Propojení 1

6. listopadu 2015 v 20:40 |  Povídky
ZAČÁTEK…
"Co vidíš?"
Nic. Nevidím vůbec nic.
"Prožij ten pocit znovu. Co vidíš?"
Nic. Jen tmu... Pak najednou záblesk. Město?
Stojím na cestě. Nestojím ... jdu. Město je po mé pravé ruce. Chci tam jít, strašně moc chci, ale nemůžu. Někdo mě strká, jsou to vojáci na koních, křičí na mě a popohánějí mě kupředu, pryč od Města...
Mám okovy na nohou i na rukou, takže se mi jde špatně, ale jdu. Srdce mi buší nevolí tak silně, že hrozí, že mi roztrhne hrudník, mám sto chutí křičet, ale vím, že to nebude nic platné, tak jen přerývaně dýchám a jdu.
Ale co tu proboha dělám?
XXX
Elinor se narodila někdy kolem roku 1461 jako první a jediné dítě rodičů, vlastnících malý statek. Bohužel ji v útlém věku postihla tragická událost - její otec byl na dvoře zavalen vozem, kterému se rozlomilo kolo, a na místě zemřel. Matka, která ho hluboce milovala, se z toho zhroutila a neschopná čelit kruté ztrátě velmi brzy poté zemřela.
Elinor zůstala ve věku necelých tří let sama a její život nabral zcela jiný směr...
ELINOR I.
Jdeme. Pocit omezení, který mě svírá, je tak intenzivní, že sotva dýchám a střídá se s pocity bezmoci, křivdy a strachu. Ale nesmím to dát najevo.
Vpodvečer přicházíme do vesnice. Mám ruce i nohy rozedřené od okovů, jsem hladová, žíznivá, k smrti unavená... Domky mají střechy ze slaměných došků a přede mnou se otevírá malá náves z udusané hlíny. Uprostřed stojí velký kůl a lidé opatrně pokukují po našem průvodu. Cítím jejich obavy z vojáků, smíšené se zvědavostí, koho to vedou. A taky ... ano, oni se bojí, bojí se ... mě?
Vojáci sesedají z koní, jeden z nich mě hrubě popostrčí ke kůlu a pevně mě přivazuje. Bolí to, když utahuje provazy, bolestí mhouřím oči, ale snažím se, aby ani jediný povzdech nepronikl přes mé sevřené rty. Uvázal mě dobře ... ještě zkouší pevnost provazů a na malou chvíli se naše oči setkají. "Co to děláš?" ptám se beze slov a pousměju se na něj, ne abych ho obměkčila, ale abych mu ukázala, jak je to celé obrovský omyl... Ale on rychle poodstoupí, vidím, jak mnou pohrdá a cítím hloubku jeho přesvědčení, že dělá správnou a důležitou věc. Odplivne si přede mnou a rychle odchází.
Lidé se srocují, pomáhají vojákům s koňmi a vyptávají se. Jejich pohledy už nejsou tak nechápavé, teď je v nich vidět nenávist a opět strach, ještě silnější než předtím. A o chvilku později někdo z davu zvedne kámen a hodí ho po mně. Bolestivě to štípne do hrudi, naštěstí se nikdo další nepřidá.
Když se vojáci najedí, stanou se odvážnější a rozjařenější díky vínu, které jim přinesl zdejší hostinský. Obklopí mě, opilými hlasy mě urážejí a vysmívají se mi. "Čarodějnice!" slyším z jejich úst. "Teď už si s tebou poradí, je s tebou konec!"
Nemusí to říkat, tohle je jediná věc, kterou vím.
Nevím, kdo z nich mě první píchl kopím. Jisté je, že se ostatní připojili, jsou hrubí a zraňovat mě jim dělá radost. Mlčím, rány jsou však tak bolestivé, že mi občas unikne zaúpění, ale vší silou bráním slzám, aby unikly zpoza pevně semknutých víček. Tu radost jim neudělám. Jen se v duchu modlím, aby mě neupálili. Naštěstí se brzy setmí, visím napůl zhroucená v provazech a tak mě odpoutají a na noc mě odvlečou do prázdného starého chlívku. Na vlhké slámě upadám do milosrdného spánku, víc podobného mdlobě.
STATKÁŘKA
Bylo to zjara, když se u nás Elinor objevila v doprovodu svého strýce, černě oděného muže s ostře řezanými rysy. Požádal mě o její výchovu a já jako správná křesťanka jsem jeho prosbu neodmítla. Samozřejmě svou žádost podpořil tlustým váčkem zlata, nemohu si přece dovolit živit další hladový krk jen tak.
Vzpomínám si na ni, malou světlovlasou holčičku s velkýma, podivně zasněnýma šedýma očima. Moje děti už byly odrostlé, muž mi rok předtím zemřel a já jsem měla na starosti celý náš velký statek, svěřila jsem ji tedy do péče jedné z děveček a od útlého věku musela vykonávat všechny práce, na které stačila. Ale ta holka byla od malička divná. Nedružila se s ostatními, kdy mohla, vytratila se někam ven a lítala po loukách. Často ji bylo vidět u potoka, jak zírá na vodu a každou volnou chvilku si něco šmodrchala z provázků, kamínků a zbytků starých kůží. Pak to na sebe věšela a když jsem jí přikázala, aby mi to dala a nezdobila se takovými nekřesťanskými cetkami, poslechla sice mlčky, ale v očích se jí zračil vzdor, u tak malého dítěte neobvyklý. Stejně si zase vyrobila další, tak jsem ji nakonec nechala být. Koneckonců, svou práci měla vždycky hotovou včas a pořádně.
Když jí bylo asi deset let, děvečka, s níž měla jako s jedinou bližší vztah, umřela na horkost a Elinor se potom už s nikým dalším nesblížila. V té době se mi zhoršilo zdraví, špatně jsem chodila a chtěla jsem, aby mi byla víc k ruce. Ale to bylo jako spoutat vítr! Když byla zavřená doma se mnou, seděla mlčky, duchem bloumala kdovíkde, a její mlčení bylo pro mě spíš přítěží, tak jsem ji vždycky poté, co udělala všechno, co měla, propustila. Hned se vytratila na louku, jak jinak.
Moje zdraví se horšilo, nohy mě neposlouchaly a tak jsem nakonec zůstala upoutaná na rozložitou sesli, kam mě služebné vždy ráno pohodlně usadily a čekaly na příkazy. A jak čas běžel, Elinor dospěla.
Ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Bylo jaro, venku svítilo slunce a Elinor přišla za mnou. Byla oblečená do svých nejlepších šatů a v ruce svírala malý uzlíček. Přistoupila ke mně, klekla a políbila mi ruku. Pak mi tiše poděkovala za to, že jsme ji k sobě vzali a dali jí živobytí a střechu nad hlavou a jedním dechem mi oznámila, že je teď dospělá a odchází. V jejích očích byla taková rozhodnost a já už jsem byla tak slabá, že jsem věděla, že jí v tom nezabráním.
,,Jsem svobodný člověk", řekla mi. "Můžu odejít, ale chci vaše požehnání."
"Nic nemáš, kam půjdeš?" s námahou jsem jí odpověděla - majetek jejích rodičů strýc prodal a peníze rozprášil, navíc jak by se taková holka domohla svého?
"Nějak se protluču", odpověděla s vděkem a jakousi radostí v očích, protože pochopila, že jí bránit nebudu, pak vstala, pozadu došla ke dveřím, na chvilku se zarazila, pak řekla: "Buďte sbohem", otočila se a byla pryč.
Ach Elinor, mohla jsem ti být lepší opatrovnicí, mohlas být jako moje dcera, ale tvůj nepokojný duch ti to nedovolil a já se o to nesnažila…
A tak od nás Elinor odešla a já už o ní od té doby nikdy neslyšela.
ELINOR II:
Časně zrána mě vojáci vyvlečou z chlívku a pokračujeme v cestě. Nohy mám do krve rozedřené, každý krok bolí a mám takovou žízeň, že mi jazyk přisychá k patru. Naštěstí brzy narazíme na potůček, kde mi dovolí se napít a zchladit rány od okovů.
Jdeme cestou, pozvolna stoupající do zelených kopců. Země voní čerstvou hlínou a tráva je tak zelená… Drobně prší, ale není zima, a já celou duší vnímám čerstvý vítr ve vlasech, kapky deště, které dopadají na můj obličej jako drobounké polibky lučních vil a tiší bolest a beznaděj, zpěv ptáků a křik sokola, letícího nade mnou… Palčivě cítím, že je to naposledy, že už nebudu mít možnost nic z toho prožívat, a navzdory všemu, co se se mnou děje, jsem alespoň na maličkou chvilku šťastná…
Blížíme se k hradu. Je na zalesněném kopci a já vím, že tam moje pouť skončí.
HOSTINSKÁ
Pamatuju si, že ten rok bylo výjimečně teplé jaro a den, o kterém mluvím, byl slunečný a teplý. S mužem jsme měli v hostinci několik hostí a museli jsme se pěkně otáčet, od té doby, co se naše děvečka provdala do sousední vesnice, jsme to sami taktak zvládali.
Elinor přišla jako na zavolanou. Objevila se ve dveřích, podivně pomačkaná a rozcuchaná, jako by nocovala v lese (což taky byla pravda, jak mi později vyprávěla) a prosila o trochu jídla, že si ho odpracuje. Bylo to milé děvče a zastala dost práce, tak jsme byli s mužem rádi, že je s námi. Zvlášť já, jediná dcera nám zemřela pár hodin po porodu a další děti už jsme neměli.
Pomáhala nám v hostinci asi půl roku a kromě jídla jsme jí dávali i skromný plat. Něco peněz utržila i za svoje ozdoby, které vyráběla ve volných chvilkách z toho, co našla v lese a na loukách. Kupcům, kteří se stavovali na nocleh, se její přívěšky, náramky, spony a knoflíky líbily, tak si občas od ní něco koupili pro svoje ženy a dcery.
Elinor byla hodně uzavřená, ale časem jsem od ní zjistila, že je sirotek a nemá kam jít. Doufala jsem, že s námi zůstane napořád, přirostla mi k srdci, ale její oči pořád někde bloudily, jako by hledala svou cestu a místo, kam patří, a tak mě vůbec nepřekvapilo, když mi jednoho dne oznámila, že odchází.
ELINOR III.
Hrad se blíží, déšť houstne a já jsem k smrti unavená, takže když mě vojáci vedou do kamenné kobky, plné krys, jsem nakonec vděčná za to, že mi sundají okovy a dají trochu suchého chleba a vody. Vím, že dnešním dnem to nekončí, čekají mě ještě horší věci, ale teď jenom ležím, třesu se zimou a konečně dovolím slzám, aby se vydraly ven a vyplavily pocity křivdy a nepochopení, které mě mučí celou dobu, co mě vojáci odvedli z vesnice.
Ale co mě mučí nejvíc, je myšlenka na Jonathana, to že vůbec neví, co se se mnou stalo a že jsem se s ním nestačila ani rozloučit, protože už ho nikdy neuvidím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama