroky.
A jak se změnila doba, změnila se i Emily. Boje byly kruté a nebylo téměř dne, kdy by se některá z rodin nedozvěděla, že na návrat svého otce, muže či syna čeká marně, časté byly i zprávy o tom, jak hordy unionistů vyvraždily rodiny a vypálily domy, nechráněné mužskou přítomností. Emily, ačkoliv neměla nikoho blízkého, o koho by se strachovala, všechnu tu hrůzu přesto vnímala a bolest jejích sousedů se jí dotýkala stejně, jako by byla její vlastní.
A protože neznala jiný způsob, jak pomoci, rozhodla se pomáhat svému okolí nejlépe, jak uměla - svými příběhy a básněmi. Chodila do domů, prosáklých smutkem a nářkem nad svými mrtvými a snažila se je utěšit tím, že je vyslechla a rozdávala jim to, co napsala…
***
Alister Malard nemohl spát. Zraněná noha ho bolela a převalování v posteli bolest ještě zhoršovalo. Posadil se a sáhl po hojivé masti na nočním stolku, odmotal starý obvaz, prosáklý hnisem a krví a potřel bolavou ránu tlustou vrstvou. Pak se natáhl po čistém pruhu plátna, který mu večer matka nachystala, a znovu nohu obvázal.
Venku právě vycházelo slunce, ale nadcházející jasný podzimní den nemohl rozehnat chmury v Alisterově mysli. Bolest nebyla to jediné, co v něm hlodalo. Toužil po tom, aby se zranění zahojilo, toužil po návratu do války - ne snad proto, že by mu tolik chybělo nepohodlí a stálá přítomnost hrozby smrti. Hnacím motorem u něj byla touha po uznání spolubojovníků, po ocenění velitelem… Alister nebyl zbabělec, ale chyběla mu rozhodnost a rychlý úsudek, proto, kdykoliv se dostala jejich skupina k boji, on nikdy nebyl tím, kdo by měl hlavní slovo, kdo by nejrychleji a nejlépe splnil rozkaz… A pak, při úplně nedůležité potyčce se skupinkou Seveřanů, utrpěl zranění nohy. Rána byla hluboká a nemohl chodit, měl však štěstí, nacházeli se právě v okolí jeho rodiště, a tak ho jiná skupinka vojáků na voze dopravila vyléčit se domů.
A když se belhal ulicemi a potkával ženy, jejichž milovaní neměli to štěstí, že vyvázli pouze se zraněním, měl pocit, že se na něj všichni dívají skrz prsty a ne jako na zraněného hrdinu. Zároveň s tím, jak se léčení prodlužovalo, jeho roztrpčení narůstalo, přiživované pocitem méněcennosti, kterým trpěl od dětství.
Celý dům ještě spal, Alister měl však pocit, že jeho vlastní myšlenky v tom tichu přímo křičí, oblékl si tedy uniformu, vzal pušku a vyšel ven. Nevnímal ale krásu ještě neprobuzeného městečka, ostražitě sledoval každou ulici, každý kout… Maloval si v hlavě situaci, jak zajme či zastřelí modrokabátnického špeha a všichni ve městě mu budou provolávat slávu…
***

Lhaní

12. listopadu 2015 v 22:31 Láskoviny

je to lhaní má paní
jsem v tom mistrem
ale jsem na to hrdý, nikdy lží nechci ublížit, vždy chci spíše uklidnit, dát naději
a existuje jedno přísloví, které vyryla síra do mraků
lež může ublížit, ale jen pravda bolí nejvíce
a teď bych vyryl do kamenů tyto slova
vám lhát je nejvyšším zločinem, toho nejsem schopný
je to lhaní v mluvení i psaní
je to lhaní, za co se mi klaní
co já, řekněte jen do mě
ať přijde posel vaší zloby
škádlit vás je mým hobby

Síla SLOV

11. listopadu 2015 v 23:55
Slova mají obrovskou sílu. Přesvědčovat o tom lidi, kteří mají blog a tudíž je používají k vyjádření sebe sama, je tak trochu nošením dříví do lesa. A ačkoliv se vystavuju nebezpečí, že budu připomínat tetu Kateřinu ze Saturnina, musím připomenout přísloví "Vyřčené slovo ani párem volů nevrátíš zpět", což je teda podle mě jedno z nejtrefnějších přísloví vůbec. Ale proč mají slova takovou sílu, když jsou to jen shluky písmen?
Každý z nás má nějaký druh paměti - někdo fotografickou, jiný sluchovou, já osobně mám paměť pocitovou. A myslím si, že tuhle paměť má většina lidí. Většinou si nepamatuju moc detaily, ale vždycky si pamatuju pocit, který ve mně ten určitý zážitek vyvolá. A slova, která k nám směřují ostatní lidé, vyvolávají pocity. Ty pocity v nás vypálí stopu, která nemizí ani s léty. Ve mně pořád zní pocit ze slova MEČOVAT, které si pro sebe vytvořil můj nejstarší syn, slyším v hlavě jako dnes, jak můj prostřední syn svírá v ručičce klíče a důležitě jim říká LÁLI (není retardovaný, měl 18 měsíců :) ) pamatuju si spoustu dalších slov, které mi na tváři vyvolají nostalgický úsměv, protože pocity, které jsem měla, když jsem je slyšela, byly prostě NEZAPOMENUTELNÉ.
Bohužel stejnou sílu mají i slova opačného ražení. Ti, kteří je vyslovují, si jsou vědomi jejich dopadu a ublížit prostě chtějí. Pokud se jim povede to, že myšlenky na ně nás pokaždé zabolí, tak ovládnou naše pocity a manipulují s námi. Snažím se nenechat sebou manipulovat a myslím tedy pozitivně a HLAVNĚ!!! se snažím řídit jednou ze Čtyř dohod, která nás nabádá k tomu, užívat slova přesně a "nezaklínat" jimi... Což se snáz řekne, než udělá..
Nicméně řekla bych (jak jinak než slovy), že je důležité se slovy nenechat zblbnout a Sedmou velmoc, což je sice jen tisk, ale klidně tam může patřit i televizní zpravodajství, občas zcela bez obalu poslat na jedno konkrétní místo, na kterém se sedí, protože jimi používaný způsob podávání informací vede lidi k tomu, že když se něco píše nebo říká v televizních novinách, tak to přece MUSÍ být pravda! Což je samozřejmě opět manipulace..
A abych zůstala ve stylu tety Kateřiny, budu končit, protože MLUVITI STŘÍBRO, ALE MLČETI ZLATO!!! :D

Povídka podle slov

10. listopadu 2015 v 17:55 Povídky
Zadaná slova: podzim, mlha, horká čokoláda, deka, láska :)

Takže tak:

Vracím se domů. Není ještě pozdě, ale je podzim, a tak je už tma a po ulicích se začíná válet mlha. Zářivka v pouliční lampě je zřejmě rozbitá, a tak sotva vidím na klíčovou dírku. Když odemykám vchodové dveře, zježí se mi najednou chloupky na šíji a na poslední chvíli uskočím. Těžká palice proletí okolo mého pravého ucha tak těsně, že mě ostrý závan vzduchu přinutí zamrkat. Ale není čas, skrčím se a vykopnu pravou nohou do boku. Podle očekávání narážím do něčeho měkkého a následuje zaúpění. Z druhé strany vycítím další útok a koutkem oka zahlédnu záblesk stříbrné dýky. Teď už nehraje proti mně moment překvapení, takže vyhnout se zásahu a zkroutit ruku, která ji drží, tak, že se zaboří do měkkého masa, je hračka. Třetí útočník na sebe nenechá dlouho čekat, ale v podstatě nemá šanci a než se rozkouká, leží vedle druhého s hlavou podivně skloněnou k vlastní levé lopatce.
Překročím je a pomalu se blížím k prvnímu, který se drží za zlomenou nohu a sune se do bezpečí. Marně. Přišlápnu mu právě tu nohu, co tak bolí, a pobaveně pozoruju, jak mu po obličeji běhají různorodé výrazy - bolest, střídaná strachem a vztek, že jim to nevyšlo. Přes odkrvené rty drtí urážky, výhružky a obvinění. "Když neumíš říct nic hezkého, raději mlč," doporučím mu, ale jako by neslyšel. Umlčí ho až palice, co měl nachystanou na mě, když mu zarazí obličej o několik centimetrů hlouběji do hlavy.
Ječení a výkřiky mě upozorní na to, že se blíží ještě další dvě. Naštěstí jsou pomalé a neohrabané, a tak skončí v těsném objetí, propletené tak, že je od sebe už nikdo neoddělí. Kdyby je chtěl někdo pohřbít, musel by vyrobit hodně velkou rakev - měly přes váhu i jednotlivě, natož dohromady. No naštěstí ji nebudou potřebovat.
Mohla jsem to čekat, když mě přestali zdravit - znamenalo to, že se přestali skrývat za hradbu falešné sousedské snášenlivosti a brzy přejdou k otevřenému útoku.
Podcenili ovšem teoretickou přípravu - stříbrnou dýkou strigu opravdu nezabijí. Na jejich obhajobu ovšem musím říct, že to nevěděli - o tom, co jsem, kolovaly mezi nimi různé dohady, a tak se zřejmě pojistili. Ironií osudu je, že jsem jim nikdy neublížila - všechno zlé, co se jim v poslední době stalo, si zavinili sami…
Naposledy spočinu pohledem na chladnoucích tělech svých sousedů, zamumlám pár zaklínadel a v zadní části zahrady se rázem objeví čtyři čerstvě vykopané jámy (jedna o něco větší) a za pár okamžiků se zaplní a samy zasypou. Než dojdu po schodech nahoru, už zarůstají trávou. Do rána nebude po ničem ani stopy.
Vejdu do bytu a zavolám: "Lásko, jsem doma!"
"Jaký byl den?" ptá se mě on a já říkám: "Nic zvláštního," usmívám se, políbím ho, a za chvilku už se tulíme pod dekou a popíjíme horkou čokoládu…

Oblek

9. listopadu 2015 v 19:47 Povídky

Oblek

Zvoní budík. Zbytečně. Stejně jsem vzhůru přesně 5 vteřin předtím, než se ozve.

Ospale se protáhnu a našmátrám zdroj toho protivného zvuku. Konečně ticho! Jsou dvě ráno, musím vstát.

Povinnost volá.

Otevřu skříň. Je to úzká skříň. Jen pro jeden oblek. S žádným jiným se nesnese. Skončil by roztrhaný na kusy na dně skříně.

Na první pohled se zdá, že je skříň prázdná. Ale když do ní světlo dopadá déle, začíná se pomalu vynořovat jako temný stín něco, co připomíná netvora, krčícího se ve tmě.

Ale netvor má většinou jen jedny zuby...

Po chvíli se objeví v celé své kráse. Černý tak, že neodráží ani jediný paprsek světla, pokrytý téměř stovkou malých čelistí s ostrými špičatými zuby, a každá je cení, jako by žila svým vlastním životem.

Tam, kde necení čelisti své děsivé zbraně, je oblek pokryt dlouhými ostny.

Teď jsou v klidu a volně splývají, jakmile však vycítí nebezpečí, napnou se, výhružně se vztyčí a pak běda tomu, kdo je poblíž. Vystřelují jako ostny dikobraza a jedový váček, umístěný na každé špičce, vystřikuje látku, která oslepí a pokud se dostane do krve, ochromí tělo a zároveň zesílí asi desetkrát vnímání bolesti.

Chtěli byste takový oblek? Jen tak ho nekoupíte. Cenou za něj je totiž život.

Buď váš, nebo toho, kdo ho právě vlastní.

A takhle jsem k němu přišla já. Ten, kdo ho měl přede mnou, je mrtev a zapomenut. Já téměř slepá a bez prstů na ruce. Ale s tímhle oblekem mi to nevadí. Když ho obléknu, stávám se jím, vidím ostře jako kočka a cítím pachy na desítky metrů daleko.

Sundat ho násilím bez usmrcení majitele nelze.

Sám se uvolní jen tehdy, co dostane svou dávku krve a adrenalinu a vycítí mé uvolnění po vzrušujícím vítězném boji. Oblékání tohoto obleku je jako vklouznout do těla někoho velkého, silného a mocného. JE TO JAKO DROGA.

TAK, MÁM HO NA SOBĚ. A vyrážím ven. Je tam spousta tvorů, kteří si na mě brousí zuby, a i můj oblek si brousí zuby na ně.

A stovce čelistí nelze nevyhovět...

Výzva :)

8. listopadu 2015 v 21:01 Informace
Ahoj :)
Dochází mi zásoby povídek. Pokud se tu někomu líbí jak píšu, napište do komentářů 5 libovolných slov.
A já na ně napíšu libovolnou povídku :)
Schválně, jestli se to podaří :)

Ospalý čaroděj

8. listopadu 2015 v 19:04 Povídky
Co způsobil ospalý čaroděj

Byl kdysi jeden čaroděj, který se jednoho rána probudil ve velmi špatné náladě, protože ho celou noc bolel zub. A jak ráno vstal, vzteklý a rozespalý, shodil omylem z nočního stolku sklenici s vodou a polil si pyžamo. A zároveň s tou sklenicí shodil svou kouzelnou hůlku. A jak letěla a čaroděj láteřil, povedlo se mu nevídané - vyslovil omylem kouzlo, které dovolí proniknout do světa obyčejných lidí. A máchnutí padající hůlky spolu s tím kouzlem vytvořilo na světě podivnou trhlinu. Byla neviditelná, ale kdokoli se k ní přiblížil, začal vidět tou trhlinou cizí svět, plný zvláštních tvorů, neznámých květin a nepojmenovatelných barev. Lidi se té divné hranice báli, ale našli se tací, kteří k ní chodili schválně, protože je ten cizí svět lákal.
Patřila k nim i žena lidu, který žil blízko u hranice. Jednou jedinkrát spatřila náznak toho světa a od té doby nemohla myslet na nic jiného. Jakmile měla volnou chvilku, běžela k hranici a fascinovaně pozorovala svět za ní. Obyvatelé toho světa ji viděli, zvykli si na ni, ale nevšímali si jí, a ona seděla a dívala se, hlavou se jí honily tisíce otázek a touha podívat se do toho světa dál. Ale lidé z vesnice jí to měli za zlé, posílali pro ni pokaždé, když si všimli, že není doma, a zakazovali jí tam chodit.
Žena ale nedbala a chodila tam dál. Jednoho dne si všimla, že jeden z tvorů za hranicí se pohybuje stále blíž a blíž k ní, a byl tam pokaždé, když se utrhla od své práce a přiběhla. Byl nádherný, měnil barvy podle pohybu, ale i když se nehýbal, dokázal na svém těle rozehrát obrazce měnících se pásů barev odstínů, jaké nikdy předtím neviděla. Pozorovala ho a přála si ho poznat blíž. Jediná nejjednodušší věc - překročit hranici - ji však nikdy nenapadla.
Lidé z vesnice jí ale nedali pokoj. Když neposlechla, rozhodli se ji udržet ve vesnici násilím a na výstrahu ji přivázali do středu vesnice řetězy ke kůlu. Plakala ponížením a steskem po krásném světě za hranicí a jeho tajemným obyvatelem, ale nebylo jí to nic platné. Ostatní se jí jen vysmívali nebo nadávali a vytýkali, že porušila přísahu věrnosti danou svému rodu.
A tak žena myslela na svého cizince tak silně, až se její myšlenky dostaly na druhou stranu hranice. A cizinec uslyšel její volání jako by stála vedle něj, a i když nevěděl, co ho čeká, ani jestli se dokáže vrátit, překročil hranici a vydal se za ní. A v okamžiku, kdy tu hranici překročil, jeho rozložité tělo, plné výčnělků a výběžků, se změnilo v tělo muže a výčnělky se proměnily ve smečku vlků.
Obyvatelé prchali hrůzou, když viděli vysokého muže v černém dlouhém kabátě, provázeného smečkou šedobílých vlků. I připoutaná žena se vyděsila, ale když zvedl hlavu a široký klobouk odkryl jeho tvář, poznala okamžitě, že je to on a přestala se bát.
Krásnější obličej nikdy neviděla, a když přišel k ní a jediným pohybem přetrhl řetězy, šla bez okolků za ním.
Ostatní jim chtěli v odchodu zabránit, ale hrozivé vytí vlků jim jejich úmysl rozmluvilo.
A tak ti dva přišli k hranici a společně ji překročili, a on se vrátil do své původní podoby a ona se změnila v nádhernou bytost, hrající všemi barvami světla, a šli hlouběji a hlouběji do tajemného nového světa a tím, jak ji překročili oba, hranice zmizela.
A lidé si říkali - stalo se to nebo ne? A jediné, co jim napovídalo, že to nebyl sen, byl klobouk, který se při přechodu skoulel cizinci z hlavy a zůstal osamoceně ležet pod nejbližším keřem…