Leden 2016

Čekání nic nevyřeší

31. ledna 2016 v 0:56
Tohle je hranostaj.


A tohle je rys červený:


Myslím, že jsou to nádherná zvířata.
Někomu je to ale jedno. Klidně jde a koupí si kožich, na který padlo aspoň 100 takových hranostajů a aspoň jeden rys.
A není to lovec na Aljašce, který potřebuje odolávat velkým mrazům, ani účastník závodu přes arktické pláně, ani výzkumník na Antarktidě. Je to ženská, co zimu viděla tak leda z okna hotelu v Alpách a svůj čas tráví v teple domova, nebo v práci, nebo v autě. A takovej kožich má jen na to, aby zamachrovala před kámoškama. Protože ona na to má!!!
A já (ač to nedělám ráda) ČEKÁM, kdy si lidi uvědomí, že tohle není normální. Že není normální, utratit 55 tisíc euro za kus oblečení, že není normální zabíjet nádherný zvířata jen proto, aby někdo mohl machrovat před kamarádkama, že není normální ničit přírodu a ohánět se vlastním prospěchem.
Když takhle mluvím, bývám označována za aktivistku. Ale když budu mlčet, tak se toho, že si to aspoň někdo uvědomí, nedočkám.
Myslím si totiž, že jestli se chce někdo chlubit, ať se chlubí tím, co má v hlavě. A ne tím, co má na sobě. Potažmo, když to ještě ke všemu je cizí kožich...

Čekání na věčnost

26. ledna 2016 v 13:52
Čekám.
Musím říct, že když si několikrát za sebou řeknu tohle slovo, za chvilku nevím, co to vlastně říkám a v hlavě mi vytane obraz , jak čupím někde za rohem a říkám pořád dokola za sebou: "ček, ček, ček, ček..."
Což je přesně to, co lidi dělají, když na něco čekají. Většina z nás, když čeká, nic nedělá. A nudí se. Nudíme se ve frontě na úřadě, u doktora, na oběd, v obchodě.. (doplňte si podle svého). Utrácíme svůj drahocenný čas NICNEDĚLÁNÍM. A to ne cílevědomým neděláním, kdy se zcela záměrně válíte v posteli (u vody, u televize, u pc...), ale nicneděláním, které nás zoufale nebaví a svému okolí to dáváme většinou najevo (co tam ta baba tak dlouho dělá? já bych už byl(a) dávno venku..atd.)
Každý z nás dostal nějaký čas, abychom ho strávili tady na Zemi. Tady a teď je pro nás vyhrazena doba, během které máme poznat co nejvíc věcí, pochopit co nejvíc záhad, pomoct co nejvíce lidem.. Máme PROŽÍT svůj život. Čekání ve frontě na cokoli je pro každého nepříjemné, ale dá se využít na četbu knížky, časopisu, napsání sms kamarádce.. Horší je, že někteří lidé tráví svůj život v takové pomyslné frontě. A sedí v ní už tak dlouho, že vlastně už zapomněli, na co čekají. Nejdřív čekali, až půjdou do školy, pak čekali, až budou mít občanku, pak až budou dospělí. Neustále odkládají svůj život na AŽ. A najednou - fronta končí. Co teď? Ale pozor - život je u konce, dočkali se sice, ale s údivem zjistí, že vlastně nežili.
Nerada čekám. A protože nejsem trpělivá, tak nečekám na nic. Když chci něco říct, řeknu to. Když chci někoho obejmout a dát mu pusu, udělám to hned. A tak prostě nečekám. Ani na jaro, ani na léto, ani na podzim - prostě si užívám to, co právě je.
Každý okamžik našeho života totiž stojí za to, aby byl prožitý. Jinak jsme tu myslím zbytečně, tenhle level jsme prostě nezahráli a čeká nás opakování.
Tak hodně štěstí při nečekání!!! Mrkající

O Vesmířanovi

22. ledna 2016 v 20:41 Povídky
Kdysi a kdesi, těžko říct kdy a kde, žil jeden Vesmířan. Obýval jeden celý velký Vesmír, žil na všech jeho planetách i sluncích, ale zároveň nikde. Zažíval historie všech světů v jeho Vesmíru, ale žádné z nich se neúčastnil. Měl všechny vědomosti všech obyvatel, ale nikdy je nepoužil.
Žil a poznával celý svůj svět po dlouhé miliardy let, aspoň podle našeho lidského hlediska to tak dlouho trvalo. A časem i pro něj se stal jeho život jednotvárným a osamělým...
A když už osamění těžce snášel, na radaru jeho energetického vnímání se objevil maličký slabý signál. Zaměřil se na něj, a zjistil, že se ozývá z jiného, vzdáleného vesmíru, z jeho úplně malinké a zanedbatelné části, ve které září žlutá hvězda a signál přichází z třetí v řadě planet, které okolo něj obíhají.
A protože jej lákalo všechno nové a tajemné, rozhodl se rychle.
Obejmul celý svůj obrovský Vesmír, vstřebal ho do sebe a zmenšil se do miniaturní nehmotné kapky energie. pak se přemístil až k naší Zemi. A tam vklouzl do ženy, která očekávala dítě, a usídlil se v duši toho chlapce.
A když se narodil a vyrostl, vydal se hledat zdroj toho signálu, toho volání o pomoc, o pochopení, o lásku a o blízkost... A když ho našel, splnil té dívce všechny sny, protože on jediný mohl. Jeho duše totiž obsahovala celý velký vesmír...

Příliv

21. ledna 2016 v 21:01 Básničky
PŘÍLIV
Když vlny narážejí na pobřeží
a s pravidelným rytmem přichází
rozpoznat jednotlivě lze je stěží
jen povědomý hukot je provází.
Však příliv, ten poznat se dá snadno
když přijde, všechno kolem zaplaví
v tu chvíli otálet - to není radno
a známý pocit vždy se dostaví..
Krev vlčí s beránčí se smísí,
co vznikne těžko předem odhadnout
Chladná voda co usnulo vzkřísí
Jak tohle může jenom dopadnout?
Ač strach mi nohy někdy sváže
přesto žár zas znova v srdci vzplane
Já s důvěrou se vydám, vždyť se zdá, že
co má se stát, se ať chceš nechceš stane.

A je to vůbec chyba?

19. ledna 2016 v 16:41 | kongamato
Lidi dělají chyby.
Každý z nás.
Ale už se mi mockrát stalo, že něco, co jsem v daném okamžiku považovala za velkou chybu, se v průběhu času ukázalo jako cesta k jiné alternativě mého života. A kdybych ty chyby neudělala, tak jsem dnes někdo jiný, někde jinde.. A nejde posoudit, jestli bych byla spokojenější nebo lepší člověk, protože bych zcela jistě dělala jiné chyby..
Jsem ráda za všechno, co jsem v životě udělala, protože všechno to mě dovedlo až sem, do místa a času, kde já jsem já. Každá "chyba" kterou jsem si prošla, mě formovala a směrovala až sem. A jedna z nich mi dohodila současného partnera, za což jsem neskonale vděčná.
A navíc - když píšou děcka ve škole písemku - říkám jim: "Neopisujte, protože když dostanete pětku za vlastní chyby, můžete se z toho poučit. Ale když dostanete pětku za chyby, které od někoho opíšete, je to trapas! "
Přeju všem hezký týden plný zajímavých chyb, kteé vás dovedou až k samému vašemu já. Úžasný

Není korzet jako korzet

14. ledna 2016 v 23:09 | kongamato
Co máte proti korzetům? Ženy v korzetu vypadají moc krásně. Mají štíhlý pas, rovná záda a zvýrazněná ňadra. Jsou sexy.
Ale.
Dýchat v korzetu je dost obtížné. V podstatě cokoli jiného, než stát nebo vznešeně kráčet, je v korzetu dost obtížné. Korzet tedy krásně vypadá, ale jinak je tak nějak naprd.
A to mi připomíná moji práci. Jak už jsem tu několikrát zmínila, jsem učitelka. Toto zaměstnání přináší různá úskalí, ale i mnohé výhody. Pro mě jsou nespornou výhodou prázdniny a taky - a to bylo vždycky hlavní - poměrně velká volnost. Na učení se mi líbí to, že si svou práci dělám po svém. Nikdo mi neříká, jak mám co učit, jakým způsobem mám vysvětlovat, jak jednat se žáky atd. Dělám to intuitivně a ačkoli nejsem autoritativní učitelka, jsem s většinou svých hodin spokojená. A stojím si za tím, že když člověk dělá svou práci rád, tak ji dělá vždycky dobře. Ale. Zase to ale. Lidé, kteří jsou mými nadřízenými, usoudili, že bychom všichni dělali svoji práci lépe, kdyby nás více kontrolovali, více napomínali, více úkolovali a dávali kratší termíny na splnění. Výsledek je ale každé myslící bytosti předem jasný - místo toho, aby se naše efektivita zvýšila, je z našeho kolektivu hrstka unavených, otrávených a nervózních lidí. A kupodivu - všem se nějak špatně dýchá. Sešněrovali nás do korzetu zbytečných pravidel, příkazů a nařízení, což sice vypadá velmi uspořádaně, ale naše práce vyžaduje tak nějak volnou mysl a improvizaci, což v souvislosti s těmi nesmyslnými zákazy a příkazy vyjde nastejno, jako by po dámě v korzetu chtěli, aby dělala salta.
Korzety jsou sice fajn, ale když jsou utažené tak, že v nich nemůžete svobodně dýchat, jsou spíš kontraproduktivní.
Takže pokud korzet, tak jedině ten látkový a jen na plesy!!!

Poslední den

4. ledna 2016 v 19:34 | kongamato
Minulý týden jsme byli v kině. A protože se mi ten film moc líbil, přemýšlela jsem, jak o něm napsat a nespoilerovat. A jak je obvyklé v mém ideálním světě, přišlo mi téma týdne Poslední den mého života :)
Ten film se totiž jmenoval Zbrusu nový zákon. Belgický snímek o tom, že Bůh existuje, žije v Bruselu a je to pěkný parchant, mě opravdu dostal. (Takže kdo na něj zavítá, neprohloupí :) ) A souvislost s dnešním tématem? Bůh je totiž takový hajzl, že už to jeho desetiletá dcera nevydrží a aby ho potrestala, rozešle všem lidem na planetě přesný čas jejich smrti. Takže každý ví, kdy přesně zemře, a je jen na něm, jak zbývající čas využije.
Přemýšlela jsem, jak bych se zachovala. Jak bych se vyrovnala s přesným datem své smrti? Naučila bych se hrát konečně na to violoncello? Sebrala bych nejnutnější a jela bych poznávat svět? Naučila se portugalsky? Ale co mi vlastně brání, že to neudělám, ikdyž datum své smrti neznám? Ikdyž nevím, kdy můj poslední den nastane?
Ráda o smrti uvažuju tak, že je to jen přechod na další "level". Když hrajete hru na pc, je vám líto, že skočíte na další úroveň? Asi ne. Takže účelem hry je, abychom si zahráli co nejlíp, abychom nahráli co nejvíc bodů (rozuměj co nejvíc dnů, kdy jsme byli šťastní, co nejvíc chvil, kdy jsme dělali šťastnými naše blízké, co nejvíc krásných rán po úžasných nocích, co nejvíc kouzelných večerů, co nejvíc polibků z lásky, co nejvíc pohlazení, co nejvíc..atd. atd...)
Bohužel nikdo z nás si nepamatuje víc, než tenhle level, a tak je přirozené, že na něm lpíme. Lpíme na svých spoluhráčích a na tom, že hrajeme, protože nic jiného neznáme.
Ale ať se s tím vyrovnáváme jak chceme, já za sebe doufám, že můj poslední den, ať už nastane kdykoli, strávím se svými "spoluhráči". A že moje violoncello bude stát v koutě a moje vnoučata budou mít po krk mých historek z cest, prokládaných portugalskými slovíčky...