Povídka podle slov

10. listopadu 2015 v 17:55 |  Povídky
Zadaná slova: podzim, mlha, horká čokoláda, deka, láska :)

Takže tak:

Vracím se domů. Není ještě pozdě, ale je podzim, a tak je už tma a po ulicích se začíná válet mlha. Zářivka v pouliční lampě je zřejmě rozbitá, a tak sotva vidím na klíčovou dírku. Když odemykám vchodové dveře, zježí se mi najednou chloupky na šíji a na poslední chvíli uskočím. Těžká palice proletí okolo mého pravého ucha tak těsně, že mě ostrý závan vzduchu přinutí zamrkat. Ale není čas, skrčím se a vykopnu pravou nohou do boku. Podle očekávání narážím do něčeho měkkého a následuje zaúpění. Z druhé strany vycítím další útok a koutkem oka zahlédnu záblesk stříbrné dýky. Teď už nehraje proti mně moment překvapení, takže vyhnout se zásahu a zkroutit ruku, která ji drží, tak, že se zaboří do měkkého masa, je hračka. Třetí útočník na sebe nenechá dlouho čekat, ale v podstatě nemá šanci a než se rozkouká, leží vedle druhého s hlavou podivně skloněnou k vlastní levé lopatce.
Překročím je a pomalu se blížím k prvnímu, který se drží za zlomenou nohu a sune se do bezpečí. Marně. Přišlápnu mu právě tu nohu, co tak bolí, a pobaveně pozoruju, jak mu po obličeji běhají různorodé výrazy - bolest, střídaná strachem a vztek, že jim to nevyšlo. Přes odkrvené rty drtí urážky, výhružky a obvinění. "Když neumíš říct nic hezkého, raději mlč," doporučím mu, ale jako by neslyšel. Umlčí ho až palice, co měl nachystanou na mě, když mu zarazí obličej o několik centimetrů hlouběji do hlavy.
Ječení a výkřiky mě upozorní na to, že se blíží ještě další dvě. Naštěstí jsou pomalé a neohrabané, a tak skončí v těsném objetí, propletené tak, že je od sebe už nikdo neoddělí. Kdyby je chtěl někdo pohřbít, musel by vyrobit hodně velkou rakev - měly přes váhu i jednotlivě, natož dohromady. No naštěstí ji nebudou potřebovat.
Mohla jsem to čekat, když mě přestali zdravit - znamenalo to, že se přestali skrývat za hradbu falešné sousedské snášenlivosti a brzy přejdou k otevřenému útoku.
Podcenili ovšem teoretickou přípravu - stříbrnou dýkou strigu opravdu nezabijí. Na jejich obhajobu ovšem musím říct, že to nevěděli - o tom, co jsem, kolovaly mezi nimi různé dohady, a tak se zřejmě pojistili. Ironií osudu je, že jsem jim nikdy neublížila - všechno zlé, co se jim v poslední době stalo, si zavinili sami…
Naposledy spočinu pohledem na chladnoucích tělech svých sousedů, zamumlám pár zaklínadel a v zadní části zahrady se rázem objeví čtyři čerstvě vykopané jámy (jedna o něco větší) a za pár okamžiků se zaplní a samy zasypou. Než dojdu po schodech nahoru, už zarůstají trávou. Do rána nebude po ničem ani stopy.
Vejdu do bytu a zavolám: "Lásko, jsem doma!"
"Jaký byl den?" ptá se mě on a já říkám: "Nic zvláštního," usmívám se, políbím ho, a za chvilku už se tulíme pod dekou a popíjíme horkou čokoládu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama