Červenec 2016

Elba - má láska

29. července 2016 v 7:51 | kongamato |  Výletování
Den druhý a nejkrásnější Líbající
Vyspaní dorůžova a odpočinutí, sešli jsme ráno do jídelny k velmi chutné snídani ve formě švédského stolu, takže se opravdu každý najedl jak potřeboval, a úderem 8.00 jsme vyjeli směr přístav Piombino.
Náš hotel byl ve vnitrozemí, cesta teda trvala něco přes dvě hodiny, což většina osazenstva využila k dalšímu spánku, ale jakmile jsme dorazili na místo, všichni se probrali. Moře a obrovské trajekty u břehu - to zvedne ze židle každého. Po menších zmatcích okolo nástupních doků (na lístku jsme měli 7, ale pak přišel chlápek a řekl, že musíme nastupovat z 8 - v Itálii nic divného prý Smějící se ) a po občerstvení v místním obchůdku jsme se přesunuli do trajektu na Elbu. Byla to velká červenobílá loď a po zkušenostech z předchozího vývoje (byli jsme přece na výstvě o Titaniku) jsme jako první kontrolovali počty a umístění záchranných člunů a hledali jsme záchranné vesty Mlčící . No co chcete od suchozemců.
Našli jsme a přesně o půl 12 naše loď vyplula.
Mé obavy z mořské nemoci se ukázaly jako liché, loď se takřka nehoupala a zážitky ze slaného větru ve vlasech, křiku racků, nádherně modrého moře a vůbec VŠEHO!!! okolo mi nedovolily absolutně jiné pocity než příjemné. Loď navíc byla velmi dobře vybavená - vnitřní prostory byly luxusní a zahrnovaly v sobě kromě pohodlného posezení taky bar, hernu pro děti a WC. Ale my jsme trávili tu hodinku plavby na palubě a vychutnávali si tříšť mořské vody v obličeji a vyhlíželi Elbu.


Elba je docela velká a členitá, první, co jsme viděli, byla pevnost na východním výběžku a maják.

A už v tomto okamžiku mi učarovala, kterýžto pocit se pobytem na ostrově jen víc a víc prohluboval.
Hlavní přístav Portoferraio je kouzelné městečko a při jeho prohlídce jsme si všimli několika věcí - všude je čisto (na rozdíl od pevniny), moře i v přístavu je bez odpadků, hned u doků je infocentrum s mapkami pro turisty, v uličkách vedle dveří je plno květináčů s květinami a sukulenty, všechno je vyzdobené a přívětivé...

V Portoferraiu jsme měli jako hlavní cíl jednu z Napoleonových vil. Elbané Napoleona ctí ještě dnes - v době, kdy na Elbě nedobrovolně pobýval, stal se takovým jejím vládcem a pod jeho vlivem Elba velmi získala. Nechal vystavět významné budovy, upravit města a pozvedl ostrov na úroveň hodnou pobytu císaře.
A jeho vila je ještě teď opravdu krásná, stejně tak jako přilehlé zahrady a výhledy z nich.

Protože nemám ambice ovládnout svět, být Napoleonem, nikdy z Elby neodjedu..
Další zastávka byla v městečku Capoliveri, ležícím ve vyšší poloze ostrova, což nám umožnilo výhled na ostrov a na moře. Protože Elba je hodně malebná a členitá (nejvyšší hora měří přes 1000 m) a ačkoliv má rozměry asi 27 km na délku a asi 15 na šířku, žije tam jen 30 000 obyvatel. Takže je celá zelená. Myslím, že kdybyste tam přes noc zapíchli do země klacek, do rána vám obroste pupeny. Obyvatelé měst využijí každou píď země okolo domů a něco tam zasadí, nenajdete opravdu místo, které by nebylo osázeno.
Pláže jsou sice většinou placené, ale my jsme našli v Porto Azzuro jednu se jménem Barbarossa, která nebyla. A tak jsme dostali možnost se vykoupat v moři a nasbírat kamínky na památku. Dvě hodiny koupání nám ale bohatě stačily, a tak jsme se ještě vydali na vycházku po útesu k pevnosti nad pláží. Vedla tam upravená stezka pro pěší s lavičkami a výhledy na moře


a náš cíl bylo vyšplhat se až do věže pevnosti. Asi po 2 km jsme ale zjistili, že to není pevnost, ale funkční věznice Smějící se .
Tak jsme se vrátili, nasedli do autobusu a odjeli zpět do přístavu, abychom nastoupili na trajekt, odjíždějící v 8.00. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme (naštěstí už všichni naloděni) zjistili, že loď vyplouvá o 20 minut dřív!! No, v Itálii je všechno možné..
Cestou do Piombina jsme vzpomínali na krásnou Elbu a v duchu si slibovali, že se sem ještě vrátíme...

Zpáteční cesta do hotelu byla dlouhá, ale zpříjemněná filmem Stážista s Robertem de Niro. Doporučuju!!
Závěrečný pocit z tohoto dne - Miluju Elbu. Líbající


Florencie

27. července 2016 v 19:50 | kongamato |  Výletování
Před pár dny jsem se chystala na zájezd po Toskánsku. No už jsem zpět a hořím nedočkavostí, až si zvěčním své zážitky na blog Mrkající
Začnu dnem č. 1, návštěvou Florencie a spojím to s cestou tam Usmívající se.

Kdo někdy cestoval do Itálie, zná zhruba trasu po silnici. My jsme vyjížděli o půl 5 z Brna a klasicky jsme to nabrali přes Mikulov, Vídeň, Graz, Tarvisio a pak už nevím, protože jsem spala a probudila jsem se až před Florencií na benzince, kde jsme měli hygienickou zastávku o půl 6 ráno. Cesta byla klidná a v pohodě, přestože na jedné ze zastávek jsme museli vyměnit kolo (naštěstí oba řidiči byli velmi zruční a profesionální, měli to za pár minut), než se setmělo, vykládala nám paní průvodkyně zajímavosti o místech, kterými jsme projížděli a vůbec bylo všechno takové příjemné a v poklidu.
Když už jsem zmínila paní průvodkyni, asi by vás všechny překvapila. Zaměstnankyně CK mi sdělila, že je to "postaršia nizučká pani". No to bylo poněkud nepřesné, protože paní bylo podle mého odhadu minimálně 70 a nebyla nizučká, ale miniaturní. V okamžiku, kdy vytáhla ukazovátko s vlaječkou, aby se nám neztratila v davu, byla vlaječka na vrcholku ukazovátka v úrovni obličejů normálně rostlých lidí, takže jsme si ji museli bedlivě hlídat, aby se nám neztratila.
Do Florencie jsme jeli příměstským vlakem z Fiorentina. Vlak byl velmi podobný našemu Pantheru, byl klimatizovaný, tichý a čistý. Což se nedalo říct o nádraží.
Ve Florencii jsme vysedli na nádraží, označeném Firenze S.M.N., což (jak jsme posléze zjistili) znamenalo Santa Maria del Nuovo podle blízkého kostela stejného jména.
Ačkoliv paní průvodkyně nepatřila k nejmladším, opětovně překvapila svou výdrží. Po celou dobu ve Florencii jsem ji neviděla jíst, pít ani odskočit si na WC a urputně nás hnala napříč historickou částí města jako nadmuté kozy, chrlíc ze seba zajímavosti o kdečems.
Florencie je starobylé město. A díky rodu Medicejů taky velmi bohaté. Takže každá historická budova ve městě je důkazem jejich bohatství a pýchy. Obrovské monumentální stavby samy o sobě jakoby nestačily, proto byly pokryty nejdražším mramorem a vyzdobeny k nebývalé kráse. A když ne celé, alespoň z průčelí.
Dominanta města, nádherný Dóm, vyrazí dech asi každému.


Obrovská pozlacená želva uprostřed náměstí taky (ikdyž ta je stará jen pár let).


Nespočet nádherných zvonic neboli campanill s různým počtem zvonů, řeka Arno, Michelangellovo náměstí, galerie Uffizi, sochy od Michelangela, most Ponte Vecchio... všechno je ve Florencii moc krásné...


Nicméně, i na slunci jsou skvrny Úžasný
Za mě bych vyjmenovala ale jen tyhle:
1. WC - tak pokud máte problémy s močovým měchýřem, nejezděte do Itálie. Najít veřejné WC je problém i podle mapy - spousta je jich zrušených a na místě, kde mají být, prostě nejsou. Na druhou stranu když se usmějete na číšníka a pěkně poprosíte, pustí vás zadarmo na WC v restauraci.
2. Doprava - ve Florencii (a obecně v Itálii) si jezdí každý jak chce. A chodci si chodí taky kde chtějí. Chodníky tam většinou nevedou, a pokud tam jsou, parkují na nich auta. A taky jak říkala paní průvodkyně - Ital zajede autem i do myší díry. Pěší zóna je zřídkakde. Nenechat se přejet auty, skútry a koly je prvotní úkol každého turisty.
3. Ceny - bez peněz do Evropy nelez. Samozřejmě, nikdo nečeká, že vstupy budou zdarma, ale přesto nás výše některých vstupů překvapila svojí výší. V restauraci a kavárně neplatíte jen za koupený produkt, ale i za obsluhu. Kafe za euro se rázem změní na kafe za dvě eura deset. Zmrzlina v centru stála 10 euro ( ale když jsme šli dál od centra, našli jsme bezva cukrárnu , kde stála jen 2 eura). Prostě pro nás, průměrně vydělávající Čechy, je tam draho...
Co se týče kladů, ty samozřejmě tyto malé nepříjemnosti bohatě převyšují. Navíc v infocentru seženete přehlednou mapku města, podle které trefíte všude , kam chcete a nemáte šanci zabloudit.
Z Florencie jsme vlakem odjížděli v 16.40 zpátky do Fiorentina a byli jsme utahaní jako psi. Ale než jsme dojeli na místo ubytování, uběhla asi hodinka a to nás probralo natolik, že jsme po ubytování vyběhli na nedaleký kopec. Na pozůstatcích etruského sídliště tam je středověká zřícenina, ze které je překrásný výhled nejen na náš hotel Lago Verde, ale hlavně na malebné okolí.


Co se samotného hotelu týče, nemám jedinou výtku. Čisto, klimatizace, luxusní koupelna, televize a wifi na pokoji, zelené jezírko s vodotryskem, které dalo hotelu název... Prostě krása.
Usnuli jsme asi v 9 a spali jako budulínci celou noc... Usmívající se
Prostě parádní první den dovolené.



Proč vlastně?

27. července 2016 v 14:04 | kongamato |  Téma týdne
Proč bloguju?
Když si odpustím odkaz na svůj úvodní článek, kterým jsem započala svou bloggerskou kariéru Mrkající , vytane mi na mysli úryvek z Bradburyho knihy 451°F. Je to velmi dobrá kniha a ačkoliv je už taky dost stará, dnešní době, kdy jsme skoro všichni závislí na pc a sociálních sítích, je velmi poplatná.
Protože nejsem detailista, napíšu to tak, jak si to pamatuju: Každý člověk by měl na tomto světě po sobě něco zanechat, aby se jeho duše po smrti měla kam vrátit..
Tato myšlenka mě provází už skoro 30 let a věřím, že když něco rukama uděláte, zůstane tu po vás památka, která má určité trvání, něco, na čem spočine zrak vašich potomků a ti si pomyslí: Tohle dělal náš předek...
Bohužel, nejsem příliš manuálně zručná. Pochybuji také, že by zraky mých potomků se zálibou spočívaly na oknech, podlahách a hrncích a říkali si - Tohle všechno babička (prababička) v potu tváře umývala a leštila... (Což mimochodem stejně dělám nerada)
A tak mi přijde jako jediná možná věc, kterou bych zde na našem světě zanechala pro příští generace, záznam mých myšlenek, pocitů a "mouder", které mě napadají.
Když by se našel jeden člověk, kterému se to bude líbit nebo v tom najde radu či návod, jak z určité zapeklité životní situace ven, můj úkol je naplněn...

Cesta k cestování

18. července 2016 v 0:29 | kongamato |  Výletování
Rozhodla jsem se cestovat.
Asi to není úplně běžné, ale začala jsem tím, že jsem si koupila kalendář. Nebyl to ale plánovací kalendář, ale kalendář s obrázky Bretaně. Rozeklaná skaliska, nádherné pobřeží Atlantiku a kamenité zídky, lemující cestičky k moři mě absolutně uchvátily a sotva jsem se dost vynadívala, sedla jsem k počítači a hledala, jak se dostat do Bretaně.
No, vzhledem k tomu, že neřídím, nemám auto a nemluvím francouzsky, můj prvotní nápad dostat se tam neorganizovaně vzal brzo za své. Není ani tak problém sehnat přes internet ubytování, ale představa, že budu muset letět bůhví kam a tam hledat autobusy či vlaky do městečka Saint Malo, což měl být cíl mé cesty, mi vzala trochu vítr z plachet. Začala jsem tedy hledat zájezd, který by mě na má vysněná místa dovezl a nakonec jsem opravdu našla jeden, který mě nadchl. Bylo tam všechno - pobřeží Bretaně, kde je rozdíl mezi přílivem a odlivem i 8 metrů, návštěva Saint Malo, pobřeží Normandie a růžová žula, Carnac a jeho megalitické řady a celé to mělo být zakončeno návštěvou Paříže, odkud se odjíždělo v pozdních nočních hodinách zpět domů. Asi si řeknete, že koupit si zájezd je jedna z nejjednodušších věcí na světě, ale to, co se zdá být na první pohled jednoduché, nemusí být na druhý pohled jednoduché ani trochu.
První problém nastal, když jsem se zájezdu chtěla zúčastnit jako jedna osoba. Můj přítel totiž nerad cestuje a nutit ho, aby jel se mnou a celou cestu se otravoval, mi nepřišlo jako nejlepší volba. A ouha! Samotná osoba pro cestovky představuje zdroj komplikací, aspoň tak vysvětlili, že pokud pojedu sama, musím si připlatit za samostatný pokoj 2500,- Kč. No, já sice chápu, že obsadit pokoj jen jedním člověkem je pro ně asi ztrátové, ale že bych si chtěla tolik připlatit, to zase ne. Začala jsem tedy hledat spolucestujícího. No v situaci, kdy všechny vaše kamarádky jsou vdané nebo zadané, to není úplně lehký úkol. Kupodivu mě zachránil můj šestnáctiletý syn, když projevil chuť se mnou strávit několik dní ve Francii, tak jsme rozbili všechny prasátka a pumpli všechny babičky a dědečky Usmívající se a zdálo se, že naší cestě nestojí nic v cestě. Všechno jsme včas zaplatili a začali se těšit na červenec.
Jenže sliby se slibují a blázni se radují.
Na konci června mi přišel dopis, ve kterém mi bylo suše oznámeno, že z důvodu nenaplněnosti zájezdu ho musí zrušit a nabídli mi několik náhradních zájezdů namísto naší vysněné Bretaně.
Všechny stály za prd.
Ačkoliv jsem byla z vývoje situace dost otrávená, nevzdali jsme to, požádali o vrácení peněz a začali hledat náhradu.
A našli jsme ji. Nechci dělat neplacenou reklamu, ale prostě jsem koukla na Slevomat a bylo vymalováno.
Bretaň to sice nebyla Plačící , ale Toskánsko s návštěvou Florencie, Elby, Pisy a Luccy mi učarovalo.
Ouha, ale jak to zaplatit? Slíbili mi, že peníze za neuskutečněný zájezd mi pošlou co nejdříve, a tak jsem to riskla a Toskánsko zaplatila. Dokonce, protože to bylo o něco levnější než Bretaň, vyšlo mi i na jeden srpnový den v Amsterodamu.
Svět byl zase krásný, prázdniny za dveřmi a vůně dálek lákala...
Až do té doby, než mi 12 dní před zájezdem přišel mail s povědomým obsahem: Je nám líto, ale vámi objednaný zájezd se nepodařilo naplnit...
No po prvotním šoku jsem se chytla jako tonoucí stébla nabídky tří náhradních zájezdů, které se už určitě konat budou a naštěstí tam byla i pětidenní verze Toskánska. Dokonce tam nic podstatného nechybělo, a tak jsem opět podnikla všechny potřebné kroky a přihlásila nás na třetí zájezd.
Pokud vám přijde na hlavu, že už jsem zaplatila dva zájezdy a ani na jeden nepojedu, není to nic proti tomu, jak to připadlo pitomé mně.
Po několika infarktových dnech, kdy jsem musela cestovku uhánět, mi konečně poslali smlouvu a 5 dní před začátkem cesty i pokyny k zájezdu.
Vyjíždíme za dva dny.
Takže fakt doufám, že teď už se nic nepo...
P.S. A taky doufám, že mi konečně vrátí peníze za tu Bretaň Mlčící

Drážďany

14. července 2016 v 22:06 | kongamato |  Výletování
Kdo by neznal Drážďany! No my ne, tak jsme s povděkem využili nabídku mého syna a jeho přítelkyně a vydali jsme se na výlet do Němec.
Autem z Prahy je to sotva dvě hodinky příjemné cesty a dostat se do centra Drážďan není ani moc složité. Zaparkovali jsme v Centrum Galerie, parkovné stálo na celý den pouhých 5 euro a navíc pouhé jedno patro pod garáží se rozléhal velký obchodní komplex s jídelní částí, oplývající pestrou nabídkou levných jídel. Samozřejmě tak levné jako u nás to není, ale je to jen mírně dražší. My jsme si dali čínu, kebab a cheeseburgery Mrkající
Po jídle jsme vyrazili na nákupy do Primarku. No nebyli jsme teda jediní, potkali jsme tam spoustu česky, rusky i bůhvíjak jinak hovořících lidí. Není divu, nakoupit se tu dá dobře a levně a celý obchod se rozléhá na třech patrech, takže jen projít ho zabere dost času. Kromě drobností pro potomky jsme si koupili nádherné povlečení s Pobertovým plánkem a symbolem Bradavic (mimochodem problematika Harryho Pottera se tam opakovala na snad každém kousku oděvu, od bot, ponožek a spodního prádla až po čepice) a to opravdu levně. Právě se v něm válím a je to moc příjemné Usmívající se
Po nákupech jsme vzali útokem historické centrum města. Ke konci II. sv. války bylo město dosti drasticky vybombardováno a je to poznat. Většina budov je znatelně spravovaná - starší stavební dílce jsou tmavé, až černé, a ty novější světlé. To je ale jediná známka někdejší tragédie. Jinak stavby v mnohém připomínají Prahu a její historické budovy, jen s jedním rozdílem - jsou větší. Každá budova staršího data "narození" odráží německou pompéznost a hrdost na velikost národa..
Popisovat jednotlivé památky asi nemá smysl, a tak řeknu jen, že nejvíc se mi líbilo nábřeží Labe, schody s obrovským nápisem LIEBE a kostel Panny Marie, pod kterým jsme si dopřávali odpočinek a kafe, právě když se v 6 hodin rozezněly jeho zvony..




No a pak už jsme se pomalu vraceli přes stánky s výbornými klobáskami a palačinkami až k autu.
Cestou zpátky do Prahy jsme sledovali už jen stmívající se krajinu a poslední záblesky zapadajícího slunce připravily překrásné divadlo na západní obloze.


Drážďany prostě na návštěvu rozhodně doporučuju Líbající



Hluboko uvnitř

13. července 2016 v 20:14 | kongamato |  Téma týdne
Začnu oklikou.
Myslím, že osud existuje. Každého z nás potkávají právě takové události, které dokážeme zvládnout nebo které nám ukážou, že zvládneme víc, než jsme si mysleli.
Například můj přítel jel do Olomouce. Měl volno a chtěl si zajet do jednoho obchodu pro zcela konkrétní věc. Ve vlaku potkal nezávisle na sobě tři lidi. Jeden člověk nevěděl, kde přesně má vysednout a požádal ho o pomoc. Poté, co vystoupil, přisedly si do jeho kupé dvě holky, a když vysedaly, peněženka jedné z nich zůstala na sedačce. Kdyby za ní nevyběhl, byla by bez peněženky. Další paní nedokázala pro pohybové problémy vystoupit a tak jí pomáhal jako jediný další cestující ve vagónu. Ano, náhoda. Ale v obchodě, do kterého jel, danou věc právě neměli, ikdyž ji tam jindy zcela běžně mají, tak se obratem vrátil domů, kupodivu bez docela oprávněného pocitu rozmrzelosti, že vážil cestu zbytečně. A tak se vnucuje myšlenka, jestli pravý důvod jeho jízdy nebyla pomoc právě těm třem cizím lidem, kteří by se bez jeho přičinění setkali minimálně s velkou nepříjemností.
Nebo co se stalo právě dnes. Šli jsme na procházku se psem a když jsme se vraceli domů, v opuštěném areálu bývalého Telekomu něco proběhlo. Byl to kocourek, bezsrstý, plemeno sphynx, na krku obojek. Prostě se někomu evidentně ztratil. Samozřejmě, okolo chodí spousty lidí, ale jen my, milovníci koček, jsme ho zahlídli, přilákali ho a odnesli domů, protože kočka bez srsti venku ani náhodou nepřežije. Protože ale máme už 4 kočky a psa, předali jsme kocourka do dočasné péče a doufáme, že se majitel brzo najde. Troufám si tvrdit, že nikdo jiný, kdo po té ulici dnes šel, by to pro cizí kočku neudělal.
Tyto dva konkrétní příklady jsou jen malým střípkem toho, co se děje lidem na celém světě. Že vidí situace, ve kterých dokážou pomoct, že se ocitají na místech, kde je jich potřeba, že se jim dělí věci, o kterých potom vypráví známým a říkají přitom: A úplnou náhodou zrovna...
Vede mě to k myšlence, že někde v nás, hluboko uvnitř, máme uložený takový docela složitý program. A ten program nás nutí jít tam, kde zrovna máme být, tam, kde se dějí situace, stvořené přímo pro nás. A naše činy vedou vždy takovým směrem, aby ten program uvnitř naplnily, protože jen tehdy se dostaví hluboký pocit klidu a uspokojení. Najednou víme, že to, co děláme, je prostě správné. Možná ne pro ostatní, ale pro nás ano..
Protože podstata štěstí je v klidu hluboko uvnitř nás.
Přeju všem klid v duši a krásný večer Líbající

Falešný úsměv

6. července 2016 v 16:29 | kongamato |  Téma týdne
Kolik falešných úsměvů vidíte denně okolo sebe?
Kolik lidí se na vás denně směje a přátelsky s vámi hovoří, a jakmile se otočíte, jejich rty se změní v chrliče jedu a nenechají na vás nit suchou?
Ale ono se to taky dá vzít z druhé strany.
Když se zamyslím nad tím, jak se lidé tváří, když se potkávají, tak většinou se prostě usmívají. Je důležité se tvářit příjemně na okolí, nikdo přece není zvědavý na váš kyselý obličej. Ale co když se zrovna necítíme dobře, jsme naštvaní, smutní, zklamaní nebo jen unavení, nemáme zkrátka náladu se usmívat na kdekoho. V tomto okamžiku si o nás začnou ostatní myslet, že jsme bručouni nebo nemluvové, nebo nafoukaní či lhostejní, pátrají po důvodech, proč jsme se na ně neusmívali, a zcela jistě najdou takové, které se ani omylem neblíží skutečnosti. Své domněnky ovšem vydávají za skutečnost, a tak se časem člověk o sobě doslechne věci, že se nestačí divit. A to jen proto, že jsme se tvářili podle toho, jak se cítíme a nepřetvařovali se...
V podstatě se vlastně po každém chce, aby se falešně usmíval, ať se cítí jakkoliv špatně.
Falešný úsměv je tedy zavrženíhodný a každý ho odsuzuje, ale zároveň je společenským oděvem, bez kterého nikdo nesmí vyjít mezi lidi.
Každý hlásá, jak chce slyšet pravdu, ale kdyby nám všichni začali říkat své pravdy o nás, asi bychom moc rádi nebyli..
Kde je teda ta správná cesta? Tvářit se konstantně a nezatěžovat okolí svými vnitřními pocity? Nebo se nepřetvařovat a být prostě takoví, jak se cítíme? Abych pravdu řekla, nevím. Když se mračíme, jsme bručouni, když se usmíváme (jako třeba můj stále šťastný syn), říká se o nás, že jsme blázni nebo jsme na drogách. Když jsme smutní, lidi se odtahují, protože se bojí, že si budeme stěžovat a když jsme veselí, tak vypadáme, že jsme pod vlivem omamné látky. No a když jsme spokojení, ostatní nám závidí...
Je to těžké zavděčit se okolí.. Takže to asi ani nemá cenu se o to vůbec snažit. Slyšela jsem, že 30% lidí nás má rádo, ať uděláme cokoliv. Dalších 30% lidí nás nemá rádo, ať uděláme cokoliv. No a těch zbývajících 40%? Těm jsme srdečně volní...
Takže řešení na závěr? Měli bychom jednat tak, jak nám to vyhovuje nejlíp Usmívající se
Hezký den!

Motivační citáty

5. července 2016 v 19:16 | kongamato |  úvahy
Dnešní sváteční den mě od rána plnil příjemnými pocity. Venku bylo krásně, teplo, vyspala jsem se do růžova a všechno bylo zalité sluncem. Jenže jak je zvykem (aspoň teda u mě), tak všechno, co se může pokazit, tak se pokazí, a to, co se pokazit nemůže, se pokazí taky. Takže se stalo pár věcí, způsobených interakcí mezi lidmi (rozuměj naštvaly mě děti a nepohodla jsem se s kamarádkou), a den se změnil v otravný svátek, kdy oblíbená kavárna je zavřená, další kamarádka je v zahraničí, záchrana v podobě mé mamky, svolné v kteroukoli denní dobu se mnou vyrazit na kafe a vyslechnout stížnosti, odjela na dovolenou a nuda se pomalu, ale jistě rozlézá do všech koutů mé rozmrzelé duše.
Naštěstí vše dobře dopadlo. Děti jsou prostě puberťáci, se kterýma nezatopím, a s kamarádkou se to urovnalo. Sebekriticky věřím tomu, že já ji štvu chvílemi mnohem víc než ona mě.
Ale proč to říkám. Z nudy jsem brouzdala na fb a viděla jsem tam velkou spoustu tzv. motivačních citátů, které by měly člověka přirozeně motivovat k lepšímu chování, jednání a vůbec. Ve skutečnosti mi došlo, že tyhle citáty jen pomáhají, abychom se necítili tak nízcí, povrchní a prostě hrozní.
Když si dáte na zeď motivační citát CHYBY JSOU DŮKAZEM TOHO, ŽE SE SNAŽÍŠ, tak místo poplety, který zkazí, na co sáhne, vypadáte najednou jako mudrc, který nachází svou cestu pomocí vlastních pokusů a omylů. Tentýž pocit ve vás vyvolá moudro typu NĚKDY PROSTĚ ZAKOPNEŠ, PROTOŽE TAM DOLE JE NĚCO, CO POTŘEBUJEŠ NAJÍT.
Pokud jste rebel a děláte věci jinak než ostatní (což si o sobě myslí ve skrytu duše 99,99% obyvatelstva, jen to neřekne nahlas) a nejste schopni vytvořit smysluplné vztahy s ostatními a zapadnout do kolektivu, je nejlepší cestou udělat z toho svou přednost a vyvěsit si na zeď motivační citát typu NEOČEKÁVEJ, ŽE VŠICHNI POROZUMÍ TVÉ CESTĚ, ZVLÁŠŤ KDYŽ NIKDY NEKRÁČELI TVÝM SMĚREM.
A když je váš život poněkud odlišný od běžného standardu (rozuměj máte moc nebo málo dětí, učíte se moc dobře nebo moc špatně, máte moc mužů nebo žádného, vyděláváte moc peněz nebo zase málo, vychováváte svoje děti jak dokážete, ale sousedům to není nikdy dost, jste moc tlustá nebo hubená, chodíte oblečená moc dobře nebo naopak moc špatně, prostě ostatní vás pomlouvají), je nejlepší vyrazit proti pomlouvačům do boje citátem NEJSEM ROVNICE, ABYSTE MĚ ŘEŠILI, ANI HLAVOLAM, ABYSTE MĚ ROZEBÍRALI. Případně rovnou MÁM NÁPAD - KAŽDÝ SE STAREJTE O SVŮJ ŽIVOT.
Ve skutečnosti tyhle citáty zasáhnou pouze lidi, kteří jsou na tom podobně jako vy, nikdy ty, jimž jsou jako odveta na jejich kecy směřovány.
A to mě vede k myšlence, že samotné citáty jsou k ničemu, když podle nich člověk nežije. A když podle nich žije, má dost pestrý život a nemá potřebu to psát na fb.
Takže držme se všichni citátu JEDINÝ ČLOVĚK, KTERÉMU BYSTE MĚLI NĚCO DOKAZOVAT, JE TEN, KTERÝ SE NA VÁS DÍVÁ V ZRCADLE.
A tak jsem se nechala od miláčka místo depkaření a brouzdání na netu vytáhnout na vycházku na Bludoveček, dali jsme si tam dobré jídlo, pití a já i tu nezbytnou kávu a užili jsme si nádherné odpoledne. Takže závěr mého článku bude patřit léku na všechny bolístky duše a všechna trápení a nudu a tím je už opravdu poslední motivační citát Mrkající :
TO, CO DĚLÁŠ, DĚLEJ S RADOSTÍ A DĚLEJ TO, CO V TOBĚ RADOST VYVOLÁVÁ.

Dnes je to jen pro holky

1. července 2016 v 19:31 | kongamato |  Téma týdne
Proč jsou vztahy takové, jaké jsou?
Na začátku vztahu pohneme i horou, přejdeme poušť a postavíme se celému vesmíru, abychom byli s milovanou osobou.
A po pár letech?
Jsme líní pohnout vlastním zadkem, když máme pro svého miláčka něco udělat.
Proč to tak je? Nebo spíš - jak tomu zabránit? Ten člověk vedle nás je pořád ten stejný muž, do kterého jsme se bezhlavě zamilovaly. Ten samý, kvůli kterému jsme nemohly spát ani jíst, a jen pouhý jeho dotek nás přiváděl k šílenství. Nikdo ho nevyměnil ani ho nezaklel.
A přesto i v nejlepším vztahu si my holky občas zažíváme chvíle, které bych nazvala "vztahotřesením". Chvíle, která nastaví pokřivené zrcadlo před vašeho muže nebo kluka nebo manžela a ukáže vám ho jako nudného, nechápavého, sobeckého a lhostejného cizího chlapa.
Když se mi to stane, jsem nešťastná a sama sobě spílám: Kdes dala tenkrát rozum?? Nebo: Kde se dá koupit takový rozum, abych nedělala pořád stejné chyby???
Všední život je zabiják. Zabiják romantiky, zabiják čerstvosti a bušícího srdce, zabiják vzrušení a pocitu závrati z pohledu do jeho očí.
Ale taky přináší poznání, kdo to vedle nás vlastně žije. Že je to chlap, který nás podpoří, pohladí a utěší, když je třeba. Dokonce někdy i uvaří čaj, když je vám blbě od chřipky a přidá do něj pořádného panáka rumu na vypocení, zajde se psem a udělá, co je potřeba, když se vám nic nechce. Že je to ten, který vám napíše milou smsku jako budíček, když vstáváte do práce později než on. Že prostě udělá tisíc maličkostí, které vám dokážou zpříjemnit i ten nejhorší den, protože je vedle vás.
Já vlastně žádný lepší rozum nepotřebuju. Ten můj je dost dobrý. A na to, abych věděla, kde dělám chyby ve vztahu, ho nepotřebuju. Stejně se budu vždy, stejně jako tenkrát, když jsem se zamilovala, rozhodovat srdcem. Srdcem, které i po vztahotřesení uvidí mou lásku takovou, jaká byla, když byla na začátku. Srdcem, které vezme kladivo a to pokřivené zrcadlo rozfláká na kousíčky. Protože cizího a necitlivého chlapa nikdo doma vidět nechce. Jen toho miláčka, do kterého jsem pořád stejně zamilovaná, jako kdysi.
(Kdybyste neměly kladivo, vemte buldozer S vyplazeným jazykem )