Duben 2016

O zemětřesení a jiných katastrofách

28. dubna 2016 v 22:30 úvahy
A jéje.
Včerejší den byl opět náročný. Náročný pro moje okolí, protože jsem byla už od rána tak nějak nepříjemná, smutná, naprdli mě ve Vodafonu a pak mě štvali žáci ve škole, potom mě naštvaly kočky doma, že udělaly binec, a nejvíc jsem se štvala já, protože se mi nic nechtělo Usmívající se. Prostě samá "katastrofa".
A tak jsem si sama pod sebou otevřela tu propast, o které jsem včera psala, a vypsala jsem se z ní až na povrch. A když jsem se vypsala, koukla jsem na internet a zjistila jsem, že v poledne bylo v okolí Vídně zemětřesení o síle 4,4 stupně Richterovy stupnice (ať už to znamená cokoli), jehož otřesy byly cítit až na Moravě.
A tak se mi to najednou všechno spojilo. Litosférické desky naší Země, které jsou pod našima nohama, o sebe třou a vyvolávají napětí, někde se to zadrhne a najednou to poskočí a je tu zemětřesení. A je zvláštní, že já se v tu chvíli chovám stejně, cítím napětí, jsem podrážděná a všechno "drhne" tak dlouho, dokud nebouchnu. Moje malé otřesy nejsou sice tak nebezpečné, ale nepříjemné pro okolí asi budou.
A vsadím boty (ne, dělám si srandu, nevsadím), že spousta lidí to má stejně. Schválně - kolik z vás bolí hlava, když má přijít bouřka, kolik z vás bylo včera taky podrážděných jako já, kolika z vás se špatně dýchá a cítí se nanic, když se má měnit počasí?
Myslím si, že cítíme mnohem víc, než jsme ochotní si připustit, že vnímáme, když se se Zemí něco děje, jen nepoznáme, že to je ten pravý důvod, proč se necítíme dobře..
Zajímalo by mě, jestli někdo z vás má podobné zkušenosti. Tak jestli jo, napište Mrkající

Nad propastí

27. dubna 2016 v 22:07 | kongamato
Někdy mívám v noci sen, kdy stojím na úzkém chodníčku, za zády studenou skálu, které se nejde zachytit a chodníček se svažuje k hluboké propasti pode mnou. Ochromující strach mě stahuje k okraji a já padám dolů, žaludek se mi zvedá tím pádem.. Probudím se zpocená hrůzou a jedině teplá postel a tichý dech miláčka vedle mě uklidní můj rozbouřený tep..
Protože trpím závratí, je pro mě tento sen zaručenou noční můrou.
Bohužel, někdy mě to potká i za dne. Nedorozumění nebo nesoulad s okolím, na kterém mi záleží, mě občas přivede na okraj propasti, která se otevře přímo pod mýma nohama a její hloubka magicky přitahuje moje oči, takže vytřeštěně zírám dolů a nevidím nic okolo. A tehdy mě zpátky opět přivede dech vedle mě, tichý hlas a objetí, které mi podají pomocnou ruku a přinutí mě podívat se nahoru k jasné obloze, překročit bezednou jámu a vidět bezpečí mého ideálního světa...
Každý se občas ocitne na okraji propasti. Každý má démony, kteří ho stahují k okraji a lákají ho k letu do závratné hloubky. A nejtěžší vždycky je přestat se dívat dolů, překonat strach a dívat se nahoru, najít tam tu lepší možnost a vydat se za ní. A vždycky (opravdu věřím že VŽDYCKY) je někdo nebo něco, co vám podá pomocnou ruku a pomůže dostat se do bezpečí. A když není nic zvenčí, je třeba najít tu pomoc ve svém nitru, protože jinak spadnete dolů. A padat se dá hodně dlouho..
Na propasti je jen jedna pozitivní věc - na jejím dně je tma a ticho, které někdy poskytnou možnost uslyšet svůj vnitřní hlas. A ten jediný nám poví, jak se od toho dna odrazit a vyškrábat se nahoru..

Snít nestačí

18. dubna 2016 v 22:06 | kongamato
Mám kamarádku. Není moc šťastná. Vlastně myslím, že není šťastná vůbec. A jediné, co ji drží nad vodou, jsou sny a představy o tom, jaké to jednou bude až bude všechno jinak a ona bude žít svůj život po svém.
Další kamarádka sní také o tom, že se změní i její život a že její rodina bude jednou taková, jako si vysnila.
Když na to myslím, znám hodně lidí, co si sní a plánují, jaké to bude až...
Snít není špatné. Naopak, snů není nikdy dost. Protože nás drží nad hladinou. Drží nás nad realitou všedního dne, koření naše běžné a každodenní činnosti a vlévají radost a naději do našich nudou a šedí unavených žil. Ukazují nám, co si máme přát a jaký cíl máme následovat.
Bohužel, spousta lidí zůstane pouze u toho snění.
Sen je prvotní. Sen je impuls, který nám má dodat sílu a odvahu něco změnit. Stejně důležité jako snít je ale realizovat svoje sny. Pokud to někdo neudělá, pak zůstal stát na půli cesty. Je jako muž na laně nad propastí, který se zasekl a nemůže tam ani zpátky. Jako mladý orel na vrcholku hory, co se chystá poprvé vzlétnout. Snít nestačí. Když neseberete odvahu a nevzlétnete, můžete spadnout..
...
Pokud něco opravdu chcete, pak toho dosáhnete. A pokud ne, pak to znamená, že jste to nechtěli dost..

Vypnout prsa a hlavu vzhůru!

12. dubna 2016 v 23:53 | kongamato
Jsou dny, kdy se všechno daří, kdy jsme plní energie a život je úžasný.
Bohužel, jsou i dny, kdy se nedaří nic, energie je tak maximálně v učebnici fyziky a život je sice úžasný, ale tak nějak z jiného úhlu (rozuměj život někoho jiného).
Každý máme dny takové i takové.
Jak se vypořádat s těmi druhými, radit nebudu, protože na to má každý svůj speciální a osobitý recept, ale přišla jsem na to, že když se cítím mizerně, tak si taky mizerně připadám. A jakmile si připadám mizerně, působím tak i na okolí, a okolí se mnou začne takto jednat. Zvlášť v džungli školní praxe tomu tak je.
Dnes byl den, kdy mě moji milí žáci dostali do stavu naprosto vybitých baterií, a když to na mě už už začínalo být vidět, okamžitě jsem viděla jejich reakci a hrozilo, že se přese mě přeženou jako tsunami a smetou mě do hlubin méněcennosti a tůně bezradnosti. A protože do konce hodiny zbývalo celých 15 minut (možná vám to přijde málo, ale zkuste vydržet 15 minut vzdorovat tsunami), zvedla se ve mně vlna vzdoru vůči osudu, který mě dohnal k tomu, že místo učení musím krotit rozpaslé pološelmy, a vzepjala jsem se k poslednímu úderu. No, byl úspěšný, 15 minut jsme všichni ve zdraví přežili a dobré mravy a školní řád byly zachovány bez úhony Mrkající.
Neznamenalo to ovšem, že bych nějakou energii měla, ale tím, že jsem předstírala, že ji mám, tak se situace zvládla.
Ať je vám sebehůř - není lepšího léku, než se narovnat, vypnout prsa a zvednout bradu - on si to každý rozmyslí, jestli se do vás pustí nebo ne. A i kdyby to nevyšlo - vždycky je lepší podlehnout vzpřímení, než zhroucení.
Takže - hlavu vzhůru!! Ostatní se už nějak vyřeší Líbající