Propojení 2

6. listopadu 2015 v 20:43 |  Povídky
Propojení 2 - pokračování
ELINOR IV.
Upadám do polospánku, ve kterém si probírám svůj předchozí život.
Kupci, který se objevil v hostinci, se zalíbily mé ozdoby a nabídl mi, že mě vezme sebou. A znovu jsem zažila ten pocit, že musím s ním, že nemůžu zůstat na tomto místě. I když hostinská a její muž byli hodní a měli mě rádi, věděla jsem, že tam není můj domov, že mě čeká další cesta do neznáma. Rozloučila jsem se s nimi, poděkovala za to, že mě u sebe nechali a nasedla na vůz. Bylo ráno, když jsme vyjeli, kupec povídal o Vesnici, kde žil a o Městě, které leželo kousek od ní a tak nám cesta rychle ubíhala. Navečer jsme dorazili do Vesnice a první noc jsem strávila v jeho domě s jeho ženou a dětmi. Protože byli velmi milí, Vesnice se mi líbila a měla jsem trochu peněz, zašla jsem hned ráno za rychtářem a požádala jsem ho, jestli bych zde mohla zůstat. Souhlasil a za malý poplatek jsem se mohla ubytovat v opuštěném domku na kraji vesnice, jehož obyvatelka nedávno zemřela. Byl polorozpadlý, ale když jsem se v něm usadila, cítila jsem, že je to můj první skutečný domov a poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím.
Moje výrobky se vesnickým ženám líbily a tak jsem se postupem času stala skutečnou součástí Vesnice. Občas, tak jednou, dvakrát do týdne, jsem zašla do Města a na trhu jsem rozložila svoje ozdůbky. Vždycky si někdo něco koupil a tak, ačkoliv jsem byla stále velmi chudá, jsem měla něco na živobytí a dokonce jsem si pořídila bílou rohatou kozu, díky níž jsem měla každý den trochu čerstvého mléka. Město mělo pro mě zvláštní význam, chodila jsem tam ráda, poznala jsem v něm spoustu nových lidí a příběhů a jednoho dne jsem tam potkala i Jonathana.
CATHERINE I.
Když otec přivezl do vesnice Elinor, byla asi v mém věku a já jsem byla ráda, že se objevila. Přinesla trochu vzrušení do obyčejného života, který jsme vedli a její ozdoby, které dělala, se mi moc líbily. Byly z kamínků a umně propletených kožených pásků a zakrátko nebyla ve vesnici jediná žena, která by od ní nějakou tu tretku nenosila. Všichni jsme čekali, že si brzy najde ve Vesnici ženicha, ale i když bylo u nás hned několik mládenců na ženění, Elinor si jich nevšímala, raději žila sama v tom rozpadlém domku po staré Barrowové a vypadala náramně spokojeně. Divila jsem se jí, já sama jsem se velmi těšila na to, až mého otce někdo požádá o mou ruku a já budu vdaná paní. Zvlášť jsem stála o pozornost rychtářova syna, byl velmi pohledný a navíc z něj vyzařovala jakási vnitřní síla, která ho předurčovala k tomu, že po svém otci brzy převezme jeho úřad. Zdálo se mi, že i on o mě stojí a moji rodiče i já jsme očekávali, že nebude trvat dlouho a zvolí si mě za svou ženu. Jenže on se naneštěstí zakoukal do Elinor.
ELINOR V.
Myšlenky mi bloudí na rozhraní snění a sotva se rozední, přijdou pro mě. Vlečou mě do kamenné místnosti ve sklepení hradu a je mi jasné, že oheň, který v ní hoří, tam není proto, aby zahřál moje prokřehlé tělo. V místnosti je několik lidí, obtloustlý chlapík sedí za těžkým dubovým stolem a předčítá obžalobu. Prý jsem čarodějnice! Přičítají mi, že jsem uřknula rychtářovu krávu a té se narodilo dvouhlavé tele. Kráva pošla a pod ní v podestýlce ležela mnou vyrobená ozdoba. Odmítám všechna obvinění, nic jsem neprovedla, nejsem přece žádná čarodějnice a nic z toho, co říkají, není pravda! Je tam i pastor, ohání se křížem a vede plamenné řeči o mé nebezpečnosti, a když trvám na své nevině, přikazují katovi, aby mě přivázali na skřipec.
Nikdy jsem nezažila takovou bolest! V celém mém životě mě nikdo netýral a já vůbec nerozumím tomu, co jsem jim udělala, že mě obviňují z tak hrozných věcí… Copak touha po svobodě je zločin??? Jen proto, že jsem se neprovdala a žila sama, jsem čarodějnice? Nechci to, nechci tam být, jen pořád dokola mezi výkřiky bolesti opakuju, že jsem nic neprovedla a nakonec mě milosrdná mdloba propustí z tohoto hrozného místa…
CATHERINE II.
Byla to pro mě hrozná rána. Naše rodina byla bohatá, a on si musel vybrat tu nejposlednější chudou holku z vesnice! Co na tom, že ho odmítala, naopak, čím víc mu dávala najevo, že si ho nevezme, tím víc jí byl posedlý. Neustále ji sledoval, jeho oči dostaly horečnatý výraz, kdykoli prošla okolo a mě už si vůbec nevšímal. Nechápala jsem ji čím dál tím víc, vždyť lepšího muže by nenašla!
Stejné pocity jako já měla i většina obyvatel Vesnice. Zatímco dříve byla Elinor oblíbená, její odtažitost od ostatních, neustálá zasněnost a neschopnost žít stejně jako my byla postupem času trnem v oku stále více lidem. Jedině když se vracela z Města, vypadala rozzářená, prosvícená zvláštním světlem, na všechny se usmívala, ale i tak byla na míle daleko, třebas stála přímo vedle vás.
V den, kdy můj milý konečně pochopil, že Elinor nedostane, byla zrovna ve vesnici oslava sklizně. Zahlédla jsem je docela náhodou, jak spolu mluví, Elinor se tvářila zarputile a on jí naléhavě něco říkal. Ačkoliv jsem je neslyšela, z jejich gest bylo naprosto jasné, že ji přesvědčuje, aby si ho vzala, ale ona, ta husa hloupá, ho tvrdě odmítla, otočila se a rázně odešla směrem ke svému domu. Stál tam jako opařený, oči mu těkaly z místa na místo a mně ho bylo tak líto, že jsem neodolala a přišla k němu. Chtěla jsem ho utěšit, dát mu najevo, že mu rozumím a že Elinor není jediná na světě, vždyť jiná žena ho bude milovat a ctít tak, jak si zaslouží… Ale on se na mě jen zle podíval a zraněn odmítnutím, řekl mi velice ošklivé věci, které mě zabolely víc, než kdyby mi vrazil dýku do srdce… Nemohl za to, byl zničený bolestí a mluvila z něj raněná pýcha. Jediný člověk, který byl zodpovědný za slzy, které mi tekly po tvářích, když jsem běžela domů, byla Elinor. A v tu chvíli jsem pochopila, že pokud bude nadále v naší Vesnici, nikdy jeho lásku nezískám.
ELINOR VI.
Nevím, kolik dní jsem v této kobce, vím jen to, že další mučení už nemůžu vydržet. Celé tělo mám jako v ohni, spáleniny od rozžhavených želez bolí tak, že stačí, aby se jich někdo jen dotkl, a už omdlévám bolestí. Ale neslyší ode mě to, co by chtěli, pokud se udržím při vědomí, pořád dokola opakuju, že jsem nic neprovedla… Když ale raději omdlím, než abych dál snášela tu strašlivou bolest, polévají mě ledovou vodou z věder, nachystaných k tomuto účelu. Pak se nakrátko proberu, ale už jsem tak unavená a zmučená, že ze mě nakonec nedostanou nic, než další křik a slzy. Ale už nemám sílu ani na to, abych křičela…
Když mě konečně hodí zpátky do kobky, jediná světlá myšlenka je ta, že o Jonathanovi nic nevědí a tak ho nemůžou obvinit z toho, že mi pomáhal, a v duchu se vracím k těm vzácným chvilkám, kdy jsem byla svobodná a pochopená, k chvilkám,


které jsem strávila s ním…
ELINOR O JONATHANOVI
Jonathana jsem potkala v době, kdy jsem ve Vesnici žila asi dva roky. Přišel na trh a v okamžiku, kdy se naše oči poprvé střetly, bylo mi jasné, že on je ten nejdůležitější člověk v mém životě.
Trvalo dlouho, než mě poprvé oslovil, ale od té doby jsme všechny společné chvíle ve Městě trávili tím, že jsme spolu mluvili o všem možném. Byl to jediný člověk, před kterým jsem nemusela tajit své myšlenky a pocity. Byl o pár let starší než já, měl hnědé vlasy a oči tak jasně modré jako letní den. Pochopil moji touhu po nezávislosti, která ve mně byla, co si uvědomuju sama sebe, možná jen zvýrazněná tím, jak moje maminka, neschopná přežít ve světě bez milovaného muže, opustila všechno, co ji potřebovalo, včetně mě. A snad už v té době jsem se rozhodla, že nechci být na nikom tak závislá a moje odmítání nápadníků nebylo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama