Květen 2016

Spokojený život

30. května 2016 v 21:40 | kongamato
Psala jsem si se svou sestřenicí, co bydlí hodně daleko. Je o 8 let mladší než já, je krásná, má dvě krásné a chytré holčičky a milého manžela, který má takovou práci, že i když ona momentálně nepracuje, na jejich rozpočtu to nezanechává podstatné stopy.
Ptala jsem se jí, jak se má, a ona odpověděla, že se nemá moc dobře, protože s mužem nenacházejí společnou řeč, děti se hádají a trápí ji to, že nechodí do práce, prostě má pocit, že nežije a jen přežívá.
Stereotyp jejího bytí jí sebral všechnu radost z toho všeho krásného, co v životě má.
Zvenčí vypadá její život spokojený, ale ve skutečnosti je nešťastná.
Bylo by lehké ji odsoudit a říct, že je rozmazlená princeznička, co si neváží dobrého bydla, ale já moc dobře vím, jak se cítí. Proč se člověk cítí tak.. NEŽIVÝ, když má vlastně všechno, co kdy chtěl?
Myslím, že vím proč.
Spokojený život totiž nestačí, když člověk necítí lásku.
Jedině když milujete, život je krásný a vy jste spokojení se vším, co ve vašem životě je. Ale pokud nemilujete, máte v srdci takové prázdno, díru, která pohltí všechny krásné pocity, které byste jinak cítili, a nevidíte ani krásy přírody, ani drobné maličkosti, které rozsvítí váš den, a někdy ani úsměvy dětí nezaplní to vakuum, a nebo jen na chvilku...
Každý ví, jak se má ten druhý cítit a co má dělat a jak má jednat a co říkat...
Ale spokojenost si nakonec musíme všichni najít sami.
Moje díra v srdci je zaplněná. A tak jsem si dnes užívala krásného dne, při cestě z práce, která mi rychle utekla a bylo to tam fajn, jsem si koupila míchanou vanilkovo jahodovou zmrzku a cítila jsem, že mám spokojený život Usmívající se
Přeju všem neděravá srdce a spokojené krásné dny Líbající

Minulé životy

26. května 2016 v 14:13 | kongamato
Existuje život po životě? Co se s námi stane, až umřeme?
Asi každý člověk si někdy tyto otázky položil.
A když jsem chodila na vysokou, dostala se mi do rukou přepsaná kopie knížky, která tady u nás nebyla moc k sehnání (kopírky tenkrát moc nebyly k dispozici). Ta knížka byla od Dr. Raymonda Moodyho a jmenovala se Život po životě.
Dr. Moody si všiml, že velká část lidí, kteří prožijí klinickou smrt a jsou znovu oživeni, popisují velmi podobné zážitky z doby mezi jejich úmrtím a znovuoživením. Popisovali ulehčení od bolestmi ztrápeného těla, popisovali oživovací procesy, kdo z doktorů či záchranářů co dělal a říkal a následně odchod do temného tunelu, na jehož konci zářilo velmi jasné světlo, které bylo pro ně velmi příjemné, dokonce někteří popisovali i setkání se svými blízkými, kteří už zemřeli. Nikdo ale nedostal svolení k tomu, aby překročil pomyslnou hranici, museli se všichni vrátit do svého těla a pokračovat ve svém životě.
Tato knížka mě nadchla a od té doby věřím, že smrtí nic nekončí. Aneb jak řekla Son-mi 451 v Atlasu mraků: "Smrt jsou jen dveře..."
Tato víra, že my nejsme jen naše tělo, ale něco víc, naše duše, naše pravé JÁ, které přetrvává i po tělesné smrti, vůbec neodporuje tomu, že jsem fyzikářka. I ve fyzice přece existuje zákon zachování energie, který nás učí, že energie nevzniká ani nezaniká, pouze přeměňuje své formy.
A tak věřím tomu, že jsme všichni už prožili mnohé životy. Možná se ptáte, proč by to tak mělo být. Podle mě je to tak, jako ve škole. Každý náš život je jako lekce ve škole. Má za úkol nás něčemu naučit, něco pochopit, něco vykonat. Pokud to během života zvládneme, tělo umírá a my postupujeme na vyšší úroveň - čeká nás další lekce,ve které se máme naučit vyřešit další problémy..
Fascinovalo mě přemýšlet nad tím, jaké asi byly mé předchozí životy. A tak jsem podstoupila regresi - návrat do předchozího života. Ať tomu věříte či ne, mně se to povedlo. A zážitek z regrese jsem popsala ve své povídce Propojení.
A protože v životě potkáváte lidi, které potkat máte, moje kolegyně a kamarádka mi pomohla nahlédnout i do dalších mých předchozích životů. I ty jsem popsala ve svých povídkách. Šlo to lehce, protože jsem v těch životech prostě BYLA. Cítila jsem své tehdejší pocity, viděla jsem se v zrcadle, viděla jsem své oblečení i barvu své kůže a cítila i bolest při umírání.
Je snadné zapadnout do svých minulých životů, protože je to jako dívat se na film, ve kterém hrajete hlavní roli. Ale je třeba si z toho něco vzít.
Já jsem si z minulých životů vzala to, že je důležité žít svůj život naplno, protože jsme tady na Zemi a ve svém těle právě proto. Proto, abychom se naučili cítit emoce, abychom pochopili sílu radosti a štěstí, euforii i nejhlubší depresi, zradu i souznění, bolest nemoci i slast při milování. Tohle všechno nám umožňuje naše tělo. Musíme se o něj starat, protože je takovým rezonátorem, který pocity duše zesiluje. Díky němu cítíme tak silně svoje pocity, takže mu musíme být vděční a mít ho rádi, protože sama duše v tomto světě žít nemůže. A tenhle svět umí být sakra krásný.
A až přijde náš čas, měli bychom naše tělo s díky opustit a odejít do nějaké jiné dimenze. Aspoň na tak dlouho, než se zase odhodláme znovu se narodit...

Co je psáno, to je dáno (???)

17. května 2016 v 17:42 | kongamato
Navážu na minulé téma.
Minule jsem psala o důvěře. Nejsem důvěřivý člověk, přesto mě spousta lidí označuje za naivně důvěřivou. To už jsme si ale vysvětlili v předchozím článku.
Velmi mě to zaráží. Většinou mě tak totiž označují lidé, kteří se dívají na svět přes zamračené brýle. Ti, kteří vidí jen to zlé, vidí, jak celý svět okolo nás jde od desíti k pěti, jak za jejich mládí to bylo jiné a dnešní mládež je hrozná, všude okolo jsou zloději a lháři a nikdo není bez chyby... A potom si titíž lidé, tak hrdí na to, jak s nimi nikdo "nevydrbe", sednou k televizi (nebo k novinám nebo k internetu.. lze dosadit podle nátury a věku) a hltají každou zprávu, každé slovo, a všemu, co uslyší a přečtou, bezpodmínečně věří.
Věří tomu, protože "to přece říkali v televizi"nebo "psali v novinách".
Ale ty zprávy, ať jsou odkudkoli, psali a natáčeli lidé. Lidé, které neznají osobně, nevědí o nich a o jejich pohnutkách a způsobu nazírání na svět zhola nic.
Pravda je ošemetná věc. Když deset malířů bude sedět v kruhu a bude malovat obraz podle modelu uprostřed, budou se jejich obrazy lišit. Přesto se nedá říct, že by někdo z nich svou kresbou lhal a ani se nedá říct, že by jen jeden u obrazů byl správný.
Nespoléhejte se na to, co vám říkají o okolním světě ostatní, udělějte si vlastní názor na to, co znáte. A to, co neznáte, nesuďte. Jeho pravda totiž může být úplně odlišná od těch ostatních verzí...

O důvěře

12. května 2016 v 13:25 | kongamato
Někteří lidé si myslí, že jsem naivní.
Když mi totiž někdo něco řekne, automaticky předpokládám, že je to pravda. Většinou se jedná o situace, kdy mi připadá, že vymýšlení nepravdy přijde mnohem složitější postup, než říct prostě a jednoduše, jak se věci mají. A tak předjímám to, že ostatní lidé uvažují stejně jako já. Což samozřejmě tak není.
A tak většinou skončím tak, že krotím udiveně hlavou a nechápu, proč mi dotyčný prostě neřekl pravdu, protože se skoro vždycky dopátrám k té pravdivé verzi.
Tohle ale není naivita.
Cíleně mě obelhat v závažných věcech je velmi těžké, mám totiž jakýsi šestý smysl, podpořený logikou, a tato kombinace mi vždy přesně napoví, jak to ve skutečnosti je. Navíc mám asi vrozenou nedůvěřivost, protože bych se zřejmě nikdy nenechala přemluvit k tzv. cvičení důvěry, jak člověk padá pozadu a nechá se chytit spoluhráčem. A představa zavřít oči a důvěřovat někomu je mi fakt cizí - i při operativním odstranění znamínek jsem koukala doktorovi pod ruce, protože prostě POTŘEBUJU vidět, co se mnou kdo dělá. Vypadá to, že na důvěře vůči okolí budu muset asi pořádně zapracovat Nerozhodný .
Každý člověk ale potřebuje mít prostor, ve kterém se cítí bezpečně, a to bez důvěry opravdu nejde. Pro mě je tímto kruhem bezpečí moje rodina. Sice jako matka dospívajících potomků musím brát informace z jejich úst s velkou rezervou, vím ale, že když budu potřebovat, na svoje děti a rodiče se můžu absolutně spolehnout. A ikdyž jsem tomu nevěřila, poštěstilo se mi i to, že můžu plně důvěřovat i svému partnerovi. Děti vyrostou a jdou si svým životem dál, rodiče jednou odejdou, ale partner by měl být tím trvalým a nejbližším člověkem, v kruhu důvěry by měl zaujímat první oběžnou dráhu...
Přeju každému z vás, aby našel někoho, kvůli komu klidně zavře oči a vykročí na neviditelný most přes propast, protože ví, že ho ten druhý nenechá nikdy spadnout. Líbající

Svět okolo nás

4. května 2016 v 22:16 | kongamato
Podívejte se okolo sebe. Co vidíte?
...
Samozřejmě. Každý z vás vidí něco jiného.
Momentálně všichni vidíte monitor a text na něm. Ale když se podíváte ven, vidíte noc nebo den. Vidíte stromy, vidíte slunce, ptáky, zemi. Vidíte silnice, auta, lidi, továrny, domy, psí výkaly na chodníku, opilého bezdomovce, válejícího se na trávníku, maminky s kočárky a kočku za oknem, hvězdy na nebi, měsíc v úplňku, půllitr piva nebo panáka vodky, hořící cigáro, rozzlobený obličej, krásnou herečku či seriózního moderátora v televizi...
Do toho všeho slyšíte zvuky - šumění deště, křik opilců, táhnoucích nocí, kvílení brzd, zpěv ptáků, oblíbenou hudbu, troubení vlaků, štěkot psa, šepot nejsladšího hlasu...
A váš nos cítí - sladké vůně i smrduté pachy...
Je toho tolik, co jste schopní vnímat, je toho tolik, že to ani nedokážete všechno vypovědět.. Ale není to všechno. Kdybyste byli zvíře, vidíte, cítíte a slyšíte úplně jiný svět - ultrafialový a infračervený svět, ultrazvukové vjemy a infravlny, kterými na nás mluví země.. Zkuste si představit, jaké by to bylo, být třeba mouchou s jejíma složenýma očima nebo straškem pavím, který vnímá barvy, které my si ani nedokážeme vysnít...
Svět okolo nás je obrovský. Nepředstavitelně obrovský a mnohotvarý. Je to svět v mnoha světech a obsahující další nespočetné světy... Nikdo nemůže vidět všechny. Ani ten, kdo sedí vedle vás a dotýká se vás, nevidí stejný svět jako vy. Ale to je na tom to nejlepší. Svět je všechno. Všechno, o čem jste kdy slyšeli, co jste viděli, o čem jste jen četli, všechno, co si jen dokážete představit, dokonce i to, co si představit nedokážete.
Vtip je v tom, že když je svět VŠECHNO, není důvod, vidět jen to špatné. Každý má možnost volby, co chce vidět, slyšet nebo zažívat. Proč chtít ve svém světě špatné lidi, proč žít neuspokojený život, když okolo vás je toho tolik, že si můžete VYBRAT, co ve svém světě chcete mít...
...
Vybírejte dobře.. Je to VÁŠ SVĚT.