5 slov

1. listopadu 2015 v 15:08 |  Láskoviny
Pět slov
Byl jsem zde až příliš dlouho. Byl jsem až příliš sám. Měl bych se odhodlat a opustit tento ostrov. Měl bych navštívit civilizaci.
Ale kam jít? Nikoho neznám, nikdo mi už nezbyl.
Doufám, že si tam někoho najdu.
Jak se tam jen dostanu... Á… já hlava dubová. Vždyť já mám loď! Jo, já mám loď, ale kam jsem ji jenom zaparkoval? Už vím - tamhle!
Ach našel jsem tě, má Merilyn. Pojď, vyrazíme spolu, pryč odtud!
Den za dnem to samé. Voda, voda a voda… Mám žízeň a kolem mne je samá voda… Mám hlad a pode mnou je tolik ryb… Ale jíst teď nesmím - musím řídit loď.
Ach jo... je těžké být na takovéhle věci sám.
Hee.. co je to za černý flek v dáli? Rychle, kam jsem dal ten dalekohled? Honem, honem, starej dědku, hejbni kostrou!
Ano, ano, země zaslíbená! Famfáry prosím! Tak a teď trochu života do toho umírání. Zaber, má milá! Na plný výkon vzad.
To by starej Námořník koukal, jak já umím připlout. To se stává, když je země za mnou a ne přede mnou…
Konečně země, která se nehoupe! Díky bohu jsem v pořádku. No není čas ztrácet čas - rychle do města, někde se ubytovat.
Procházím městem a vidím cedule s nápisy o pomoc. Děsí mě to - nikde nikdo, ani auto. Co se tady u modrý chobotnice stalo!? Je snad někde nějaký výprodej nebo neděle? Nikde nic. Všude rostliny. Budovy zahaleny prachem a porostem.
Co se tu stalo?
Rychle nějakou televizi nebo rádio. Spěchám - někam do bytu - první barák, první byt. Dveře jsou zničeny, už tu někdo byl. Evidentně ano, jeho ostatky tu jsou stále.
Zapnu televizi, ale nikde žádný program.
Rádio taky nic nechytá.
To není možné, co se zde stalo? Sklopím hlavu a chci odejít, ale v té šedé barvě prachu vidím odlesk žlutého lístečku v nebožtíkově ruce. Na něm pět slov, nemohu je přečíst, jsou ožehnutá.
Škoda, ale vezmu si jej.
Vycházím ven z budovy. Koukám se kolem, všude takové ticho... zlověstné ticho. To lidstvo vymřelo? Ne to není možné!!
Pomalou a smutnou chůzí jdu do centra. Po cestě jsem našel několik dalších ostatků. A opět - jeden z nich měl papírek, ale jen s jedním slovem. A vypadalo to, že chtěl napsat druhé. I toto slovo je zničeno, blátem.
Jaká škoda, ale vezmu si jej.
Na budovách jsou plakáty se slovy o nějakém úkolu. Musím najít nějaký, který je vcelku. Když se chci otočit od zdi, trefí mne jeden přímo do čela. Měl na spěch, mladej, otázka zní, jestli i správný směr. No našel mne a já našel ho, takže to můžeme označit jako splněnou misi.
Je zde psáno něco o tom, že lidstvo se zničí samo, pokud tomu někdo nezabrání. Někdo na něj přilepil i papírek s nápisem:
POKUD TO ČTETE, JSTE POSLEDNÍ
Ale je to první vzkaz, který jsem přečetl, tenhle si rozhodně vezmu.
Na plakátě se psalo o nějaké budově, kde je prý něco jako stroj času. Podle instrukcí mám napsat na lístek papíru pět slov a odeslat časem. To se mi nelíbí! Lidstvo se vyhubilo válkami a svou sobeckostí, vytěžilo všechny zdroje, zabilo všechna zvířata.
To není dobře, ale co teď? Takhle to nemohu nechat. Byl jsem sám, a když se rozhodnu někoho navštívit, nikdo nezbyl. Ne, takhle to nenechám, tento úkol splním.
Ale ne dnes. Někam se schovám, bude pršet, ale voda padat nebude. Vypadá to spíše na nějakou sprchu plnou blesků. Ach ano… dnes se bude usínat za zvuků hromů.
Našel jsem si nějaký malý domek dál od centra, kde mohu přemýšlet.
Co napíši? Jak to pošlu? Bude to fungovat? Rozjedu ten stroj?
Všechny tyhle otázky mi nedaly spát. Už svítá a já na nic nepřišel, vůbec na nic. Není čas, musím jít.
Po cestě přemýšlím, ale bolí mne hlava. Jsem tak zmatený, že ani nekoukám před sebe. Au.. co to!! Ou to je...
To je ta budova.
Jsem tady. Otevírám dveře. Jen trochu pootevřu a náhle vyletí spousta prachu. Celý jsem ztuhnul, lekl jsem se. Když jsem otevřel dveře dokořán, zjistil jsem, kam se poděli všichni ti lidé. Jsou zde nahromaděni jeden přes druhého. Některá těla jsou už jen kostry, jiná mají na sobě nějaké zbytky.. Jejich kosti nesou stopy po zubech. Není divu, měli hlad. Jak je překračuji, mám strach, že mě někdo přepadne. Ale pak si vzpomenu na ten vzkaz, že jsem poslední.
Uklidní mě to a pokračuji dál.
Po dlouhé chodbě následují dveře a za nimi bude ten přístroj. Dveře jdou otevřít snadno, ale pohled na tu místnost a stroj uprostřed je divný. Jdu se kouknout, co a jak funguje. U jednoho těla nacházím lístek:
STISKNI VLEVO NAHOŘE MODRÝ PRUH
Tak tedy stisknu modrý pruh? Kam se poděla tlačítka červené barvy!? Lidé ztratili smysl pro ironii…
Najednou se zvedne ze země malá krabice. Je celá modrá a rozsvítí se. Je krásná. Když její světlo prosvítí místnost úplně, uvidím ji. Nějakou ženu, ležící před krabicí. Jak je jen možné, že jsem si jí nevšiml?
Asi je to tím, že její tělo je celé. Ona byla poslední, kdo tu přežil. To ona napsala ten vzkaz. Není divu, že mne tak uklidňoval. Otočím ji na záda a zděsím se - je tak mladá a krásná..
V ruce svírala lísteček s 5 slovy:
LETNÍ KVĚTY DNES SPADNOU NAPOSLEDY
Ne.. ne má drahá, ještě jeden uschlej drží.
Nestihla to tam dát, už neměla sílu, nebo jí v tom někdo zabránil. To už se nedozvíme. Nečekám, beru papírek a vházím ho dovnitř. V tu chvíli cítím, jak si bere mou životní sílu sebou. Padám k zemi a mé oči se zavírají. To byl text na tom prvním lístku:
ZA ŽIVOT ŽIVOTEM PLATIT BUDEŠ
Teď už to vím a cítím to. Jak zavírám oči, otevírám je na jiném místě. Co se to děje? Kde to jsem? Vidím svět z výšky jako nikdy před tím, nemohu se hýbat, nemám tělo. Najednou začnu prudce padat, až narazím na zem. Ale nic mne nebolí, přistání bylo impozantní, takové lehké.
Zjišťuji, že vítr mne nadlehčuje a znovu zvedá, prolétám nad kaluží a jediné, co vidím, je papírek, vznášející se nad vodou. Co se to děje? Kde jsem já? Aha už vím! To jsem já!! Má duše je v něm! Obyčejné i kouzelné věci vypadají stejně…
Prolétám prostorem a navštěvuji všechny státy.
Dívám se, jak stará doba vypadala. Ale ani zde už není moc lesů a jsou tak malé.. Ale co úkol? Jak bude splněn?
Zafoukal silný vítr a proletěl jsem i časem. Stejné místo, ale jiná doba. Koukám se, jak stroje ovládané lidmi kácí obrovské lesy. Tak rozlehlé lesy jsem nikdy neviděl, úplně cítím ten jiný vzduch. Jak tak prolétám, najednou se stroje zastaví, a lidé mne pozorují. Co se to děje?
TO MÁ SLOVA PRÁVĚ ZAZNĚLA
Co to bylo!! Odkud to šlo? Vidím, jak lidé klopí hlavu a pláčou, a jak se vzdaluji, zvedají ji a opět pokračují…
Zafouká vítr a já opět letím časem.
Nová doba, stejné místo.
Žádný les, ale obrovská prázdná plocha. A na protějších stranách nepřátelské armády se rozeběhly proti sobě. A když prolétám přesně mezi nimi, zastaví se a podívají se na sebe. Najednou nachází své bratry a syny, stojící proti sobě, protože musí.
POZNALI BARVU OČÍ SVÝCH PŘÁTEL
Co jsi zač? Vylez ven! Aha, už chápu! To je duše té dívky.
Ona to napsala a já vhodil dovnitř. Letíme oba, jen ona je slabá. Když odplouvám po obloze, jen slyším: Zrádče, zklamal jsi rodinu! Najednou se papírek trochu natrhne dole v rohu. Cítím, jak mne to bolí. Vítr zafouká a já opět mizím v mlze času.
Ocitám se někde hluboko v historii. Přistávám na kmeni starého stromu. Najednou projíždí kolem nějaká žena na koni a lístek papíru ji zaujme. Zafouká a já odlétám, ale vidím, jak popohání koně, jede snad za mnou? Co ji k tomu nutí?? Natahuje ruku a chytá mne, ale když si mne chce přečíst, nerozumí mi. Bere mne do města. Vidím lidi. Konečně! Jsou ŠŤASTNÍ.
Ale já vím, že tihle jsou Šťastní jako poslední ze všech generací.
Bere mne k nějakému starci, ten mne pokládá na stůl a vypadá to, že mne chce rozluštit jako šifru. Bohužel se nedaří, ne všechno, má jen dvě slova. Žena je zklamaná a se slzou v oku odchází. Stařec mne naštvaný hází do ohně a najednou, ve chvíli, kdy lístek vzplane, se ozve výkřik pěti slov přes celou místnost!
Nerozumím jim, ale myslím, že to je překlad těch, napsaných na mně. Žena se otáčí a vyděšeně kouká do ohně. Stařec se zamračí v očích, ale jeho ústa se usmějí …
Nikdy se nedozvím, jak se to stalo, ale probudil jsem se na kraji obrovské zelené louky. Chvíli mi trvalo, než jsem nabyl zraku. Ale ležel jsem tam úplně sám. Jen na druhé straně louky seděla nějaká postava. Postavil jsem se a chtěl jsem odejít, ale nevěděl jsem kam. Prohlédl jsem se okem odborníka a řekl jsem si, že už nikdy žádný indický čaj, nikdy!
Jak jsem se chtěl očistit od trávy, zabolela mne ruka.
Kouknul jsem se na ni a na dlani jsem měl vypálena ta slova. Polekal jsem se a ruku strčil do kapsy. Když jsem se tak rozhlížel, uviděl jsem, že za chvíli se bude stmívat.
SVĚT SE ZMĚNIL, LIDSTVO POCHOPILO
A proto, že lidé nic nezničili, nikdy jsem neodešel na ostrov. Ale kde žiji? Mám někoho? Rozhodl jsem se jít zeptat té osoby. Jak jsem se blížil k ní a mé oči se zotavovaly, poznal jsem tu osobu - je to ona! Ta dívka! Co říci na uvítanou, jak se chovat?
"Co mám k sakru dělat?? Áááá…"
Když mne uslyšela, jak nadávám, otočila se a zeptala se, proč tak řvu. Zpanikařil jsem a řekl to nejdivnější, co mne napadlo:
"Jsem rád, že jste živá."
Sakra, co jsem to řekl, vystraším ji! Ale ona odpověděla, že je taky ráda.
"Vy.. vy jste taky ráda?"
"Ano, proč bych nebyla?"
Jo, proč nebýt rádi že žijeme?
Rychle, něco normálního, dělej řekni!
"Ehm.."
"Ano, chtěl jste něco?"
"No, ano, máte hezký přívěsek, znamená něco?"
"Ano, je to pentagram, nosí ho všechny ženy. A každý jeho cíp představuje jedno z pěti slov, které změnily svět."
"Aha, děkuji, a co tu děláte vy?"
"Já, jako každá žena, sázím stromy. Tím jsme se pověřily samy, chránit tento svět. Vy by jste měl jako muž pracovat se zvířaty."
"Opravdu?"
"Eh.. vy jste zvláštní, nic nevíte. Kdo jste?"
"Já? Nikdo důležitý…"
Najednou uslyším hlasy:
"Mami! Mami!"
Otočila se k přicházejícím dětem a muži:
"Ahoj, co vy tu děláte?"
"Co by, jdeme domů společně, skončil jsem dnes dříve, abych tě odvedl domů."
"Děkuji ti.. ach, jsem ale nevychovaná, tohle je má rodina. Omlouvám se, už budu muset jít," řekla mi.
"Nevadí, jsem rád, že jste mi řekla vše, na co jsem se ptal."
Když jsem jí podal ruku, všimla si mého zranění. Byla velmi zvídavá a tak neodolala a koukla se. Zděsila se toho, co uviděla - svatá slova vypálená na dlani někoho, kdo nic neví, nic si nepamatuje.
Oba jsme nic nedali znát, jen rozloučení bylo napjaté.
Oba jsme se otočili a odešli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama