Červen 2017

Strachy

26. června 2017 v 22:38 | kongamato |  Téma týdne
Pokaždé když mám někam jít, nechce se mi.
Chce se mi zůstat doma, v bezpečí.
Tam venku se může stát něco. Cokoliv. A protože budoucnost nikdo nezná, nevím co to bude a trochu se bojím.
Jedna má část se chce zavrtat do své ulity a zůstat tam.
Ale druhá, druhá chce objevovat. Chce poznávat nové věci, nové lidi, nové pocity. Chce vidět to, co ještě neviděla.
Často nám podobné strachy brání prožívat naplno své životy. Bojíme se risknout a vykročit do neznáma. Bojíme se natáhnout ruku a dotknout se neznámého. Bojíme se oslovit cizí světy.
A přitom možná právě tam, kde to neznáme, na nás čeká něco krásného a kouzelného. Kde jinde by to bylo, když to nemůžeme najít v teplíčku a pohodlí svých nor?
Hrozně mě oslovil jeden citát, který říká:
Chceš li zažít něco, cos ještě nezažil, musíš dělat věci, které jsi ještě nedělal.
Šlápnout do neznáma, do prázdna, tam kde to neznám, vzbuzuje hrůzu, ale taky opojné vzrušení a omračující nadšení. Jako když skočíš z útesu a křičíš strachy, ale i radostí z letu. A to stojí za trochu strachu.
Pokud se teda nezabiješ...

Nevzdám se...

21. června 2017 v 9:13 | kongamato |  Téma týdne
Jak jsem už v dřívějších článcích avízovala, hodlám cestovat. Ne moc, ne pořád, ale aspoň občas, jak to dovolená a finance umožní, chci cítit vůni dálek, chuť slaného vzduchu na jazyku a poznat nová místa, nové lidi, nové zážitky..
Právě jsem se totiž vrátila z Itálie. Tentokrát jsme navštívili Řím a Pompeje s Neapolí. Ale o tom až jindy. Můj partner se mnou zálibu v cestování nesdílí, a tak zůstává doma a nechá se sžírat steskem a možná je i trochu ublížený, že jsem prostě odjela a ho tam nechala. Nicméně on by takové martýrium nikdy dobrovolně nepodstoupil, takže je to pokaždé stejné - já jsem smutná, že nejede se mnou, on je smutný, že já někam jedu, a ikdyž se máme velmi rádi, pár dní po mé dovolené to trochu mezi námi skřípe.
To mě vážně mrzí.
Ale.
Stejně tak, jako já po něm nechci, aby se vzdal pohodlí domova a trmácel se za mnou po ulicích a uličkách, objevoval kavárničky a památky, spal na sedačce autobusu a trpěl občas hladem a žízní a únavou (protože to za to stojííí!!!), nemůže po mně on chtít, abych se vzdala nádherného pocitu štěstí a energie, který se mi vždy vlije do žil, když objevuju nové věci, nová místa, nové lidi...
Nemůže chtít, abych se vzdala své svobody a touhy. Protože kdybych to udělala, nebyla bych to já. A on by neměl koho milovat.
On to naštěstí ví. A taky ví, že se toho nikdy nevzdám...

Tančit? Ne, zpívat!

13. června 2017 v 22:28 | kongamato |  Téma týdne
Pamatuju si z dětství na pohádku o 12 princeznách, které byly zakleté. Každou noc zmizely na místo, kde tančily až do rána a tančily tak moc, až prošlapaly střevíce a potom celý den prospaly, aby v noci znovu vstaly a odpluly na člunech do tajemného zámku protančit celou noc.
A už tenkrát jsem si říkala, jak to musí být strašné, tančit celou noc!!
Ano, samozřejmě - tančit čerstvě zamilovaná až do rána zavání silně romantickým zážitkem, ale kupodivu mě to nikdy nelákalo.
Ale kdyby mi někdo nabídl, abych s ním až do rána zpívala, to by bylo něco jiného!
Zpívávali jsme s kamarády kdysi karaoke. Ve sklepní místnosti, na zeď jsme promítali texty a zpívali jsme do mikrofonu až do rána nebo dokud jsme neztratili hlas.
Zpívat je nádherné. Ve zpěvu jsou emoce, zpěv je hlasem našeho srdce, které je šťastné nebo smutné..
Hlasy našich srdcí nikdy nezní falešně. Falešně to zní, jenom když v tom srdce není.

Barefoot 2

9. června 2017 v 21:54 | kongamato |  Téma týdne
Po mém prvním pokusu o barefoot jsem delší dobu neměla možnost (a ani odvahu :) ) znovu zout boty a šlapat bosky.
Ale když jsem se k tomu dostala, udělala jsem typickou chybu začátečníka - po prvních skoro 4 km po přírodním terénu jsem se vydala na asi 8 km trasu, bohužel po asfaltce, a prostě jsem to přehnala.
Mezistanice byla přívětivá výletní restaurace, kde si moje rozmazlené nožičky odpočinuly a libovaly si, jaké příjemné masáže se jim dostalo. Cítila jsem se výborně a to mě utvrdilo v tom, že je to parádní nápad, jít bosky i zpátky.
Sluníčko ale připalovalo a asfalt byl horký. A tak jsem chtě nechtě obula sandále a dobelhala se domů. Dobelhala proto, že jsem si na patě ušlapala puchýř.
Na patě puchýř, druhou nohu jsem si namohla, no došla jsem se zatnutými zuby a první moje poskoky (protože chodit fakt nešlo) směřovaly k lavoru s chladivou koupelí a pak na gauč do polohy ležmo.
Bohužel, čekalo mě ještě vaření na druhý den a tak jsem musela gaučík opustit a dát se do práce.
Jenže mezitím se puchýř nějak zvětšil, když jsem se na něj krkolomně koukala, nevěděla jsem, jestli je to puchýř nebo jestli mi tam roste nová noha, a tak jsem po kuchyni skákala jako chromá koza.
Druhý den jsem se dozvěděla od kamarádek, že jak jsem stará, tak jsem hloupá a bosky se chodí jen po louce a ne po asfaltu.
Je to ale pravda? Lidi přece odjakživa chodili bosky. A ne, neměli silnice, ale chodili i po skalách a po písku a troufám si tvrdit, že plochýma nohama a propadlou klenbou asi netrpěli.
Od malička slýchám, jak je důležitá pevná obuv. Ale ortopedi tvrdí, že většina populace má propadlou nožní klenbu. Tak jak to je?
Je správně chodit v botech? A nebo posilovat ochablé svaly chodidel bosou chůzí?
Na to si asi každý musí odpovědět sám. Já jsem druhý den ráno propíchla puchýř a obula boty.
Ale už mám nachystanou kůži a šitíčko. Budu si totiž šít svoje vlastní barefoot boty, a uvidí se!!!