Březen 2018

Ale lidi to chtějí..

31. března 2018 v 22:18 | kongamato |  Téma týdne
Nebudu se moc rozepisovat, protože tohle téma by zabralo spoustu času. Které téma? Ne ALE, ale PLASTY.
Vím to, že plasty jsou spjaty s našimi životy víc, než bychom si přáli. Nejdou ani v dohledné době nějak rozumně nahradit. A proto upozorňuju, že budu mluvit o jednorázových plastech, obalech zboží a potravin, které obsahují přidané složky (např. kov nebo různá barviva), díky kterým se nedají znovu zpracovat a končí proto na skládkách nebo ve spalovnách.
Každý, kdo třídí odpad, tak činí v dobré víře, že se vytříděný odpad znovu použije. Bohužel po návštěvě třídírny odpadů jsem s hrůzou zjistila, kolik plastu se vlastně recyklovat ani nedá. Abych byla konkrétní, díky tomu, že Čína, která donedávna plasty vykupovala, vyhlásila stop stav, celých 50 - 60% toho, co vyhodíte do žluté popelnice, se stejně už nevyužije.
Jak z toho ven? Napadlo mě jediné - nekupovat zboží v plastových obalech. Tlak spotřebitele na výrobce je jedinou pákou, která by mohla něco změnit. Ale..
Při nákupu v supermarketu procházím okolo zeleniny a ovoce a jediné, co není v igelitu, jsou změklá rajčata a svazečky ředkviček. Všechno ostatní je buď v plastovém pytlíku nebo v síťce, případně v krabičce a ještě v pytlíku. A tak si postěžuju prodavačce: "Proč vy máte všechnu zeleninu a ovoce v plastu?" Prodavačka pokrčí rameny a omluvným tónem odpoví: "To, co nebylo v obalu, lidi dávali stejně do mikrotenu. A ještě si stěžovali, že to, co je volně, není hygienicky zabaleno.. Tak to teď máme všechno v plastu."
No, tak takhle to teda je. Výrobce to měnit nebude, protože lidi to přece takhle chtějí.. Ale že nosí domů kromě zakoupeného zboží ještě skoro stejné množství odpadu v podobě nerozložitelných a nezpracovatelných jednorázových plastů, je jim jedno.
P.S. Dnes už byly v plastu i ty ředkvičky...

Vzpomínky

17. března 2018 v 20:50 | kongamato |  Téma týdne
Paní N. žije ve vzpomínkách. Důchod, na který se těšila, aby se mohla věnovat vnoučatům, jí nepřináší tolik radosti, jak čekala, a tak jediné okamžiky, kdy její obličej září štěstím, jsou ty, kdy mluvi o době, kdy její děti byly malé a ona byla mladá.
Je jisté, že jednou budeme staří všichni. A doba, kdy se něco dělo, kdy náš život byl plný zážitků a radostí, doba, kdy jsme byli mladí a plní života, bude zdrojem našich vzpomínek.
Nicméně za mě bych řekla, že lepší je něco nového plánovat a prožívat, než jen vzpominat. Pár roků navíc přece neznamená zůstat na místě a podlehnout stereotypu a zvyku.
Jednou možná budeme staří. Ale ani nemohoucnost těla by neměla ovládat náš život. Vzpomeňte na Hawkinga, který téměř celý život strávil na vozíku, odkázaný na pomoc přístrojů, ale nepodlehl a i přes svůj žalostný fyzický stav prožil neskutečně bohatý a plný život.
Jednou budeme staří určitě. A tak se starejme, aby až se to stane, abychom měli na co vzpomínat. Naše budoucí vzpomínky si tvoříme sami. Právě teď.

Život bez masky

10. března 2018 v 19:41 | kongamato |  Téma týdne
Zvíře, které nemá v přírodě mimikry, neboli maskování, dlouho nepřežije a stává se kořistí. Snad proto si neustále nasazujeme masky a schováváme se za ně.
Je jisté, že kvůli bezpečí, klidu nebo pohodlnosti je to často nejjednodušší řešení. Za maskou se pak skrývá někdo jiný - naše skutečné já. A tak za nudnou fasádou otrávené prodavačky může být dívka, toužící po tom, být femme fatale, za odtažitým pohledem strohé úřednice bosonohá víla, toužící tančit na louce při úplňku, nebo za zbrázděnou tváří kopáče dobrodruh a ženami obletovaný Indiana Jones.
Skutečné tváře se někdy nedopátráme...
Malé odbočení.
Včera jsem zašla na koncert. V plném H-clubu vystupovala moje oblíbená Trocha Klidu jako předskokan českého písničkáře, zpívajícího anglicky, Thoma Artwaye.
Trocha Klidu dostala prvních 45 minut diváky (teda hlavně divačky) pěkně do varu, klasicky se zpívalo, ječelo a tleskalo po každé písničce. Tak jako vždycky, naplnili Háčko energií a připravili půdu pro Thoma. Protože jsem přišla hlavně na Trochu Klidu, váhala jsem, jestli zůstanu, ale pak jsem se rozhodla, že ano. A dobře jsem udělala.
Není to sice styl, který vyhledávám, nicméně po několika písničkách jsem srdceryvné melancholii jeho zpěvu přišla na chuť. Působí tak bezbranně, až zranitelně, všechny jeho písničky jsou smutné, a ty které vypadají vesele (ty dvě rychlejší, které hrál), jsou taky smutné. Ale když zahrál svým stylem Dancing Queen od ABBY (nemám ráda ABBU, ale vůbec), bylo to poprvé, co se mi líbila.


Konec odbočky.
Právě na tom koncertě se mi znovu potvrdila síla živého vystoupení. Muzikanti na pódiu nechávají všechno. Odhazují obavy, svlékají svoje masky a vydávají všanc všechno, co v nich je. Odhalují až na dřeň svoje pocity a svoje touhy. A jsou přitom sami sebou, jsou tak ... ŽIVÍ...
A o tom to je. Kašlete na masky, zahoďte je a žijte to, co máte jen ve svých myšlenkách. Protože takový život je pak naplněný. A můj názor je ten, že život je moc krátký na to, abychom ho žili prázdný...

Psát vlastní příběh

1. března 2018 v 18:32 | kongamato |  Téma týdne
S tužkou v ruce je člověk přistižen většinou v okamžiku, kdy si potřebuje něco zapsat. Když pominu nákupní seznam, vzpomínám si na dobu, kdy nevlastníc notebook, sedávala jsem v kavárně, a u kávy a (tehdy) nezbytné cigarety jsem na jakýkoliv cár papíru psala svoje povídky. Múza mě líbala pouze a jen u "mého" stolku v kuřácké místnosti a minuty ubíhaly jako vteřiny, zatímco se lístky plnily drobným písmem, které jsem po dokončení luštila a přepisovala do digitální podoby.
Vzpomínám na to s nostalgií jako na své bohémské období, a až na ty cigarety, kterých jsem se úspěšně zbavila, je mi po tom smutno.
Tužka v ruce je totiž pro mě symbolem toho, že mám co říct, co sdělit. Symbolem bohaté fantazie, symbolem příběhů, běžících v hlavě a deroucích se na povrch, zhmotňujících se ve stopě tužky na bílém papíře. Symbolem mysli, která nelení a stává se prostředníkem, skrze nějž se osudy literárních hrdinů ocitají v našem světě.
Protože teď žiju život takový, jaký chci, inspirace pro příběhy se vytratila, namísto ní se objevila jiná potřeba - dělit se s těmi, co jsou ochotní to číst, o svoje myšlenky, postřehy, o svoje zkušenosti a názory.
Nechci se považovat za mravokárce, za někoho, kdo říká ostatním, jak mají žít. Ale chci se podělit o to, že když jsem svůj život mohla změnit já, může každý. Každý, kdo opravdu chce. Když někdo reaguje slovy: "Tobě se to lehce řekne.." , můžu říct: "Ano, protože už jsem tím prošla!"
A ikdyž dnes píšu ťukáním do klávesnice a ne tužkou na papír, poselství je stejné - dělat to, co člověku dělá radost, žít tak, aby byl šťastný. Život nečeká. Je teď, ne zítra, za rok, za deset let.. TEĎ!
...
Každý z nás může vzít tužku a napsat si svůj vlastní příběh. Je to v našich rukách.