Strom

20. listopadu 2015 v 16:39 |  Láskoviny
Strom
Otevírám oči, k smrti se vyděsím. Visím vzhůru nohama, cítím to, nemohu se hýbat, nemůžu dělat vůbec nic…
Takhle visím nějakou dobu, a cítím, že rostu a otáčím se. Oddechnu si, už jsem otočený tak, jak mám být. Ale ta tma, není tu ani trochu světla! Navíc mě něco obklopuje, tísní mě to, ale zůstávám tak ještě nějaký čas.
Po dlouhé době se jakoby nade mnou něco pustilo nebo uvolnilo, cítím, jak padám dolů a najednou náraz! Pořád je tma, nic nevidím a nevím, kde jsem.
Ale to netrvá dlouho, po chvíli cítím, jak do mé klece něco buší až ji prolomí a mě ozáří první paprsky světla. Vidím černého tvora, který nějakým ostrým nástrojem na vršku hlavy požírá mou klec, ale mě si naštěstí nevšímá.
Snědl ji celou, a já jsem volný…
Fouká vítr, kutálím se, je to báječné, ale ne moc dlouho, najednou je mi v cestě nějaká díra, křičím nééé, nééé!!!! Ale nemůžu se zastavit a padám dovnitř. Ležím tedy v díře a nudím se. Co tu asi budu dělat? Už vím! Seberu všechny své síly a prorazím svůj krunýř, mé nožky už jsou venku a nasávají vodu, co cítí okolo sebe. A já cítím, jak sílím, a tak vystrkuju další a další nožky, piji vodu a krmím se živinami, co mé nožky nasávají.
Uplynula nějaká doba, mé nožky jsou už dlouhé a sahají hluboko do země a já mám v sobě tolik energie, kam bych ji dal? Kouknu se nahoru a řeknu si: "ANO!", tam se vydám, až tam k tomu modrému nade mnou! Zaberu vší silou a opět prorazím krunýř, tentokrát ale už nevydrží a rozpadá se na kusy. Jupí!! Mám tělo! Je zelené a měkké a zranitelné, ale já se táhnu nahoru, rostu a ono se zpevňuje, obaluje se tvrdší slupkou..
Uběhlo pár set let a já stojím pořád na svém místě, ale už nejsem, jak by mě - lidé? ano, lidé si říkají - nazvali, nějakou tenkou bylinkou, jsem stromem, nejvyšším, na jaký lze narazit. Mé větve jsou dlouhé, mohutné a pevné. Poskytuju domov a potravu mnoha tvorům.
Dnes je škaredě, prší a je bouře, ukrývá se u mě mnoho zvířat. Všimnu si, jak ke mně někdo běží a když ke mně doběhne, lehne si, opře hlavu o můj kmen a leží. "Pode mnou je sucho, mými listy neprojde ani kapka, všechny je zadržím, tady jsi v bezpečí," říkám jí, a myslím si, stejně mě neslyší, ale vtom vysloví: "Děkuji.." Zarazím se, a abych se ujistil, promluvím znova: "Už nezmokneš."
Ten malý človíček zvedne hlavu a opět pronese: "Děkuji."
Nevím jak je to možné, že mě slyší a rozumí mi, hledám odpověď, dívám se všude okolo a najednou si povšimnu jejích vlasů, všude po nich stéká moje krev a obaluje je. A tak si povídáme celou noc, mluví o všem, kde žije, co prožila, a o tomtéž mluvím i já, je laskavá, nechává mě mluvit, ví, že za ta staletí jsem s nikým nemluvil.
Sedí tu už třetí den, užívá si to, cítím to. A tak se odhodlám k něčemu, co ještě žádný strom přede mnou neudělal, ukážu jí celý svůj život. Pár mých nejtenčích větviček obalí její hlavu a má krev se jí vlije do nosu, uší, do žil a do mozku a ona vše vidí, prožívá všechno co já, je to ale hrozně vyčerpávající, chci přestat a někdy jindy jí ukázat zbytek, ale vtom se stane něco, co hraničí s nemožným, ona řekne: "Chci být strom!"
Vím, mohl bych prostě říct, že to nejde, ale ono to jde…
"Abys mohla žít, musíš zemřít."
Jsem si plně vědom toho, že když jsem to řekl, už ji nemůžu pustit, už to nejde…
Utrhnu jí hlavu od těla a zvednu ji, její krev vytéká do malé jamky v zemi, pro zvířata by to byla krvavá lázeň, hlavně pro komáry, ale nenechám ji tam, vysaju ji svými kořeny.
Cítím ji, opět ji cítím, je ve mně, a za čas na jedné z mých větví vykvete překrásný květ, ze kterého bude plod, její vědomí bude v něm a ona bude jednou stromem!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama