Propojení 3

6. listopadu 2015 v 20:44 |  Povídky
Propojení 3 - dokončení

jen důsledkem toho, že mě každý z nich chtěl změnit k obrazu svému, ale i o mé neschopnosti se na někoho z nich vázat.
S Jonathanem to bylo jiné. Miloval mě takovou, jaká jsem a nechtěl mě měnit, nechtěl mě vlastnit ani o mně rozhodovat. A já jsem věděla, že až mě jednou požádá o ruku, moje odpověď bude ano. Ale k tomu už bohužel nikdy nedošlo.
CATHERINE III.
Najít způsob, jak se zbavit Elinor… To mi vrtalo hlavou hodně dlouho. A nakonec mi dopomohla náhoda. Jednoho rána ve vesnici vypuklo pozdvižení - rychtářova kráva se telila a neprobíhalo to tak, jak by mělo. Tele šlo zadníma nohama, a když vyšla polovička těla, nešlo to dál. Všichni rychtářovi muži se střídali, kráva bolestně bučela a po několika hodinách bylo jasné, že je tele v ní mrtvé, šlo už jen o to, zachránit krávu. Ale když se jim konečně podařilo tele vytáhnout, oněměli hrůzou.
Tele mělo dvě hlavy, vyrůstající z jednoho krku a místo dvou předních nohou mělo čtyři!
Celá vesnice se seběhla, aby viděla ten úděsný jev, i já. Všichni jsme vyděšeně sledovali toho strašlivého tvora a někdo řekl, že krávu musel někdo uřknout. A v tu chvíli jsem pochopila, že toto je moje příležitost. Potajmu jsem vytáhla ze záňadří přívěšek od Elinor a pod záminkou modlení jsem klekla a nenápadně ho podsunula pod mrtvé tele.
Kráva, potrhaná zevnitř svým ďábelským potomkem, zanedlouho pošla taky, a když obě mrtvá těla čeledíni uklízeli, aby je spálili za vesnicí, jeden z nich přívěšek objevil. To už byla vesnice plná zvěstí o uřknutí a nález byl jen poslední kapkou. A rychtářův syn byl první, kdo z toho hrozného činu obvinil Elinor…
Ta o ničem nevěděla, protože byla zrovna ve Městě. Zatkli ji hned, jak se vracela domů a když ji vedli k rychtářovi, bránila se, křičela a prosila, tatam byla její stálá nadnesenost, v očích teď měla jenom nechápavost a strach. Zavřeli ji k rychtářovi do sklepení a ještě toho dne vyslali posla k vrchnosti.
O dva dny později dorazila skupinka vojáků, aby ji odvedli, a to bylo naposled, co jsem ji viděla.
ELINOR VII.
Už nemám sílu, už se jen modlím, aby to všechno skončilo. A Bůh mé motlitby vyslyšel, dnes už mě nemučili, vynesli nade mnou rozsudek - budu sťata pro čarodějnictví a to, že jsem se nepřiznala, je jen důkaz, že mi ďábel pomáhá překonat útrpné právo. Jediné, co cítím, je úleva.
Rozsudek bude vykonán při západu slunce. Nevím, kolik času mi ještě zbývá, ale je to moc i málo. Myšlenky tryskem pádí hlavou a podporují pocity bezmoci a panického strachu z neznáma. Vzápětí jsou vystřídány úlevou, že moje utrpení končí a hned nato zase bolestí, že už neuvidím slunce, neucítím vítr ve vlasech, neuslyším zpívat ptáky a hlavně…nikdy už neuvidím Jonathana. Zámek ve dveřích cvaká, jdou pro mě. Zvedají mě ze země a s jejich pomocí se vybelhám ven. Slunce je nízko, ale popravčí špalek je na malé vyvýšenině, takže ho ještě naposledy vidím. Vzduch voní začínajícím podzimem a mně se tak chce žít! Na okamžik mi bleskne hlavou otázka, jak by to všechno dopadlo, kdyby moji rodiče zůstali naživu, kdybych se provdala, žila stejně jako ostatní, přizpůsobila se a … zapadla. Mohla bych teď zůstat naživu… Ale okamžitě znám odpověď … nechci to takhle, život je tak krátký, příliš krátký na to, abych ho žila podle představ jiných lidí…
Ale už není čas na dlouhé úvahy, cesta k popravišti je krátká a najednou jsem tak ochromená hrůzou, že mě musí strkat, abych vůbec udělala krok. Už jsem u špalku, kat mě tlačí na kolena. Je tu okolo několik lidí, ale cítím takovou paniku, že se vůbec nedokážu zamýšlet nad tím, co jsou zač. Někdo čte znovu rozsudek, pastor nade mnou dělá kříž a já nedokážu myslet na nic, jen na ochromující strach, který mě svírá jako železný krunýř. Kat mi tlačí hlavu na špalek a zvedá sekeru. Všechno ve mně křičí hrůzou, ale nevydávám ze sebe ani hlásku. Vzduch voní, vzduch voní, vzduch voní, tohle mi běží hlavou a poslední, co vnímám, je svist sekery…
ELINOR VIII.
Svist sekery, tupý úder, chvilkový pocit silného pálení na krku a najednou je všechno jinak. Jsem venku z bolestí ztrápeného těla a s údivem sleduju svou hlavu, jak padá ze špalku, zkrvavené vlasy a doširoka otevřené šedé oči, tupě hledící k obloze.
Necítím bolest ani smutek, jsem úplně klidná a bez emocí pozoruju svoje tělo, zhroucené vedle špalku a vím, že už mě tady nic nedrží, jsem konečně volná…
Nechci tady dál zůstávat, je jiné místo, kam mě to táhne. Musím se rozloučit s Jonathanem. A v okamžiku, kdy na to pomyslím, jsem u něj. Vidím ho, jak jde z Města do Vesnice, vznáším se asi metr nad ním a nevidím mu do obličeje, ale cítím, že má strach. Spěchá do Vesnice, aby mě našel, aby zjistil, proč jsem se neukázala na trhu. Neví, že teď už jsem v pořádku a že už mi nic nehrozí. Ve Vesnici nikdo netušil, že se scházíme, takže mu nikdo nemohl dát vědět, co se stalo. Když tam dorazí, vyptává se a dozvídá se, co je se mnou. Cítím jeho bolest a bezmoc, výčitky, že mi nepomohl a nebyl se mnou, když jsem procházela tím vším. Bolí mě ho takhle vidět, chci mu pomoct, mluvím na něj, utěšuju ho, že tomu nemohl zabránit, ale je tak zničený tou ztrátou a zhroucený do sebe, že mě nevnímá. Přikládám mu ruce na hlavu, ale necítí to, neví, že jsem u něj. Jeho tvář je přikrytá strnulou maskou, za kterou skrývá všechny svoje pocity a pomalu a strojeným krokem se vrací do Města. Ach Jonathane, jak se s tebou mám rozloučit?
Vtom vidím mezi dvěma trsy trávy vedle cesty jeden z mých přívěšků, který tam někdo ztratil nebo zahodil, vždyť kdo by chtěl mít u sebe něco od čarodějnice? Jonathan bude v příštích okamžicích procházet kolem něj. Musím mu ho ukázat, ze všech sil se snažím proniknout do jeho mysli, ale nedaří se mi to, je příliš zasažený… Když už si myslím, že se to nepovede, zastaví se a zmateně bloudí očima po cestě. "Tady, tady je!" křičím na něj beze slov, a jeho zrak se obrátí do trávy a já vím, že ho vidí.
Rychle, jako by na tom závisel jeho život, se vrhá po mém přívěšku, zvedá ho ze země, tiskne ho ke rtům a úlevné slzy zármutku mu skrápí obličej, ruce i přívěšek… A v tuto chvíli mě vnímá, cítí moji přítomnost, moji duši, moji lásku, a mě už tu nic nedrží, můžu odejít…
Loučím se s tebou, Jonathane, není to navždy, zase se potkáme… Sbohem, Jonathane!
KONEC…
Terapeutka se zvedá z křesla a nabízí mi kapesníky, abych si utřela uslzené tváře. Sedím v podkroví starého domu, za okny už je tma a sype se sníh…
Velmi silně cítím, jak jsou všechny naše životy propojeny, duše jen putují mezi různými těly, ale v podstatě zůstávají stále stejné. Terapeutka se usmívá a loučí se se mnou.
Je načase pokračovat zase v tomto životě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama