Únor 2017

Opojná moc

24. února 2017 v 21:33 | kongamato |  Téma týdne
Život je krásný.
Je krásný každý den, kdy se probudíme a jsme zdraví a máme okolo sebe lidi, které máme rádi.
Je krásný, když jsme naplnění svým způsobem života, protože naplnění v nás vzbuzuje pocit klidného a jaksi neutuchajícího štěstí.
Je krásný, když milujeme a jsme milováni.
Přesto jsou lidé, kterým to nestačí.
Snaží se najít klid v sobě tím, že nutí okolí, aby jednalo podle nich. Snaží se ovládat své děti, partnery nebo podřízené, snaží se pomocí ovládání cizích životů uspořádat ten svůj. Iluze toho, že se jim to daří, je omamující, opojná a vzbuzuje závislost větší než jakákoliv droga. A tak utahují šrouby stále víc a víc.
Možná je to tím, že jim chybí některý z těch tří bodů nahoře.
Je fajn si vysvětlit, proč jsou někteří manipulátoři a "ovladači" tak nesnesitelní.
Ještě by bylo fajn, kdyby mě jejich chování přestalo vytáčet a rozčilovat...

Konec cesty...

9. února 2017 v 13:10 | kongamato |  Téma týdne
Nedávno uplynulo třicet let ode dne, kdy jsem se stala poprvé maminkou. Když jsem se toho dne vzbudila, věděla jsem, že se už navždycky můj život změní a nic nebude takové, jako dřív. Ten den jsem došla na konec své cesty jako dívka a nastoupila jusem na novou cestu jako žena.
Ta cesta je dlouhá, klikatá, někdy trnitá, jindy hladká, někdy veselá a někdy smutná. Jsou chvíle, kdy se vleče a chvíle, kdy mi ubíhá pod nohama jako nic.
Jdu po ní pořád dál a časem se mění - něco na ní skončilo a něco nového začalo, v podstatě je teď tak jiná a odlišná od té, na kterou jsem vstoupila tím, že jsem porodila dítě, že občas váhám, jestli je to pořád ta moje cesta, ale je, je to ona, jen se mění - stejně, jako se s plynutím času měním já.
Často přemýšlím nad tím, kdy a kde ta cesta skončí. A necítím strach, spíš zvědavost a trochu nervozity, protože mám takový pocit, že ta cesta neskončí nikdy. Jen se přemění stejně plynule, jako jsem se z dívky stala ženou.
Naše cesty jsou nekonečné, jen mění svou podobu.
Žádný konec cesty není...

Všechno je jen iluze (?)

1. února 2017 v 23:01 | kongamato |  Téma týdne
Vzpomínám si na jeden filozofický směr - nevím ale už, jak se jmenuje - který tvrdí, že celý svět okolo nás je pouze v našich myšlenkách. Učili jsme se o něm na gymnáziu, když mi bylo asi 17.
No tenkrát to vypadalo jako dost nesmysl.
Ale když se na to dívám z dnešního pohledu - není to skutečně tak?
Už jsem tady několikrát psala o tom, že věřím, že si vytváříme každý svůj vlastní svět. Tvoříme ho svými myšlenkami, svými skutky, svými touhami. Přitahujeme si do svého světa lidi, kteří nám mají pomoci něco pochopit nebo zažít, lidi, kteří nám mají přinést něco dobrého nebo něco zlého..
A ti lidé, kteří nás v našem vlastním světě provázejí, mohou být pouhou iluzí. Většinou, když potkáme někoho zajímavého, někoho, kdo se nám líbí, vidíme ho jinak, než jaký je ve skutečnosti. Pokřivujeme jeho obraz svým očekáváním a svými potřebami. Chceme ho vidět takového, jakého si ho přejeme mít. Nemilujeme skutečného člověka, milujeme iluzi, kterou jsme si sami vytvořili ve svých myšlenkách.
Všechna nešťastná rána, probrečené noci a zlomená srdce mají jednoduchou příčinu - snažíme se skutečného člověka, který žije vedle nás, vecpat do obrazu, který bychom chtěli vidět, místo toho, abychom ho milovali pro to, jaký opravdu je..
Ale to, jaký je, je v podstatě taky iluze, protože vidíme, jaký je, jen když jsme s ním, nevíme, jak se chová s kamarády nebo s jinými lidmi, které ani neznáme...
Rčení "mít o něčem iluze" navozuje představu naivního snílka, který nechce vidět skutečnost.
Skutečnost (nebo jen iluze?) je ale taková, že není nikdo, kdo by si občas iluze nedělal. Dost možná nejvíc si iluze děláme sami o sobě..