Listopad 2016

Po všech těch letech?

28. listopadu 2016 v 15:44 | kongamato |  Téma týdne
Paměť je podivná záležitost.
Jakási událost se stane, my , kteří jsme jí svědky, ji vstřebáme a zpracujeme a následně ji uložíme. V tom lepším případě si po letech matně vybavíme místo uložení, vytáhneme, oprášíme notně zhubenělou vzpomínku a převyprávíme zcela jiný příběh, než jaký se kdysi odehrál.
Ale existují lidé, místa a situace, které nám v hlavě vyryjou hloubokou rýhu, zanechají po sobě nesmazatelnou stopu, kterou ani čas, ani zážitky nepřekryjí.
Někdy jsou to vzpomínky hezké, kouzelné, mám však zkušenost, že mnohem víc se v paměti uchovají ty, které nám způsobily hlubokou citovou bolest, a ta se ozve pokaždé, když se vzpomínka vyklube na povrch.. Je jedno, jak dlouhá doba uplynula, co se od té doby stalo, tyhle vzpomínky přetrvají věky.
A jen tehdy, když máme takovou vzpomínku, dokážeme plně pochopit smutek a hloubku citů Severuse Snapea, když na otázku: "I po všech těch letech?" odpověděl: "Navždy.."

O magnetismu aneb jak kadí psi

27. listopadu 2016 v 19:16 | kongamato |  úvahy
Byla jsem na přednášce.
V našem malém městě je několik lidí, kteří dělají všechno pro to, aby se nám, obyvatelům, u nás líbilo. Aby naše město nebylo jen jedno z mnoha, ale pro své rodáky bylo domovem, na který můžeme být hrdí. Jednou za čas se uspořádá Sousedská žranice, kde se sejde půl města a jí se a pije, co kdo nabídne, konají se besedy, osvětové akce i tematické dny, a v centru pro děti a mládež probíhá cyklus přednášek, kam jednou až dvakrát za měsíc zavítají zajímaví lidé, aby mluvili o svých aktivitách.
Jedním z nich byl minulý pátek taky doc. Ing. Vlastimil Hart, Ph.D., který pochází z nedaleké vesnice, ale k nám přijel takřka z druhého konce světa - z Ameriky.
Teda ne, že by tam bydlel. On si tam byl jenom vyzvednout jednu cenu. Nobelovu cenu. Teda abych byla přesná - Ig Nobelovu cenu. Že jste o ní nikdy neslyšeli? No já taky ne. Takže vám povím, že je to cena, která se dává vědcům za poněkud kuriozní výzkumy. Výzkumy, kterým se lidé smějí, ale po chvíli se zamyslí a pochopí, že na tom něco je. Mezi držitele této ceny patří třeba JFK, Barrack Obama nebo Bill Gates. Takže nějakou váhu mít asi bude.
Pan Hart je poměrně mladý kluk, něco přes 30, a je lesák. Lesák s několika tituly. Miluje přírodu a rád ji zkoumá. Naštěstí to dělá takovým tím sympaticky neinvazivním způsobem. A jak tak zkoumal, neušlo mu, že mnohá zvířata v okamžiku odpočinku volí svoji polohu tak, aby osa jejich těla směřovala severojižním směrem. I udělal tedy se spoustou dobrovolníků výzkum, který se týkal nasměrování psích těl v okamžiku, kdy konají svou velkou potřebu. Kdo má psa, určitě souhlasí s tím, že pejsci si svoje místečko na kadění vyhledávají pečlivě a točí se dokolečka, než se konečně rozhodnou pro to nejvíc správné. No a zjistili, že v některé dny významná většina psů kadí v severijižním směru. A pak taky zjistili, že v některé dny ne.
Už slyším, jak spousta lidí řekne, že to nemá smysl, že psi prostě kadí, kde se jim zlíbí. Ne tak pan Hart. Porovnal dny, kdy se psi vymykali SJ tendencím a ouha! Zjistil, že to bez výjimky byly dny, kdy k naší planetě dorazila sluneční magnetická bouře.
Výsledkem je poznatek, že psi (stejně jako jiní živočichové) mají v sobě nějaký receptor, kterým zjištují, kde je sever a kde jih, nějaký kompas, který je nasměruje do toho správného směru.
Což znamená, že vnímají magnetické pole. No a za to dostal tu Ig Nobelovu cenu.
Celou dobu, co učím fyziku, říkám, že receptory na magnetismus my lidi nemáme. Ale co když to není pravda? Co když to v sobě máme taky? Když to mají psi, švábi, krávy, motýli, stromy i rostliny, proč bychom to neměli mít taky?
Pravda je, že to asi máme. Jen to už hrozně dlouho nepoužíváme. Určitě znáte lidi, kteří nikde nezabloudí, trefí všude, i v cizím městě přesně vědí, kterým směrem se dát, aby se dostali zpátky na místo, odkud vyšli. Nevědí jak to dokážou, přijde jim to automatické a přirozené. Vysoce pravděpodobnou možností, proč tomu tak je, je, že vnímají magnetické pole a dokážou nějakým šestým smyslem zakreslovat svou okamžitou polohu do pomyslné mapy, takže hned vědí, kterým směrem se dát. Problém je, že v našich městech je spoustavedení elektřiny, rádiových vln a mikrovln, tzv. elektromagnetický smog, a to poněkud znemožňuje, abychom se dokázali na svůj šestý smysl spolehnout.
Vývoj nám toho hodně dal, ale taky hodně vzal. Ztratili jsme schopnosti, které si dnes už ani nedokážeme představit a tak tvrdíme, že jsme je nikdy ani neměli. Potřebujeme GPS, abychom věděli, kde jsme. Potřebujeme psychology, abychom věděli, kdo jsme. Potřebujeme telefony, přitom kdoví, jestli jsme kdysi dávno neuměli přenášet myšlenky na dálku bez nich... Otázky s pokračujícím vědeckým výzkumem neubývají, spíš přibývají. Co se tak aspoň někdy spolehnout na své pocity a intuici?
...
Mimochodem pokud by někoho zajímalo, co znamená Ig Nobelova cena, tak je to trochu Cimrmanovské. Je to cena, nazvaná podle nikdy nenarozeného bratra Alfreda Nobela, Ignáce... Mlčící

Srdce z kovu

21. listopadu 2016 v 15:20 | kongamato |  Téma týdne
Srdce ze zlata mít každý nemůže.
Někdo je má z platiny.
Někdo z chromu.
Další ze železa.
Každé to srdce je jako srdce zvonu - zvoní svým tónem, jedinečným, který je neopakovatelný a nezaměnitelný s jiným srdcem.
Ale jeden tón je málo. Teprve když naše srdce zní dohromady s jiným, je slyšet píseň. Některé písně jsou tiché, jiné hlasité, někdy to spolu ladí, jindy zní falešně.
A ten souzvuk, souznění a soulad, to je to, oč bychom měli usilovat.
Žádné falešné tóny.

Kouzla jako tabu

17. listopadu 2016 v 22:47 | kongamato |  Téma týdne
Tak jsem byla v kině na dlouho očekávaném filmu Fantastická zvířata a kde je najít.
Takže pozor, budou spoilery! Ale ne moc.
Nicméně nebudu psát o tom filmu, ikdyž jsem opravdu plná dojmů a chce se mi o něm mluvit.
Jen jsem při sledování kouzelnického světa ve světě lidí opět pocítila lítost, že je to jen film. A říkala jsem si, jaké by to bylo, kdyby opravdu existoval svět kouzelníků, kteří se umí přemísťovat, s hůlkou to umí opravdu dokonale a štrůdl upečou během pár vteřin jen tak ve vzduchu Usmívající se .
Ano, bylo by to skvělé. Ovšem za předpokladu, že bych byla kouzelník. Ve světě, kdy by vedle sebe existovali kouzelníci a lidé, by jasně kouzelníci měli navrch - kouzla by za ně vyřešila nejeden problém. A netrvalo by dlouho a z lidí by se stala taková méněcenná odnož. Což by lidi ale dost špatně nesli, že.
Nevymyslela to ta paní Rowlingová špatně, že se kouzelníci skrývají. Kdyby se totiž neskrývali, dopadlo by to špatně. Na straně kouzelníků jsou kouzla, na straně lidí to, že je jich jak s*aček. Případný střet by měl dost možná nejistého vítěze.
A zřejmě proto jsou kouzla v lidské společnosti odjakživa tabu. Každý, kdo se odlišoval a ovládal znalosti, které většina neměla, byl v minulosti označen za čarodějníka a čarodějnici a umučen, upálen nebo usmrcen jiným způsobem. Kdo by se tomu nechal vystavit dobrovolně?
Příběh ve Fantastických zvířatech má teda dost reálný základ.. Pokud na něj půjdete, užijte si ho!

Tabu

14. listopadu 2016 v 17:04 | kongamato |  Téma týdne
Tabu.
Něco, o čem se ve slušné společnosti nemluví.
Co mě se týče, mělo by být tabu u oběda mluvit o problémech s vyměšováním, na svatbě rozebírat nevěry a rozvody známých, při první návštěvě narozeného dítěte vyprávět novopečeným rodičům historky o tom, jak je dnešní mládež zkažená a člověku, který se vyhrabal z těžké nemoci předkládat statistická fakta o tom, kolik lidí ročně zemře na rakovinu. Slova mají totiž příliš velkou sílu, můžou působit jako jed a otrávit mysl člověka, který ze všeho nejvíc potřebuje povzbuzení a naději (a u toho oběda je vhodnější povzbudit chuť na jídlo a ne na zvracení).
Zrovna tak nepovažuji za úplně vhodné, aby rodiče před dětmi rozebírali sexuální praktiky ani se vzájemně obviňovali a častovali se různými nepříliš lichotivými tituly.
Takových dobrých tabu se najde víc. Tabu je staré jako lidská společnost, takže asi k něčemu někdy bude.
Ale nic se nemá přehánět.
Zvlášť mě štve, když o tom, co bude tabu a co ne, rozhoduje "někdo nahoře". Jakékoli téma, o kterém "ti nahoře" nemajíchuť diskutovat, se označí za tabu. Rozdělování odměn? Tabu. Odlišný názor? Tabu. Nepohodlné otázky? Tabu. Neoficiální názory? Tabu.. atd atd.
Co mě ale mrzí ještě víc, je to, že mezi tabu se dostala ochrana přírody. Každý, kdo o ní mluví a chce jednat šetrně k přírodě, je většinou společnosti označen za extremistu, "zelenýho" a v nejlepším případě se dočká otráveného pohledu a úšklebku. A bohužel mám z první ruky to, že se k tomuto problému staví stejně i ti, na jejichž bedrech bude řešení ležet nejvíc - současná mládež.
Ale nikdy se kaše nejí tak horká, jak se uvaří, a tak doufám, že ten přezíravý postoj k ochraně přírody nebo třídění odpadů je u většiny jen póza. Takže v tomto případě se ve svých hodinách ekologie snažím nabourat tabu ze všech sil. Tak mi držte palce Mrkající.

Odkazy

8. listopadu 2016 v 20:13 | kongamato
Chtěla jsem tyto odkazy dát do předchozího článku, ale jsem hlava děravá, takže přidávám až teď. Všechny zmiňované zdroje obsahují mnohem víc zajímavých informací, než ty, které jsem zmínila, takže pokud budete mít čas a chuť, vřele doporučuju jejich zhlédnutí.
Je s námi konec? najdete na https://www.seberizeni.cz/je-s-nami-konec/
Rozhovor s Janem hnízdilem zde: http://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zprava/jan-hnizdil-telo-nema-jinou-moznost-jak-s-nami-komunikovat-nez-telesnou-bolesti-nebo-strachem--1553131
Herbář je k vidění tady: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10614805433-herbar/216522160050006-budoucnost-je-dobra/
A mimochodem jsem ten den ještě viděla film Den, kdy se zastavila Země, který je mnohem lepší, než podle názvu vypadá a tematicky se do mého seznamu hodí víc než dost...

Jak to dopadne?

6. listopadu 2016 v 21:26 | kongamato |  Téma týdne
Inferno.
Je s námi konec?
Jan Hnízdil: Tělo nemá jinou možnost, jak s námi komunikovat, než tělesnou bolestí nebo strachem
Herbář: Budoucnost je dobrá.
...
Možná se divíte, co všechna tahle hesla mají společného.
První je knížka od Dana Browna o Robertu Langdonovi a taky nový film s Tomem Hanksem.
Druhé je dokument National Geografic, kde Leonardo DiCaprio odhaluje problémy klimatických změn na Zemi.
Třetí je článek, který dala na FB moje kamarádka.
Čtvrté je dnešní díl Herbáře, na který jsem koukala u žehlení.
...
Pořád nejsou vidět souvislosti, že.
Inferno :
"Pokud byste měli knoflík, kterým byste vyhladili náhodnou polovinu lidstva a věděli byste, že pokud ho nestisknete, do 100 let vyhyne lidstvo jako celek, stiskli byste ho?"
Je s námi konec?:
"Změna klimatu je reálná, je to obrovské nebezpečí. Nesmíme zahálet. Neberme tuto planetu jako samozřejmost..."
Jan Hnízdil:
"Až porazíte poslední strom, až otrávíte poslední potok, až vylovíte poslední rybu, tak zjistíte, že peněz se nenajíte."
Herbář:
Nabíjecí stanice u Humpolce pro elektromobily - úbytek ledovců o kilometry krychlové - gril na sluneční záření - "Budoucnost je dobrá.."
Teď už se asi rýsuje souvislost, když jsem uvedla stěžejní myšlenky těchto filmů, pořadu a článku.
Proč o nich píšu?
Protože jsem se s nimi (asi podle zákonu přitažlivosti) setkala během posledního týdne, aniž bych se snažila, aniž bych něco zadala do vyhledávače. Knížku jsem si půjčila v knihovně, film jsem viděla v kině, dokument s DiCapriem byl na FB na zdi, stejně tak rozhovor s propagátorem celostní medicíny Janem Hnízdilem, a Herbář byl prostě v televizi když jsem žehlila. Všechno se pořád točí okolo stejného tématu - budoucnost planety, nebo spíš budoucnost nás - lidí.
Máme vůbec nějakou? S tím, jak zacházíme s přírodou, s tím, jak hromadíme odpadky, jak otravujeme vlastní vzduch, zemi i vodu, s tím, jak se stavíme k ekologickým organizacím, jak volíme politiky, kteří nás uklidňují, že se nic neděje, ikdyž v hloubi duše moc dobře víme, že se děje..
Jsem pozitivní člověk. A snažím se- opravdu se snažím - vytvořit si svými myšlenkami svůj vlastní svět, který je dobrý, jehož budoucnost je dobrá.. Ale nějak přestávám věřit v budoucnost současného světa. A je mi to líto, protože náš svět je překrásný a kouzelný a jedinečný a každý člověk v něm má podle mě nezastupitelnou hodnotu. Ale bohužel mám pocit, že velkému procentu lidí to líto není, je jim to lhostejné a odmítají o takových tématech nejen mluvit, ale i přemýšlet..
...
Možná nechápete, proč je tento článek přiřazen k tématu Kdyby se dějiny odehrály jinak. Ale je tu správně, protože to je to, co bych si přála. Aby se dějiny odehrály jinak. Abychom tu měli čistý vzduch, krásné lesy, vody plné ryb a oblohu plnou ptáků, aby chom mohli svým dětem a vnoučatům ukazovat krásu naší Země a užívat si plnými doušky našich životů, aniž bychom ničili všechno okolo sebe a hlavně to, co tady ještě ani není - naši budoucnost. Chci, aby se dějiny změnily tak, aby naše budoucnost byla jako ve filmu Tomorrowland - krásná..