Červen 2016

Manuál pro život

22. června 2016 v 22:22 | kongamato |  Téma týdne
Nikdo, koho znám, nečte manuály.
Lidé si koupí novou pračku, novou mikrovlnku, foťák, televizi, prostě spotřebič, a manuál, který je přiložený, většinou ani neotevřou a zkouší funkčnost namátkou a metodou pokus omyl. Proč to tak je? No já nevím jak u ostatních, ale u mě je to proto, že manuál je napsaný tak, že mu prostě nerozumím. Naprosto jednoduché věci jsou popsané tak složitě, že obyčejný úkon (např. otočit knoflíkem) je rozepsaný na tři řádky, a je použito tolik slov, že se v tom prostě ztrácím.
A to je jen přístroj.
Co teprve něco tak proměnlivého a nenaplánovatelného jako je náš život?
Takový manuál by měl víc stran než je lidí na Zemi. A fakt bych chtěla vidět toho dobrodruha, který by to četl.
Každý pořád brečí po manuálu. Chtěl by manuál na život, manuál na dítě, manuál na manželku nebo manžela.. A stejně, když mu někdo jiný poradí, tak mávne rukou a udělá si to po svém. Tak na co manuály?
Žijme své životy bez manuálů. Dělejme chyby, pleťme se a zkoušejme jiné cesty. Princip života je v tom, abychom ho žili. Život bez chyb, podle manuálu, by byl nudný, bez překvapení, bez jiskry a bez radosti.
Tak vzhůru do života a pamatujte: Chybama se člověk učí!!!

Bludoveček a Brusinka

19. června 2016 v 17:21 | kongamato |  Výletování
V sobotu jsme vyrazili na minitůru do přírody :)
První zastávkou byla oblíbená restaurace za městem, zvaná Bludoveček. Cesta je příjemná a pohodlná a na konci čeká výborná kuchyně a přijatelné ceny. My jsme si dali řízek a jelení guláš :)

Naše další kroky vedly k rozhledně, zvané Brusinka. Podle mapy nás k ní měla dovést zelená značka, ale trochu jsme se nechali napálit, protože nás zavedla úplně jinam :) a to k nádraží. Nicméně nás to neodradilo a od nádraží jsme se pustili po žluté k rozhledně. Bohužel po nedávných větrných dnech byla stezka zavalená popadanými stromy, tak jsme se museli z lesa vyškrábat vlastní cestou (a když říkám vyškrábat, myslím to doslova :) )
Odměnou nám byl výhled na Brusinku a na kýčovitě překrásné mraky.
A taky rozhled do okolí:

No a pak zpět k nádraží a do vlaku, kde jsme ukecali hodného pana průvodčího, aby nám nedal pokutu za to, že nemáme náhubek pro psa Smějící se
Sečteno a podtrženo : 10 km v nohách a aspoň 10 kg příjemného pocitu v hlavě Líbající

Olomouc

15. června 2016 v 18:41 | kongamato |  Výletování
Ráda jezdím na výlety. A ráda píšu. Takže jsem se rozhodla zkusit tyto dvě záliby spojit a v této rubrice popisovat svoje výlety na různá hezká místa.
Když nic, tak aspoň budu mít pro sebe památku na místa, která jsem navštívila :)
***
Moje třída mě uprosila, abychom jeli na výlet do Olomouce. Za pár dní končí školní rok (kvůli stavbě končíme dřív), známky i absence jsou uzavřeny, tak jsem to ve škole domluvila a ráno jsem se vydala na nádraží. No ne, že bych čekala, že tam budou všichni, ale že tam bude 1 (slovy jeden!) to mě trochu překvapilo.
No ale protože ve škole nikdo nečekal ani mě, ani toho jediného poctivce, poslala jsem ho domů a rozhodla se školní výlet užít sama se sebou :)
První moje kroky vedly ke katedrále. Je vidět široko daleko, tak jsem k ní zamířila trochu jinou cestou. A zjistila jsem, že Olomouc má spoustu zákoutí, na která člověk narazí víceméně náhodou, a která by v tak velkém městě nečekal.

Zelení zarostlé rameno řeky Moravy mě dovedlo ke katedrále, ale z druhé strany, kde se pár desítek metrů od frekventované ulice s tramvajemi rozkládá tichý park.
Trochu čáru přes rozpočet mi udělala jakási zastavěná plocha, která mi znemožnila se dostat ke katedrále ještě zepředu, nicméně mě cestička, kterou jsem se vydala, dovedla k dalšímu cíli mé cesty - Vlastivědnému muzeu.
Zaujala mě tam živá výstava, která slibovala nejmenšíí opičky světa.

Pokud se dostanete do Olomouce a budete na tu výstavu chtít zajít, nedělejte to. Je to malá místnost s několika málo exempláři exotických zvířat a ubohými 6 opičkami, které v tom pro ně cizím prostředí evidentně trpí stresem a navíc za to chtějí 50 Kč. Zajděte místo toho do nějakého zverimexu, mají tam víc zvířat a je to zadarmo.
V atriu muzea byla další výstava, tentokrát se týkala ohrožených druhů rostlin u nás. No, pokud mohu soudit, tyto rostliny jsou v muzeu rozhodně ohroženy - jednak suchem a jednak množstvím plevele, který v truhlících počet ohrožených rostlin významně převyšuje :)
Mnohem víc než nějaké zkostnatělé muzeum mě zaujal prastarý průchod, který je vyzdobený spoustou maleb. Ty mě zaujaly mnohem víc než kdejaká expozice.

A cestou k náměstí jsem dokonce objevila vegetariánskou jídelnu!

No a abych si užila i něčeho jiného než kultury a zákoutí, na Dolním náměstí, které je sice nahoře, ale to chápou asi jen Olomoučáci, dala kafe a zákusek :)

Dolní náměstí, je velké, takže v zimě na něm najdete veřejné kluziště :) Teď v létě tam je místo kluziště... vlastně tam místo kluziště není nic :(
Tak aspoň jedna fotka Neptunovy kašny:

No a pak už jen Šantovka a nákupy ;) Koupila jsem si skvělé zelené šatičky, tílko a pučochy s kočičkama :)
Radím všem, zkuste si někdy taky udělat den jen sami se sebou, je to bezva!

Hřebík do rakve

15. června 2016 v 16:40 | kongamato |  Téma týdne
První, co mi vytanulo na mysli, když jsem uviděla téma tohoto týdne, byly cigarety.
Jsem kuřák.
Sice už 3 roky abstinující kuřák, ale obávám se, že kuřákem být nikdy nepřestanu. Kouření cigarety mi přinášelo potěšení a relax, který se nedá nahradit. Nebýt toho, že jsou cigarety tak škodlivé zdraví, smrdí a lezou do peněz, nikdy bych nepřestala kouřit. A jsem nesmírně ráda, že jsem překonala to nutkání a ze dne na den jsem s tím přestala. Ale upřímně - někdy mi to chybí. Naštěstí jen do doby, než se v mém okolí objeví někdo, z koho je cítit zatuchlý pach načichlého oblečení a dech, plný cigaretového kouře.
Nicméně dnešní článek nebude o cigaretách.
Pracuju na škole, která vznikla sloučením dvou subjektů. Naneštěstí, jsem součástí školy, která byla početně menší, takže v podstatě jsme byli pohlceni větší školou při zachování obou budov. Nemá smysl popisovat celou situaci dopodrobna, stačí jen říct, že si kantoři z naší školy připadají jako nechtěné adoptované děti, kterým není nic odpuštěno a které nic nesmějí. Na rozdíl od těch "vlastních" dětí.
Nejhorší na tom ale je, že když si někdo posteskne nebo vyjádří nesouhlas se stávajícími způsoby, náš ředitel nedokáže vést diskuzi a přijmout názor někoho druhého. Bere to jako útok na svoji osobu a direktivně prosazuje svou pravdu jako jedinou možnou a správnou.
Ano, je to ředitel. Má právo rozhodovat o věcech podle svého.
Ale. Každý král, každý vladař a každý, kdo někdy něco vedl, měl vždy své poradce, své rádce, a pokud byl moudrý, volil je tak, aby mu zprostředkovávali pravdivý stav věcí pod jeho vládou. Vladař, který tak nečinil, se dočkal nepokojů a šarvátek. Direktivní přístup je sice většinou úspěšný, ale historie nám ukazuje, že nikdy není udržitelný navždy.
Ale co to má společného s hřebíky do rakve?
No hodně.
Dnešní společnost je plná lidí, kteří rozhodují sami za sebe. Váží si sami sebe a svých názorů a nečekají, že budou postaveni na úroveň poddaných, kteří mají právo držet hubu a krok. Moderní společnosti si platí poradce, kteří se starají o to, aby se zaměstnanci cítili v práci dobře, protože spokojený zaměstnanec dělá svou práci lépe a neutíká domů v okamžiku, kdy se hodiny zastaví na "padla".
Direktivní přístup k naší době nepatří. Je kontraproduktivní a jeho projevy jsou hřebíky do rakve společného ducha jakékoliv společnosti. Věci, které děláte jen proto, že vám to někdo přikáže, nikdy neuděláte tak, jako věci, o kterých jste přesvědčení, že se tak správně dělat mají. A tohle neplatí jen v práci, ale i v životě...
Jsme lidi. A jako lidi máme právo volby. Chápu, že jako společnost musíme dodržovat určitá pravidla, že absolutní svoboda neexistuje. Ale soustředění absolutní moci do jednoho člověka nikdy nemůže přinést užitek. Protože bezduché příkazy jsou opravdu hřebíky do rakve. Jen proti cigaretám místo zdraví v té rakvi skončí lidská svoboda a důstojnost.

Děti noci

10. června 2016 v 20:06 | kongamato
Kdo jsou děti noci?
Upíři? Vlci? Netopýři nebo vlkodlaci?
...
Noc je opakem dne. Je tmavá, tichá, tajemná..
Ve dne všichni žijeme běžné životy. Pracujeme, učíme se, nakupujeme, uklízíme, vaříme... děláme prostě to, co se od nás žádá, to co se od nás očekává.
Ale v noci? V noci jsme volní. Nemusíme nic, konečně se můžeme oddat odpočinku a snění. Můžeme se jít bavit nebo můžeme jít spát. I ti největší suchaři v noci nacházejí svobodu, protože jejich duše se toulají ve snech a zažívají ve dne nevídané věci.
Noc je královna, přikrývá nedostatky a zdůrazňuje krásu každého tvora.
My všichni jsme děti noci..

Spokojený život podruhé :)

4. června 2016 v 20:06 | kongamato
Když jsem napsala v pondělí článek na téma Spokojený život, došla jsem v něm k názoru, že pro spokojený život je potřebná láska.
Jeden z komentářů mému názoru odporoval. Bloggerka Lenny mi v něm napsala: "Podle mě nejde o lásku.. Stačí si uvědomit něco o životě a radovat se z maličkostí.. "
Hluboce jsem se nad tím komentářem zamyslela. Samotné mi totiž podmínka "milovat někoho" ke spokojenému životu přijde divná. Proč by člověk nemohl být spokojený i tehdy, když není zrovna zamilovaný??
A tak jsem hloubala a přišla jsem na to, že jsem ve svém článku měla pravdu. Ale s tím, že jsem nemluvila jen o zamilovanosti a nebo lásce k jedinému člověku, protože upřímně, romantická láska je tak obrovský nával emocí, že tvrdit, že zamilovaný člověk je spokojený, je stejné jako tvrdit, že je spokojený člověk na malinké lodičce uprostřed hurikánem rozbouřeného oceánu. Myslela jsem spíš lásku jako obecně.
Neznám ani jednoho člověka, který by byl spokojený a přitom by někoho neměl. Ať už je to partner, kamarád, přítel, dítě, rodič nebo domácí mazlíček.. Když člověk nemá nikoho, koho by miloval, nedokáže být spokojený...
Otázka, proč i lidé, kteří mají koho milovat a jsou milováni, nejsou spokojení, zůstane v tomto článku nezodpovězena.
Na tu si musí totiž odpovědět každý nespokojenec sám. Někteří lidé jsou ale nejspokojenější, když můžou dávat najevo svou nespokojenost...