Únor 2016

O lásce a sexu

28. února 2016 v 18:40 | kongamato |  Povídky
Kdysi dávno Stvořitel rozhodl o tom, že Svět obydlí Bytostmi.
Bytostmi, které budou cítit, milovat, nenávidět i trpět či mít radost. K tomuto účelu jim dal Duši.
Duše ale byla na jednotlivé Bytosti příliš velká, proto každou Duši rozdělil mezi dvě Bytosti.
...
Bytosti se ptaly: "Jak spojíme opět svoji duši v jednu?"
A Stvořitel jim odpověděl:
"Pokud budete k jiné Bytosti cítit Lásku, pak poznáte, že je vaší druhou polovinou Duše."
"Jak poznáme, že je to Láska?" ptaly se opět Bytosti.
"Snadno", usmál se Stvořitel.
"Láska je odpověď na všechny vaše otázky.
Láska je řešení všech problémů.
Láska je lék na každičkou nemoc.
A projevem Lásky je Sex.
Ale ne ledajaký Sex."
"Jaký tedy ano?" ptaly se zase Bytosti.
"Sex z Lásky musí být jako skládání hudby tím, že malujete obraz psaním románu..." odpověděl jim Stvořitel a vypustil je do Světa...

Budík

24. února 2016 v 22:18 | kongamato
Když byly moje děti malé, vymýšlela jsem jim pohádky o obyčejných věcech. O hřebínku, který zpíval, o chlapečkovi, co si nechtěl stříhat nehty, o sněhuláčkovi.. a jedna z nich byla o budíku.
Byl to budík, který každé ráno poctivě budil svého pána, ale jediné, čeho se mu dostalo, byla zlost a nevděk. A tak, protože chtěl pro svého pána to nejlepší, ho přestal budit. To ale nakonec moc dobré nebylo...
Každý z nás to zná. Protivné zvonění budíku. Nutí nás opustit teplou postýlku a vylézt do studeného a nevlídného světa a dělat tam věci, které musíme, místo těch, které chceme.
Ale.
Představte si svět bez budíku. Bez toho, co vás přinutí otevřít oči, zvednout se a vstát, bez toho, co vás přiměje jít a konat místo ležet a nedělat nic.
Každý den by byl stejný, bylo by jedno, jestli je svátek nebo pondělí, bylo by jedno, jestli je ráno nebo večer, jestli je venku hezky nebo tak padají trakaře.Bylo by jedno, jestli žijete, nebo ne.
Naštěstí budíky existují. Ať už jsou skutečné nebo jen ty ukryté v naší hlavě. Nutí nás vstát a jít a něco dělat, zažít věci, poznat lidi, setkat se s jinými světy v cizích hlavách a možná někdy trochu někomu ty světy změnit...
Buď pochválen budík, který nám řekne: PROBUĎ SE!!

Vstávej!!!

22. února 2016 v 23:04 | kongamato
Každý den je dobrý na to, aby člověk vstal a zažil něco zajímavého a pěkného a neopakovatelného.
Každé ráno je nový začátek, nová otázka - co se dnes stane?
Každé probuzení, kdy můžeme vstát a věnovat se své práci, svým koníčkům, svému životu - je zázrak.
Každý den je dar, a je jen na nás, jak s ním naložíme a jak se díky němu budeme cítit.
...
Ale někdy se z té postele svinsky nechce... Úžasný

Co je vlastně náš svět?

19. února 2016 v 14:59 | kongamato |  úvahy
Napadlo vás někdy, že to, co vidíte kolem sebe, to, co vysílají v televizi, to, co čtete na internetu nebo v knížkách, to, co se učíte ve školách - napadlo vás někdy, že to není všechno?
Každý z nás je osamocený ostrov svého vlastního vědomí. Náš mozek nebo naše vnímání, těžko říct, jak to nazvat, nám interpretuje okolní svět a nutí nás si myslet, že tak, jak ho vnímáme, je to správně. Každý z nás si to myslí. Náš svět je tvořen 7 000 000 000 dílčích světů, sedmi miliardami (!) způsobů vnímání okolí. Naše zpravodajství, naše vzdělávání, to všechno je výsledkem individuálních pohledů několika jedinců, kteří jsou dostatečně důvěryhodní, aby byl jejich způsob přijímaný většinou lidí. A tak víme, že Země je kulatá, že jsme ve sluneční soustavě, že okolo nás je Mléčná dráha, která je jen malou součástí nepředstavitelně obrovského vesmíru, víme, že se rodíme, učíme se, žijeme své životy a umíráme, víme, že věříme v Boha, nebo víme, že v Boha nevěříme, nebo nás to taky někdy vůbec nezajímá a stačí nám vědět, že večer v televizi bude Ordinace nebo v hospodě židle, která čeká na naše pozadí...
Když si shrnu všechno, co jsem se kdy dozvěděla a co si pamatuju, co jsem kdy slyšela a co viděla a co tedy tvoří mou vlastní představu o tom, co je vlastně SVĚT, tak prostě vím, že to není všechno. Že je něco víc, co neumím vidět, co neumím vnímat, něco, o čem ani netuším, jaké to je, ale prostě VÍM, že náš svět není všechno, že je to jen malý korálek na obrovské mozaice... Co asi ukazuje ta mozaika? A uvidím někdy víc? Dostanu se z omezení vlastního korálku a dokážu někdy nahléhnout na celkový obraz?
Něco uvnitř mě nutí věřit tomu, že ano. Že všichni z nás jsme jako larvy včel v obrovské plástvi. Jednoho dne se vyklubeme a vyletíme ven. Vymaníme se z té úzké klícky a budeme svobodní, volní a před námi celý obrovský prostor.
Jímá mě závrať, když si to představím, ale těším se na to...

Jakou cenu má život?

16. února 2016 v 22:14 | kongamato
Asi se všichni shodneme na tom, že každý život má nějakou cenu.Podle práva by měl mít každý lidský život cenu stejnou. I lékaři, skládající už dva a půl tisíce let Hippokratovu přísahu, slibují, že budou pomáhat všem lidem bez rozdílu.
Ale shodneme se zřejmě i na tom, že víme, že ve skutečnosti tomu tak není. Nechci teď rozebírat nesporné výhody lidí s tučným kontem v obou výše zmiňovaných oblastech (ikdyž ne vždy jim to pomůže - Steve Jobs by o tom mohl vyprávět, kdyby neumřel na rakovinu). Mám na mysli opravdovou cenu života každého z nás.
Ta se podle mě nevyčíslí penězi, mocí ani majetkem, dokonce ani vzděláním ani vědomostmi.
Hodnota našeho života se počítá podle toho, kolik lidí by náš odchod zarmoutil, kolika lidem bychom opravdu chyběli..
Nejmenší cenu má ten, koho po jeho smrti nikdo neopláče. A je jedno, jestli to je bezdomovec, nebo multimilionář.
Neměli bychom ale zapomínat na to, že i ten sebehorší člověk se někomu narodil, a pro jeho rodiče je (nebo aspoň byl) tím největším pokladem.
Rozhodnout teda o tom, jakou cenu má život, není na nás, ani na společnosti.
...
Všichni jsme tu pro to, abychom se něco naučili, něco poznali. V tom je hlavní cena našich životů, bez ohledu na to, jak jsou dlouhé. Přeju všem, aby (aspoň pro sebe) cenu svého života zvyšovali co nejvíc Líbající .

Valentýn

14. února 2016 v 20:10 | kongamato |  úvahy
Tak co? Prožili jste dnes se svou láskou nezapomenutelného Valentýna?
Valentýna jsem nikdy neslavila. Nejen kvůli svému věku, ale hlavně proto, že mi ten svátek přišel poněkud pitomý. Nebyla jsem totiž zamilovaná, takže když jsem dostala něco k Valentýnu, přišlo mi to jako trapné klišé.
Teď zamilovaná jsem. A kupodivu - Valentýn mě nebere ani teď. Můj milý se totiž ke mně chová každý den tak, jako by byl Valentýn a já k němu taky. Nezajímá mě vztah, ve kterém je jeden jediný den všechno krásné, když ostatní dny se k sobě chováme chladně a lhostejně.
Takže jestli jste zažili nezapomenutelného Valentýna - snažte se ho překonat zítra, pozítří, popozítří.. Každý den stojí za to, projevit svou lásku člověku, který vám za to stojí. Pak můžete mít Valentýna po celý rok.Líbající

Můj domov

8. února 2016 v 22:14 | kongamato
Je to zvláštní.
Tedy nejen to, že témata přicházejí podle toho, co se mi zrovna honí hlavou Mrkající ale taky to celé. Život.
Děti přicházejí, rostou, potřebují své rodiče a postupně se vzdalují a odcházejí.
Celý svůj dospělý život jsem měla malé děti. Teď najednou přichází okamžik, kdy i to nejmladší se začíná osamostatňovat a já se s tím musím vyrovnat.
Na jednu stranu je to lehké, protože velké děti rodiče "nepotřebují" (pokud teda nechtějí navařit, vyprat, vyžehlit nebo dostat kapesné) a tím pádem když splním rodičovské povinnosti, mám volno (a můžu sedět a psát na blog Usmívající se ) .
Na druhou stranu - je to strašně těžké. Protože moje rodina - to je můj domov. Opravdový domov. Ne byt, ve kterém žijeme, to jsou jen zdi a věci. Ale punc domova dávají té neživé hmotě jen a jen vzpomínky na to, jak Honzík jezdil v kuchyni na kolečkových bruslích, jak v téhle kleci Lucinka chovala křečky, jak v těchhle dveřích hrál Michálek hokej, jak Peťula sypal na Terezčinu hlavu lepidlo na tapety atd atd... Když postupně odcházejí z domova a zařizují si své nové životy, můj domov se vyprazdňuje. A já se bojím, aby tím domovem nepřestal být, když tam nebudou ti, kteří ho tvoří.
Jistě, dostávám od osudu na oplátku stále větší volnost...
Ale bojím se, že poté, co odejdou všechny mé děti (ačkoli to bude ještě nějaký rok trvat), ztratím svůj domov.
A tak mě napadá, že asi opravdu budu muset začít cestovat. Protože nejvíc člověk cítí, že je doma, když se odněkud vrací... Takže začínám šetřit!! Smějící se


Tohle je převzaté z FB :) ne ode mě z domu :)

Husitská

5. února 2016 v 21:18 Básničky
HUSITSKÁ
Za vozovou hradbou úsměvu
Není mi vždycky do zpěvu
A přesto zpívám z plných plic
Ať nepřátel je sebevíc
Chorál, co stoupá do výšin
Však každý neslyší...
A kdo překročí hranici
Ten dostane přes přilbici!

Jo, fakt mě to baví :)

4. února 2016 v 16:22
No jako naschvál - poté, co jsem napsala článek o tom, jak člověk musí napřed žít, aby ho život bavil, tak jsem objevila na fb citát s potvrzením svých slov. Tak si ho užijte taky:


Baví mě žít

3. února 2016 v 14:06 | kongamato
Ano, baví mě žít. A čím jsem starší, tím si svůj život dokážu užívat víc. Mám možnost porovnávat, jak jsem to vnímala před dvacítkou a teď. Miluju svůj život a baví mě, protože žiju ve svém ideálním světě, pro který jsem se rozhodla a změnila jsem to, co mi nevyhovovalo.
Ale nebylo to vždycky tak. Když jsem byla mladá, myslím tím náctiletá, nelíbila se mi spousta věcí a mým převládajícím postojem byla revolta proti dospělým (což samozřejmě patří k tomuto věku). Pak jsem se vdala, měla děti, zajela jsem do systému, ale spokojenost a radost ze života se nějak nedostavovala. Teprve postupem času jsem si ujasňovala, co vlastně chci a co ne, a teprve teď, když jsem hrubo za čtyřicítkou, vím, co chci a co nechci. Upravila jsem svůj život podle toho a proto mě zákonitě baví.
Neznamená to samozřejmě, že nemám nikdy špatný den, že mě nic nenaštve, že nemám občasné záchvaty sebelítosti, ale VÍM, že to jsou přechodné chvilky, protože kdybych byla pořád šťastná, tak by to bylo jako klidná rovná hladina s mrtvou vodou. Štěstí totiž je jako vlna, která se přivalí, zaplaví vás a nenechá na vás nitku suchou. A oceníte ho právě proto, že trvá krátce a je prokládané propady do špatných chvil. O to větší je výšina, do které vás ta vlna vyzvedne..
Jsou lidé, které život nebaví. Ale upřímně - myslím si, že je nebaví, protože vlastně nežijou. Ovládá je stereotyp všedního dne, ze kterého se nedokážou vymanit nebo se bojí z něj vymanit. protože ačkoliv je to nebaví, tak je to jediná jistota, co mají.
Pokud chcete, aby vás život bavil, tak hlavně ŽIJTE. A uvidíte, že je to to největší dobrodružství na světě...