Září 2016

O strachu ještě něco

29. září 2016 v 21:23 | kongamato |  Téma týdne
Ve svém minulém článku o strachu jsem napsala, ať se nedáte zastrašit, ať svůj strach překonáte.
Ale sama vím, že to je jedna z nejtěžších věcí, kterou máme v životě udělat.
Strach nás totiž provází odjakživa. Už jako malé děti nás rodiče a učitelé ovládají strachem. Pořád slyšíme: "Neběhej, spadneš! Nesahej na to, spálíš se! Nechoď tam, přejede tě auto! Nemluv s cizími lidmi, někdo tě unese! Nejez to, bude ti špatně! jestli mě neposleechneš, dostaneš na zadek! Nechoď nikam, někdo tě přepadne!" Neustále je nám ze všech stran předkládáno, co se zlého stane, když budeme chodit, běhat, jíst, mluvit, prostě prožívat svůj život. Pak není divu, že se pořád bojíme. Bojíme se, že když budeme žít, něco se nám stane. Ale když se nám nic nestane, nebudeme žít, ne? Stát se přece můžou i dobré věci.
Jedna historka jako příklad: S mou kamarádkou Bětkou chodíme bruslit. A protože to ani jedna neumíme, začaly jsme jezdit spolu za ruku. A strach z pádu způsobil, že jsme byly ztuhlé jako prkna a opravdu jsme spadly. A pak jsem si jí stěžovala na poměry u nás v práci a jak jsme se zakecaly, zapomněly jsme se bát a zjistily jsme, že nám to jede úplně krásně!!
Všechno to je v hlavě. Když se něčeho bojíte, zkuste si říct: Co nejhoršího se mi může stát?? Nakonec většinou zjistíte, že celkem nic moc hrozného. Tak hodně štěstí s překonáváním strachu!!!

Příběh o Dračím království 2

28. září 2016 v 21:34 | kongamato |  Na pokračování
Kapitola Druhá
...
Čarodějka seděla v pohodlném křesle, dívala se do plamenů ohně v krbu a nudila se.
Její hrad na dalekém severu byl obklopen vánicí a stovkami mil ledové pustiny. A ona byla mocná a krásná a jediné, co mohla okouzlovat, byly zdi jejích pokojů a desítky draků, které svou silou ovládala a kteří svým věčným ohněm vyhřívali její obydlí.
Věrným společníkem jí byl Ještěr, pohybující se hradními chodbami neslyšně jako stín a bezmezně obdivující svou paní.
Plnil veškeré její rozkazy a jeho hlavním úkolem bylo, aby její přání a potřeby byly naplněny ještě dřív, než si je uvědomila, ale tu jedinou a největší tužbu jí splnit nedokázal - dostat se z pustiny mezi lidi. Lidi, které by mohla ovládat, lidi, kteří by ji zbožňovali a zároveň v nich vzbuzovala smrtelnou hrůzu.
Plameny tančily a jejich odlesky rozehrávaly na jejím ornamenty potetovaném snědém těle svádivou hru světel a stínů. Černé vlasy, spletené do tisíců copánků a zdobené čelenkou z dračích zubů se kroutily a vlnily v rytmu zvonkohry, jemně cinkající nad krbem. Ale její oči, temné jako noční nebe, prozrazovaly, že se začíná zlobit.
Ještěr neslyšně přešel za křeslo a v pařátu se mu objevila sklenka rudého vína. Rozeklaný jazyk vyklouzl ze zubaté tlamy, ta se otevřela a ozval se podivný syčivý a cvakavý zvuk.
Čarodějka sebou trhla a podrážděně odsekla: "Nechci!"
Ještěr sebou cukl jako by ho práskla bičem a přikrčil se za opěradlo křesla v očekávání výbuchu zlosti.
Ale najednou se zarazil, na chvíli strnul a ve žlutých očích se objevilo něco jako naděje. Naklonil se k uchu své paní a rychle zacvakal zuby a párkrát sykl.
Čarodějka se napřímila. "Cože? Hlídka objevila poblíž hradu vojáka?" Zamyslela se, ale pak se usmála a rozkázala: "Ať ho sem strážní drak donese. Možná je na čase se zase jednou pobavit.."
...
Mandrag, víc mrtvý než živý, byl tedy strážními draky dopraven do tepla Čarodějčina hradu. Od původního záměru nakrmit jím draky ale Čarodějka rychle upustila, když se na něj podívala přes svou křišťálovou kouli.
"Je to princ!" vydechla překvapením a Ještěr rozrušením mrskal dlouhým bodlinatým ocasem sem a tam, protože věděl, že paní je šťastná.
Otočila se na něj a vzala jeho velkou šupinatou hlavu do dlaní. "Je to princ, je to princ!!!" skoro zpívala a políbila Ještěra mezi nozdry. "Konečně se odsud dostaneme a budeme vládnout tak, jak nám přísluší!! Jen já a ty! Konečně se dostaneme ze zajetí téhle ledové země! A tenhle," kývla hlavou směrem k Mandragovi, "tenhle nám to umožní..."
...
Ačkoliv byl Mandrag princ, je dlužno říct, že mu nikdy nebyla poskytovaná taková péče a pohodlí, jako když o něj Čarodějka pečovala. Starala se o něj, omývala ho, krmila ho vybranými lahůdkami a tak rychle nabíral zpět své ztracené síly. A nemusela být ani Čarodějka, aby mladého prince, zkušeného v bitvách a zvyklého velet tisícům mužů, ale naprosto nepoučeného o ženských taktikách a okouzleného na první pohled její exotickou krásou, úplně a nenávratně zmámila.
Zamiloval se do ní tak lehce, až ji to samotnou otrávilo, slibovala si od svého plánu i trochu vzrušení z lovu a nechtěla, aby to šlo tak snadno. A tak si po pár dnech hrála s jeho srdcem jako s hračkou.
Čarodějce ale nešlo jen o to, aby Mandraga pobláznila. Nechtěla do Dračí koruny vejít v průvodu s vojskem, chtěla do ní vstoupit jako budoucí královna.
Mandrag ale netušil, co se od něj očekává. Zamiloval se vší silou svých mladých let a pro svou lásku byl rázem ochoten obětovat úplně vše. Bohužel pro něj i své nástupnictví na trůně...
...
"Co? Co tím myslíš, že tady zůstaneš se mnou??"
Mandrag Čarodějku chytil za ruce a rozhodně odpověděl: "Zůstanu tady s tebou až do smrti. Nezajímá mě trůn, ani mé království, chci už jen jediné - tebe. Budeme tu žít až do konce našich dnů, nikým nerušeni, jen jeden pro druhého. Staneš se mojí ženou?"
Upřeně a s nadějí jí hleděl do očí a Čarodějka pocítila malý osten v srdci, jakoby nejraději vykřikla radostí ANO!!!, ale vzápětí se opanovala a zalila ji vlna zlosti. Už už se viděla na trůnu vedle mladého a krásného manžela a teď toto? Vytrhla mu ruce a když viděla jeho obličej, naprosto zmatený, rozzuřila se úplně.
"Ne, nestanu!" křičela jako smyslů zbavená. "Co bychom tady dělali? Nenávidím tu zimu, věčný sníh a led! Nechci tu už být! A s tebou až do smrti?? Njkdy! Doufala jsem že mě vezmeš sebou do tvého království, ale když nechceš, tak mi k ničemu nejsi!!"
Mandrag byl sice zamilovaný, ale byl to voják. Rychle zhodnotil situaci a pochopil, že si s ním jen hrála. Ale než stačil zareagovat, začala Čarodějka s obličejem zrůzněným vztekem mumlat zaklínadla a Mandrag, oblečený jen do zmuchlaného přehozu na zválené posteli, ztratil nad sebou úplně vládu. Vyletěl až ke stropu s rukama rozpřaženýma a očima vytřeštěnýma, žíly na krku vystouplé, jak se snažil ovládnout své tělo. Čarodějka máchla rukou a mrštila s ním tvrdě na podlahu. Vlasy se jí rozlétly okolo hlavy, zasyčela a z rohu se vynořil Ještěr.
"Vezmi si ho!" křikla nenávistně, "a pak ho pohoďte tam, kde jste ho našli!!!"
Ještěr se naklonil nad Mandraga a z otevřené zubaté tlamy skápl do široce otevřených očí jedovatý sliz. Princ se vzepjal, vydal ze sebe strašlivý výkřik, několikrát sebou silně hodil a zůstal nehybně ležet...




Strach je..

27. září 2016 v 22:41 | kongamato |  Téma týdne
Strach je VŠUDYPŘÍTOMNÝ.
Celý život se něčeho bojíme a kdyby náhodou ne, najde se střelhbitě někdo, kdo nás něčím bude strašit.
Strach je OCHROMUJÍCÍ.
Když nás popadne, nedokážeme dýchat, nemůžeme se pohnout, ztuhneme a nejsme najednou vládci našich těl.
Strach je NAKAŽLIVÝ.
Stačí se podívat na někoho, kdo se něčeho děsí a pud sebezáchovy nám velí utíkat a zmizet.
Strach je POHODLNÝ.
Když máme strach, je pochopitelné, že zalezeme do bezpečí a nehneme se z místa.
Strach POMÁHÁ.
Pomáhá ovládat.
Strach je DŮVOD.
Důvod zahodit dar, který každý z nás dostal.
Ten dar je samozřejmě náš život. Každý z nás dostal denně 24 hodin, se kterými můžeme naložit jak jen se nám zlíbí. Jasně, musíme chodit do práce, do školy, vydělávat a budovat si budoucnost, ale tohle přece nikdo nedělá 24 hodin denně. Nehledě na to, že v okamžiku, kdy si takzvaně vybudujeme život, vyděláváme peníze a vytvoříme si pozici ve společnosti, mnoho z nás zjistí, že se necítí šťastně.
Na konci života nebudeme litovat toho, co jsme udělali, ale toho, co jsme neudělali.
Nenechte svůj strach, aby nad vámi zvítězil, překonejte ho, a ŽIJTE..

Příběh o Dračím království

25. září 2016 v 12:45 | kongamato |  Na pokračování
Kapitola První
Příběh, který vám vyprávím, se odehrál v daleké zemi, zemi plné hor a lesů a skal a jezer, zemi tak krásné, že kdo tam zavítal, nechtěl už odejít.
Té zemi vládl král, mocný a dobrý, takže lid byl spokojený a nesužovaný válkami. A kdyby přece jen se někdo opovážil, byla ta země chráněna silnou armádou, odhodlanou padnout do posledního muže pro svého generála.
Země, o které mluvím, měla ve velké úctě dračí plémě, zakladatel rodu byl totiž podle pověsti zachráněn drakem a na jeho počest měl draka v erbu a město, ve kterém zbudoval svůj královský palác, neslo název Dračí koruna.
Král měl syna, jmenoval se Mandrag. Syna, na kterého byl pyšný, protože byl chytrý, silný a čestný. Nechtěl však, aby mu celé království padlo do klína jen tak, proto ho vyslal s vojskem na sever, věčně sevřený sněhem a ledem, aby odráželi útoky barbarů ze Severního království a upevnil hranici, o kterou se vedly táhlé spory.
A ten, kdo začal psát tento příběh do knihy života, byl právě Mandrag, jeden z mnoha velitelů otcovy armády na dalekém, mrazivém severu…
Neviděl ani na krok. Bílé vločky vířily okolo něj v šíleném rytmu, divoký ledový vichr do něj narážel snad ze všech stran a jeho kůň pod ním se třásl strachem.
Sněhová bouře jeho skupinu přepadla prudce, nestačili se ani seskupit, a oddělila ho od ostatních. Nebylo možné určit směr, kterým se má dát, všude kolem byla jen bílá, vířící tma. Ale zůstat stát znamenalo jistou smrt. Pobídl koně, aby jel, a doufal ze všech sil, že Duch draka na něj shora dohlíží a taky že instinkty jeho koně jsou dostatečně dobré, aby v bouři nespadl z nějakého srázu nebo do ledové trhliny.
Kůň šel, sice neochotně, ale vytrvale se probíjel drobnými krůčky skrz hradbu vichřice. Poryvy větru však neustávaly, naopak, stávaly se divočejšími a Mandrag si držel plášť u těla, aby mu ho vítr neutrhl a neodnesl do neznáma. Připadalo mu, že už takhle jedou snad hodiny, když najednou ucítil prudké škubnutí a kůň pod ním poklesl a zařičel bolestí. Přední noha mu zajela pod krustu ledu, vyčerpané zvíře se setrvačností převážilo a končetina, oslabená mrazem, nevydržela tíhu těl koně a jezdce.
Mandrag zaklel, ale nedalo se nic dělat. Zlomená noha pro koně znamená konec.
Zvíře trpělo, sténalo bolestí a prudce oddechovalo, sníh vířil okolo a Mandrag zvolil jedinou možnost, kterou v tu chvíli viděl. Vytáhl zpoza opasku nůž, levou ruku položil koni na nozdry a zatím, co ho tišil slovy, zajel mu nožem na krční tepnu a proťal ji.
Horká kouřící krev vytryskla z rány a Mandrag se sklonil a pil, co mu síly stačily. Žaludek se mu obracel, ale horká krev mu dodala sílu a teplo, které rychle ztrácel.
Když krev přestala tryskat a koňské oči se začaly potahovat clonou smrti, pohladil ho naposledy po krku a vydal se dál pěšky.
Mandrag byl mladý a silný, ale co je síla muže proti síle bouře? Po mnoha krocích, vyčerpaný k smrti a promrzlý na kost, šlápl na kus ledu na pokraji srázu a skutálel se dolů…

Kdo jsem?

22. září 2016 v 18:06 | kongamato |  Téma týdne
Sice už tady na podobné téma bylo řečeno mnohé, ale opakování je prý matka moudrosti S vyplazeným jazykem
Je září. A je krásně. Sice je už ráno zima, ale zato jde při cestě do práce krásně pára od pusy. Odpoledne svítí sluníčko a hřeje a nabíjí nás energií a chutí do života. A večer při procházce se nad polem vznáší mlžný opar a ve vzduchu je cítit kouř z ohnišť.
Miluju září. Je to podle mě nejkrásnější měsíc. Má nejhezčí jméno a světlo v září má nejkouzelnější odstíny.
A někde jsem četla, že za 93 dnů budou Vánoce! To je super, ne? Vánoce jsou taky bezva. Mám ráda prosinec, protože jsou v něm Vánoce, zpívají se koledy a doma se zapalují svíčky.
A až skončí Vánoce, počkáme pár dní a bude březen a přinese jaro. To bude taky krásné, protože zase začne svítit sluníčko a země bude vonět hlínou..
A od jara už je jen kousek k létu a k prázdninám. A bude volno, teplo, budeme se chodit koupat na koupaliště do studené vody a bude to absolutně osvěžující a úžasné.
Každý měsíc se dá na něco těšit. A vidět na něm to pěkné a zajímavé. Hlavní je si to užívat, protože jinak vlastně nežijeme, když si to neužíváme.
A je důležité se toho pocitu držet, i když jste předtím seděli dvě hodiny u zubaře a trhali vám poslední zub moudrosti a on nešel a nešel ven, takže se řezalo a sekalo a šilo... No a? Však to přebolí a navíc už je to poslední osmička, tak už nikdy to takhle bolet nebude!!
A jestli vás tenhle článek štve, odpusťte mi to. Jsem totiž jenom člověk. Ale jsem pozitivní člověk Mrkající .

Strážce? Ne, Strážkyně..

12. září 2016 v 21:52 | kongamato |  Téma týdne
Když jsem si přečetla , co je tématem tohoto týdne, přepadla mě mizérie. Cítila jsem beznaděj, nenapadalo mě nic, co by mělo být Strážcem naší dnešní doby.. Dokonce mě napadlo: Je CO strážit a chránit? Když vidím okolo sebe, jak jsou lidé povrchní, závistiví, neustále si stěžují, brblají, nedokážou se radovat z maličkostí a celá společnost nás tlačí do nějakých pozic a postojů, do kterých nechceme, nebo aspoň já nechci...
A pak, abych zahnala únavu z práce a z horka, zajely jsme si s kamarádkou na bazén si zaplavat, smyly jsme ze sebe vodou a sdílením starostí špínu a tíhu, kterou jsme na sebe nabalily během dne a domů se vrátily čisté a spokojené. Nakrmila jsem svou rodinu, postarala se o domácnost a zapnula jsem si na chvíli FB.
A zákonem přitažlivosti jsem okamžitě po zapnutí uviděla rozhovor se starou indiánskou ženou, který mi dal odpověď na moje otázky ohledně Strážců. Odpověď na to, jak žít v dnešní době a být šťastný, jak dělat šťastným své okolí, svou rodinu, svého muže...
Strážcem naší doby, která má v sobě potenciál být krásnými časy, jen pokud se ale o to budeme všichni snažit, jsme my, ženy. My máme tu moc měnit, tvořit, nechat vyrůst a vyvolat v mužích to nejlepší, co v nich je. Nejdřív to nejlepší ale musíme najít v sobě...
Přečtěte si ten rozhovor a zkuste říct, že nepotřebujeme Strážkyně...
http://modernikurandera.cz/kdyz-si-neco-preju-zadam-to-sama-od-sebe/

Moje blbé myšlenky

6. září 2016 v 7:14 | kongamato |  Téma týdne
Neřekla bych ani, že mám strach ze svých myšlenek.
Spíš mě některé moje myšlenky pěkně štvou.
Mozek totiž nezastavíš. Mele si pořád tu svou. Ten můj se zřejmě nudí. Proto v noci, když se probudím, nadhodí pár výživných myšlenek a tetelí se radostí nad tím, jak si s nima lámu hlavu a nemůžu spát.
V naprosté většině případů jsou to totální krávoviny, pseudoproblémy, nad kterýma ve dne, když je dostatek jiných vzruchů okolo, mávnu rukou, ale v noci.. v noci jsme tu jen můj mozek a já a ten mozek mě sadisticky předkládá jeden katastrofický scénář za druhým a do toho mi pouští písničku z reklamy, která mě irituje i ve dne.
Což samozřejmě znamená, že nemůžu spát.
Naštěstí je proti tomu jedna dobrá obrana. Souvisí to s rčením "vy**kat mozek z hlavy". A fakt to pomáhá.
Mozek totiž fakt nezastavíš Mrkající .

Pokrok?

1. září 2016 v 20:48 | kongamato |  Téma týdne
Všechno se vyvíjí. Nic kolem nás nezůstává stejné, ani hory a skály. Jen ty se mění tak pomalu, že to za svůj krátký život nevidíme.
Pokrok není nic špatného. Coby matka pěti dětí rozhodně nespílám pokroku, protože jsem ráda, že nemusím prát na sedm lidí na valše nebo v potoce, že mám doma topení, u kterého mi stačí zmáčknout tlačítko a je teplo, že mi z kohoutku teče teplá voda, takže nemusím topit pod kotlem, abychom se mohli vykoupat nebo umýt nádobí. Jsem taky šťastná, že můžu jako žena chodit kam chci a kdy chci, pokud bych měla ty ambice, můžu dokonce vstoupit do politiky nebo vylézt na Mount Everest nebo se stát čímkoliv, co se mi namane a jsem omezená pouze svými schopnostmi a ne tím, že mě společnost nenechá dělat, co mám ráda.
Ale jak se říká, všeho moc škodí. V pondělí jsme si koupili do vlaku Svět na dlani, kde jsou různé novinky ze světa vědy, techniky a přírodní zajímavosti a tam (kromě jiného) byl robot, který za vás uvaří. Prostě zařízení nad sporákem se dvěma robotickými pažemi, který za vás opravdu uvaří celé jídlo, nemusíte dokonce ani přemýšlet, na co máte chuť. Rozhodne to za vás podle toho, co máte v ledničce nebo dokonce podle množství cholesterolu ve vaší krvi.
První dojem byl HURÁ!!!! No nedivte se, po dvou měsících každodenního prázdninového vaření. Ale pak mě zamrazilo. Hlavně nad tím, když jsem si představila, jak žijeme. Nic nemusíme. Topení za nás obstará kotel a radiátory, pere za nás pračka, vysává za nás robotický vysavač, co jezdí po bytě podle toho, jak ho naprogramujete, nádobí umyje myčka a teď i vaření.. Nezbavujeme se náhodou zcela dobrovolně dovedností, které jsou nám k užitku?
Mozek není stavěný tak, že když nic neděláte, tak se rozvíjí nejvíc. Naopak, právě souhra očí, myšlení a rukodělné činnosti mu nejvíc pomáhá se rozvíjet. Dáváme úplně zadarmo svoje poklady pryč. Vzdáváme se svých schopností a dovedností a proč? Abychom měli víc času. Což je skvělé, pokud ten získaný čas využijeme na získání jiných dovedností, které nás víc baví a rozvíjejí nás - třeba sport, procházky, čtení, hraní si s dětmi, malování obrázků nebo výroba keramiky... Ale ve většině případů prostě jen sedneme k počítači.
Každý, kdo učí, potvrdí, že za posledních pár let se drasticky změnila sestava žáků, co vycházejí ze základních škol. Děti jsou drzejší, sobečtější, nesoustředěnější a hloupější než dřív. A není to tím, že jsme my ostatní starší a vidíme to ze svého úhlu. Je to měřitelný fakt. Podle mě za to může právě technika, která omezuje naše mozky. Dnešní děti se nudí úplně u všeho a rodiče, kteří nevědí, jak je zabavit, jim strčí do ruky mobil. O deset let později se strašně rozčilují, že dítě ve škole neprospívá a prosedí veškerý volný čas u počítačů... Ale nenabídli tomu malému mozečku jinou alternativu...
Jestli ještě nejsme ztraceni v pokroku, nebude to dlouho trvat...