Prosinec 2016

Rozhodnutí

27. prosince 2016 v 19:23 | kongamato |  Téma týdne
Rozhodnutí.
Je těžké se rozhodnout, když víte, že cokoli uděláte, tak přinese svoje důsledky. Je těžké ty důsledky snášet a vědět, že kdybyste se rozhodli jinak, bylo by dnes jiné úplně všechno.
Myslím si, že každý to zná, takové to přehrávání v hlavě, kdy situaci, která se nám zrovna nepovedla, si představujeme znova a znova a říkáme si, co jsme měli říct, co jsme měli udělat, abychom se TEĎ cítili líp, jak jsme mu (jí) to měli natřít, jak jsme ho (ji) měli usadit..
Učinila jsem v životě mnohá rozhodnutí, na která nejsem pyšná. Ať už z mladické nerozvážnosti, hlouposti, donucení či obyčejné sobeckosti. Ale ani to nejbolestnější z nich bych nezměnila, protože ta rozhodnutí utvořila mou současnost, můj život, mou rodinu, a věřím, že žádné z nich nebylo náhodné z hlediska věčnosti.
Každé naše rozhodnutí má svůj smysl.
Každé spustí lavinu jiných událostí a přinese jiné okamžiky a skutky, které nás vedou zase k dalším rozhodnutím.
Nejlíp to asi shrne závěrečná řeč Sonmi 451 z mého milovaného filmu Atlas mraků:

"Nesmrtelnost našich životů spočívá v našich slovech a činech. Jejich důsledky nás přesahují a přetrvávají věčně. Naše životy nepatří jen nám. Od kolébky až k hrobu jsou provázány s ostatními, předky i současníky. Každým naším zločinem i laskavostí vytváříme naši budoucnost."

Amen.

Jak to vlastně je?

21. prosince 2016 v 11:08 | kongamato |  Téma týdne
Když umře někdo blízký, bolí to.
Když někomu, koho máte rádi, umře někdo blízký, bolí to taky.
Pomoct tomu, kdo trpí ztrátou, je pro okolí hrozně těžká. Cokoli, co řeknete, cokoli uděláte, nemá tu moc zmírnit zármutek.
Se smrtí nikdo nepočítá.
Přitom je to ta jediná věc, kterou si můžeme být jistí - každý z nás ji jednou potká.
A přesto na ni nikdo není připraven. A nikdo se na ni připravit nedokáže, hlavně když potká blízkou osobu.
Jediné, co pomůže, je čas.
Všechno ostatní se míjí účinkem. Všechny ty řeči, že to přejde, že už je mu (jí) líp, že se "na druhém břehu" zase setkáte, jsou tak akorát k naštvání a jediné, co člověk v tu chvíli chce, je zalízt někam, kde mu dají všichni pokoj. Smrt jsou jen dveře? Návrat do oceánu Veškeré energie? Setkání se svou prvotní podstatou a nekonečnou svobodou bez omezení fyzického těla? Kecy k uklidnění...?
A nebo je to všechno pravda?

Jako zvířata..

12. prosince 2016 v 23:03 | kongamato |  Téma týdne
Zvířata jsou krásná.
Silná a energií nabitá těla.
Bystré smysly.
Rychlé reakce.
Vnímání světa tak, jak my ho vnímat nedokážeme.
Tohle všechno mají. A my, lidi, většinou ne.
Ale to důležitější, co bychom od zvířat měli převzít, je jejich bezprostřednost.
Cokoliv dělají, dělají to naplno. Nestarají se o to, co si o jejich konání myslí ostatní. Běhají, krmí se, loví a odpočívají tak, jak jim je přirozené. Nebojí se, že jim nerostou rohy podle nejnovější módy ani že barva jejich srsti není dostatečně sytá. Dokonce je ani nezajímá názor druhých zvířat na jejich kopyta ani drápy.
Když si hrají, nehledí na to, že si rozhodí srst a zašpiní tlapky od bláta.
Jsou sví za každých okolností a na jedno můžete vzít jed - když to vypadá, že vás milují, je to opravdu tak.
Přála bych si, aby každý z nás měl aspoň pro tyhle vlastnosti o trochu víc zvířete v srdci. Přála bych si, abychom se aspoň trochu víc chovali JAKO ZVÍŘATA.

Co mi změnilo život?

5. prosince 2016 v 17:39 | kongamato |  Téma týdne
Jsem jedináček.
Jedináčci jsou rozmazlení, sobečtí a neznají takovou tu sourozeneckou loajalitu. Podle toho se takový jedináček snadno poznal. Aspoň tedy za mých dětských let. A protože NIKDO nechce být považovaný za rozmazleného, sobeckého a opečovávaného jedináčka, celé dětství jsem se snažila, aby to na mě nikdo nepoznal. Většinou úspěšně.
Nicméně - jsi, kdo jsi, a tak jsem v hloubi duše zůstala stále jedináčkem, který je rád sám, protože to přece zná celý život, neschopným se dělit o pozornost milované osoby (rodiče jsem měla plně pro sebe), trochu rozmazleným (když něco chci, chci to hned) a trochu zahleděným sám do sebe.
A taky sobeckým, protože jsem nebyla schopná upřednostnit ničí zájmy před těmi svými.
A pak se stalo něco, co mě změnilo. Stalo se to v jednom krátkém okamžiku, ale ta změna trvá po celý můj život.
Jedné studené únorové noci jsem se stala maminkou mého prvního syna.
A kdo má dítě, tak potvrdí, že sobectví, rozmazlenost a zahleděnost do sebe jdou v tu chvíli stranou, protože jediné, na čem záleží je, aby se ten trpaslíček ve vaší náruči měl dobře. Ale protože jsem nechtěla, aby můj synáček byl taky rozmazlený jedináček, pořídila jsem mu v průběhu let ještě další čtyři sourozence.
Jestli jsou za to rádi nebo ne, to nevím, vždyť dědili po sobě oblečení i hračky, na škole je předcházela pověst jejich starších sourozenců, nemohli mít vždycky to, co chtěli ani jet tam, kam chtěli, o samostatném pokojíčku si mohli nechat jen zdát a mnohdy se stalo, že jsem na ty starší neměla tolik času, kolik bych chtěla. Jedno ale vím určitě - moje děti ze mě vychovaly toho člověka, kterým jsem. A za to jim děkuji, protože jsem díky nim zažila nádherné roky a získala zážitky a zkušenosti, které se jinak získat nedají.
Díky nim jsem lepším člověkem.