Listopad 2017

Sraz po letech

26. listopadu 2017 v 11:25 | kongamato |  Téma týdne
Předem se omlouvám.
Dnešní článek vůbec nebude o základce. Bylo to tam fajn, milovala jsem ty lidi a někteří z nich jsou mí blízcí kamarádi dodnes. Ale nemám k tomu víc co říct. A tak jsem se nechtěla ani k tomuto tématu vyjadřovat. Ale včera, v sobotu večer, jsme měli sraz se spolužáky z gymplu. Po 31 letech ... K pláči!!! Nebo k smíchu? A tak jsem se rozhodla napsat o tom.
Sešlo se nás 13. Magické číslo. Z 30 nic moc teda. Ale zase aspoň těch 13, co tam přišlo, se dobře bavilo.
A ačkoliv už uplynula taková spousta let, viděla jsem zase ty holky a kluky z gympláckých lavic. Ale lepší v tom, že jsou těžší o zkušenosti ze života, těžší o děti, rodiny, zážitky z různých zaměstnání. Ta tíha je zbavila trošku rozletu, ale přidala nadhled, shovívavost a toleranci.
S radostí zjišťuju, že většina žije ve stejných manželstvích, do kterých vstupovali někteří už brzo po maturitě, že jsou úspěšní, ale ne nabubřelí, inspirují ostatní tím, že i v tomto věku se nebojí a studují "vejšku", někteří mají tituly před i za jménem, ale pořád jsou normální.. A hlavně, všichni vypadáme na ty roky strašně dobře!!!
Jediná věc, která mě nepotěšila, bylo zjištění, že chlápek, kterého občas potkávám při cestě z práce a vesele ho zdravím, rozhodně není můj spolužák Pepa, jak jsem si až do včerejška myslela...

Co je navždy?

12. listopadu 2017 v 19:31 | kongamato |  Téma týdne
Co je navždy?
Jsem požehnaná štěstenou, protože všichni mí blízcí jsou naživu a nestalo se jim nic, co se nedá vzít zpátky a je to navždy.
A z mého pohledu není v podstatě navždy nic, všechny vztahy se změní, všechna bolest přebolí, každá vášeň vychladne a nenávist otupí.
Až včera večer, když si ke mně přišla o pohlazení a pomazlení moje jednooká kočka, mi došla jedna věc. Mám ji 9 let, vzala jsem jsi ji tenkrát z útulku, když jí bylo 5 měsíců. Dali ji tam dohromady za cenu několika operací, silných dávek antibiotik a neskutečné obětavosti jejích opatrovnic, takže až na to, že jí chybělo oko, vypadala normálně.
Ale jen na pohled. Nevím, co zažila během prvních 4 měsíců svého života, ale ani celý zbytek jejího života, celých 9 let, co je u nás v bezpečí a teple domova, opečovávaná a milovaná, se nezbavila panického strachu z cizích lidí a hrůzy z venkovního prostoru. V létě letošního roku byla poprvé za celý svůj život na balkóně, který máme otevřený z kuchyně. Doposud vždy stála jen na prahu a koukala ven a při sebemenším pohybu se stáhla do bezpečí bytu.
A to mě dovedlo k myšlence, že možná v nás navždy něco dokáže přetrvat. Utrpení, prožité v dětství, ať kočičím, nebo lidském, zůstává v dané osůbce navždy..
To je zřejmě důvod, proč má v sobě každá bytost vloženou starostlivost a lásku ke všem maličkým. Důvod, proč je opatrovat a nedopustit, aby jim bylo ublíženo. Protože když se ublíží nevinnému, je to prohřešek proti řádu vesmíru. Křivda a strach setrvávají. Narušují duše, lámou osudy a pokřivují charaktery.
Každý by se měl snažit ochraňovat bezmocné a nevinné. Následky si totiž nesou navždy. A nebo aspoň až do smrti...


Život je boj...?

4. listopadu 2017 v 9:43 | kongamato |  Téma týdne
Když jsem byla malá, moje stará prababička často říkávala: "Život je boj.."
Nechápala jsem to. Jak moje malá stařičká prababička může bojovat? Byla jak věchýtek, každý by ji přece přepral!!
Když jsem vyrostla a narazila na úskalí dospělého života, kdy je člověk zrazován a zrazuje, je vystaven lhaní a pomluvám a sám někdy lže a pomlouvá, dělá věci, které nechce, aby někdo dělal mu, ale přesto se tomu tak děje, často jsem si vzpomněla na slova mé babičky a musela jsem jí tam nahoru vyslat zprávu, že už chápu, jak to myslela..
Život je boj a jestli chceme přežít, musíme bojovat. Každý den je soupeř, kterého musíme porazit.
Problém s tímto způsobem života je ten, že je nesmírně unavující.
A tak musely uplynout další dlouhé roky, než se mi v hlavě vylíhla myšlenka, že bojovat není vůbec třeba. Je třeba žít a prožívat svoje dny. Vítat je jako nové přátele, o kterých věřím, že mi přinesou něco nového a dobrého. A když ne, přijmout je jako posly, kteří nesou poučení.
Plout životem a přijímat ho s otevřenou myslí. Nebojovat s balvany, trčícími v proudu, ale poučit se ze srážek s nimi. Život je jako horská dráha - nahoru, dolů, vzhůru nohama. Tak je lepší nebojovat s ním, ale užívat si ho..
Jediné, za co je třeba bojovat, je LÁSKA.