Báseň

13. listopadu 2015 v 17:13 |  Povídky
BÁSEŇ
Emily měla sen. Ten sen se jí zdál už několikrát, uvědomovala si to, i když se neprobudila.
Bylo těsně před rozedněním a ona kráčela po louce, její kroky zanechávaly stopy v orosené trávě. Kolem se válely chuchvalce ranní mlhy a i ve snu cítila vůni země a chladného čerstvého vzduchu.
Viděla, jak lem její sukně tmavne a těžkne, nasáklý rosou a věděla, že až se podívá před sebe, uvidí rozložitý, osamělý dub. Směřovala k němu a jak už mnohokrát, pod dubem viděla stát muže. Čekal tam na ni, byl jí tak blízký a přece neznámý. A když přicházela blíž, aby mu mohla konečně pohlédnout do tváře, probudila se.
Chtěla přivolat sen zpátky, tak zůstala ležet se zavřenýma očima, ale bylo pozdě. S povzdechem tedy oči otevřela a oknem viděla, že slunce ještě nevyšlo, jen obláčky na východě se začínaly barvit do růžova. Bude krásný den, pomyslela si a vstala.
Oblékla si sukni, uhladila její záhyby a zapnula knoflíčky kazajky pečlivě až ke krku. Pak nalila vodu, připravenou ve džbánu, do malého porcelánového umyvadla a opláchla si obličej a ruce.
Na chvilku se na sebe zahleděla do zrcadla na zdi nad umyvadlem, znovu si povzdychla a začala kartáčem pročesávat dlouhé hnědé vlasy, které začínaly prokvétat stříbrnými nitkami. Stáhla je do pevného drdolu na temeni hlavy, už jen letmo pohlédla do zrcadla a vyšla z pokoje do kuchyně.
Alba otočila od kamen svou širokou, černou, lesklou tvář a usmála se na ni.
"Slečna dnes vstala brzo," pronesla hlubokým, mateřsky teplým hlasem a podala Emily skromnou snídani. Starala se o ni od jejího dětství a byla taky jedinou otrokyní, kterou si Emily po smrti rodičů nechala.
Emily nepřítomně poděkovala a hleděla oknem ven na vycházející slunce. Nevnímala Albiny řeči a zvuky, které doprovázely její obvyklé činnosti. Myslela na Smithovy, kteří den předtím přišli o nejstaršího syna, na paní Doolittlovou, které se už nikdy nevrátí muž a otec jejich tří dětí, a na mnohé ostatní, kteří přicházeli o milované lidi. V hlavě se jí začínaly rodit slova a spojovaly se do řádků. Bezmyšlenkovitě snědla, co jí Alba připravila, a vrátila se do pokoje S vděčností přelétla pohledem zdi, zaplněné policemi s knihami a usedla k starému dubovému stolu po otci. Báseň, co se drala na povrch, už nechtěla dál čekat a Emily vzala do ruky pero, vytáhla ze šuplíku čistý papír a začala psát…
Rodiče Johna Waterse se do Severní Karolíny přistěhovali z Anglie a založili zde malou tabákovou plantáž. Dařilo se jim dobře a malému Johnovi se dostalo jak láskyplné péče, tak i vzdělání - otec sebou z Anglie přivezl dobře zásobenou knihovnu, které nechyběly ani filosofické, ani odborné knihy, ani nové "moderní" romány a básnické sbírky - Johnův dědeček totiž v Anglii vlastnil malé nakladatelství.
Když John vyrostl, převzal plantáž a oženil se s Glorií Whitherspoonovou a brzy po svatbě se jim narodila dcera Emily. Gloriin porod byl však velmi těžký, což zřejmě zapříčinilo to, že další dítě - zejména toužebně očekávaný syn - už nepřišlo.
Rodiče se snažili předat Emily veškeré zkušenosti a znalosti, které by jí umožnily spravovat rodinný majetek, ale jejich snaha ztroskotala v okamžiku, kdy se Emily naučila číst, veškerou pozornost totiž od té doby věnovala jen a jen knihám a o praktickou správu plantáže a obchod nejevila sebemenší zájem.
Otec si tedy sliboval, že musí Emily najít vhodného muže, který bude pokračovat v péči o plantáž, ale ani k tomu nakonec nedošlo. Při epidemii tyfu se on i Glorie nakazili a krátce po dosažení její dospělosti oba zemřeli. Emily osiřela a namísto toho, aby se vdala, všechny překvapila tím, že velmi brzy našla kupce, všechen majetek prodala a za část utržených peněz si koupila malý dům ve městě a přestěhovala se do něj s jedinou otrokyní - Albou.
Svůj čas trávila stále četbou a přemýšlením a nevyhledávala příliš společnost ostatních, brzy si získala pověst podivné osoby, a i když nebyla ošklivá, nápadníci se moc nehrnuli. A snad i proto, že působila dojmem, že je jí to jedno, se postupně přestali objevovat úplně a ona se nikdy neprovdala.
A jak čas běžel, Emily se pomalu v očích sousedů měnila v bláznivou starou pannu, žijící si ve svém světě.
Nikdo totiž nevěděl, že kromě četby se Emily věnuje i psaní. Povídky, krátké příběhy, inspirované děním v městečku i básně si pečlivě uschovávala do šuplíku svého dubového stolu, který stál v jejím pokoji přímo u okna.
Americká společnost si mezitím žila vlastním životem a psala dějiny své země. A změny, které přicházejí někdy pozvolna a jindy prudce jako letní bouřka, na sebe nenechaly dlouho čekat. Průmyslový Sever, vedený Abrahamem Lincolnem, brojil stále víc proti zavedenému jižanskému otrokářství, a když v roce 1861 vypukla občanská válka, poklidný jižanský svět se od základů změnil.
Severní Karolína sice nebyla typickým státem Jihu, přidala se však ke Konfederaci a během krátké doby většina mužů odešla do války.
Města i farmy s plantážemi se vylidnily a zůstaly obhospodařovány ženami, snažícími se udržet při životě a uživit své rodiny i otroky.
A jak se změnila doba, změnila se i Emily. Boje byly kruté a nebylo téměř dne, kdy by se některá z rodin nedozvěděla, že na návrat svého otce, muže či syna čeká marně, časté byly i zprávy o tom, jak hordy unionistů vyvraždily rodiny a vypálily domy, nechráněné mužskou přítomností. Emily, ačkoliv neměla nikoho blízkého, o koho by se strachovala, všechnu tu hrůzu přesto vnímala a bolest jejích sousedů se jí dotýkala stejně, jako by byla její vlastní.
A protože neznala jiný způsob, jak pomoci, rozhodla se pomáhat svému okolí nejlépe, jak uměla - svými příběhy a básněmi. Chodila do domů, prosáklých smutkem a nářkem nad svými mrtvými a snažila se je utěšit tím, že je vyslechla a rozdávala jim to, co napsala…
***
Alister Malard nemohl spát. Zraněná noha ho bolela a převalování v posteli bolest ještě zhoršovalo. Posadil se a sáhl po hojivé masti na nočním stolku, odmotal starý obvaz, prosáklý hnisem a krví a potřel bolavou ránu tlustou vrstvou. Pak se natáhl po čistém pruhu plátna, který mu večer matka nachystala, a znovu nohu obvázal.
Venku právě vycházelo slunce, ale nadcházející jasný podzimní den nemohl rozehnat chmury v Alisterově mysli. Bolest nebyla to jediné, co v něm hlodalo. Toužil po tom, aby se zranění zahojilo, toužil po návratu do války - ne snad proto, že by mu tolik chybělo nepohodlí a stálá přítomnost hrozby smrti. Hnacím motorem u něj byla touha po uznání spolubojovníků, po ocenění velitelem… Alister nebyl zbabělec, ale chyběla mu rozhodnost a rychlý úsudek, proto, kdykoliv se dostala jejich skupina k boji, on nikdy nebyl tím, kdo by měl hlavní slovo, kdo by nejrychleji a nejlépe splnil rozkaz… A pak, při úplně nedůležité potyčce se skupinkou Seveřanů, utrpěl zranění nohy. Rána byla hluboká a nemohl chodit, měl však štěstí, nacházeli se právě v okolí jeho rodiště, a tak ho jiná skupinka vojáků na voze dopravila vyléčit se domů.
A když se belhal ulicemi a potkával ženy, jejichž milovaní neměli to štěstí, že vyvázli pouze se zraněním, měl pocit, že se na něj všichni dívají skrz prsty a ne jako na zraněného hrdinu. Zároveň s tím, jak se léčení prodlužovalo, jeho roztrpčení narůstalo, přiživované pocitem méněcennosti, kterým trpěl od dětství.
Celý dům ještě spal, Alister měl však pocit, že jeho vlastní myšlenky v tom tichu přímo křičí, oblékl si tedy uniformu, vzal pušku a vyšel ven. Nevnímal ale krásu ještě neprobuzeného městečka, ostražitě sledoval každou ulici, každý kout… Maloval si v hlavě situaci, jak zajme či zastřelí modrokabátnického špeha a všichni ve městě mu budou provolávat slávu…
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama