Březen 2016

Slepota...

28. března 2016 v 20:22 | kongamato
Blbě vidím. Nošení brýlí mi moc nevyhovuje, ale někdy se prostě nedá nic dělat. A v okamžiku, kdy jdu z kina a zapomenu si je sundat, s údivem pozoruju zářící hvězdy nebo detaily na historických budovách a někdy se neubráním nadšeným výkřikům. Mám strach z toho, že díky nadužívání mobilu a pc se mi zrak zhorší ještě víc a chytá mě panika, když si představím, že by mě postihla slepota.
Nicméně je spousta lidí, kteří slepotu vyhledávají zcela cílevědomě. Nemyslím ovšem slepotu očí. Mám na mysli lidi, kteří zavírají oči před zjevnými pravdami a praktikami. Jsou slepí k jednání a chování ostatních lidí nebo společností. Vím, že nevidět je někdy pohodlnější, protože to znamená, že nemusím k problému zaujmout nějaké stanovisko. Ale to, že je to pohodlnější, neznamená, že je to dobré.
Pravda je sice velmi ošemetná věc, každý má svou a někdy je těžké se dobrat k tomu, která z těch mnoha pravd je ta opravdová, ale když zavíráme oči před skutečností, jak se můžeme správně rozhodnout? Jak můžeme vůbec poznat, co je správné, když odmítáme informace?
A přece jedna cesta je. Možná to znáte. Potřebujete se rozhodnout a nevíte jak. Obě varianty mají svá pro i proti. A fakt nevíte. A najednou zavřete oči, ponoříte se do sebe, a po chvíli vám váš vnitřní hlas napoví, co chcete doopravdy, bez ohledu na výhody a nevýhody...
Slepota očí je hrozná, ale myslím, že mnohem horší je slepota duše nebo srdce, jak je komu libo. Protože jak už řekla růže malému princi: "Co je důležité, je očím neviditelné. To důležité je vidět jenom srdcem..."

O Číně a vlajkách

28. března 2016 v 3:07 | kongamato |  úvahy
Nevím proč, ale nemůžu spát. A tak nezbývá, než psát :)
Sdílela jsem na fb citát Dalajlámy o tom, že svět nepotřebuje víc úspěšných lidí, ale spíš lidí, kteří se starají, kteří pečují, kteří milují (volně převyprávěno, protože přesně si to nepamatuju). A sdílela jsem to proto, že si to fakt myslím, protože koneckonců honba za penězi a mocí dovedla naši populaci tam, kde je. Ani mi nepřišlo na rozum to, že by to mělo mít nějaký politický význam.
Ale vzhledem k tomu, že zítra k nám má dorazit čínský prezident, tak to asi nějakou souvislost mít bude. Pokusím se tedy splést svoje rozutíkané myšlenky do jednoho vlákna.
První oficiální návštěva hlavy státu tak významného, jakým Čína bezesporu je, asi musí být trochu pompézní (přece z toho kápnou smlouvy na miliardy peněz!!!). Proto chápu, že po Praze visí čínské vlajky vedle těch našich. Chápu ale taky, že jsme republika plná lidí, rozhořčených na čínskou politiku lidských práv, ať už kvůli zacházení s politickými vězni, kvůli zacházení s novorozenými holčičkami, kvůli zacházení s životním prostředím, kvůli pohrdání lidským jednotlivcem nebo kvůli okupaci Tibetu. Kupodivu to poslední zvedá ze židle mnohem víc lidí, než ty ostatní věci, a myslím si, že příčinou bude asi Dalajláma a idealistická představa duchovně čistého národa plného osvícených mnichů.
A tady se trochu blížím k úvodu mého článku. Jeden kamarád (asi jako odvetu na moje sdílení citátu Dalajámy) dal do komentu článek o tom, jak v Tibetu byl otrokářský systém nejhoršího kalibru, posvěcený všemi lámy a taky Dalajlámou, a podrobně popisující útrapy obyčejného obyvatelstva Tibetu před okupací.
Abych pravdu řekla, ten článek mě zarazil. A zviklal. Jaká je tedy pravda?
A pak mi to došlo. Nevím, jaká je pravda o otrokářství v Tibetu. ani se to nikdy nedozvím. Nežila jsem tam v té době, a dost možná, že kdybych žila, nepoznala bych to stejně, protože na jakoukoli věc lze pohlížet z tolika stran, kolik lidí se na ni dívá. A je dost nesmysl dělat závěr jen z jedné strany. A v podstatě nevím ani nic o Číně - tedy nic, co by mi pomohlo chápat mentalitu a zvyky tamních obyvatel. Nějak se mi jen nechce věřit tomu, že Čína přepadla Tibet jen z prosté lásky a soucitu k otrokům...
Každopádně, čínský prezident by se asi divil naší troufalosti (když porovnáme množství obyvatel v našich zemích, tak se divím, že ví, že jsme na mapě), kdyby zjistil, že na fb se lavinovitě šíří návody na výrobu vaječno - barvových bomb na znečištění jejich vlajek Usmívající se a asi by se divil i tomu, kolik lidí v této naší malé pidizemičce ví, jak by se mělo vládnout zemi s víc než miliardou obyvatel...
Já se v tuto pozdní noční hodinu divím v podstatě už jen jednomu: pocákané vlajky se nesmí sundat, protože jsou důkazním materiálem a nejdřív se to musí řádně vyšetřit.
Tak to jsem zvědavá na dvě věci: za prvé jak budou průvod s prezidentem směrovat, aby neviděl potupu symbolu jeho země, a za druhé - jak souvisí vyšetřování toho, že někdo přišel, mrsknul vejcem naplněným barvou po vlajce a odešel, s tím, že vlajky musí zůstat na místě???
Přijde mi to asi stejně logické jako nechat mrtvolu ležet na místě činu, dokud nedopadnou pachatele.. Takže pane čínský prezidente, vítejte u nás v Kocourkově Mlčící

Temnota vs. Světlo

24. března 2016 v 23:49 | kongamato
Myslím si, že jsem dobrý člověk. Záměrně nikomu neubližuju, snažím se pomáhat jak můžu, na každém si hledám něco dobrého a nesoudím lidi podle toho, co o nich říká někdo jiný. Myslím, že nastalo dokonce několik okamžiků, kdy jsem byla označena za "anděla". Nicméně moc dobře vím, že se ve mně skrývá část temnější než noc, hluboká a bezedná jako propast, ze které se noří podivné myšlenky, prastaré touhy a spousta zlozvyků, kterým se nechce odolávat.
Ta temnota je mojí součástí a já jsem za ni ráda. Jen díky ní totiž vidím čistotu a sílu té lepší a světlejší části. Jen díky ní nejsem bezpohlavní a plochý anděl, který nechápe dvojakost každého lidského tvora. Jen díky ní dokážu pochopit a často i odpustit činy ostatních lidí.
Jak mi řekla moje kamarádka Bětka - Bez temnoty noci by nebylo vidět, jak svítí hvězdy..
...
Ale ačkoliv miluju temné noci, ve kterých jsme se s miláčkem schovávali před zraky zvědavců a měli jsme díky tomu pocit, že svět je celý jen náš a my jsme první a jediní lidé pod těmito hvězdami, před očima mám důkaz, že temnota nesmí převládnout.
Když budu konkrétní, mám na mysli samozřejmě terorismus.
Skupina lidí, kteří chtějí prosadit... co vlastně?.. tím, že zabíjejí na místech, kde je vysoká pravděpodobnost výskytu obyčejných lidí, kteří prostě jen chodí do práce, baví se a pečují o své rodiny, prostě žijí... Skupina lidí, kteří neposlouchají ani vlastní rozum ani srdce, protože kdyby ano, nikdy by jim to jejich světlá část nedovolila. Jsou skutečně zatemněni nějakou demagogií a něčím názorem, který si nechali z bůhvíjakého důvodu vnutit.
A protože každý člověk, kterého v životě potkáme (a dokonce ho ani nemusíme potkat, můžeme o něm jen číst nebo slyšet) je naším učitelem, tito lidé by nás měli něčemu naučit. Pro mě je zřejmé, že mi mají ukázat, jak je zlé, když temnota převládne, když převezme kontrolu nad naším svědomím, nad naším citem a vědomím. Co naučí ostatní, je zase jejich lekce.
A nemusím být zrovna rytířem řádu Jedi, abych věděla, že Temnota se dá porazit jedině Světlem...
Hezké Velikonoce :)

Znovu a znovu

14. března 2016 v 22:44 | kongamato
Iniciativa je trestuhodná.
Pokaždé, když se neudržím a rozhodnu se udělat něco, co žáky (a potažmo i mě) vytrhne z nudného stereotypu školních lavic s (ikdyž nepatrnou) nadějí, že se přitom dozvědí něco nového, naivně očekávám když ne nadšenou podporu, alespoň vlažný souhlas s konáním akce.
Ale tak tomu není.
Nadřízená mi stojí v cestě k mému cíli (vytvořit v myslích těch puberťáků aspoň jednu pozitivní vzpomínku na výuku fyziky), tváří se jako hydra a mává mi před nosem mou pečlivě sepsanou žádostí.
Jeden by skoro řekl, že se chystáme někam do kasína a ne na exkurzi do planetária.
Dští oheň a síru a zakazuje mi výjezd z důvodů, že jsou žáci zaneprázdnění, že potřebujeme peníze na jinou akci, že se mnou nepustí kolegyni, kterou jsem navrhla, že není vhodná doba , že.. bla bla bla...
Zarputile svírám rty a vzdoruju. Vyvracím její argumenty, které ani nejsou argumenty, protože kdyby si tu žádost opravdu PŘEČETLA, tak by věděla, že chci jet s jinými žáky, než ona myslí, že nechci autobus, ale pojedeme vlakem a ten si hradí děcka samy, že je mi jedno kdo se mnou pojede ale hlavně ať se mnou někdo jede...(myslela jsem, že předpokladem pro získání funkce je schopnost číst věty... evidentně ne..)
Nemyslím si, že v jiných zaměstnáních se mají lidi jen dobře, že je všude jinde za málo práce moc peněz a žádný nervy. Ale vždycky mě zaručeně naštve to, když se snažím to, co dělám, dělat zajímavě a ne zautomatizovaně, a místo pochvaly se dočkám studené sprchy. Někteří kolegové už to vzdali. Říkají - nebudu už dělat nic navíc, odučím si svoje a jdu domů.
Nedivím se jim. Ale nedokážu to. A vím, že proti té hydře budu stát znovu a znovu. Protože buď tu práci budu dělat po svým, nebo ji nebudu dělat vůbec.
Jde jen o blbý výlet do planetária. Ale je to jedno o co jde. Překonávání překážek nás totiž dělá tím, KDO jsme..

Dostaneme Oskara?

8. března 2016 v 20:50
Nejsem moc dobrá v pamatování jmen a přesných citátů, takže doufám, že se nepletu, když si myslím, že už Shakespeare řekl: "Život je divadlo a my všichni jsme jen herci.." nebo aspoň něco v tom smyslu.
Ale ať to řekl nebo ne, myslím, že ano - je to pravda. Každý z nás je hercem v hlavní roli svého života. A ikdyž se nám někdy zdá, že režisér je pěkný blb (nebo spíš sadistický maniak), skutečnost je taková, že jsme hercem, režisérem a scénáristou v jednom. Takže stížnosti na vedení divadla nemají moc smysl.
Důležitější je však to, jakým způsobem se chopíme zadaného úkolu a jestli budeme režírovat a hrát v tragédii, hororu nebo romantickém kousku.
Každý z nás už byl někdy na představení ať už v divadle nebo v kině, u kterého si nebyl úplně jistý, co je to za žánr. Jako že se tváří, že je to vážný film, ale celé je to tak trapné, že to spíš vypadá jako parodie. Na druhou stranu každý z nás viděl aspoň jeden film, u kterého se smál, brečel, byl povznesen k výšinám a zamyslel se nad hloubkami života...
Myslím si, že život by neměl být komedie (každý, kdo sebou někdy plácnul před sálem plným lidí se mnou jistě bude souhlasit - tomu se totiž směje vždycky jen ten, koho se to přímo netýká). Ale ani tragédie. Mělo by v něm být všechno - právě tak, jako v dobrém filmu. Proto by se každý z nás měl snažit, ať už do ruky dostane jakýkoli scénář a jakékoli spoluherce, aby jeho život byl naplněný vším - trochou bláznivého štěstí, trochou smutku, trochou práce a trochou odpočinku, trochou zdraví a trochou nemocí, prostě od každého trošku, protože když je jen to dobré, přestaneme si toho vážit. A hlavně nedopustit, abychom ve filmu svého života hráli vedlejší roli.
Prostě měli bychom hrát tak, abychom se - až poběží titulky - ohlédli a řekli si - Tohle byl sakramentsky dobrý film..
Hezký den Líbající

Za zamčenými dveřmi

2. března 2016 v 23:51 | kongamato
Před mnoha lety jsem četla povídku o bohatém městě, plném krásy a šťastných lidí. Nikdo z nich netrpěl nedostatkem ani nemocemi, všichni žili spokojeně. Všechno toto štěstí však bylo něčím vykoupeno - v kobce hluboko pod hradbami, bylo zavřené nemocné, postižené a trpící dítě. Jeho utrpení bylo podmínkou šťastného života ostatních, kteří o něm věděli, ale nemluvili o něm..
Jakkoli je tato povídka depresivní, vidím v ní paralelu s tématem tohoto týdne.
Zamčené dveře jsou symbolem našich nedostatků, našich strachů a bolestí. Je tolik párů či rodin, které vystavují na odiv své štěstí, ale skutečnost je úplně jiná a projeví se až v okamžiku, kdy jim doma za zamčenými dveřmi spadnou masky a lidé se projeví v pravém světle.
Každý z nás v sobě nosí zamčené dveře. Uklízíme za ně pocity, které nechceme, aby někdo viděl, slova, která v nás křičí, ale nesmějí být slyšena, myšlenky, o kterých ani sami nechceme vědět, nebo snad i city, které potlačujeme..
Možství mých povídek na mém blogu hovoří taky o tom, kolik toho bylo schované za mými dveřmi. Jenže něco se změnilo. Změnila jsem se já - poznáním, že nikdo nezlepší můj život, když to neudělám já. Poznáním, že každé zrníčko písku v přesýpacích hodinách mého života je jedna promarněná příležitost. A tak jsem se nadechla a skočila. Změnila jsem to, co jsem nechtěla ve svém životě mít. A tím se moje zamčené dveře odemkly a ven se vyhrnuly všechny potlačené myšlenky a slova..
A proto teď už nepíšu tolik povídek, ve kterých mluví za mě moje postavy. Místo toho mluvím sama za sebe já. A tím, že jsem v té přeplněné místnosti odemknutím těch dveří vyvětrala, se mi pořádně ulevilo..
Odemkněte svoje dveře a pusťte ven svoje pravé já. Na denním světle zkrásní a vyroste. A možná zjistíte, že na hraně útesu nestojíte proto, abyste spadli, ale proto, abyste vzlétli..
...
Na druhou stranu - zamčené dveře jsou skvělý vynález. Někteří potomci se totiž ještě stále nenaučili klepat, když vstupují do ložnice rodičů... Smějící se