Prosinec 2015

Novoroční předsevzetí

29. prosince 2015 v 17:31 | kongamato
Tak jestli někdo čeká pozitivní článek, tak dnes to teda nebude :)
Dávat si novoroční předsevzetí je blbost. Ví to každý, kdo si někdy nějaké dal a nesplnil ho.
Dnes ráno vyšlo slunce - možná nic nového, ale u nás už panovaly 14 dní neustálé mlhy a pošmourno, takže sluníčko bylo víc než vítané. A pod vlivem endorfinů, vyplavených díky té ranní nádheře do mého krevního oběhu jsem si začala sumírovat novoroční předsevzetí.
1. Raduj se z maličkostí
2. Neber to, že se k tobě někdo chová pěkně, jako samozřejmost
3. Nikdo není povinen se k tobě chovat pěkně, takže když tě někdo bude štvát, neber si to k srdci
Jako a vážně jsem se cítila, jako že to dokážu, že si tyhle moje dohody sama se sebou budu dodržovat.
Ale!
Stačilo, aby se sešlo pár okolností, které zamrzely, nebo prostě jen nesedly, a nějaké radování a pozitivní nálady vzaly za své. Totéž se stalo s rozumovou úvahou, že JÁ rozhoduju o tom, jak se budu cítit :) (Asi jsem se v tu chvíli chtěla cítit fakt naštvaně).
A to ještě není ani nový rok!!! :D
Takže - co mě se týče - dám si jedno předsevzetí - nebudu si dávat novoroční předsevzetí. Když budu chtít něco změnit, udělám to hned. A když to nevyjde - no tak to zkusím zase zítra.
Přeju všem hodně štěstí do nového roku :)

Hezké vánoční svátky!!

24. prosince 2015 v 23:21
Na poslední chvíli, ale přece - všem čtenářům přeju krásné Vánoce !!! Líbající

Odpovědi jen čekají, až je najdeme

23. prosince 2015 v 22:42
Jako už mockrát, když jsem si položila otázku, dostalo se mi brzy odpovědi, ikdyž odněkud, odkud jsem to nečekala. Ve včerejším článku jsem položila otázku, zda má smysl pomáhat, dávat chudým a potřebným přes různé nadace (ono jinak to jde dost těžko) a v podstatě hned jsem věděla, co si odpovědět. Souvisí to s článkem, který jsem psala na téma Ideální svět. V mém světě cokoli, co udělám pro druhé, má smysl. Ať se mi to vrátí nebo ne. A přistoupit na filozofii, že "to nemá cenu, stejně nic nezměníš, kašli na to, to neřeš" prostě nemůžu, protože jestli pomoc těm, kdo ji potřebují, nemá cenu, pak co má cenu? Jestli nic nemá cenu, pak nemá cenu ani dál žít. V mém ideálním světě, který je mou volbou, věci cenu mají, a věřím, že se každá pomoc dostane tam, kam má.
A jako na potvrzení toho, co si myslím, jsem uviděla na fb jeden komentář k přednášce Lazareva, který se mi moc líbil a s dovolením tady z něj kousek ocituju (je to jinak dost dlouhé):
"Lidé po roce 2020 budou mít jiné energie, jiné schopnosti i jiné možnosti. Ale projdeme mnohými otřesy a největší otřesy budeme prožívat na duši. Není třeba propadat zoufalství a beznaději, když to s námi zamává. Je to jen zkouška, která nás provede energetickou změnou do stavu, v kterém se později budeme cítit lépe. Je mi líto skeptiků, kteří budou ulpívat na svých dogmatech a myšlenkových schématech a tohle nepochopí. V takové chvílí jim nepomůže ani užívání CDS2 a jiných věcí, které nyní odsuzují, protože problém už nebude jen na fyzické úrovni, ale na té energetické a duchovní. Kdo tohle nepochopí, zemře, ale smrt není konec, je jen bránou k nekonečné a dokonalé lásce a harmonii s Vesmírem, Bohem, je to jen opuštění materiální formy existence, ukončení oddělenosti od Zdroje Bytí, od Boha."

Mé druhé já?

22. prosince 2015 v 23:07 | kongamato
Téma týdne začnu trochu obšírně - jak je mým zvykem.
Ve škole, kde učím, jsme se rozhodli uspořádat charitativní akci. Na světě je opravdu hodně lidí, kteří potřebují pomoc, a proto když jsme uviděli nabídku Nadace Člověk v tísni na koupi skutečného dárku (bylo to kde co - od 20 kuřat, přes ovečku, kozu, krávu či oslíka, zdravotnické potřeby, pomůcky do školy až po záchod, šicí stroj či bioplynárnu), rozhodli jsme se tuto akci podpořit. A tak jsme uspořádali bleší trh. Učitelé i žáci donesli z domu různé věci, které jim už doma nesloužily, ale někomu by se ještě mohly hodit - no většinou to sice byly opravdu kravinky, ale sešly se tam i pěkné a užitečné věci - srazili jsme na chodbě 4 lavice, rozložili jsme tam všechno, co jsme měli k prodeji a nabízeli jsme vše ve třech cenových relacích - 10, 20 a 30,- Kč :)
Náš cíl byla koza za 900 Kč.
Osobně jsem se trochu obávala, jak to dopadne, jestli na tu kozu vůbec vyděláme, ale žáci i zaměstnanci školy se překonali, nakupovali ostošest a vydělali jsme ne na jednu, ale na dvě kozy, jeden záchod a 20 kuřat. Celkem 2650,- Kč. Což vzhledem k cenám byl podle mě úspěch.
Ale proč o tom píšu. Když jsem chtěla peníze odevzdat nadřízeným, místo ocenění a aspoň mírného uznání jsem se dozvěděla, že je to všechno k ničemu, že všechny nadace jsou podvodné, že za naše peníze žádné kozy ani nic jiného stejně žádný chudák nedostane a blablabla. V podstatě celé úsilí a dobrou vůli podstatné části naší školy shodili ze stolu jako naivní a hloupý nápad.
A tady přichází na scénu moje druhé já. To druhé já totiž chtělo říct: Víš co? Tak si to tady dělej sama. Žádnej nápad nikdy nedostaneš a akorát umíš kritizovat jiné. A pak chtělo jí hodit vydělané peníze na hlavu a dokonce uvažovalo o nakopání jejího vyzáblého zadku.
Moje druhé já je trochu agresivní, ale je naštěstí pod kontrolou, protože pak by moje první já přišlo o místo.
Ale vede mě to ke dvěma stěžejním otázkám - za prvé - pokud se druhé já ozývá často, není to známka toho, že člověk jedná jako pokrytec? (a nazývá to diplomacií) Mělo by to být tak, že člověk říká, co myslí, a dělá to tak, že neuráží ostatní, ale přitom jasně řekne, co se mu nelíbí. Zjistila jsem tedy, že se mám hodně co učit, protože nejen, že jsem neřekla, co se mi na jejím přístupu nelíbí, ale navíc se mě celá situace dotkla - k čemuž nebyl důvod, protože jsme svůj cíl splnili a udělali jsme vše nejlíp,jak jsme mohli. Druhé já tedy není jen agresivní, ale i urážlivé. A objevuje se tehdy, když dělám věci jinak, než bych podle všeho chtěla...
No nicméně je tu ještě za druhé - hodně lidí si myslí, že nadace všeho druhu jsou podvodné. Já nejsem naivní idealista, abych si myslela, že všechny peníze přijdou potřebným lidem - vždyť něco jde na provoz, reklamu, dopravu, platy atd. A určitě jsou i takové nadace, které byly založeny s jediným účelem - vydělat si do vlastních kapes. Ale nedokážu přijmout ideu, že všichni jsou podvodníci a vést k tomu žáky. A ani argument, že raději budu pomáhat konkrétnímu člověku, u mě neobstojí - to se lehce řekne nám, kteří sedíme v teple svých domovů s plnýma břichama, ale už všechny tyhle "ochotné" dobrodince vidím, jak vezou zásoby například chudákům v oblasti po zemětřesení nebo zasažené suchem a hladomorem někde na druhém konci světa..
Zajímalo by mě, co si o tom myslíte. Je dobré dávat? Nebo ne? Za všechny komentáře budu vděčná.

Těšení

19. prosince 2015 v 15:19
TĚŠENÍ
Každý atom, každá molekula
Každá myšlenka, když spím či jsem bdělá
Od konečků vlasů po kořínky prstů
Těším se na tebe celá
A můj anděl stojí za mnou s olejničkou
A pomáhá ti při odmykání dávno zrezivělých zámků...

Ideální svět

14. prosince 2015 v 23:26 | kongamato
Před 3 lety byl svět (a nebo aspoň jeho část) v očekávání 21.12.2012. Někteří se připravovali na konec světa, jiní věřili, že se lidstvo bude transformovat v něco lepšího, někteří prostě jen doufali, že se něco změní. Patřila jsem do té třetí skupiny.
A když jsem se dostala k informacím o Plejáďanech, článek, který jsem četla, mě absolutně pohltil. Popis jejich světa ve mně vyvolal pocit blízkosti, pocit, jako bych to všechno znala, pocit, jako bych se četbou o Plejáďanech vracela domů.
21.12. jsme se měli transformovat a vrátit se zpět na Plejády, odkud pochází naši předkové. A když se ten den nic nestalo, musím se přiznat, že jsem byla zklamaná. Plejády se staly pro mě synonymem ideálního světa bez přetvářky a zloby, nekonečně otevřených možností a porozumění mezi jednotlivými entitami.
Když jsem ale dnes přemýšlela o tom, jak popsat ten ideální svět, jako blesk mě zasáhla myšlenka, že není na Plejádách, ale že já v ideálním světě žiju právě teď a tady. Jsem zdravá, moje maminka i její manžel jsou zdraví, moje děti jsou zdravé a dělají v životě to, co je baví, máme kde bydlet a netrpíme nedostatkem, oproti době před 3 lety mám láskyplný vztah s člověkem, před kterým nemusím nic předstírat a cítím se velmi svobodná. A přes to, co za hrůzy se děje v poslední době na jiných místech naší planety, co se mě týče JÁ ŽIJU V IDEÁLNÍM SVĚTĚ.
Nevím, jestli je to otázka volby, nevím proč ostatní lidé nemají takové štěstí a nejsou spokojení ve svém životě, nevím, jestli vědí, že změnit svůj život můžou jen oni, nikdo jiný to za ně udělat nemůže. Lituju upřímně všechny, kteří trpí ať válkou, přírodními katastrofami nebo nemocemi. Pro ty jejich svět ideální není. Ale pro mě ten můj je. A já za něj děkuji.

(Když jsem v hlavě formulovala tento článek, vyšla jsem na zahradu vyvenčit našeho psa. Byla jsem venku asi jen minutu a zvedla jsem hlavu, abych se podívala, jestli jsou vidět hvězdy, když má být dnes vidět ten meteoritický roj. A v okamžiku, kdy jsem se podívala, po obloze přeletěl nádherný jasný meteorit... No řekněte, jestli by se to mohlo stát jinde, než v ideálním světě Smějící se )

Která z nich je ta pravá?

13. prosince 2015 v 23:56
Od doby, kdy se narodíme, se vyvíjíme. A měníme se. Procházíme různými tvary své osobnosti.
Když jsem dospěla, cítila jsem takový zmatek v tom, kdo jsem, připadalo mi, že je ve mně mnoho rozdílných osob, a já jsem nevěděla, která z nich jsem ta opravdová já. Já matka, já manželka, já zodpovědná, já divoká, já zlá, já hodná?? Tolik možností - kterou si vybrat?
Hledání pravého já trvá dlouho. ale u mě skončilo v okamžiku, kdy byly všechny podoby mého já bezvýhradně přijaty blízkou osobou. Tehdy jsem totiž pochopila, že já jsou všechny ty osoby zároveň, že já není ani jedna z nich, ale všechny dohromady jsou jako dílky puzzle, který teprve po složení ukážou ten pravý obrázek
Jen je někdy potřeba uvidět se v zrcadle někoho jiného...

Pohlaď mě

13. prosince 2015 v 23:43 Básničky
POHLAĎ MĚ

Pohlaď mě jako hoblík hladí dřevo
A já budu doufat, že objevíš hladkou a čistou vrstvu
Pohlaď mě jako smirkový papír
A já budu doufat, že uhladíš všechny ostré hrany
Pohlaď mě jako brousek hladí kosu
A já budu doufat, že se neřízneš
Pohlaď mě...
A já budu doufat...

předvečerní

13. prosince 2015 v 0:22 Básničky
PŘEDVEČERNÍ

Hodiny odbíjí
Lampa se rozžíná
Na větve stromů
Si noc sedat začíná

Měsíc se směje
Pádícím oblakům
Vločky se podobaj
Letícím zázrakům

Jdu s hlavou
Zdviženou
Koukám se na nebe
Ať je tam co je tam
Myslím jen na tebe

Máš moje srdce
Máš moji lásku
Myšlenky svoje
Dávám ti v sázku

Nechci nic slíbit
A nechci ti lhát
Je toho víc, co můžu ti dát?

Otázka

7. prosince 2015 v 20:25 | kongamato
OTÁZKA
Žena, či zjevení
Zkáza, či spasení
Víno, či voda
Nesoulad, či shoda?
Čin nebo myšlenka?
Hadrová panenka?
Odpověď nebo otázka?
Láska či neláska?
Smysl mi uniká
Když na mě zabliká
Orion svým pásem..
Ví snad on, kdo já jsem?
Neví… či nepoví…
Hloupý se nedoví.

Jak jsme malovali

6. prosince 2015 v 23:03 úvahy
Jsem člověk, který rád maluje. Stěny pokojů, aby bylo jasno. A tak vzhledem k tomu, že jsme si koupili novou postel a rozhodli jsme se k i dalším změnám v naší obýváko - ložnici, vymyslela jsem si, že musím i vymalovat.
Ve středu došlo na bourání sádrokartónů, které odhalilo tristní stav stěny za nimi a padlo další rozhodnutí - použijeme i tapety. Takže ve čtvrtek jsem začala tapetovat. Za touto prostou větou se ovšem skrývá spousta dalších věcí - abych mohla tapetovat, musela jsem napřed vysát a vytřít podlahy, a uklidit, abych už pak nemusela nic dělat a věnovala se pouze tapetám. Samotné tapetování mi zabralo asi 2 hodiny.
V pátek došlo na malování stropu (čistý čas opět 2 hodiny, zakrývání všech věcí a příprava asi tak hodinu, ostatní domácí práce zbytek volného času po práci).
V sobotu se malovaly dvě zdi. Opět čistého času tak 3 hodiny, ale zbytek dne vaření, nákup, úklid, praní, žehlení, hledání ponožek, venčení psa, krmení koček, atd. atd.
Musím říct, že s věkem zřejmě ztrácím trpělivost, protože včera (v sobotu) večer už jsem byla opravdu vytočená. Měla jsem totiž pocit, že když maluju, ostatní by mohli mít trochu ohledu a pomoct mi. Dokonce mi hlavou běhaly hříšné myšlenky o tom, jak se Robinson měl báječně, protože měl svatej klid a pořád po něm někdo něco nechtěl. Brblala jsem si tak dlouho, až jsem sama sebe přivedla do stavu sebelítostivého vzteku na své okolí, nebo spíš na svou rodinu, a v duchu jsem jim vyčítala kde co - že moje děti nejsou schopné v tom binci, který při malování panuje, nalézt požadované kousky prádla, že mi můj partner nepomůže a místo toho si jde nezodpovědně do práce, že kočky mají hlad a pes chce jít čůrat...
A pak jsem domalovala, koukla jsem na výsledek, a líbilo se mi to. A představila jsem si, jak jsem v tom bytě sama. Jak všechno, co někam položím, zůstane na svém místě, jak mi nikdo nedělá nepořádek, jak nemusím okolo někoho lítat... A došlo mi, že ten pokoj nemaluju pro sebe, ale pro nás - proto, aby se tam cítila dobře moje rodina, a že bez nich by sebehezčí byt byl jen studeným a prázdným prostorem bez kousku citu.
Nezajímá mě, že skoro nikdy nemám uklizeno, ani to, že starost o domácnost a o rodinu mi zabírá spoustu času. Můj muž, moje děti a moje zvířata mi za to všechno stojí. A ikdyž občas brblám, starám se o ně ráda. Ráda pro ně vařím, ráda jim chystám svačiny, ráda peru a žehlím jejich prádlo a desítky dalších blbostí, protože to znamená, že to mám pro koho dělat.
Největší chudák není ten, kdo se musí starat o ostatní, ale ten, kdo nemá nikoho, pro koho by mohl něco udělat..

Chovatelská

3. prosince 2015 v 21:26 Básničky
JEDNA PRO CHOVATELE (co nemůžou prodat štěnata)

Vždy, když jdu se psy,
pocítím skepsi,
že neochutnám lanýže.
No nezbude než vyhlížet
někoho, kdo tváří se
opuštěně.
Pak nenápadně se přitočím
a do ouška mu zabručím:
"Nechceš štěně?"

Vystoupit ze stínu

2. prosince 2015 v 16:22 | kongamato
Když jsem chodila na základku, měli jsme z dějepisu paní učitelku Tesařovou, která nás tento předmět učila tak poutavě a zábavně, že jsem pojala příchylnost k historii, aspoň teda k té starověké a středověké. Následně mě tyto sklony přivedly k tomu, že jsem na gymplu se zanícením hltala historické romány Ludmily Vaňkové, věnované českým vladařům a ještě dnes bych díky tomu dokázala vyjmenovat sled našich panovníků až po husity (na fyzikářku docela dobrý ne? :) ) Dlužno podotknout, že jsem přeskakovala politikaření a věnovala se hlavně osobním vztahům, které paní Vaňková popisovala velmi barvitě. A už tehdy mě zaujal jeden fakt - každý silný vladař měl vždy následovníka, který nestál za nic. Ať už to byl Alexandr Makedonský, po jehož smrti se rozpadla obrovská říše, nebo Václav II., jehož syn toho dokázal zkazit docela dost přesto, že byl zavražděn v tak nízkém věku, nebo Karel IV. a jeho syn Václav IV. ... (dál moje dějepisné znalosti nesahají, takže případným znalcům se omlouvám za nepřesnosti). Všichni následovníci velkých králů měli jedno společné - nedokázali vystoupit ze stínu svých otců. Tento jev ale můžeme pozorovat nejen v učebnicích dějepisu, ale i v běžném životě - někdo úspěšný, dokonalý a chytrý vedle nás (ať už je to rodič, sourozenec, kolega..) místo toho, aby nás motivoval k lepším výkonům, vyvolá v nás pocit méněcennosti a žárlivosti, což většinou vede k tomu, že dotyčný jedinec sklouzne na nějaký druh šikmé plochy.
Proč to ale tak je, zůstává skryto v hlubinách lidské mysli...
Nejtěžším krokem pro každého člověka je vystoupit ze stínu... ze stínu vlastních obav, démonů pochybností a strachu z hodnocení ze strany okolí. Tyto pilíře nesvobody každého z nás drží v zajetí a vytváří hradby, které nás STÍNÍ před pomyslným sluncem sebejistoty a sebepřijetí.
Představte si svět, ve kterém jsou lidé nezatížení pocitem méněcennosti, napoleonským komplexem, neustálou snahou dokázat okolí, jací jsou borci a frajeři (platí to i pro dámy samozřejmě)... Ale proč chodit tak daleko - představte si SEBE bez těchto pocitů.. Není to osvobozující?
Každý, kdo dokáže aspoň částečně vystoupit ze stínu sebe sama, má můj neskonalý obdiv...