Srpen 2016

Amsterdam

27. srpna 2016 v 19:01 | kongamato |  Výletování
Ze skanzenu jsme se úderem dvanácté vydali do hlavního města. Nizozemci si s námi ale trochu zašpásovali, uzavřeli totiž několik silnic ve městě, kterými běžně autobusy jezdí, a tak jsme hledali náhradní způsob, jak dojet do centra. Tento způsob zahrnoval i průjezd pod mostem, který měl stejnou výšku jako náš autobus. Jedna dobrovolnice otevřela střešní okýnko a vystrčila hlavu, aby navigovala řidiče, jestli se tam ještě vlezem Překvapený . Její odvaha byla odměněna tím, že jsme projeli a jí zůstala hlava na krku. Ale bylo to taktak!!!
Naproti budově Hlavního nádraží (která je mimochodem velmi monumentální) je rušná ulice s hotely a obchody. Vysadili nás u hotelu Victoria, odkud jsme to měli jen kousek k nástupnímu místu k okružní plavbě po amsterdamských grachtech - tak se tu říká kanálům, které se městem proplétají jako nitky.

Naše loď byla velká a oranžová a kapitán byl veliký frajer, protože s ní dokázal zajet i tam, kam byste se vsadili, že se nemůže vlézt. Díky tomu jsme viděli hlavní lákadla pro turisty, jako typické amsterdamské domy (malebné, jak jinak), obří čínskou restauraci na vodě, konstruovanou na 750 hostů (zajímavostí je, že při první návštěvě se začala potápět s šestistým návštěvníkem - byla konstruovaná na 750 čínských hostů Smějící se ), kostely, mosty a spoustu, spoustu hausbótů. Přesně jich je v Amsterdamu 2500 a víc jich nebude, protože to zakazuje vyhláška. Pokud si chcete pořídit nový hausbót v Amsterdamu, musíte předtím nějaký spálit nebo potopit. Což je ale nelegální, takže se to řeší tak, že se ty staré rekonstruují, přestavují atd. Některé díky tomu vypadají všelijak, ale je jich tam hodně takových, že bych tam šla bydlet z fleku. Taky je to tam hodně oblíbený způsob bydlení, čemuž odpovídají ceny hausbótů - i na evropské poměry jsou vysoké.
Po plavbě jsme se vydali do Red light district, neboli Uličky červených světel, která je světoznámá. Je to úsek tří ulic, kde je zlegalizovaná prostituce a v Coffee shopech se dá koupit joint. Naštěstí jsme uličkami procházeli brzo odpoledne a spousta slečen, vystavujících se ve výkladech, měly ještě zavřeno. Což byl jediný způsob, jak udělat fotku - je zakázáno fotit slečny při práci. Dokonce tam chodí jejich bodyguardi a pokud chytí někoho při focení, mají právo mu sebrat foťák.


Zápach marihuany tam ale byl už odpoledne a nezbavili jsme se ho po celou dobu.
Amsterdam ale není jen marihuana a holky, ale hlavně uličky plné lidí, domy, obrostlé spoustou rostlin, kavárničky na každém rožku a hlavně tisíce kol a cyklistů.
Cyklisti mají na ulicích Amsterdamu absolutní přednost. Pokud mu skočíte z neopatrnosti do cesty a on vás srazí, je to jen a jen vaše vina. Cyklisti to vědí a jezdí hlava nehlava všude možně a pro nás, kteří na to nejsme zvyklí, je to náročné, dávat na pozor a nenechat se přejet.


Chodili jsme křížem krážem po městě a viděli jsme muzea, památníky, česko - slovenský bar, dům Anny Frankové i náměstí Dam, které je něco jako náš Václavák - konají se tu pochody a demonstrace. Zrovna, když jsme tu byli, demonstrovali tam komunisté za nějaká práva, Palestinci proti Izraeli a tři černoši nevím za co, ale měli kytary a zpívali přitom.
Co mě zaujalo nejvíc, byla integrace. Vím, že je to teď trochu sprosté slovo, ale tady to zvládli. Je jedno, jestli jste číňan nebo žid nebo černoch nebo muslim, hetero nebo homo, všichni jsou si rovni a hovoří za vás jen to, jak se chováte a ne jakou máte barvu kůže nebo do kterého kostela se chodíte modlit. Není zvláštní vidět dva muže, jak se spolu smějí a objímají se, zrovna tak černošku vedoucí se za ruku se zrzkem. Nikomu to nevadí a nikdo to nehodnotí, lidi jsou tu lidi a ne běloši nebo černoši. Taková integrace je dobrá a my Češi bychom se tu toleranci měli učit.
Nicméně je tu blázinec a tak po několika hodinách chození po městě jsme se unavení vydali k Muzeu vědy, budově, která vypadá jako potápějící se loď a jmenuje se NEMO. Je odtamtud nádherná vyhlídka na město, vodní atrakce pro děti a na rozdíl od města tam nesmrdí tráva.
Odpočívali jsme tam dvě hodiny a pozorovali záliv a Amsterdam v oparu zapadajícího slunce. Viděli jsme středověkou loď, která je stará 15 let (projekt pro nezaměstnané, aby se něco naučili a měli nárok na dávky), viděli jsme věže kostelů, viděli jsme racky a holuby a bylo nám hezky.

Poslední dvě hodiny do odjezdu autobusu v 11 hod jsme chodili už jen po okolí hlavního nádraží a snažili se vyhýbat houstnoucímu provozu a davům, které byly s večerem ještě četnější...
Amsterdam je hlučné, zapáchající a bzučící párty město, ale má svoje kouzlo. Pro mě je to kouzlo v toleranci, v tom, že na každý volný centimetr půdy mezi chodníkem a domy nasadí rostliny, aby to tam měli hezké, ve větru, vanoucím od mře, ve svobodě, která tam čiší z každého koutu...
Poučný výlet Mrkající .


Zaanse Schans

26. srpna 2016 v 20:14 | kongamato |  Výletování
Tak se ve mně konečně uložily pocity z výletu do Nizozemska a můžu se vrhnout na report.
Už dříve jsem psala, že místo výletu do Francie jsme koupili zájezd do Itálie, konkrétně do Toskánska. A protože je Toskánsko mnohem blíž než Bretaň, vyšlo nám i na malý výlet do Amsterdamu.
A malý byl ten výlet počtem dní, nikoliv počtem zážitků.
Autobus, do kterého jsme úderem 9. hodiny večerní před Hlavním nádražím v Praze za vlezlého mrholení (12. srpna!!! kde je to globální oteplování????) nasedli, byl krapet staršího typu. Naštěstí jsme ale dostali místa hned nad schody na patro a díky tomu jsme si mohli trochu natáhnout nohy a spočinout hlavou na ministolečku před námi. Asi metr před námi se skvěla malá obrazovka televize, která nám sice žádný film nepřehrála, ale zato se o její kovový rožek skoro každý při vystupování praštil do hlavy (a to se vyplatí Mlčící ) Nicméně vystupovali jsme po cestě jen 3x, takže to většina z nás přežila a jak vtipně poznamenala slečna průvodkyně, desetiprocentní ztráty byly povoleny.
Ale přejděme k pozitivním zážitkům. Naše první návštěva v Nizozemsku patřila skanzenu Zaanse Schans.
Jak už název napovídá, je to zrekonstruovaná vesnička z přelomu 17. - 18. století, plná malebných domečků, ve kterých jsou nejen muzea a prodejny typicky holandského zboží, ale slouží taky jako bydliště lidem, kteří ve skanzenu pracují.
Po letmé prohlídce prodejny se suvenýry jsme zapadli do nádherného muzea holandských dřeváků.


A ačkoliv bych si nikdy nemyslela, že dřeváky jsou něco, o čem by se dalo vyprávět, opak je pravdou.
Dřeváky používali nizozemci úplně ke všemu - byly tam dřeváky na pole, na led, na svatbu, na parádu i jen tak pro srandu (pořadí podle obrázků). Taky tam ale byly dřeváky jako brusle na led i jako kolečkové brusle, dřeváky pro dámy i pro pořádné chlapy a dokonce i dřeváčky pro mini děti, které byly tak hrozně roztomilé!!!! A jak je na poslední fotce vidět, z dřeváků se vyráběly i housle.
Kromě výstavy dřeváků jsme ale byli i svědky výroby dřeváků v přímém přenosu. Mají tam na to takové šikovné stroje, které vykrouží dřeváky raz dva. A protože to tam předváděl velmi hezký urostlý a vousatý nizozemec (jak jinak než v dřevácích), koukala jsem až do konce.
Další domečky nabízely prodej mýdel, pravých holandských sýrů, čokolády a různých maličkostí, obsluhovaly nás holanďanky a holanďani v krojích a bylo to hoodně pěkné. Ale už jen vzhled těch domečků stál za pohled, byly opravdu moc krásné (až kýčovitě, ale čert to vem, bylo to jako v pohádce!!)


Hlavním tahounem vesničky jsou ale samozřejmě větrné mlýny. Jsou velké, krásné a funkční. Melou obilí, řežou dřevo nebo lisují olej, prostě dají se použít na kdeco. (I na odírání japonských turistů, kteří za vystoupání pár schodečků do patra mlýna zaplatí bez mrknutí šikmého oka 5 €.)


Když jsme se tak procházeli po skanzenu, potkali jsme tam jednu hlídací kočku.


Seděla tam, koukala na nás a já jsem ji volala, aby přišla ke mně se pohladit. Mňaukala nadávavým způsobem a syn mi říká: Mami nech ji, ona tě nechce. Ale já se nedala odradit, šustila jsem s prsty, kočka se najednou rozběhla, praštila mě packou přes ruku a zase se vrátila do své hlídací kukaně Smějící se Dobře mi tak.
Líbilo se mi tam Mrkající .
Amsterdam, kam jsme jeli ze skanzenu, popíšu v dalším článku Mrkající .

První vzpomínka

23. srpna 2016 v 20:28 | kongamato |  Téma týdne
Moje vzpomínky z dětství jsou útržkovité. Asi tak, jako všech ostatních, myslím.
To, co je zajímavé na mé první vzpomínce je asi jen to, že je opravdu hodně brzká.
Pamatuju si, jak jedu v kočárku a probudí mě, když kolečka začnou drkotat na kostkách chodníku okolo dnešního Alberta. Koukám mezerou mezi boudičkou a peřinkou na tu zeď a pak honem zase zavřu oči, aby maminka nepoznala, že už nespím.
Nebyl to sporťák - můj sporťák neměl boudičku, a už nebyl sníh, ale ještě nebylo teplo, takže z toho usuzuju, že mi bylo tak 13 - 14 měsíců.
Další vzpomínka je, že jsem v kuchyni. Je večer a do kuchyně dopadá světo z vedlejšího pokoje, kde se maminka s tatínkem a babičkou dívají na televizi. Chytám se židlí, protože neumím ještě sama chodit, ale najednou udělám krok a druhý a židle se nedržím a ono to jde!!! Hurá, chce se mi křičet, ale místo toho jdu do pokoje jakoby nic a čekám, až si toho všimnou... No, chvilku jim to trvalo, než si všimli, že jdu sama Usmívající se
Pro doplnění - podle mých rodičů jsem se naučila chodit v 15 měsících.
Možná si řeknete, že kecám, ale to je jedno, protože já si tohle opravdu pamatuju. A říkám to ne proto, abych byla zajímavá, ale proto, že nevidím vůbec žádný rozdíl mezi tím, jak sama sebe vnímám teď a jak jsem se vnímala, když mi bylo něco málo přes jeden rok. Byla jsem to prostě já, v menším těle, ale se stejnými pochody v hlavě...
Duše totiž nemá věk. Všechny duše nejsou ani staré ani mladé, prostě jsou. A nevěřím tomu, že taková duše je tady jen pro jedno jediné tělo. Věřím, že naše duše se v našem těle usídlí a je v něm od narození po smrt a po tu dobu se učí nové věci a nové pocity, protože každé tělo je jiné a žije v jiných podmínkách. A věřím, že až svoje tělo opustím, tak se mi přehraje znovu celý můj život a uvidím i věci, které jsem dávno zapomněla a které jsou pro mě důležité, protože všechny ty věci, myšlenky, všechny lži, které jsem vyslovila, všechno, co jsem zatajila a taky všechno to, co jsem v sobě neudržela a naplno to vychrlila ven, všechno to pomáhá mé duši, aby poznala všechno, co existuje...
Doufám jen, že příště budu mít ještě aktivnější tělo než teď Mrkající

Psomil versus kočkomil

17. srpna 2016 v 16:04 | kongamato |  Téma týdne
Od malička miluju psy. V knihovně jsem si půjčila kapesní atlas psů a každičké plemeno v něm jsem si prostudovala tak dokonale, že jsem bezchybně poznávala každého psa, co okolo mě prošel. Ve 12 se mi splnil sen a vyprosila jsem si od tety štěňátko. A když se po mnoha letech Rafík odebral do psího nebe, netrvalo dlouho a byl doma jiný pes. Bylo období, kdy se u nás dokonce sešlo i víc psů, ale trvám dnes na tom, že lepší pro psa je, když je jedináček.
Psi mají spoustu vlastností, které nelze než obdivovat a pro které je milujeme. A dříve jsem si neuměla představit, že bych se o svůj domov dělila nejen s pejskem, ale i s kočičkou.
Až do jednoho osudného dne, kdy mi kamarádka mého syna, sama majitelka nádherné a plodné rezavobílé kočičky, ukázala jejich koťátka. Protože jsem právě sháněla dáreček pro kamarádku k narozeninám, okamžitě jsem sáhla po krásném mourkovi pro ni, ale učarovala mi taky nádherně vybarvená bílorezavá kočička. No tak tu dám někomu jinému, řekla jsem si, a už jsem měla dvě koťata v tašce.
Jak asi můžete předvídat, kočka mi zůstala. Dali jsme jí jméno Bára, chodila domů i na zahradu, uměla se sama klouzat na dětské klouzačce a zdatně lovila myšky za plotem.
Na jedné z umísťovacích výstav útulkových koček v Praze jsem uviděla malinkou zakřiklou kočičku s jedním očkem. Přišla o něj kvůli chlamydiové infekci. Bylo jasné, že s takovou vadou si ji nikdo nebude chtít vzít... Samozřejmě s tím, že si ji vezme kamarád na chalupu, jsem ji odvezla domů. Jmenuje se Zoe, je nádherná a mám ji už devátý rok Smějící se . Strašlivé věci, které jako kočičí dítě zažila, jí ale daly povahu plachou a nedůvěřivou, nedokáže opustit byt a když někdo zavítá na návštěvu, ztratí se na nám neznámé místo a vyleze až když je zase čistý vzduch.

Nicméně k nám vlastním lidem je přátelská až dotěrná a Báře pomohla odchovat dvoje koťátka.
Jedno z koťátek po Barunce nám zbylo. Byla to tříbarevná kočička a protože moje děti se právě dívaly na Naruta, dostala jméno Sakura. Sakura se taky naučila chodit ven, po menších obtížích se naučila i slézt ze stromu Usmívající se , ale když měla asi 8 měsíců, nevrátila se domů Zamračený .
Nedlouho nato jsme Barunku našli přejetou na silnici nedaleko domu Plačící a pochopili jsme, že pokud budeme kočky pouštět ven v místě, kde je železniční trať a frekventovaná silnice, dlouho nám nevydrží.
Smutek ze ztráty milované kočky pomohl překonat mourovatý kocourek, kterého jsme si dovezli od dceřiné kamarádky. Měl se jmenovat Potter (jsem holt potterofil), ale po dvou dnech jsem musela uznat, že se k němu to jméno vůbec nehodí, většinu času jsme na něj křičeli: "Ty blbče!!!" Shodil totiž, co mohl a kočičí písek od něj létal dva metry daleko. pojmenovali jsme ho tudíž Draco, ale říkáme mu prostě Drak.

Má už 8 let a je z něj ten nejhodnější a nejmilejší kocour široko daleko. Nemá rád hlazení, ale rád se tře o obličej hlavně páníčkovi, toho bezmezně zbožňuje Usmívající se . V období vzdoru běhával okolo domu po okapu a 4x spadl dolů ze druhého patra, trochu se přitom pochroumal v zádech, tak už tam teď aspoň neleze.
Období, kdy jsme měli pejska a dvě kočky bylo poměrně dlouhé, pak moje Sherrinka odešla navždy a za týden na její místo nastoupila WHW teriérka Rozinka, která byla těmito dvěma kočkami v podstatě adoptovaná a vychovaná.
Nic tedy nenasvědčovalo změně, až před dvěma lety maminka mého přítele sháněla kotě. Shánět zvířata komukoliv je mé hobby, skončilo to tedy tak, že jsme si dovezli dvě černá koťata - bratříčka a sestřičku. Bohužel měly rýmu a teklo jim z očí, zůstaly u nás tedy na dobu nutnou k léčení. A co myslíte? Po 14 dnech jsme je sice spořádaně odevzdali na chalupu, ale holčička se s venkovním životem nedokázala srovnat a vyhubla na kost. V posledním tažení jsem si ji odvezla domů.
Jmenuje se Feya a má dva roky Líbající


"Další kočku už ne!" zařekla jsem se, ale loni v létě jsme šly s dcerou z koupaliště a potkaly na ulici před domem dvě koťata. Motaly se mezi auty, chodily za kolemjdoucími chodci a zoufale mňoukaly, aby si je někdo vzal... No samozřejmě že skončili oba u nás. Dva bratříčci, z nichž jeden našel domov u kamaráda prostředního syna a ten druhý... Jmenuje se Sancho a je to náš miláček Líbající

Máme tedy čtyři kočky - tedy dvě kočky a dva kocoury. A ačkoliv na ně mnohdy nadávám, za nic bych je nedala. Navíc vím, že kdyby nebyly u nás, asi by ani jedna z nich už dnes nežila. A tak se z psomila stal i kočkomil. A nevylučuje se to!!
Někdy totiž stojí za to, změnit názor.

Rešovské vodopády

15. srpna 2016 v 15:40 | kongamato |  Výletování
Jsem trochu ve skluzu v reportážích o našich výletech a tak se teprve teď dostávám k výletu k Rešovským vodopádům, který jsme absolvovali začátkem srpna.
Rešovské vodopády jsou v chráněné krajinné oblasti, roste tam spousta rostlin, které jinde nenajdeme a svůj úkryt tam našlo mnoho chráněných živočichů. Přesto se tam po turistické stezce dá pohodlně dojít a není přitom nutné ničit přírodu.
Poté, co jsme auto nechali na parkovišti u hospůdky (za poplatek 50,- Kč Nerozhodný ) i s dědou, který nás tam ochotně zavezl, jsme se vydali na dvoukilometrovou cestu k vodopádům.


Cesta vede lesem, takže i v horkém počasí je příjemná a směrem k vodopádům se jde celou dobu z mírného kopce. Teprve když jsme se dostali přímo k vodopádům, začlo to houstnout a chvílemi jsme se museli při přelézání balvanů, porostlých mechem, přidržovat, abychom neskončili někde na zadku. Ale nebylo to nic nepřekonatelného a krása divoké přírody, kterou jsme měli na dosah, nám to vynahradila.


Asi po 500 m jsme se doškrábali k největšímu vodopádu.


A musím říct, že to opravdu stálo za to.
Když jsme se vrátili k autu, tak jsme si dali kávu (ale byla z automatu, nebyla dobrá a stála přitom 35,- Kč) a nějaké pití, abychom doplnili tekutiny, a pak jsme se vydali na zpáteční cestu domů.
Nádherný výlet, nádherné místo, nádherný den Líbající


Náhodou...

9. srpna 2016 v 18:00 | kongamato |  Téma týdne
Vždycky, když slyším, že měl někdo bouračku v autě, zamrazí mě při představě, jak málo by stačilo, aby se nic podobného nestalo. Když se střetnou dvě jedoucí vozidla, je to otázka vteřiny. Při rychlostech, jakými se auta pohybují, ujedou za jednu jedinou vteřinu několik desítek metrů. Takže logicky by stačilo, aby jedno z těch dvou, které se v určitou chvíli do sebe zaboří a ukončí životy nebo v lepším případě zdraví a klidný spánek pasažérů, vyjelo z domu (nebo odkudkoli) o jednu (jednu!!!!) vteřinu dříve nebo později...
A toto platí v podstatě pro jakoukoli situaci v našich životech. Jdete do práce (do školy, do kina, na nákup...) a pokaždé, když se rozhodujete, kterým směrem se vydáte, na které křižovatce odbočíte, měníte možnosti, které jsou dány osudem. Líbí se mi představa paralelních vesmírů, vznikajících v okamžiku volby - pokaždé, když se rozhodnete pro jednu z možností, vzniknou paralelní vesmíry, ve kterých jste se rozhodli jinak, a váš život se ubíhal třeba zcela jiným směrem...
Zanecháváme za sebou spousty možností, spousty nikdy nevzniklých situací, spousty ztracených příležitostí.. Někdy máme pocit, že nás k současnosti přivedla jen náhoda. Ale když se ohlídnu zpět a vidím milníky svého už docela dlouhého života, nemůžu přistoupit na to, že se to všechno stalo náhodou. S odstupem času dává všechno stále větší smysl. Ať se stane cokoliv, v okamžiku, kdy se to děje, to nemůžeme pochopit a žehráme na náš osud. Věřím ale (a doufám v to), že na konci života všechny kolečka zapadnou do sebe a konečně všechny "náhody" pochopím...

Teplice nad Bečvou a Hranice

9. srpna 2016 v 17:34 | kongamato |  Výletování
Na svých prázdninových toulkách jsme zavítali i do dvojměstí Teplice a Hranice. Kdo tam nikdy nebyl (jako já předtím), tak bude překvapený, protože to opravdu vypadá jako jedno město, jen je najednou u silnice cedule s názvem toho druhého (záleží na tom, odkud jedete) a všechno pokračuje nerušeně dál, jako by se nechumelilo.
V části, kde už jsou Teplice (aspoň myslím), jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně a lázně. Do jeskyní jsme si zašli, je to tam pěkné (pro ty, co mají rádi jeskyně tak určitě) a zajímavostí je to, že v nižších polohách je zvýšená koncentrace smrtelně nebezpečného oxidu uhličitého, na což jsou tam ale čidla, aby se návštěvníci nemuseli bát.
Další zajímavostí je aragonit, což je v podstatě uhličitan vápenatý, ale krystalizuje při tak divných podmínkách, že je prostě vzácný, a taky podivné minisopky, jejichž vznik zatím vědci nedokázali úplně dokonale vysvětlit, ale mají slibnou teorii, kterou si fakt nepamatuju.


Ven z jeskyní jsme vylezli u řeky Bečvy, hned vedle kolonády místních lázní

a hned jsme byli osloveni velkým výběrem lázeňských oplatků Usmívající se .

Koupili jsme si s čokoládou a chilli (ty byly famózní) a karamelové (ty nám nechutnaly).
Pak jsme zajeli kousek dál do Hranic. Hranice byly dřív vojenské město, pozůstatek z těchto dob jsou kasárna, dlouhá skoro jeden kilometr, a jsou uvnitř propojená, takže na jejich chodbě trénoval náš elitní sportovec Emil Zátopek.
Dali jsme si oběd na náměstí u vietnamců a pak se koukli na další zajímavost tohoto města - překrásnou radnici. Vznikla tam zrekonstruováním středověké tvrze a je to na ní vidět, působí opravdu víc jako zámek než jako radnice.
Dech vyrazí ale i interiér:
A korunu tomu aspoň podle mě dodala moc hezká socha ženy:

Poslední zajímavostí Hranic byl chlápek na nádraží, který si kupoval lístek a okolo krku měl omotaného hada Smějící se .
Zajímavých míst je totiž všude plno, stačí jen nesedět doma na zadku Mrkající .

Stezka v oblacích a Hedeč

5. srpna 2016 v 22:52 | kongamato |  Výletování
Jelikož nevlastníme auto, byli jsme velmi vděční našemu dědovi, že nás vzal na výlet do míst, kam se autobusem a vlakem dostává velmi špatně.
Vybrali jsme si Dolní Moravu s její Stezkou v oblacích.
První taková atrakce je někde v jižních čechách a jmenuje se myslím Stezka korunami stromů. Ale tam je to pro nás krapet z ruky, tak jsme vyjeli na tu naši bližší verzi.
Parkoviště je na Dolní Moravě rozlehlé a je jich tam hned několik, takže my jsme zaparkovali u toho prvního a šli jsme pěšky po asfaltce asi necelý kilometr k lanovce a k pokladnám.
Pokud chcete vyšlapat ten krpál nahoru pod lanovkou a ušetřit, tak hodně štěstí, my jsme zvolili raději pohodlnější verzi a jeli jsme nahoru na kopec lanovkou. Vstupné pro dospělého stojí za věž a lanovku tam i zpět 290,- Kč, my jsme pořídili rodinné vstupné a platili za 3 osoby 650,-.
Vzhledem k tomu, že se bojíme všichni výšek, stala jsem se už na lanovce terčem výčitek, protože to byl můj nápad Usmívající se ale nakonec jsme jízdu nahoru přežili a odměnou nám byl krásný pohled na věž.

Od lanovky je to k věži kousek a cesta je pohodlná a přístupná lidem každého věku i kondice - stoupání je skoro neznatelné, o čemž svědčí i to, že tam byla velká spousta rodičů s kočárky i s malými dětmi a viděli jsme tam dokonce paní s berlemi, která vyšla až nahoru. Sice šla asi dlouho, ale došla. Stejně tak je věž přístupná i pro majitele pejsků, kterých tam bylo opravdu dost.
Pro milovníky adrenalinu je nudnost šlapání po rovince narušena lanovým tunelem, kterým můžou vylézt o paro výš, úplně nahoře je dřevěná podlážka nahrazena lanovou výpletí, takže můžete chodit a vidět tu hloubku pod sebou, a těm, co by jim to nestačilo, je k dispozici ještě tobogán, kterým se při cestě dolů sjede asi tak do třetiny výšky věže.

Cestou nahoru se nám sice pokazilo počasí a věž se zahalila do mraků s deštěm, ale i tak to byl zážitek.
No a protože jsme se na panujících asi 12°C vůbec nepřipravili (a protože pro tři, co mají závrať, je to skutečně dost vysoko), seběhli jsme pod věž, kde už zase svítilo sluníčko, dali si kafe a skvělou palačinku za 50,- a nasedli na lanovku směrem dolů.
Areál nabízí kromě věže ještě další atrakce - lanové centrum nejen pro děti, půjčovna koloběžek a bobová dráha.
My jsme ale odolali a zajeli ještě k hedečskému klášteru, odkud je moc hezký pohled na Králíky.


Krásný výlet a krásně strávený den Usmívající se .



Zobrazeno

5. srpna 2016 v 16:53 | kongamato |  Téma týdne
Zobrazeno...
Co je to za slovo? Znamená to, že něco, co je před vámi, se zobrazilo ve vašich očích, lépe řečeno na vaší sítnici, neboli vytvořil se obraz nějaké skutečné věci či události a zachytil se na sítnici ve vašich světločivých buněk...
Kdo dával pozor ve škole, tak ale ví, že obraz se na naší sítnici zobrazuje vzhůru nohama a náš mozek si ho sám od sebe převrátí tak, aby byl v souladu s okolním světem.
Tak mě napadá, jestli to není důvod k tomu, že když se deset lidí dívá na jednu věc, popíše ji deseti různými způsoby. Naše mozky si s námi hrají a ukazují nám věci po svém. Každý člověk vidí jiné barvy, jinak interpretuje příběhy, každého osloví jiné střípky celého obrazu..
To, co je v naší hlavě, nemusí být skutečné, možná je to jen tak zobrazeno...

Pisa a Lucca

1. srpna 2016 v 18:11 | kongamato |  Výletování
Den třetí, závěrečný Plačící nás přivítal zachmuřenou oblohou a drobným deštěm. Ale co bychom to byli za cestovatele, kdybychom se takovou maličkostí nechali otrávit!
Úderem 8. hodiny ranní jsme opustili přívětivý hotýlek Lago Verde a vydali se směrem k Pise.
Myslím, že neexistuje člověk, který by nejšikmější věž světa neviděl ať už na internetu nebo v televizi, na fotkách těch šťastnějších, co ji šli "podepřít" o něco dříve nebo prostě kdekoliv. Víme, jak je šikmá, očekáváme to, přesto - první dojem z toho, jak moc šikmá opravdu je, je nepopsatelný.
Žádná fotografie, žádné video vám přesně nezprostředkuje ten pocit nepatřičnosti, když ji poprvé uvidíte.
Kdo někdy věšel obraz nebo lepil plakát, ví, jak strašně vadí, když je jen trochu našikmo. A tahle věž? Ta je sakra našikmo!
Když ji vidíte, máte pocit, že neexistuje síla, která by ji udržela, že se samozřejmě musí poroučet dolů k zemi, a divíte se lidem, kteří dobrovolně vystoupají až na samý vrcholek této nejznámější zvonice na světě.
Ano, jak je u našich mozků obvyklé, za chvíli si na ten pohled zvyknete a jen s úšklebky pozorujete davy turistů, fotících se v různých polohách a podpírajících věž. Ale ten první (a u mě ještě několik dalších) pohled je dechberoucí a monumentální...

V Pise ovšem není jen věž, na tzv. Náměstí zázraků je ještě Dóm a Baptistérium, obojí překrásné stavby jak zvenčí tak zevnitř, neoprávněně opomíjené jen proto, že zůstaly stát rovně...
Pozoruhodné taky je, že zatímco v Itálii přes léto není moc trávníků, vedrem jsou vypálené a zažloutlé, tak tady jsou krásně zelené. A uprostřed jednoho z nich leží padlý a rozbitý anděl.. Nádherný anděl...


Vstupy do pamětihodností jsou jak jinak než drahé (na věž 18 €). Naopak před náměstím je ulice plná suvenýrů za babku a kdo chce, může si na památku přivézt nejen šikmou věžičku, ale trička, batohy, různé drobnosti, ale i olej v lahvi ve tvaru šikmé věže nebo trojbarevné špagety v italských národních barvách. Trochu otravné je, že mezi stánky se potulují ještě černoši ověšení pultíky se zaručeně pravými rolexkami a slunečními brýlemi, oslovující kolemjdoucí "lejdy" a "plejboy", ať už se jedná o dítě či kmeta. Dělají to nelegálně, takže ve vlastním zájmu jsme jim ty rolexky s klidem v duši nechali a sluneční brýle nám v dešti taky k ničemu nebyly.
Pro šetřílky dodám jen, že před branou, vedoucí na Náměstí zázraků, je mekáč, kde pořídíte cheeseburger za euro a kafe s croissantem taky tak.
Okolo poledne jsme opustili Pisu a odjeli do Luccy.
Lucca je další italské starobylé město, známé tím, že se v něm narodil Giacommo Puccini, skladatel mnoha oper.
Ale taky je známé tím, že oplývá velkou spoustou památek. Na rozdíl od Florencie byla Lucca město chudé. Což paradoxně vedlo k tomu, že když nemělo peníze na stavbu nových budov, opravovalo ty staré, a proto nám zůstala Lucca zachovaná s jejími mnoha náměstími, kostely, historicky cennými sídly a hlavně obrovskými hradbami, obíhajícími historické centrum města. V hradbách je několik bran, kterými se můžete dostat dovnitř, my jsme přijeli branou sv. Petra.
Když mrknete jedním okem na mapu Luccy, tak zjistíte, že je na ní pamětihodnost na každém rohu. Ale mapu jsme neměli a informační centrum jsme nemohli nikde najít. Šli jsme tedy nejdřív s paní průvodkyní k nejznámější katedrále - katedrále sv. Martina. Katedrála je obrovská a členitá, v jedné z bočních lodí je umístěna hrobka Ilarie del Carretto, mladinké ženy někdejšího lucckého vládce, kterou velmi miloval a která mu zemřela velmi brzy - už v 15 letech.

Z náměstí sv. Martina jsme šli na Napoleonovo náměstí, kde se zrovna chystalo podium na večerní koncert a pak už nás přepadl takový hlad, že jsme rezignovali na zasvěcený výklad a šli jsme po svých. Dali jsme si v malé restauraci před nějakým kostelem focacciu a plněnou pitu a v další zastrčené kavárničce jsem si vypila zaslouženou kávu. Našim zrakům neušel brit s mapou, tak jsme ho přepadli a vzali jsme mu ji. Ne, kecám, zeptali jsme se jen, kde je infocentrum a on nám to řekl. Takže od půl 3 jsme pobíhali po městě vybaveni mapou.
Co jsem nezmínila, bylo, že z nařízení EU musí autobusy před cestou domů absolvovat povinnou devítihodinovou přestávku, takže v Lucce jsme museli zůstat do 9 hodin večer. Což o to, Lucca je pěkné město, ale zaručuju vám, že devět hodin chodit po památkách nevydrží ani ten největší nadšenec. Takže před námi byl úkol - vyplnit zbývajících 6 hodin nějak jinak než jen přehlídkou kostelů. Začali jsme tím,že jsme vylezli na hradby.
Hradby v Lucce jsou vysoké a široké a táhnou se v délce asi 5 km okolo historického centra. Nahoře je asfaltovaná cesta, lemovaná lavičkami, stromy a restauracemi, která slouží obyvatelům města k procházkám s dětmi a se psy, projížďkám na kolech a k běhání. Anebo jen tak k odpočinku ve stínu alejí. Když jsme tam byli my, zrovna tam probíhal nějaký automobilový závod. Ano, tak moc široké ty hradby jsou.

Pod hradbami je po jejich obvodu několik bran, my jsme se podle mapy dostali k bráně Elisa a u kláštera sv. Gemmy jsme se napojili na slavnou cestu Via Romana, což jsme si mysleli, že bude pěší tůra po starobylé cestě z dob římanů, ale byla to prostě jen asfaltka, vedoucí do blízkého městečka. Z důvodů nadbytku času jsme se rozhodli tam dojít, ale bylo to přece jen moc daleko, mraky a osvěžující deštíček dávno pominuly a tak když jsme asi po 3 km narazili na odbočku k místnímu COOPu, neváhali jsme ani minutu a zašli jsme dovnitř. Příjemný chládek a nezvyklé potraviny (na pultech byly desítky druhů ryb a mořských tvorů včetně mušlí, sepií, chobotnic a všeho možného) nás zaujaly tolik, že jsme po obchodě chodili aspoň hodinu. No, zabili jsme čas, ochladili se a nakoupili dárečky domů, takže to byla užitečně strávená hodina.
Posilněni slaďoučkými broskvemi a jsme se vrátili do města, shlédli ještě několik kostelů a uliček, ale co naplat - po 6 hodinách už vám všechny kostely připadnou stejné, tak jsme se usadili na lavičce u Napoleonova náměstí a poslouchali z dálky koncert a povídali si.
Poslední hodinu jsme ale strávili na hradbách a sledovali město, ožívající s přicházejícím večerem.

Před devátou jsme se pak už všichni sešli u brány sv. Petra a nasedli do autobusu, zmožení celodenním chozením.

A tak se končí můj report z naší krátké, ale zážitky naplněné cesty po Toskánsku...