Báseň - dokončení

13. listopadu 2015 v 17:23 |  Povídky
Alister spěchal k ležící postavě. Ale už po několika krocích se zarazil - uviděl rozhozené ruce, zvětšující se rudou skvrnu na prsou a teprve teď si všiml, že postava má sukni - byla to žena! Nevěřícně zavrtěl hlavou - žena a špeh! Pohlédl jí do tváře a připadala mu povědomá - no jistě, vždyť je to ta bláznivá Watersová, co všude nosí tu svoji "literaturu". To se budou všichni divit, až zjistí, že ve skutečnosti štvala lidi proti válce a Konfederaci! Přistoupil ke dveřím a strhl z nich list papíru. Letmo na něj pohlédl a zamrazilo ho.

"Přichází den, slunce už vstává…"

Četl a krev mu pomalu tuhla v žilách. "Proboha!" chtělo se mu křičet, "vždyť je to jenom nějaká pitomá básnička!"
Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Ačkoliv třeskl výstřel, nikdo se nehrnul zjistit, co se stalo - každý měl strach, že by další rána mohla patřit jemu. Rychle báseň zmačkal, strčil ji do kapsy, a co nejrychleji se odbelhal pryč.
Srdce mu bušilo, čelo mu pokrýval studený pot, a jakmile byl dost daleko od kostela a plně mu došlo, že zabil nevinnou ženu a co ho za to čeká, obrátil se mu žaludek. Žádná sláva, žádné uznání, potupně ho pověsí!
Sedl si pod strom u cesty a otíral si oči od slz bezmoci, strachu a zklamání nad svým osudem, když vtom mu hlavou bleskla spásná myšlenka - vždyť ho nikdo neviděl! Nikdo to neví! A nikdo se to ani nedoví! Slzy mu znova vytryskly, ale tentokrát to byly slzy úlevy…
Alister svému trestu unikl a po návratu z války se stal váženým občanem města. Na příhodu u kostela časem zapomněl, jen někdy, za bezesných nocí, kdy se ostatním, co přežili válečnou vřavu, vracely hrůzné okamžiky z bojů, se jemu v mysli objevoval podivně šťastný výraz mrtvé tváře Emily Watersové…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama