Říjen 2016

Není svět jako svět

28. října 2016 v 22:06 | kongamato |  Téma týdne
Věřím v zákon přitažlivosti.
Nevyskytuje se v Zákoníku práce ani v Ústavě, ale přesto, zdá se, funguje.
Zákon přitažlivosti vám přitahuje do života to, co v něm chcete mít. Nebo taky to, o čem hodně přemýšlíte, tzv. toho máte plnou hlavu. Bohužel, protože naše hlavy nejsou vždycky plně ovladatelné, přitáhnou nám do života i to, co nechceme a čeho se bojíme.
Ale pokud o zákonu přitažlivosti víme, můžeme si vizualizovat to, co chceme mít ve svém životě a tím značně zvýšit šance na to, abychom to v životě měli.
Svět každého člověka je jiný. Každý z nás má totiž v hlavě něco jiného. Každý z nás si svůj svět tvoří ve svých myšlenkách.
Střezte si své světy před tím, co do nich pozvete.
Sledovat totiž tzv. reálný svět pak znamená, že se staneme jeho součástí. A při všech těch problémech, které se nám předkládají ve zprávách.. Děkuji nechci.

Barvy

19. října 2016 v 19:03 | kongamato |  Téma týdne
Není žádné roční období, které potřebuje barvy tak hodně, jako je podzim.
Když jsem se dnes probudila do šedivého a pršlavého dne, byla moje duše těžká jako ty mraky, ploužící se kousek nad zemí. Ale když jsem šla do práce a viděla to listí, jak se barví do různých barev, opouští fádní letní zeleň a přechází přes světlezelenou do žluté, rozsvěcuje se zářivě oranžovou a zakončuje krvavě rudou tečkou, pochopila jsem, jak jsou barvy v okamžiku, kdy začne světu vládnout šedý podzim, důležité.


Mimochodem, víte vůbec, proč se na podzim listí zbarvuje? Protože jsem fyzikářka, tak vám to řeknu Mrkající .
Barvy jsou v podstatě způsob, jak mozek třídí světlo, odrážející se od předmětů okolo nás. Světlo, které k nám dorazí ze Slunce, je směsicí mnoha vlnových délek a našemu oku se jeví jako čiré, tzv. bílé. Ale když dopadne na povrch nějakého předmětu, ten část vlnových délek pohltí a zbytek odrazí. No a podle těch odražených vlnových délek naše oko určí barvu. Zkráceně řečeno, všechno, co vidíme jako červené, odráží vlnovou délku, která odpovídá červené barvě, jiné zase odráží kratší vlny, tak je třeba modré atd.
A to je důvod, proč jsou rostliny zelené, teda aspoň většina. Zelenou barvu, tedy světlo o této vlnové délce, totiž rostliny nepotřebují pro fotosyntézu a proto tyto paprsky odrážejí. Ale na podzim, kdy se stromy začnou chystat na zimní spánek, přestanou fotosyntézu v listech provádět a listí začne odrážet i vlnové délky, neboli barvy, které předtím potřebovalo pro nakrmení svého stromu fotosyntézou.
Takže když se začnou barvit, znamená to, že umírají..
Mimochodem já mám nejraději barvu černou. Ale to vlastně barva není. Černé věci vlastně neodrážejí žádné světlo, všechno pohlcují (proto je černá díra černá, protože nevysílá žádné světlo Usmívající se ).
A protože je podzim a je šedo, zařadila jsem do svého blogu nějaké barvy. Doufám, že se vám změna líbí a pokud by byl text špatně čitelný a rozlišitelný, děkuju za případné připomínky Mrkající .

Prokleté dítě

13. října 2016 v 22:08 | kongamato |  úvahy
Předem varuju - pro milovníky Harryho Pottera a příznivce J. K. Rowlingové - tento článek obsahuje SPOILERY!
...
Miluju knížky i filmy o Harry Potterovi. Přečetla jsem všechny aspoň dvakrát a filmy jsem viděla taky několikrát. Jednou mě manžel při příchodu domů zastihl v slzách a vyděšeně se ptal: "Co se stalo?" A já, v ruce šestý díl, plačtivě odpověděla: "Brumbál umřel!!!"
Takže novou Potterovskou knížku jsem očekávala víc než netrpělivě.
Hned, jak jsem si ji koupila, přišla jsem domů a sedla ke čtení.
A ačkoliv je to tlustá kniha, je psaná jako scénář, takže málo slov na stránku, a já jsem ji zhltla za tři hodiny.
Jestli ale někdo čeká, že se budu rozplývat nadšením, tak to zase ne.
Vím, že Rowlingová dodala jen základní příběh a že do konečné podoby knihu upravili další dva spisovatelé.
Ale musím říct, že podle mě odvedla hodně špatnou práci.
Na knížkách o Harrym mě bavilo to, že dokonale popisovaly dané scenérie, vykreslovaly charaktery postav a jen podle jedné věty jste klidně mohli poznat postavu, která ji vyřkla.
V Prokletém dítěti ale nepoznávám skoro nikoho.
Postavy se chovají, jako by je napsal někdo cizí, chvílemi jsem měla pocit, že to nenapsala uznávaná autorka, ale nějaká fanynka, neuměle píšící pokračování v duchu pro mě skvělé spisovatelky.
Harryho syn Albus se chová naprosto nepochopitelně, celou dobu, co jsem četla, jsem se snažila přijít na to, proč svého otce tolik nesnáší. Ano, jako matka vím, že v pubertě k tomu děti někdy nepotřebují žádný důvod, ale přesto mi to přišlo přitažené za vlasy, jaksi nastrčené, jako chatrná konstrukce pro chatrný příběh.
Ačkoliv syn dvou nadaných čarodějů, je Albus v Bradavicích naprosto marný. A jediný, kdo snáší jeho nemožnost, je Dracův syn Scorpio, který podědil povahu zřejmě po matce, protože Malfoyovy nepřipomíná ani omylem. Příběh jeho rodiny je podle mě stejně kostrbatý jako Albusův, je totiž v podezření, že díky obraceči času je synem samotného Voldemorta. Ať tuto historku vypustil do světa kdokoli, zapomněl na jedno - Scorpio se chová tak, že bychom spíše uvěřili, že potomkem krutého čaroděje je vrnící koťátko než on. A přestože je jediným Albusovým kamarádem(a chová se mnohem rozumněji než Albus), Harry - samozřejmě v zájmu svého syna - zakáže Albusovi, aby se se Scorpiem stýkal, ikdyž jediným důvodem jsou nepodložené historky.
Velkou roli v příběhu hrají obraceče času, a to je vždycky hodně náročné na příčiny a následky. A oproti třetímu dílu, kde časové skoky sem a tam autorka zvládla velmi dobře, tak tady narazila.
Další, co mě zklamalo, je můj oblíbený Ron. Podle pokračování převzal obchod se žertovnými kouzelnými předměty, ale nikdo neví proč, a co se stalo s jeho bratry. Jeho chování nepoznávám, je z něj úplně cizí postava.
Některé scény jsou napsané zbytečně, neposouvají děj ani nic nevysvětlují, Harryho opět bolí jizva, ačkoliv důvod, aby bolela - viteál Voldemorta v něm - byl zničen na konci sedmého dílu, Belatrix otěhotněla s Voldemortem a porodila mu dítě, aniž by to na ní někdo poznal a aniž by to ovlivnilo její Smrtijedské chování... Atd...
Ale abych jen nekritizovala - něco se mi líbilo. Postava Dolphi je zajímavá, Hermiona se stala ministryní kouzel a chová se pořád jako Hermiona a celkové aranžmá a popsané efekty toho představení byly takové, že to musela být dechberoucí podívaná. Ale v knize to prostě nebylo..
Opakuju, miluju Harryho Pottera. A ráda jsem se vrátila do jeho světa. Ale možná se do toho světa neměla vracet J.K.Rowlingová, protože dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
A možná jsem měla pokračování svých oblíbených hrdinů nechat raději na své fantazii a snění.
...
Za mě teda Prokleté dítě do ságy o Harrym Potterovi nepatří..

Jak (ne)žádat o místo

12. října 2016 v 21:11 | kongamato |  Téma týdne
Nejlepší rada na světě: Buď sám sebou.
Nevím jak kdo, ale já jsem z téhle rady měla vždycky osypky. Když jsem byla v pubertě, tak jsem se bála, co když to nebude stačit? Co když moje JÁ bude ostatním připadat jako blbé? A tak jsem se stavěla do pózy, jak jsem chtěla, aby mě ostatní vnímali. No, většinou to bylo ještě blbější než normálně Mrkající.
A když jsem z puberty vyrostla a stala se maminkou pěti dětí a po poslední mateřské jsem sháněla práci, vrhlo mě to zpátky do mladých let a bála jsem se, že mě nikdo nezaměstná, protože umím jenom utírat dětem zadky a nosy. Hledala jsem úporně nějaké klady, které bych zdůraznila, a napadl mě jeden hlavní - flexibilita! Když máte pět dětí, musíte řešit věci aktuálně nastálé a to rychle a s přehledem. Když mi ale zavolali z jedné z našich středních škol a pozvali mě na schůzku, rozklepaly se mi kolena.
Nabušila jsem nicméně do hlavy sebevědomí (přece jsem odrodila tolik dětí, nebudu se snad bát přijímacího pohovoru!) a se zaklínadlem FLEXIBILITA!!! jsem se vydala získat zaměstnání.
V kanceláři seděli mile se tvářící lidé, usmívali se na mě a začali se vyptávat na moje vzdělání a předchozí místa (po deseti letech na mateřské - hahaha).
Flexibilita se mi rázem vykouřila z hlavy a ztratila jsem úplně řeč. Jen jsem kývala hlavou. A když jsme se prokývali až k dotazu, které předměty bych mohla učit, moje řeč se vrátila. Bohužel pro mě. Moje strachy a pocit, že umím mluvit jen s malými dětmi, mě naprosto ovládly a já jsem na ně spustila, že to asi nepůjde, protože na střední škole jsem nikdy neučila, že nemám žádné zkušenosti a že vlastně vůbec nic neumím...
Myslím, že takový pohovor ještě nikdy nezažili.
Ale to, že jsem byla sama sebou a nehrála jsem si na velmistryni světa (a taky to, že potřebovali učitelku fyziky jako sůl), zřejmě způsobilo, že mě ujišťovali, že to zvládnu a PŘEMLOUVALI mě, abych to místo vzala.
Jsem v té práci už 11 let...
P.S. Tuto strategii ale nikomu nedoporučuju. To, že to vyšlo mně, neznamená, že to vyjde ještě někomu jinýmu Mrkající

Den zdraví

8. října 2016 v 21:28 | kongamato |  Výletování
Dnešní výlet není ani tak výlet, jako spíš návštěva.
Nejela jsem totiž nikam, jen jsem šla do našeho "kulturáku" na akci, zvanou Den zdraví.
Ačkoliv jsme malé město, účast na Dni zdraví byla vysoká. Po celý den tam panoval čilý ruch a příjemná atmosféra. Na programu byly přednášky, cvičení, relaxace hudbou, ať už se jednalo o alikvótní zpěv nebo bubnování, výstavy a prodejní stánky, kde prodejci nabízeli různé bylinky, ekologické prostředky na čištění domácnosti, svíčky, mandaly a nádherné dřevěné pastýřské píšťaly, zelenou kosmetiku a diagnostiku nožní klenby... prostě každý, koho zajímá tzv. alternativa, si tam našel svoje.



Vede mě to k myšlence, že o své zdraví se staráme rádi, chceme aktivně pečovat o svoje těla a nechceme se spoléhat na klasickou medicínu - ta zasahuje až v okamžiku, kdy je poškození tak velké, že je vidět navenek. Dokazuje to rostoucí počet obchůdků s bylinkami, různých diagnostiků zdravotního stavu, ale i zájem o zdravou stravu bez chemikálií a hnojiv. Dokonce co se Evropy týče jsme v počtu vegetariánských stravovacích zařízení na druhém místě - těsně za Rakouskem.
Názory na vegetariánství se sice velmi různí, nicméně mně vegetariánská kuchyně hrozně chutná. Rok a půl jsem byla vegetariánkou, a ikdyž už maso jím, když mám na výběr, dám si vegetariánskou verzi nabízeného jídla. Nemůžu než vyzdvihnout vegetariánskou jídelnu v Olomouci (Green Bar na Ztracené ulici), kde je na výběr vždy tak 20 jídel různých barev a chutí, stačí jen přijít, nabrat si a podle váhy zaplatíte - jídlo má jednotnou cenu - za 10 deka 21,- Kč. Je to chutné, pestré a dobře to vypadá, takže můžu každému doporučit, a nají se tam i ten, kdo má maso rád, jen samozřejmě bez masa.
Vegetariánství ale není jen vyškrtnutí masa z jídelníčku, spíš o tom, čím nahradit maso, aby bylo jídlo výživné a bylo tam všechno, co tělo potřebuje. Proto správně uvařené vege jídlo vypadá mnohem líp než obyčejné maso a brambory Rozpačitý.
Máte nějaké zkušenosti s vegetariánstvím? Nebo ho úplně zavrhujete?

Příběh o Dračím království 4

5. října 2016 v 23:21 | kongamato |  Na pokračování
Kapitola Čtvrtá
...
Mandrag směřoval domů, aby se stal králem.
Zatímco byl ale roky na dalekém severu, narodil se mu bratr. A tak jako mnozí mladší bratři byl miláčkem všech. Neležela na něm také tíha následnictví, takže jeho život plynul lehčeji než Mandragův. Každý večer mu matka vyprávěla historky o jeho starším bratrovi, takže Mandrag se stal jeho vzorem a hrdinou. Pojmenovali ho Falkon.
Tohle ale Mandrag nevěděl. Když po mnoha dnech jeho vojsko procházelo branami města, všichni jásali. Jásot byl ale rozpačitý, když viděli v čele vojska královského syna místo jejich generála, navíc natolik změněného. Mandrag kolem sebe šířil takový chlad, že každému v jeho blízkosti téměř doslova zamrzal úsměv ve tváři.
První jeho kroky vedly ke králi a královně.
Kráčel dlouhou chodbou, zdobenou dračími hlavami a jeho kroky na mozaikové podlaze zněly jako rampouchy, tříštící se o zem. Najednou uviděl dítě, chlapce, tak 4 roky starého, vykukoval zpoza jednoho ze sloupů zvědavě a trochu nejistě. Ale Mandrag mu věnoval pouze jediný pohled a kráčel dál.
Král s královnou seděli na svých trůnech a očekávali příchod svého syna s neklidem. Návrat vojska byl neočekávaný a navíc změna ve vedení armády bez vědomí krále jim oběma vháněla obavy do myslí, co zlého se stalo, že se vracejí domů takhle.
Přesto se jim na tvářích objevil radostný úsměv, když spatřili milovaného syna po dlouhých čtyřech letech opět doma.
Mandrag beze slova přistoupil ke králi a s mírnou úklonou hlavy pronesl: "Otče.." a pak se podíval na matku a sálem se rozlehlo stejně mrazivé: "Matko.."
Rodiče se na sebe překvapeně podívali, ale pak jednohlasně odpověděli: "Vítej synu!" a královna povstala, aby syna objala. Ten se ale odtáhl a královnu píchlo u srdce, měla pocit, jakoby její srdce proklál ledový meč. Zatočila se jí hlava a raději rychle usedla zpátky, ale strach, který pocítila, se nezmenšoval, spíš naopak.
"Jsem věru rád, že tě vidím, synu, ale co tě přivádí zpátky do města? Navíc v čele vojska? Kdo hlídá naše severní hranice a co se stalo s naším věrným generálem?" zeptal se zpříma král a zahleděl se mandragovi do očí s očekáváním odpovědi.
"Generál je mrtvý. Zabil jsem ho. A jsem tu pro to, co mi právem náleží - chci tvou korunu. Už jsi vládl příliš dlouho otče. Teď je řada na mně. Když budu vládnout já, nikdo z okolních sousedů si nedovolí na nás zaútočit, rozšířím naše území a vypálím ta, která mi nebudou po vůli."
Královna vytřeštila oči a v předtuše něčeho zlého si zakryla rukou ústa, aby nevykřikla strachy.
Král zbledl, ale pak zbrunátněl zlostí a prudce vstal z trůnu.
"Jak ses opovážil? Co se s tebou stalo? Za tohle budeš pykat před soudem! Odevzdej mi svůj meč! Stráže!! Stráže!! Zajměte mého syna!"
Mandrag na něj pohlédl prázdnýma očima a chladně odpověděl: "Chceš můj meč?" pomalu ho vytáhl z pochvy, zadíval se na jeho ostrou čepel a lhostejně pronesl: "Tak tady ho máš.." a vší silou ho vrazil do královy hrudi.
Strážní přiběhli, aby zaútočili, ale proti Mandragovi neměli šanci a padli na zem ihned mrtví. Křik královny, která objímala chroptícího manžela se mísil s řinčením zbraní. Zbytek stráží v královském paláci byl právě pobíjen Mandragovými vojáky. Přistoupil ke královně, chytil ji pod krkem, jeho kožená rukavice se zaryla do jejího měkkého bílého krku, a zvedl ji na nohy. Sinalá hrůzou na něj hleděla, neschopná pochopit, co se s jejím synem stalo, lapala po dechu a snažila se prsty povolit stisk jeho ruky.
Mandrag ale necítil nic z toho, co cítil před jedovatým kouzlem, které na něj seslal Čarodějčin Ještěr, a jen se zeptal: "Kde je? Kde máš tu hůl??"
Královna byla totiž strážkyní kouzelné hole. Hůl mohla nabýt jakékoliv podoby, takže najít ji bylo nemožné bez vůle její velitelky, a měla velkou a silnou moc - toho, koho se s ní člověk dotkl, mohl ovládat podle libosti. A protože takovýto nástroj by byl v nepravých rukou velmi nebezpečný, svěřil jej král své ženě, která byla známá po celé zemi svou dobrotou a spravedlivostí.
"Mandragu, vzpamatuj se prosím," žadonila přerývaně královna, "co jsi to udělal? Zabil jsi svého otce a teď chceš po mně, abych ti dala naši kouzelnou hůl?"
"Kde je?" opakoval Mandrag. "Dej mi ji, jinak zemřeš taky."
Královně tekly slzy z vyděšených očí a cítila, že ztrácí vědomí, jak stisk na jejím hrdle sílil, ale sebrala poslední sílu k tomu, aby řekla: "Nikdy ti neřeknu, kde je. Dělej, co musíš udělat, synáčku můj.."
Mandrag proti své vůli pocítil nával vzteku, že mu matka vzdoruje a zesílil stisk ještě víc. Díval se jí do obličeje a ona jemu po celou dobu, co umírala, nevnímal škubání jejího bránícího se těla a cítil jen podivnou prázdnotu, cítil, že by měl něco cítit, ale necítil nic, jen zlost. Když se přestala bránit, pustil ji a ona se sesula na zem vedle svého mrtvého muže.
Do nastálého ticha se ozval dětský hlas: "Maminko? Maminko!"
Překvapeně se otočil a jako blesk ho zasáhlo poznání, že má bratra. Chlapeček, kterého bez zájmu míjel, když šel do sálu, stál ve dveřích a nechápavě a vyděšeně kulil velká očka na svého bratra a na rodiče, ležící na zemi...

Dotaz

5. října 2016 v 12:36 | kongamato
Ahoj,
mám dotaz. Sleduju svou návštěvnost, ale poslední 4 dny se mi zobrazuje nula návštěvníků, ale nejčastěji čtené články se ukazují, takže sem asi někdo chodí. Nevíte náhodou, kde by mohl být problém? Nebo na koho se obrátit s dotazem? Díky moc za pomoc. Mrkající

Ticho a tma

3. října 2016 v 17:27 | kongamato |  Téma týdne
Jsem slepoň.
Takže když jsem dnes zapomněla brýle doma a vlezla jsem do třídy, všichni se na mě dívali tak nějak.. udiveně. Protože mi to občas zapaluje, raději jsem se na ně pečlivě zadívala a i bez brýlí jsem viděla, že nikoho nepoznávám. No jsou to prváci a mám je jen měsíc, ale přece jen.. No jistě, byla jsem tam špatně, moji prváci byli o dveře vedle.
Oči jsou docela důležité receptory. A když nejsou v pořádku, pomůžou jim brýle. Nevím, co bych si bez nich počala. Díky zapomenutým brýlím ale dnes nikdo nepsal se mnou písemku (protože bych neviděla, jestli opisují), takže to bylo vlastně pozitivní.
Když to ale domyslím do důsledku, děsí mě představa, že bych neviděla vůbec. Okolo mě jen černá tma. Vždy hledám na všem tu lepší stránku, a tak si říkám - zase bych vnímala líp všechny zvuky a vůně...
A pak jsem si vzpomněla na lidi, kteří nejen že nevidí, ale ani neslyší. Jejich vnímání je nejen tma, ale i ticho. Žádný zvuk, žádný paprsek světla, barvy, zpěv, hudba... Moje pozitivní já se hlásí a připomíná vůni a hmat.. Ale stačí to? Stačil by mi svět, kde nic nevidím a nic neslyším, jen cítím pachy a hmatám? Možná, kdybych nic jiného nezažila, tak by mi to tolik nechybělo, ale protože vnímám svět tak, jak vnímám, uvržení do ticha a tmy by pro mě znamenalo naprostou hrůzu. A taky osamění, protože jak chcete smysluplně komunikovat s lidmi bez hlasu a zraku?
No je to sice aspoň pro mě nepředstavitelné, ale jde to. Poklepáváním na dlaně, kdy jednotlivé údery jsou písmenka, dotýkáním se tváří a hrdla mluvící osoby a odečítáním vibrací... Jak říkám, hrůza. A to 93 % hluchoslepých získá své postižení až během života..
Nechci působit depresivně, takže já osobně jsem za své oslabené výhledy do světa okolo mě vděčná. A myslím si, že i lidé, kteří si neustále na něco stěžují a brblají by si měli představit tuhle možnost - žít ve tmě a tichu - a uvědomit si, jak je vlastně jejich život krásný.
Přeju vám krásný první říjnový týden Líbající .

Příběh o Dračím království 3

2. října 2016 v 17:07 | kongamato |  Na pokračování
Kapitola Třetí
Na sněhové pláni leželo bezvládné nahé tělo. Strážní drak ho tam upustil přesně podle Čarodějčina rozkazu. Ale ač se to zdálo být nevyhnutelné, Mandrag nebyl mrtvý. Silné kouzlo, obsažené v Ještěrových slinách, se propalovalo do jeho krve a měnilo ho. Oči, kterýma do těla vniklo, dostaly ledově modrou mrazivou barvu a tělo získalo až netečnost vůči chladu, ale největší změna, která se s Mandragem udála, nebyla zvenčí vůbec vidět. Největší škodu totiž napáchalo kouzlo tam, kde byl Mandrag nejvíce zraněný - v srdci. Kouzlo způsobilo, že jeho kdysi vřelé srdce zledovatělo a jako obranu proti obrovskému zklamání, co zažilo, uzavřelo se neproniknutelnou mrazivou vrstvou. A ledové oči ztratily schopnost vidět kolem sebe dobro a krásu. A tak, když pominulo ochromení, nutné k tomu, aby se zlá magie dostala až do poslední buňky jeho těla, se Mandrag pohnul. Jako stroj se zvedl a kráčel sněhovou plání bosý a nahý, jak byl ještě před několika hodinami v Čarodějčině komnatě. Chlad ale necítil, naopak, on sám působil ještě mrazivěji než netknutý sníh pod jeho nohama.
Snad štěstí, snad ale i Čarodějčin záměr způsobily, že tábor jeho vojska byl jen několik mil odtud. A Mandrag ho našel neomylně jako střelka kompasu ukáže bezchybně sever.
Stráže nevěřily vlastním očím, když spatřily kráčet nahého muže přímo do tábora a jejich údiv byl ještě větší, když v něm poznaly jejich prince, o kterém si všichni mysleli, že zahynul. S jásotem ho vítaly a svolávaly ostatní vojáky a tak je ani nenapadlo divit se změně, která se s ním udála a bez obav ho pustily do generálova stanu.
Generál vyskočil ze své sesle hned, jak uslyšel, co se děje, a vykročil k Mandragovi s otevřenou náručí - byl to královský syn, ale i kdyby nebyl, generál ho měl rád jako vlastního za jeho chrabrost a čestnost - ale sotva ho uviděl, zarazil se. Na nic jiného mu však nezbyl čas - Mandrag vytrhl strážnému z ruky meč a jedinou ranou generálovi uťal hlavu. Zkoprnělý strážný se nestačil ani pohnout a už měl pod krkem zarytou špičku meče, ze které kapala generálova krev a pohled do princových očí mu sebral jakoukoliv odvahu pomstít svého velitele. Mandrag vzal levou rukou generálovu hlavu za vlasy a s mečem v druhé vyšel ven. Jásot, který se šířil po táboře, rychle umlkal a jako stín se šířilo davy vojáků ohromené ticho. A než se zmohli na nějakou reakci, ozval se Mandragův hlas. Byl jeho, ale přece byl jiný - zněl mrazivě a zlověstně jako blížící se sněhová bouře.
"Teď jsem vaším generálem já!" pronesl. "Brzo budu i vaším králem. Kdo nechce být pod mým velením - zemře! Kdo se vzepře mým rozkazům - zemře! Kdo bude brojit proti mně - zemře!! Zítra ráno se vracíme do hlavního města. Zbořte tábor!!!"
Pak, aniž by čekal na jejich odpověď, se otočil a vešel zpátky do - teď už svého - generálského stanu.
...
Poté, co svolal zbylé velitele a popravil ty z nich, kteří se netvářili dostatečně loajálně, se v táboře rozběhl horečnatý ruch a druhého dne se celé vojsko vydalo směrem k Dračí koruně, směrem domů...