Jak jsme malovali

6. prosince 2015 v 23:03 |  úvahy
Jsem člověk, který rád maluje. Stěny pokojů, aby bylo jasno. A tak vzhledem k tomu, že jsme si koupili novou postel a rozhodli jsme se k i dalším změnám v naší obýváko - ložnici, vymyslela jsem si, že musím i vymalovat.
Ve středu došlo na bourání sádrokartónů, které odhalilo tristní stav stěny za nimi a padlo další rozhodnutí - použijeme i tapety. Takže ve čtvrtek jsem začala tapetovat. Za touto prostou větou se ovšem skrývá spousta dalších věcí - abych mohla tapetovat, musela jsem napřed vysát a vytřít podlahy, a uklidit, abych už pak nemusela nic dělat a věnovala se pouze tapetám. Samotné tapetování mi zabralo asi 2 hodiny.
V pátek došlo na malování stropu (čistý čas opět 2 hodiny, zakrývání všech věcí a příprava asi tak hodinu, ostatní domácí práce zbytek volného času po práci).
V sobotu se malovaly dvě zdi. Opět čistého času tak 3 hodiny, ale zbytek dne vaření, nákup, úklid, praní, žehlení, hledání ponožek, venčení psa, krmení koček, atd. atd.
Musím říct, že s věkem zřejmě ztrácím trpělivost, protože včera (v sobotu) večer už jsem byla opravdu vytočená. Měla jsem totiž pocit, že když maluju, ostatní by mohli mít trochu ohledu a pomoct mi. Dokonce mi hlavou běhaly hříšné myšlenky o tom, jak se Robinson měl báječně, protože měl svatej klid a pořád po něm někdo něco nechtěl. Brblala jsem si tak dlouho, až jsem sama sebe přivedla do stavu sebelítostivého vzteku na své okolí, nebo spíš na svou rodinu, a v duchu jsem jim vyčítala kde co - že moje děti nejsou schopné v tom binci, který při malování panuje, nalézt požadované kousky prádla, že mi můj partner nepomůže a místo toho si jde nezodpovědně do práce, že kočky mají hlad a pes chce jít čůrat...
A pak jsem domalovala, koukla jsem na výsledek, a líbilo se mi to. A představila jsem si, jak jsem v tom bytě sama. Jak všechno, co někam položím, zůstane na svém místě, jak mi nikdo nedělá nepořádek, jak nemusím okolo někoho lítat... A došlo mi, že ten pokoj nemaluju pro sebe, ale pro nás - proto, aby se tam cítila dobře moje rodina, a že bez nich by sebehezčí byt byl jen studeným a prázdným prostorem bez kousku citu.
Nezajímá mě, že skoro nikdy nemám uklizeno, ani to, že starost o domácnost a o rodinu mi zabírá spoustu času. Můj muž, moje děti a moje zvířata mi za to všechno stojí. A ikdyž občas brblám, starám se o ně ráda. Ráda pro ně vařím, ráda jim chystám svačiny, ráda peru a žehlím jejich prádlo a desítky dalších blbostí, protože to znamená, že to mám pro koho dělat.
Největší chudák není ten, kdo se musí starat o ostatní, ale ten, kdo nemá nikoho, pro koho by mohl něco udělat..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama