Březen 2017

Ať zkouší

30. března 2017 v 23:20 | kongamato |  Téma týdne
Zkouška ohněm.
Zkouška, ze které vyjdeme silnější, lepší, sice popálení, ale zkušenější a svým způsobem čistější než dřív.
Třeba souboj s drakem.
Nebo přežití pracovního týdne ve školství před čtvrtletím bez ztráty duševního zdraví.
Škola je zvláštní místo.
Po žácích se chce, aby se něco naučili.
Po učitelích se chce, aby je k tomu přiměli.
Všichni se tváří, že to je hlavní úkol školství, ale pravdou je, že ve skutečnosti se po učitelích chce jediné - aby měli v pořádku papíry.
Jakmile je papírově všechno v pořádku, pak se může na škole dít v podstatě cokoliv (a tím myslím opravdu cokoliv), ale škola je vzorná.
Někdy se rouhám a říkám si, že bych snad raději bojovala s tím drakem než vypsat ty tuny lejster. No rozhodně bych se u toho trápila kratší dobu, protože by to vzalo rychlý konec. Se mnou myslím.
Ale draci nejsou a tak lítám po škole, sháním podpisy, vyplňuju kolonky a vypisuju nesmysly, mezitím si vyslechnu několik "povzbudivých" výtek od nadřízené a jen tak mimochodem stihnu odučit šest hodin (chvíle opravdového odpočinku), abych se na konci dne dozvěděla, že jsem něco udělala špatně a že si to se mnou paní ředitelka vyřídí...
Zlatí draci..
No, ale nicméně, po čtyřech dnech takovýchto stresů jsem nepropadla alkoholu ani tišícím medikamentům, ani jsem neskončila v cele předběžného zadržení za použití zbraně na pracovišti a dokonce jsem ani nezešedivěla (ikdyž za to možná může permanentní barva). Takže dnes večer na konci mého pracovního týdne, se cítím silnější, protože jsem to přežila bez úhony. Já vím, je teprve čtvrtek, ale zítra, zítra se nepracuje. Zítra se budu dále vzdělávat na semináři o energetice budoucnosti, a pak už je (huráá!) víkend.
Má zkouška ohněm skončila.
A v pondělí začíná další, protože k nám nastupuje Česká školní inspekce...
No jen ať zkouší.. My se nedáme Mrkající

Hrdinové dnešní doby

24. března 2017 v 13:08 | kongamato |  Téma týdne
Žijeme v místě, kde nejsou války. Takže jacípak hrdinové?
Ale omyl. Všude okolo jsou hrdinové. Jsou to hrdinové všedního dne. Ti, kteří ráno vstanou a bojují s nepříznivým osudem, s nemocí svou anebo někoho blízkého, s materiálním nedostatkem nebo depresí. Je jich mnoho.
Ale největšími hrdiny ze všech jsou pro mě rodiče.
Takoví rodiče, kteří bez ohledu na své pohodlí denně pečují o své děti. Denně pro ně připravují jídlo, hrají si s nimi, čtou jim, vyprávějí a prostě se jim věnují. Mít dítě bylo jejich rozhodnutí a oni se k němu postavili čelem. A kromě veškeré péče a starostlivosti v sobě najdou ještě tolik sil, aby toho človíčka, kterého milují ze všeho nejvíc na světě, ještě vychovávali. Aby mu nedovolili všechno, na co si vzpomene, aby ho naučili jak se správně a slušně chovat a to vše za cenu toho, že před svými ratolestmi budou vypadat jako tyrani nebo prudiči.
V dnešní době se upřednostňuje tolerantní výchova. Bohužel se za toleranci někdy schová nezájem rodiče a pohodlnost. Když dítě chce být na počítači, tak ať je - mám klid pro sebe. A navenek to vypadá, že je rodič tolerantní. Kdo si myslí, že dítě tento přístup ocení, je na omylu. Jako učitelka se dozvím denně tolik nepěkného o rodičích svých žáků, že by se mnozí z nich nestačili divit.
A proto ty pravé rodiče považuju za hrdiny. Těch totiž zase tak moc není.

Když nám z oblohy zmizí Slunce

16. března 2017 v 7:52 | kongamato |  Téma týdne
Když někomu zemře milovaný partner nebo dítě, zdá se, jakoby se svět zatáhl a Slunce už nikdy nemělo vyjít. Není žádná radost, žádný paprsek naděje.
Naštěstí to neznám z vlastní zkušenosti, bohužel znám lidi, kteří touto zkušeností prošli.
A všichni ti lidé nesli tuto hrůznou událost špatně, ale jak už to na světě chodí, každý den na ně byly kladeny nějaké požadavky, museli něco zařídit, něco udělat a jak čas plynul, rána v srdci se sice nikdy nezhojila, ale jejich životy se postupně vrátily do normálu.
Po dlouhé době jim Slunce zase vyšlo.
Říkám si vždycky, proč se rozčiluju, proč vidím něco tragicky, když se mi nestalo nic zase tak hrozného ve srovnání s výše uvedeným příkladem. Slunce zmizí z oblohy každý den, aby se zase další den objevilo. Stačí jen počkat.
Ale protože jsem fyzik, musím zmínit i to, kdyby Slunce zmizelo z oblohy skutečně. A potěšující je, že kdyby se to stalo, tak to neznamená konec života na Zemi - ne nezbytně. Akorát tedy to nebude život , jaký známe my lidi. Ale i tak se mi to zdá být pozitivní zjištění :)
Pokud vás zajímá tato varianta, koukněte na video od Vsauce.
https://videacesky.cz/video/vsauce-co-kdyby-zmizelo-slunc

Quo vadis?

6. března 2017 v 23:20 | kongamato |  Téma týdne
Kam kráčíš světe?
Nebo spíš lidská společnosti?
Při všech těch hrůzách, o kterých se dnes a denně dozvídáme z novin, televize a internetu, mě tahle otázka často napadá. Asi nejsem jediná, koho na to napadne jediná odpověď - Že to jde všechno do s*aček.
Ale možná je to jinak. Možná všechny tyhle zprávy jsou tady proto, aby v nás vzbudily pocit beznaděje, pocit, že je všechno pokaženo tak, že to nejde napravit a lepší teda bude se vůbec nesnažit a raději si dát pivo nebo deset.
Protože přece pivo sice žádný problém nevyřeší, ale voda taky ne, že.
Tuhle náladu ale nechci.
Když si dám práci, můžu najít denně spoustu informací o tom, co lidi dokážou dobrého,od záchrany toulavého psa po vynález léku na smrtelnou nemoc.
Nechci tím říct, že je všechno zalité sluncem a smyslem života je infantilně se rozplývat nad roztomilým koťátkem. Chci tím říct, že existuje rovnováha. Tak, jak nás obklopuje to špatné, tak nás taky obklopuje to dobré. A tak to bylo v celé historii lidstva, takže nemá smysl si idealizovat minulé věky a stěžovat si na poměry dnes.
Místo toho bychom si měli tu otázku položit sami sobě. Protože to můžeme ovlivnit, můžeme napravit naše kroky a jít správným směrem. Stačí jen maličkost - chtít...

Hranice mezi sněním a bděním

1. března 2017 v 15:57 | kongamato |  Téma týdne
Jak usínáte?
Já poznám, že usínám, když se mi začnou zdát sny.
Ležím, cítím, jak se mého těla zmocňuje malátnost a najednou slyším zvuky, vidím věci, leknu se - aha, byl to sen, to znamená, že už jsem usínala. V tu chvíli nepoznám, jestli to, co slyším a vnímám, je skutečné nebo ne. Až když se plně proberu a vidím tu realitu okolo mě, teprve tehdy pochopím, že to předtím byl sen.
Ale je to doopravdy tak? Ve snech se nám zdají věci taky tak stejně reálné jako jsou za dne. Máme tam starosti, prožíváme radost i bolest, dokonce i smrt... Někde jsem slyšela názor, že když si myslíme, že jsme vzhůru, tak je to jen sen a skutečnost je právě to, co se nám "zdá". Co když je to skutečně tak?
Nedokážu se rozhodnout, jestli by to bylo možné nebo ne. Faktem je, že je u mě hranice mezi snem a skutečností tak mizivá, že někdy ještě sním, ale už vnímám to, že ležím, někdy, když mám lítací sen, se výška mého letu postupně snižuje, a let se stává těžším a těžším, až se opět ploužím po zemi a cítím všechnu tu tíhu, kterou jsem předtím tak lehce odhodila...A přechod mezi touto fází a pocitem vědomí, že jsem vzhůru a v posteli, je tak nepostřehnutelný, že se mi občas stane, že až o několik hodin později zjistím, že to, co jsem považovala za skutečnost, se mi vlastně jen zdálo...
Když usínám, vstupuju do jiného světa a připadám si, že někdo točí ruletou, jen místo přihrádek na kuličku jsou tam dveře do různých světů a já nikdy nevím, jaké se u mě zastaví...
Jak to máte vy?